Mladý pár Margot a Tyler (Anya Taylor-Joy a Nicholas Hoult) cestují na odlehlý ostrov, aby se najedli v luxusní restauraci, kde šéfkuchař Julian Slowik (Ralph Fiennes) připravil bohaté menu s několika šokujícími překvapeními....
Někdo jídlo bere pouze jako potřebnou zásobu energie a podmínku k životu, někdo může potencionálně v kulinářství najít smysl života. I o tom může volně pojednávat celovečerní novinka Marka Myloda, který sice svým posledním celovečerním zářezem Co ty jsi za číslo? dvakrát uhranout nedokázal, během 10-letého rozdílu se z něj ovšem stal uznávaný režisér některých epizod seriálů jako Hra o trůny či Boj o moc a nově přišel na řadu s hororem, který v jistých momentech může vzdáleně připomenout i díla Yorgose Lanthimose či Ariho Astera. Stěžejním faktem přitom zůstává fakt, že si kdekdo může říct, že u Menu nemůže nic dvakrát překvapit a film už z ukázek a náznaků vyzradil všechny své trumfy. A v tomto ohledu dokáže Menu příjemně překvapit.
Menu je všude uváděno jako černá komedie, spíše jde ovšem o hravý horor, který pracuje s černým humorem. Z Mylodovi novinky se ovšem především vyklube film, který dokáže za pochodu překvapovat a to i přes fakt, že se v jistých momentech ukáže, že je vyvrcholení menu uznávaného šéfkuchaře přeci jen krapet prohlédnutelné. Nejzajímavější je ovšem to, co vše zvládne Menu zpracovat a do čeho všeho zvládne rýpat. V zdánlivě prvoplánovém setkání se zdánlivě podivnou sektou lze tak objevit úvahu nad kulinářskými hodnotami, samotný Slowik ve vaření vidí osobní životní filosofii, odkazuje se k historii kulinářství, v celém komplikovaně vystaveném menu lze v průběhu nalézt lehkou parodii na MasterChefa a především Menu víceméně prvoplánově nepokládá všechny odpovědi a nechá tak diváka v průběhu mrazivé série předkrmů, hlavních chodů a dezertů tápat. Ovšem velmi sympatickým způsobem.
Kameraman Peter Deming zvládne extravagantní pokrmy Slowika představit ve zdárném naleštěném vizuálním balením, sem tam přijde s poměrně zajímavým kamerovým nápadem, samotný scénář poté do velké míry nesází pouze na krapet podivného kuchaře, ale především zákazníky jeho luxusní ostrovní restaurace. Každý z 12 zákazníků reprezentuje krapet jinou osobnost. Někdo je kritička restaurací, která se snaží o odborné termíny a působit vznešeně, vyhořelá hvězda, která se nadále snaží stahovat na sebe pozornost, zdánlivý fanoušek č. 1 Slowikovi kuchyně a nebo také žena, která nemá náročné chuťové pohárky a místo náročné připravených a rozebíraných jídel by díky slabým sociálním poměrům upřednostnila jídlo z fast foodu. Atmosféra od počátku houstne, Fiennes dokáže podivnost Slowika herecky prodat i skrze děsivé pohledy, snahu udělat ze sebe ve své restauraci cosi jako pastora a následně i mesiáše kulinářského prostředí. Menu je ten typ filmu, který očividně předhazuje různé pokusy o různé interpretace, které nutně nemusí rozlousknout každý, víceméně celou dobu ovšem Menu svou kvalitou vypovídá kvalitně připravenému menu.
Scénář dvojice Seth Reiss a Will Tracy se dokáže vysmát kritice i odvráceným snahám úsilí v oblasti kuchařiny, do jisté míry v něm lze též objevit rozjímání nad tím, zda komplexněji připravené a uvařené jídlo musí být automaticky lepší, nežli pouhý cheeseburger z průměrného fast foodu. Není přitom pochyb, že se chvílemi Menu krapet nevyhnutelně rozpadne a dost možná šponuje celková očekávání až příliš vysoko. Je ovšem obdivuhodné, že Mylod zvládne celou dobu pracovat s atmosférou a přitom všem skutečně pracovat s černým humorem, proměnlivým nádechem filmu i různými herci.
Anya Taylor-Joy opět dostává prostor předvést, že se jedná o jednu z nejnadanějších mladých hereček 21. století, kdy zdánlivě dvakrát nekomplexní a zdánlivě tuctové postavy dokáže svým projevem předat několik vrstev. Herecký dojem ovšem zvládnou zanechat i její herečtí kolegové, jmenovitě především Nicholas Hoult či John Leguizamo. Je vlastně zajímavé sledovat, jak se ze zdánlivého teroru do jisté míry stává něco cosi jako očistná kůra a i když občasné odpovědi vyvolávají jen další otázky, minimálně zajímavě budovaný vývoj vyprávění zvládne bez problémů udržet diváckou pozornost. I když jde poté o satiru, nutně nemusí jít o pro mainstreamové diváky nevděčnou záležitost. Při srovnávání s letošním Trojúhelníkem smutku se musí rozhodně vyjít s faktem, že je Menu divácky vděčnější, ne ovšem nutně komplexnější a v nejrůznějších detailech zajímavější.
Ano, do velké míry tu opět jde o srovnávání jablek s hruškami a Menu jako takovému se rozhodně nedají upřít sofistikované momenty, do velké míry ovšem platí, že je ve výsledku jsou poslední kousky pizzy rozdělené na šest trojúhelníčků krapet připálené. To samotné sice neschází celkovou chuť z pokrmu, chybí ovšem pořád krapet k tomu, aby se u Menu dalo uvažovat o plné palbě. Takhle z toho vyleze jen velmi dobrý černohumorný horor s fascinujícími satirickými přesahy, který ovšem nutně neurazí ani ty diváky, kteří kino vnímají především jako vypínač a únik od dnešních starostí. I tak je ovšem možné, že se v jistých ohledech zvládnou v Menu sami najít.
Menu v součtu působí jako řádně připravená a sofistikovaná série chodů, která sice v součtu filmové chuťové pohárky úplně nepoznamená, přesto se v součtu jedná dost možná o jeden z nejzábavnějších filmů roku i jeden z nejpůsobivějších hororových thrillerů roku. Po celkovém zhlédnutí se vlastně nikdy nedokáže plně vypnout myšlenka nad tím, co by s podobným námětem zvládli udělat Yorgos Lanthimos, Ari Aster či Ruben Östlund, Mark Mylod ovšem dodal dostatečně sofistikovanou rýpavou satiru, která by nemusela nutně nechat chladného ani gastronomického laika....
