Načítám počet zobrazení...
Se zavřenými kukadly se někdy skutečně žije lépe, ale o tom tento španělský snímek režiséra Trueba není. Modří možná už tuší, že se jedná o narážku na text populární písně Beatles „Strawberry Fields Forever“. Notabene se děj filmu točí okolo roku 1966. Tož, to by v tom byl čert, že... :).
K Beatles mám pozitivní vztah, už od mala mě jejich songy provázely z rozskřípaného magnetofonu (který měl zvláštní zálibu v trhaní pásek...) a tvořily tak trochu „soundtrack“ k mému dospívání. Tematika je mi to tedy celkem blízká a je pochopitelné, že film ještě před jeho zhlédnutím vyvolal vlnu mého zájmu.
Zápletka se má zhruba takto. Učitel angličtiny Antonio (hraje ho velmi sympatický Javier Cámara, kterého možná budete znát z filmů „Mluv s ní“, či třeba i „Špatná výchova“, apod.) se snaží motivovat své žactvo ke studiu rozborem „beatlesáckých“ skladeb, konkrétně slavné „Help“ (kterou aktéři vyslovují s typickým španělským přízvukem jako „chelp“ :)). Když se ale Antonio dozví, že jeho idol John Lennon nahrává právě ve Španělsku film (podle mě se jedná o snímek Jak jsem vyhrál válku podle knihy P. Ryana), tak neváhá a v půjčeném voze (obrázek výše) se vydá na cestu za poznáním slavného liverpoolského rodáka. Na cestě ale narazí na dvojici zajímavých postav....
Film je podle mě zářným případem těch filmových děl, kde zase až tak moc nezávisí na výsledku snažení postav, ale hlavně na tom, že i „cesta může být cíl“. Motorem veškerého dění je sice právě Antonio, ale ve výsledku se jeho cesta za Lennonem neukáže jako to úplně hlavní, o čem snímek pojednává. Velkým plusem filmu je podle mě také to, že hlavní postavy jsou velmi dobře napsány a diváka jejich další osud a vzájemná interakce dost zajímá (aspoň tedy u mě to tak fungovalo). Slušná kamera navíc nabízí pohled na impérium Francesca Franca v šedesátých letech, které se tu prezentuje polorozpadlými budovami venkova, ale třeba také víceméně milou atmosférou. Ta se dokáže přenést i na diváky a podle mě vydrží i dost dlouho po závěrečných titulcích.
Jako velké plus kvituji, že ve filmu nezní pořád dokola otřepané šlágry oné doby. Píseň od Beatles tu zazní jen jedna (zkuste hádat která...) přesně ve svůj pravý okamžik a pomůže tak utvořit silný závěrečný moment (který by se v opakujícím „soundtracku šedesátek“ jinak asi trochu rozplynul).
Velmi příjemný, trochu melancholický, film, jehož prosluněné záběry vám hezky zkrášlí nadcházející zimu v ČR.
