Medvědobijka, henryovka a stříbrná puška - Stříbrná puška

Stříbrná puš­ka z roku 1896 před­sta­vu­je zrov­na tak per­kus­ní dvou­hlav­ňo­vou ruč­ni­ci, ovšem se vza­du leží­cí­mi zám­ky. Plech zám­ků uka­zu­je sty­li­zo­va­ný list jako ryti­nu. Zadní zám­ky toho­to dru­hu byly prý vyna­le­ze­ny roku 1834 ve Francii. Vybavena nový­mi hlav­ně­mi, kte­ré mají růz­ný kalibr, je ruč­ni­ce 114 cm dlou­há, dél­ka hlav­ní je 71 cm a váží 6,25 kg. Na Nunwarzových foto­gra­fi­ích čís. 2 a 3, zob­ra­zu­jí­cích Karla Maye v kos­tý­mu Old Shatterhanda se stří­br­nou puš­kou i na podob­ném sním­ku v kniž­ním vydá­ní Old Surehanda je ale vidět, že ori­gi­nál­ní hlav­ně dosa­ho­va­ly jen po před­paž­bí a jejich konec byl u zápal­né­ho zaří­ze­ní poně­kud zešik­men, tak­že čep per­kus­ní­ho zám­ku dose­dal zešik­ma. Duplikát, kte­rý Fuchs zho­to­vil v roce 1920 má hlav­ně podob­né­ho dru­hu, ale pro­ti ori­gi­nál­ní ruč­ni­ci (zad­ní zám­ky) má před­ní pruž­ný zámek s per­kus­ním kohout­kem.

Zvláštním zna­me­ním stří­br­né puš­ky je její pobi­tí 146 vel­ký­mi a 108 malý­mi okrouh­lý­mi stří­br­ný­mi hře­by, kte­ré tvo­ří na levé stra­ně paž­by jakési „W“ a na pra­vé „NS“. Jak zná­mo, byla ori­gi­nál­ní ruč­ni­ce stej­ným způ­so­bem vyba­ve­na hvěz­di­co­vý­mi hře­by. Muzeum měs­ta Suhl, jed­no z tra­dič­ních míst němec­ké­ho puš­kař­ské­ho umě­ní, posu­zo­va­lo med­vě­do­bij­ku a stří­br­nou puš­ku pod­le foto­gra­fie a aniž by vědě­lo, že se jed­ná o Mayovy zbra­ně, tak­to: „Pušky jsou dvě per­kus­ní dvou­hlav­ňo­vé ruč­ni­ce. Přesné urče­ní lze pro­vést jen kdy­bychom moh­li stu­do­vat vnitřek hlav­ní. Tento druh pušek byl uží­ván při­bliž­ně v letech 1835-1865. Výzdoba jed­né puš­ky stří­br­ný­mi hře­by byla indi­vi­du­ál­ní věcí, kte­rá se pou­ží­va­la už v 16. sto­le­tí. Písmena jsou mono­gra­mem maji­te­le a také vel­mi pri­mi­tiv­ní v poje­tí. Všeobecně lze říci, že zde máme dvě puš­ky pře­dov­ky, kte­ré jsou kon­strukč­ně i umě­lec­ky nepa­tr­né­ho význa­mu...“. Když byla paní Fuchsová dota­zo­va­ná na původ a význam ini­ci­á­lů, moh­la si vzpo­me­nout pou­ze na to, že byly pro­ve­de­ny pod­le Mayova zadá­ní. Chtěl snad Karel May zvěč­nit počá­teč­ní pís­me­na dětí náčel­ní­ka Apačů Inču-čuny, kte­rý puš­ku původ­ně vlast­nil: Winne­tou a Nscho-tschi?

