Medvědobijka, henryovka a stříbrná puška - Medvědobijka

Medvědobijka je pře­dov­ka, stej­ně jako stří­br­ná puš­ka. Dvouhlavňovka s per­kus­ní­mi zám­ky. Pušky s per­kus­ním záže­hem byly uve­de­ny po roce 1840, když se všu­de zača­la pro­sa­zo­vat zápal­ka, vyna­le­ze­ná roku 1818 v Anglii. Perkusní puš­ky vystří­da­ly sta­ré flin­ty s kolo­vým a bate­ri­o­vým závě­rem. Mayova med­vě­do­bij­ka je 123 cm dlou­há, dél­ka hlav­ní činí 79 cm. Je opat­ře­ná dře­vě­ným nabi­já­kem. Obě okrouh­lé, taže­né hlav­ně, kte­ré se na kon­ci roz­ši­řu­jí, nesou nápis výrob­ce hlav­ní puš­ky: „Burton 1855 Kent.“ Kalibr 23 mm je mimo­řád­ně vel­ký, pro per­kus­ní puš­ky pří­mo neob­vyk­lý. Jako vojen­ské zbra­ně nepři­chá­ze­ly tako­vé puš­ky vůbec v úva­hu. Pro svůj kalibr měla med­vě­do­bij­ka enorm­ní váhu 10,4 kg. Pro srov­ná­ní: prv­ní per­kus­ní vojen­ské zbra­ně kalib­ru od 14 do 18 mm váži­ly od 4 do 6 kg. Podle Mayova výkla­du v Mayově klu­bu v Mnichově roku 1898 prý váži­la med­vě­do­bij­ka dří­ve dokon­ce 17 kg a tepr­ve po demon­tá­ži „roz­lič­ných želez­ných čás­tí“ dosáh­la své nyněj­ší váhy. Podobně těž­ké kalib­ry byly uží­va­né v 18. sto­le­tí a dří­ve u muš­ket. Ojediněle byly poz­dě­ji tako­vé hro­mo­vé puš­ky ješ­tě nasa­zo­vá­ny pro­ti tlus­to­kož­cům, pou­ží­va­ly se ale pou­ze „opře­né“.

Kolba a před­paž­bí med­vě­do­bij­ky mají zjev­ně svůj vzor v sas­kých pěchot­ních puš­kách model 1835 a 1844 a v prus­ké puš­ce model 1834, kte­ré byly ješ­tě rela­tiv­ně vel­ko­ka­lib­ro­vé (17,5 resp. 18,3 mm). Od roku 1840 do roku 1885 kalibr armád­ních zbra­ní postup­ně kle­sal z 18 mm na 8 mm. Uzávěr a kohout­ky med­vě­do­bij­ky jakož i jejich polo­ha k hlav­ním se sil­ně podo­ba­jí prv­ním per­kus­ním vojen­ským puškám model 1841, kte­ré se vysky­to­va­ly v Prusku, Sasku a Bavorsku s novým kalib­rem 14,6 mm. Perkusní puš­ky byly pozvol­na vystří­dá­ny zbra­ně­mi se zápal­nou jehlou, vyna­le­ze­nou Nikolausem v. Dreysem(1836). Nové taže­né zadov­ky byly zave­de­ny v Prusku a po roce 1850 v jiných němec­kých zemích. Toto časo­vé ohra­ni­če­ní je zají­ma­vé také vzhle­dem k době (fik­tiv­ní) výro­by Mayovy pušky.[30]

Lovecké puš­ky se stá­le podo­ba­ly těm armád­ním. Ještě dnes se v mno­ha sas­kých lovec­kých zám­cích a muzeích z doby 1840-60 nachá­ze­jí per­kus­ní puš­ky pro lov, ovšem nej­čas­tě­ji jed­no­hlav­ňo­vé, kte­ré mají zará­že­jí­cí podob­nost s Mayovou med­vě­do­bij­kou. Například zámek Weesenstein u Drážďan posky­tu­je pří­stře­ší jed­no­hlav­ňo­vé tak­zva­né med­vě­di­ci s per­kus­ním zám­kem, 126 cm dlou­hé, o dél­ce hlav­ní 88 cm, kalib­ru 12 mm, kte­rá by ovšem moh­la pla­tit, také vzhle­dem k její váze, za vzor pro med­vě­do­bij­ku. Jak pro­zra­zu­je nápis, vyro­bil tuto lovec­kou puš­ku dvor­ní puš­kař Ulbricht v Drážďanech. Podle toho mohl Max Fuchs zís­kat svo­je pod­ně­ty ke zho­to­ve­ní „indi­án­ských ruč­nic“ ze Saska. Skutečným zla­tým dolem byla gale­rie zbra­ní Královského his­to­ric­ké­ho muzea v Drážďanech.

