Mezinárodní filmový festival Sitges 2018 – První dojmy 2 (Dragged Across Concrete, Složka 64,…)

Osmý den fes­ti­va­lu se poma­lu blí­ží ke kon­ci, zbý­va­jí tři dny. V tom­to tex­tu si může­te pře­číst dru­hou vár­ku prv­ních dojmů z dal­ších dese­ti fil­mů pro­mí­ta­ných ve špa­něl­ském Sitges, po níž bude po skon­če­ní fes­ti­va­lu násle­do­vat ješ­tě tře­tí vár­ka. Únava už je znát, tak­že na dopo­led­ní pro­jek­ce se cho­dí přes tis­ko­vé oddě­le­ní, kde mají kávo­var. Jít aspoň někdy spát před půl­no­cí je jen zbož­né přá­ní – to je tak, když cho­dí­te i na fil­my, co začí­na­jí v půl jede­nác­té večer. Poslední noc chce­me s kole­gy strá­vit sle­do­vá­ním noč­ní­ho fil­mo­vé­ho mara­to­nu, tak uvi­dí­me, jak dlou­ho to vydr­ží­me.

Dragged Across Concrete (S. Craig Zahler, USA) – Nový počin od reži­sé­ra fil­mů Blok 99 a Kosti a skalp s Melem Gibsonem a Vincem Vaughnem v hlav­ních rolích. Po vylo­že­ně fan­tas­tic­kém Bloku 99 je sní­mek Dragged Across Concrete dra­ma­tic­ky umír­ně­něj­ší a pole­vil i v bru­ta­li­tě a hut­nos­ti, zas to ale dohá­ní ze širo­ka poja­tým sty­lem vyprá­vě­ní. Celý děj se dá v pod­sta­tě shr­nout jako jed­no­rá­zo­vá sle­do­va­cí akce dvou suspen­do­va­ných poli­cej­ních par­ťá­ků, kte­ří se s vidi­nou vel­ké­ho zis­ku namo­čí do zlo­či­nec­ké­ho pod­ni­ku, jenž jim postup­ně pře­ros­te přes hla­vu. Hodinovou his­tor­ku (skvě­lou) nicmé­ně reži­sér a sce­náris­ta S. Craig Zahler pojal jako pro­cedu­rál­ní krimi-drama s téměř troj­ná­sob­nou dél­kou, v němž kaž­dá zásad­ní posta­va musí mít dlou­hou expo­zi­ci s jas­ně defi­no­va­nou his­to­rií, moti­va­ce­mi a rodin­ným záze­mím (v Bloku 99 měl tako­vou posta­vu jed­nu, zatím­co tady jsou nejmé­ně tři, což tro­chu ředí nara­tiv­ní dyna­mi­ku), a to i u těch hrdi­nů, u nichž by to neby­lo nut­ně tře­ba (celé dese­ti­mi­nu­to­vé inter­mez­zo s Jennifer Carpenter, vrcho­lí­cí ban­kov­ním pře­pa­de­ním, je samo o sobě vyni­ka­jí­cím a sil­ně půso­bi­vým krát­kých fil­mem, kte­rý má ale ve vzta­hu k okol­ní­mu dění mini­mál­ní důle­ži­tost). Chytře reží­ro­va­né­mu, důmy­sl­ně vysta­vě­né­mu, prů­raz­né­mu a důsled­ně pocti­vé­mu kom­plex­ní­mu fil­mu tak občas schá­zí tem­po (zejmé­na v dia­lo­go­vých pasá­žích) a ve smys­lu spo­ře dáv­ko­va­né­ho nási­lí i moment pře­kva­pe­ní, kdy scé­ny smě­řu­jí­cí k něče­mu krva­vé­mu lze mnoh­dy odhad­nout dopře­du. Děj se přes­to vyví­jí nepřed­ví­da­tel­ně a všech­ny aspek­ty fil­mu jsou těž­ce pro­fe­si­o­nál­ní. Vince Vaughn má ten­to­krát mno­hem uhla­ze­něj­ší roli, Mel Gibson je mu skvě­lým spo­lu­hrá­čem a těší i kri­ti­ka pře­hna­né poli­tic­ké korekt­nos­ti ve spo­ji­tos­ti se zme­di­a­li­zo­va­nou poli­cej­ní bru­ta­li­tou. Jen to opro­ti Bloku 99 není úpl­ně omra­ču­jí­cí a emo­ci­o­nál­ně zni­ču­jí­cí, ačko­li to je lať­ka, kte­rou prav­dě­po­dob­ně ani pře­ko­nat nešlo. (80%)