„May až do kon­ce tvr­dil, že více­krát pobý­val v Americe, a to popr­vé v době oko­lo r. 1862-63, pak někdy kolem roku 1869... Pro obě tyto ces­ty do Ameriky hovo­ří roz­lič­ná hle­dis­ka, pře­de­vším rané vlast­nic­tví pozo­ru­hod­ných před­mě­tů z Divokého Západu. V jeho pozůsta­los­ti se nachá­zí stří­br­ná puš­ka a med­vě­do­bij­ka, kte­ré vlast­nil při­nejmen­ším už v osm­de­sá­tých (deva­de­sá­tých) letech, obě pod­le výpo­vě­di znal­ců puš­ky ame­ric­ké­ho půvo­du...“ (E. A. Schmid). Legenda, že Karel May uči­nil v raných časech ces­ty po svě­tě, také do Ameriky, byla mezi­tím prů­kaz­ně vyvrá­ce­na. Autoři, vystu­pu­jí­cí pro ame­ric­ký původ obou ruč­nic, byli pře­de­vším E. A. Schmid, ředi­tel nakla­da­tel­ství Karl-May-Verlag v Radebeulu, kte­rý se opí­ral o růz­né znal­ce, a B. Wandolleck, pro­fe­sor vědy o rybách Vysoké ško­ly vete­ri­nár­ní v Drážďanech a pri­vát­ní sbě­ra­tel zbra­ní. Jejich názo­ry byly zve­řej­ně­ny v Ročence Karla Maye 1923. Podle těch­to výkla­dů oba uzna­li henry­ov­ku za pra­vou, k čemuž ovšem není nut­ná žád­ná odbor­ná zna­lost. „Hlaveň má ješ­tě své tma­vě lesk­lé bru­no­vá­ní. Za zmín­ku sto­jí leš­tě­ná paž­ba, vyka­zu­jí­cí škrá­ban­ce...; také na celém sys­té­mu puš­ky, zho­to­ve­ném z bron­zu, lze roze­znat ješ­tě původ­ní poli­tu­ru. O ruč­ni­ci muse­lo být pečo­vá­no s poro­zu­mě­ním.“

Po nezda­ře­ných stře­lec­kých zkouš­kách s kul­ka­mi špat­né­ho kalib­ru musel být demon­to­ván zámek puš­ky (1922). Také při této demon­tá­ži neby­lo zúčast­ně­ným exper­tům nápad­né nic, z čeho by se dalo usu­zo­vat na původ zbra­ně, neboť bylo řeče­no: „Není nic zná­mo o tom, kte­ré­ho dne se dosta­la henry­ov­ka do vlast­nic­tví Karla Maye... Lze před­po­klá­dat, že puš­ka byla při­ve­ze­na z Ameriky, neboť v Německu teh­dy tyto zbra­ně do obcho­du nepři­šly.“ Jiné míně­ní: „Henryovku vám obsta­rá kaž­dý vět­ší obchod se zbra­ně­mi.“

Český inže­nýr Josef Fanta, zna­lec Vojenského muzea v Praze, posu­zo­val Mayovy zbra­ně v roce 1932 [31] a došel k zají­ma­vé­mu zjiš­tě­ní, že henry­ov­ka má hle­dí evrop­ské­ho půvo­du, jaké podob­né mají němec­ké ter­čo­vé zbra­ně; „v jiných zemích nejsou oblí­be­né... Některý evrop­ský maji­tel této puš­ky byl prav­dě­po­dob­ně náru­ži­vým milov­ní­kem střel­by do ter­če.“ Také při­dě­la­ný řemen prý uka­zu­je na Evropu.

Stříbrnou puš­ku ozna­čil Schmid za „nej­ne­o­by­čej­něj­ší puš­ku, kte­rou bás­ní­ko­va pozůsta­lost ... má. Jakým způ­so­bem Karel May zbraň zís­kal, nelze sdě­lit.“ Ale jed­no je prý jis­té, říká E. A. Schmid: „Stříbrná puš­ka, a to i stří­br­né pobi­tí, pochá­zí, jak pro­ká­za­ly výzkumy, nepo­chyb­ně z Mexika.“ Ale pri­mi­tiv­ní stří­br­né pobi­tí nevy­ka­zu­je žád­ná etno­gra­fic­ká spe­ci­fi­ka, kte­rá by moh­la uka­zo­vat na Mexiko. Odkud tedy tyto vědo­mos­ti? Schmid se zjev­ně opí­rá o hypo­te­tic­ký výklad ini­ci­á­lů „W“ a „NS“. Ty se měly číst jako „VV“ (Virgo vir­gi­num) a „NS“ (Nuestra seňo­ra), latin­ské resp. špa­něl­ské ozna­če­ní pro Naši Paní (Marii).