Poznámky:

[1] Dopis Karla Maye, 2. 11. 1894, v: Frankfurter Zeitung, říš­ské vydá­ní, z 1. 4. 1937.
[2] Karel May, Deadly dust, v: Dt. Hausschatz, Regensburg, VI (1879/80).
[3] Karel May, Oranže a dat­le, Freiburg 1894.
[4] Karel May, Růže z Kairvánu, Osnabrück 1894.
[5] Karel May, „Vánoce!“, Freiburg 1897.
[6] V: Deutscher Hausschatz, Regensburg, XVIII (1891/92).
[7] Karel May, Vinnetou, rudý gentle­man, sv. I, Freiburg 1893.
[8] Dopis Karla Maye J. Martinimu, Mühlhausen, 22. 6. 1895; sdě­le­no od L. Patsche z Vídně.
[9] Karel May, Satan a Jidáš, sv. II, Freiburg 1897.
[10] Karel May, V Kordillerách, Freiburg 1894.
[11] Karel May, V bal­kán­ských rokli­nách, Freiburg 1892.
[12] E. Weber, Karel May - kri­tic­ké poví­dá­ní, v: K otáz­kám spi­sů pro mlá­dež, Lipsko 1903.
[13] Karel May, Černý mustang, In: Der Gute Kamerad, Stuttgat, Berlín, Lipsko, XI (1896/97).
[14] Karel May, Syn lov­ce med­vě­dů, Stuttgart, Berlín, Lipsko 1890.
[15] Ramon Díaz de la Escosura (Karel May), Lesní Růžička, Drážďany (1882).
[16] G. Ferry, Zálesák, Stuttgart, Berlín, Lipsko, bez vro­če­ní.
[17] Karel May, V zemi máh­dí­ho, sv. III, Freiburg 1897.
[18] Karel May, Old Surehand, sv. III, Freiburg 1897.
[19] Sdělení Dr. Wilhelma Schevena, Drážďany, 21.12.1927; archív K. Hoffmanna
[20] Sdělení Dr. Johannese Schützeho, Chemnitz, 31.12.1927; archív K. Hoffmanna.
[21] Neues Wiener Abendblatt, 24. 2. 1937.
[22] E. E. Kisch, Ve vile „Shatterhand“. Interview s Karlem Mayem, v: Bohemia, Praha, čís. 133, 15. 5. 1910.
[23] Bohemia, Praha, 14. 10. 1898.
[24] Dopis Karla Maye F. E. Fehsenfeldovi, Freiburg i. Br., 27. 7. 1897, v: K. Gu- enther, Karel May a jeho nakla­da­tel, Radebeul 1933.
[25] Materiály May-clubu Mnichov (1898); sdě­le­no od L. Patsche, Vídeň.
[26] Dopis Karla Maye Carlovi Felberovi, Hamburk, 18. 5. 1897.
[27] Karel May, Vinnetou, sv. IV, Freiburg 1910.
[28] J. Pugs, Ruční pal­né zbra­ně, Berlín 1970
[29] M. Thierbach, Historický vývoj ruč­ních pal­ných zbra­ní, Drážďany 1886/87.
[30] J. Schön, Historie ruč­ních pal­ných zbra­ní, Drážďany 1858.
[31] J. Fanta, Zbraně v romá­nech Karla Maye, v: KMJB 1932.
[32] B. Wandolleck, Střelné zbra­ně v romá­nu Vinnetou, v: KMJB 1923.

Použitá lite­ra­tu­ra:

• HOFFMANN, Klaus. Silberbüchse - Bärentöter - Henrystutzen, „das sind die drei berühm­tes­ten Gewehre der Welt“, Herkunft, Wirkung und Legende. In Jahrbuch der Karl-May-Gesellschaft 1974. Hamburg: Hansa-Verlag, 1973. Přeložil Dr. Jan Koten.
• JORDÁN, Karel. Muž zva­ný Old Shatterhand. Praha: Toužimský & Moravec, 1997. ISBN 80-85773-79-1.