Menu

Menu

Hodnocení článku

(2 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

Mladý pár Margot a Tyler (Anya Taylor-Joy a Nicholas Hoult) ces­tu­jí na odleh­lý ost­rov, aby se najed­li v luxus­ní restau­ra­ci, kde šéf­ku­chař Julian Slowik (Ralph Fiennes) při­pra­vil boha­té menu s něko­li­ka šoku­jí­cí­mi pře­kva­pe­ní­mi....

Někdo jíd­lo bere pou­ze jako potřeb­nou záso­bu ener­gie a pod­mín­ku k živo­tu, někdo může poten­ci­o­nál­ně v kuli­nář­ství najít smy­sl živo­ta. I o tom může vol­ně pojed­ná­vat celo­ve­čer­ní novin­ka Marka Myloda, kte­rý sice svým posled­ním celo­ve­čer­ním záře­zem Co ty jsi za čís­lo?  dva­krát uhra­nout nedo­ká­zal, během 10-letého roz­dí­lu se z něj ovšem stal uzná­va­ný reži­sér někte­rých epi­zod seri­á­lů jako Hra o trů­ny či Boj o moc a nově při­šel na řadu s horo­rem, kte­rý v jis­tých momen­tech může vzdá­le­ně při­po­me­nout i díla Yorgose Lanthimose či Ariho Astera. Stěžejním fak­tem při­tom zůstá­vá fakt, že si kdekdo může říct, že u Menu nemů­že nic dva­krát pře­kva­pit a film už z uká­zek a názna­ků vyzra­dil všech­ny své trum­fy. A v tom­to ohle­du doká­že Menu pří­jem­ně pře­kva­pit.

Menu je všu­de uvá­dě­no jako čer­ná kome­die, spí­še jde ovšem o hra­vý horor, kte­rý pra­cu­je s čer­ným humo­rem. Z Mylodovi novin­ky se ovšem pře­de­vším vyklu­be film, kte­rý doká­že za pocho­du pře­kva­po­vat a to i přes fakt, že se v jis­tých momen­tech uká­že, že je vyvr­cho­le­ní menu uzná­va­né­ho šéf­ku­cha­ře pře­ci jen kra­pet pro­hléd­nu­tel­né. Nejzajímavější je ovšem to, co vše zvlád­ne Menu zpra­co­vat a do čeho vše­ho zvlád­ne rýpat. V zdán­li­vě prvo­plá­no­vém setká­ní se zdán­li­vě podiv­nou sek­tou lze tak obje­vit úva­hu nad kuli­nář­ský­mi hod­no­ta­mi, samot­ný Slowik ve vaře­ní vidí osob­ní život­ní filo­so­fii, odka­zu­je se k his­to­rii kuli­nář­ství, v celém kom­pli­ko­va­ně vysta­ve­ném menu lze v prů­bě­hu nalézt leh­kou paro­dii na MasterChefa a pře­de­vším Menu více­mé­ně prvo­plá­no­vě nepo­klá­dá všech­ny odpo­vě­di a nechá tak divá­ka v prů­bě­hu mra­zi­vé série před­kr­mů, hlav­ních cho­dů a dezer­tů tápat. Ovšem vel­mi sym­pa­tic­kým způ­so­bem.

Kameraman Peter Deming zvlád­ne extra­va­gant­ní pokr­my Slowika před­sta­vit ve zdár­ném naleš­tě­ném vizu­ál­ním bale­ním, sem tam při­jde s poměr­ně zají­ma­vým kame­ro­vým nápa­dem, samot­ný scé­nář poté do vel­ké míry nesá­zí pou­ze na kra­pet podiv­né­ho kucha­ře, ale pře­de­vším zákaz­ní­ky jeho luxus­ní ost­rov­ní restau­ra­ce. Každý z 12 zákaz­ní­ků repre­zen­tu­je kra­pet jinou osob­nost. Někdo je kri­tič­ka restau­ra­cí, kte­rá se sna­ží o odbor­né ter­mí­ny  a půso­bit vzne­še­ně, vyho­ře­lá hvězda, kte­rá se nadá­le sna­ží sta­ho­vat na sebe pozor­nost, zdán­li­vý fanou­šek č. 1 Slowikovi kuchy­ně a nebo také žena, kte­rá nemá nároč­né chu­ťo­vé pohár­ky a mís­to nároč­né při­pra­ve­ných a roze­bí­ra­ných jídel by díky sla­bým soci­ál­ním pomě­rům upřed­nost­ni­la jíd­lo z fast foo­du. Atmosféra od počát­ku houst­ne, Fiennes doká­že podiv­nost Slowika herec­ky pro­dat i skr­ze děsi­vé pohle­dy, sna­hu udě­lat ze sebe ve své restau­ra­ci cosi jako pas­to­ra a násled­ně i mesi­á­še kuli­nář­ské­ho pro­stře­dí. Menu je ten typ fil­mu, kte­rý oči­vid­ně před­ha­zu­je růz­né poku­sy o růz­né inter­pre­ta­ce, kte­ré nut­ně nemu­sí roz­lousk­nout kaž­dý, více­mé­ně celou dobu ovšem Menu svou kva­li­tou vypo­ví­dá kva­lit­ně při­pra­ve­né­mu menu.