K tomu Wandolleck: „Co nám tato pís­me­na říka­jí? Ten, kdo tuto puš­ku vyzdo­bil, uměl psát, mlu­vil špa­něl­sky a byl křes­ťan! ... Je prav­dě­po­dob­né, že tuto zbraň zho­to­vil křes­ťan­ský Mexičan nebo míše­nec pro Indiána pod­le vku­su toho­to dítě­te pří­ro­dy a pře­ce se zřej­mý­mi pří­zna­ky zbož­né­ho kato­lí­ka...“ Wandolleck roz­li­šil na stří­br­né ruč­ni­ci tři dru­hy hře­bů: mezi nimi „vel­ké růži­co­vé a vel­ké hvěz­di­co­vé hře­bí­ky.“ Jak úzkost­li­vě přes­né! Na vyob­ra­ze­ní, při­po­je­ném k jeho pub­li­ka­ci, člo­věk tako­vou ozdo­bu hle­dá mar­ně; zob­ra­ze­ná stří­br­ná puš­ka má jen pros­té, okrouh­lé stří­br­né hře­by. Wandolleckovo dob­rozdá­ní zce­la zjev­ně pochá­ze­lo ješ­tě z doby před „restau­ra­cí“ zbra­ně... Přesto ale Wandolleck kon­sta­to­val, že „zámek hlav­ně a želez­ný plech“ jsou prý „při­ro­ze­ně evrop­ské­ho půvo­du.“ Jinak se však vzná­šel ve stře­do­a­me­ric­kých regi­o­nech: „Snad to byl Mexičan, kdo paž­bu vyře­zal a pobil ji pod­le indi­án­ské­ho (?) vku­su stří­br­ný­mi hře­bí­ky.“[32]

Medvědobijka je pod­le Wandollecka, kte­rý se cítil být inspi­ro­ván raž­bou na hlav­ních („Burton 1855 Kent“) „dvou­hlav­ňo­vá ruč­ni­ce na slo­ny ang­lic­ké­ho půvo­du, jaké byly v Anglii sta­vě­ny pro lov oněch nebez­peč­ných tlus­to­kož­ců ve vel­kém množ­ství.“ Ale i zde vyjá­d­řil Wandolleck svo­je myš­len­ky: „Pažba má, což je u ang­lic­kých zbra­ní vzác­né, líc­ni­ci... Puška nako­nec neby­la v ang­lic­kých rukách, pro­to­že k ní byl při­po­jen nos­ný řemen.“

Soud Ing. Fanty o zbra­ních je nestej­ně pre­ciz­ní, jako ten jeho před­chůd­ců. Už sku­teč­nost, že se u „ame­ric­kých“ pušek, med­vě­do­bij­ky a stří­br­né puš­ky, jed­ná o dvou­hlav­ňov­ky, je pro něj mno­ho­mluv­ná: „Kulovnice dvoj­ky jsou nejen v Severní Americe, ale i u Arabů zce­la nezná­mé. V Severní Americe exis­tu­jí pou­ze dvoj­ky bro­kov­ni­ce. Tamní kulov­ni­ce jsou buď oby­čej­né zadov­ky nebo opa­ko­vač­ky.“ Na obou, „ang­lic­ké“ med­vě­do­bij­ce i na „mexic­ké“ stří­br­né puš­ce, je prý nápad­ný har­fo­vi­tý oblou­ček, kte­rý chrá­ní spouš­tě. Tyto oblouč­ky byly zce­la jis­tě při­dě­lá­ny až v Německu, neboť zde jsou vel­mi oblí­be­ny u ter­čo­vých pušek, zatím­co v jiných zemích se nevy­sky­tu­jí. Máme zde tedy zno­vu co dělat s milov­ní­kem ter­čo­vé střel­by.

Dokonce i pro neod­bor­ní­ka je snad­no pocho­pi­tel­né, že sho­da tak cha­rak­te­ris­tic­kých a nápad­ných detai­lů pušek - tvar paž­by, líc­ni­ce a jejich for­ma, oblou­ček chrá­ní­cí spouš­tě - dává usu­zo­vat na to, že obě ruč­ni­ce byly zho­to­ve­ny jed­ním a tím­též puš­ka­řem. Dávný tova­ryš staré­ho puš­ka­ře Fuchse po před­lo­že­ní detail­ních sním­ků pro­hlá­sil, že již na prv­ní pohled pozná­vá for­mu před­paž­bí a paž­by jako Fuchsův výro­bek. Historické muze­um v Drážďanech ješ­tě dnes opatru­je ter­čo­vé puš­ky s Martiniho uzá­vě­rem kalib­ru 8 mm, cel­ko­vé dél­ky 128 cm a o dél­ce hlav­ní 78 cm, sesta­ve­né „Maxem Fuchsem, Drážďany“, kte­ré tyto for­my paž­by a líc­nic i cha­rak­te­ris­tic­ké oblouč­ky u spouš­tí, tak typic­ké pro toho­to puš­ka­ře, vyka­zu­jí. Je to zře­tel­ně poznat, i když bota paž­by je for­mo­vá­na způ­so­bem těž­kých ter­čo­vých ruč­nic. I to je důkaz, že puš­ky Old Shatterhanda musel sestro­jit Max Fuchs.

Technika zbra­ní roz­li­šu­je u lovec­kých a ter­čo­vých pušek růz­né for­my pažeb: němec­ké paž­bo­ví se sil­nou líc­ni­cí, kte­ré­mu dával před­nost Max Fuchs, ang­lic­ké paž­bo­ví bez líc­ni­ce a se štíhlou paž­bou a pis­to­lo­vé paž­bo­ví, kte­ré prá­vě tak nemě­lo líc­ni­ci. Ve Švýcarsku a v již­ním Německu - Fuchs tam pra­co­val jako tova­ryš - se v minu­lém sto­le­tí pou­ží­va­ly ter­čo­vé puš­ky, kte­ré kro­mě typic­ké paž­bo­vé boty měly také pře­hna­ně for­mo­va­nou líc­ni­ci (tyrol­ská paž­ba) a onen har­fo­vi­tý oblou­ček u spouš­tí. Švýcarská ter­čo­vá puš­ka s per­kus­ním zám­kem z let 1840/45, vyob­ra­ze­ná u Pugse (28), má až na spe­ci­ál­ně vypra­co­va­nou paž­bo­vou botu zce­la podob­nou for­mu paž­by jako stří­br­ná puš­ka a med­vě­do­bij­ka a také per­kus­ní zámek a kohout­ky jakož i oblou­ček nad spouš­tě­mi vyka­zu­jí vyso­kou sho­du s odpo­ví­da­jí­cí­mi díly Mayových pušek.

Kdyby tyto důka­zy nesta­či­ly, pak budiž nako­nec pro­zra­ze­no, že autor této prá­ce na zákla­dě upo­zor­ně­ní paní Fuchsové sku­teč­ně také po vlast­ním pát­rá­ní nale­zl na skry­tých mís­tech ori­gi­nál­ních pušek Karla Maye vyra­že­né znač­ky dráž­ďan­ské­ho puš­ka­ře. Po uvol­ně­ní levé­ho kry­tu zám­ku henry­ov­ky lze nalézt na jeho vnitř­ní stra­ně vyra­že­ný nápis „Max Fuchs Dresden“; člo­věk by před­po­klá­dal, že by se své­ho času musel při demon­tá­ži obje­vit. A po sejmu­tí želez­né des­ky paž­bo­vé boty u med­vě­do­bij­ky a stří­br­né puš­ky lze spat­řit na dře­vě paž­by stej­ný vyra­že­ný nápis, u stří­br­né puš­ky ješ­tě s dopl­ňu­jí­cí poznám­kou kří­do­vým nápi­sem: „zho­to­ve­no 1896“.