Scénář dvo­ji­ce Seth Reiss a Will Tracy se doká­že vysmát kri­ti­ce i odvrá­ce­ným sna­hám úsi­lí v oblas­ti kucha­ři­ny, do jis­té míry v něm lze též obje­vit roz­jí­má­ní nad tím, zda kom­plex­ně­ji při­pra­ve­né a uva­ře­né jíd­lo musí být auto­ma­tic­ky lep­ší, než­li pou­hý che­e­se­bur­ger z prů­měr­né­ho fast foo­du. Není při­tom pochyb, že se chví­le­mi Menu kra­pet nevy­hnu­tel­ně roz­pad­ne a dost mož­ná špo­nu­je cel­ko­vá oče­ká­vá­ní až pří­liš vyso­ko. Je ovšem obdi­vu­hod­né, že Mylod zvlád­ne celou dobu pra­co­vat s atmo­sfé­rou a při­tom všem sku­teč­ně pra­co­vat s čer­ným humo­rem, pro­měn­li­vým náde­chem fil­mu i růz­ný­mi her­ci.

Anya Taylor-Joy opět dostá­vá pro­stor před­vést, že se jed­ná o jed­nu z nej­na­da­něj­ších mla­dých here­ček 21. sto­le­tí, kdy zdán­li­vě dva­krát nekom­plex­ní a zdán­li­vě tuc­to­vé posta­vy doká­že svým pro­je­vem pře­dat něko­lik vrs­tev. Herecký dojem ovšem zvlád­nou zane­chat i její hereč­tí kole­go­vé, jme­no­vi­tě pře­de­vším Nicholas Hoult či John Leguizamo. Je vlast­ně zají­ma­vé sle­do­vat, jak se ze zdán­li­vé­ho tero­ru do jis­té míry stá­vá něco cosi jako očist­ná kůra a i když občas­né odpo­vě­di vyvo­lá­va­jí jen dal­ší otáz­ky, mini­mál­ně zají­ma­vě budo­va­ný vývoj vyprá­vě­ní zvlád­ne bez pro­blé­mů udr­žet divác­kou pozor­nost. I když jde poté o sati­ru, nut­ně nemu­sí jít o pro main­stre­a­mo­vé divá­ky nevděč­nou zále­ži­tost. Při srov­ná­vá­ní s letoš­ním Trojúhelníkem smut­ku se musí roz­hod­ně vyjít s fak­tem, že je Menu divác­ky vděč­něj­ší, ne ovšem nut­ně kom­plex­něj­ší a v nej­růz­něj­ších detai­lech zají­ma­věj­ší.

Ano, do vel­ké míry tu opět jde o srov­ná­vá­ní jablek s hruš­ka­mi a Menu jako tako­vé­mu se roz­hod­ně neda­jí upřít sofis­ti­ko­va­né momen­ty, do vel­ké míry ovšem pla­tí, že je ve výsled­ku jsou posled­ní kous­ky piz­zy roz­dě­le­né na šest troj­ú­hel­níč­ků kra­pet při­pá­le­né. To samot­né sice neschá­zí cel­ko­vou chuť z pokr­mu, chy­bí ovšem pořád kra­pet k tomu, aby se u Menu dalo uva­žo­vat o plné pal­bě. Takhle z toho vyle­ze jen vel­mi dob­rý čer­no­hu­mor­ný horor s fas­ci­nu­jí­cí­mi sati­ric­ký­mi pře­sa­hy, kte­rý ovšem nut­ně neu­ra­zí ani ty divá­ky, kte­ří kino vní­ma­jí pře­de­vším jako vypí­nač a únik od dneš­ních sta­ros­tí. I tak je ovšem mož­né, že se v jis­tých ohle­dech zvlád­nou v Menu sami najít.

Menu v souč­tu půso­bí jako řád­ně při­pra­ve­ná a sofis­ti­ko­va­ná série cho­dů, kte­rá sice v souč­tu fil­mo­vé chu­ťo­vé pohár­ky úpl­ně nepo­zna­me­ná, přes­to se v souč­tu jed­ná dost mož­ná o jeden z nej­zá­bav­něj­ších fil­mů roku i jeden z nej­pů­so­bi­věj­ších horo­ro­vých thrille­rů roku. Po cel­ko­vém zhléd­nu­tí se vlast­ně nikdy nedo­ká­že plně vypnout myš­len­ka nad tím, co by s podob­ným námě­tem zvlád­li udě­lat Yorgos Lanthimos, Ari Aster či Ruben Östlund, Mark Mylod ovšem dodal dosta­teč­ně sofis­ti­ko­va­nou rýpa­vou sati­ru, kte­rá by nemu­se­la nut­ně nechat chlad­né­ho ani gastro­no­mic­ké­ho lai­ka....

Verdikt: 80%