---

Poznámky:

[1] Dopis Karla Maye, 2. 11. 1894, v: Frankfurter Zeitung, říš­ské vydá­ní, z 1. 4. 1937.
[2] Karel May, Deadly dust, v: Dt. Hausschatz, Regensburg, VI (1879/80).
[3] Karel May, Oranže a dat­le, Freiburg 1894.
[4] Karel May, Růže z Kairvánu, Osnabrück 1894.
[5] Karel May, „Vánoce!“, Freiburg 1897.
[6] V: Deutscher Hausschatz, Regensburg, XVIII (1891/92).
[7] Karel May, Vinnetou, rudý gentle­man, sv. I, Freiburg 1893.
[8] Dopis Karla Maye J. Martinimu, Mühlhausen, 22. 6. 1895; sdě­le­no od L. Patsche z Vídně.
[9] Karel May, Satan a Jidáš, sv. II, Freiburg 1897.
[10] Karel May, V Kordillerách, Freiburg 1894.
[11] Karel May, V bal­kán­ských rokli­nách, Freiburg 1892.
[12] E. Weber, Karel May - kri­tic­ké poví­dá­ní, v: K otáz­kám spi­sů pro mlá­dež, Lipsko 1903.
[13] Karel May, Černý mustang, In: Der Gute Kamerad, Stuttgat, Berlín, Lipsko, XI (1896/97).
[14] Karel May, Syn lov­ce med­vě­dů, Stuttgart, Berlín, Lipsko 1890.
[15] Ramon Díaz de la Escosura (Karel May), Lesní Růžička, Drážďany (1882).
[16] G. Ferry, Zálesák, Stuttgart, Berlín, Lipsko, bez vro­če­ní.
[17] Karel May, V zemi máh­dí­ho, sv. III, Freiburg 1897.
[18] Karel May, Old Surehand, sv. III, Freiburg 1897.
[19] Sdělení Dr. Wilhelma Schevena, Drážďany, 21.12.1927; archív K. Hoffmanna
[20] Sdělení Dr. Johannese Schützeho, Chemnitz, 31.12.1927; archív K. Hoffmanna.
[21] Neues Wiener Abendblatt, 24. 2. 1937.
[22] E. E. Kisch, Ve vile „Shatterhand“. Interview s Karlem Mayem, v: Bohemia, Praha, čís. 133, 15. 5. 1910.
[23] Bohemia, Praha, 14. 10. 1898.
[24] Dopis Karla Maye F. E. Fehsenfeldovi, Freiburg i. Br., 27. 7. 1897, v: K. Gu- enther, Karel May a jeho nakla­da­tel, Radebeul 1933.
[25] Materiály May-clubu Mnichov (1898); sdě­le­no od L. Patsche, Vídeň.
[26] Dopis Karla Maye Carlovi Felberovi, Hamburk, 18. 5. 1897.
[27] Karel May, Vinnetou, sv. IV, Freiburg 1910.
[28] J. Pugs, Ruční pal­né zbra­ně, Berlín 1970
[29] M. Thierbach, Historický vývoj ruč­ních pal­ných zbra­ní, Drážďany 1886/87.
[30] J. Schön, Historie ruč­ních pal­ných zbra­ní, Drážďany 1858.
[31] J. Fanta, Zbraně v romá­nech Karla Maye, v: KMJB 1932.
[32] B. Wandolleck, Střelné zbra­ně v romá­nu Vinnetou, v: KMJB 1923.

Použitá lite­ra­tu­ra:

• HOFFMANN, Klaus. Silberbüchse - Bärentöter - Henrystutzen, „das sind die drei berühm­tes­ten Gewehre der Welt“, Herkunft, Wirkung und Legende. In Jahrbuch der Karl-May-Gesellschaft 1974. Hamburg: Hansa-Verlag, 1973. Přeložil Dr. Jan Koten.
• JORDÁN, Karel. Muž zva­ný Old Shatterhand. Praha: Toužimský & Moravec, 1997. ISBN 80-85773-79-1.

---