Mladí zabi­já­ci (Sam Levinson, USA) – Nečekejte akč­ní thriller, jde totiž zejmé­na o spo­le­čen­skou sati­ru o sou­kro­mí na inter­ne­tu a o živo­tě nác­ti­le­tých Američanek na soci­ál­ních sítích, kte­rá by se ráda pova­žo­va­la za ostrou a kou­sa­vou, ale je při­tom měl­ká asi jako fot­ky mode­lek na Instagramu, pózu­jí­cích před zrca­dlem. Prostřednictvím pří­bě­hu o pěti stře­do­ško­lač­kách na téma obě­tí inter­ne­to­vých hac­ke­rů, kte­ří nabou­rá­va­jí onli­ne úlo­žiš­tě a vyta­hu­jí pri­vát­ní data uži­va­te­lů na veřej­nost, nasta­vu­je zrca­dlo Americe a zhý­ra­le oprsk­lé­mu život­ní­mu sty­lu její zpo­vy­ka­né mlá­de­že, ale mís­to toho, aby jej kri­ti­zo­va­la, tak jej pod­po­ru­je a obha­ju­je. Snímek sice vrcho­lí v posled­ních pat­nác­ti minu­tách novo­do­bým honem na čaro­děj­ni­ce (pro­to se děj ode­hrá­vá v Salemu, mrk, mrk), při němž koneč­ně dojde na tro­chu akce, je ale potře­ba se k němu pro­kou­sat více než hodi­no­vou dia­lo­go­vou expo­zi­cí, v níž jsou osm­nác­ti­le­té hlav­ní hrdin­ky opa­ko­va­ně před­sta­vo­vá­ny jako nesym­pa­tic­ké a namyš­le­né cuch­ty s mód­ním vku­sem luxus­ních pro­sti­tu­tek, co všech­no a všech­ny posí­la­jí někam, ale když si někdo dovo­lí poslat někam je, tak bre­čí a tvá­ří se ublí­že­ně. Tragédie pak spo­čí­vá v mar­né sna­ze fil­mu pře­svěd­čit divá­ka, aby jim fan­dil. Za zmín­ku sto­jí mís­ty doce­la nápa­di­tá režie a kame­ra, pár hez­ky nato­če­ných scén (pře­pa­de­ní rodin­né­ho domu v jed­nom zábě­ru) a tref­ně namí­ře­ná kri­ti­ka pokryt­ců, kte­ří odsu­zu­jí jiné lidi bez zna­los­ti kon­tex­tu a argu­men­tů, a při­tom mají sami co skrý­vat. Postmoderní plo­chá zába­va vizu­ál­ně odpo­ví­da­jí­cí posled­ním dílům Očisty, kte­rou oce­ní hlav­ně ti, co se doká­ží s její­mi hrdin­ka­mi iden­ti­fi­ko­vat. (40%)

Luciferina (Gonzalo Calzada, Argentina) - Horor o mla­dé a hez­ké jep­tiš­ce, co má dar vidět aury lidí, a kte­rá se po sebe­vraž­dě své mat­ky vra­cí k sestře a zra­ně­né­mu otci do rod­né­ho domu, kde hni­je dáv­né tajem­ství. Nic z toho ale není pod­stat­né (aury, otec, mat­ka, sest­ra, ani dům s tajem­stvím), pro­to­že tyhle všech­ny moti­vy film v polo­vi­ně zaha­zu­je (do té doby se nesta­ne nic moc a veš­ke­ré horo­ro­vé atri­bu­ty se obje­vu­jí výhrad­ně jen v podo­bě snů a pře­lu­dů) a dru­hou polo­vi­nu pře­sou­vá na úpl­ně jinou loka­ci, kde roze­hrá­vá okult­ní halu­ci­no­gen­ní jízdu s ďáblem, vymí­tá­ním, dro­ga­mi a ritu­ál­ním sexem, což zní sice dob­ře, ale rea­li­zo­vá­no je to nepře­hled­ně a fád­ně (až na posled­ních zhru­ba dva­cet minut). Zmatenému kon­cep­tu a pří­bě­hu se spous­tou nejas­nos­tí ješ­tě nasa­zu­je koru­nu sku­teč­nost, že jde patr­ně o prv­ní díl plá­no­va­né tri­lo­gie, tak­že je mož­né, že se leda­cos ješ­tě vrá­tí a dovy­svět­lí v dal­ších dílech, ale to bohu­žel při hod­no­ce­ní Luciferiny nehra­je pří­liš vel­kou roli. (40%)

Složka 64 (Christoffer Boe, Dánsko) – Čtvrtý film kri­mi­nál­ní série pod­le romá­nů Jussiho Adler-Olsena, pokra­čo­vá­ní sním­ků Žena v kle­ci, Zabijáci a Vzkaz v láhvi. Předchozí díly série beru jako vzá­jem­ně zamě­ni­tel­né, mír­ně nad­prů­měr­né adap­ta­ce mno­hem kom­plex­něj­ších kniž­ních před­loh, jejichž kri­mi­nál­ní záplet­ka obvykle trpě­la tím, že divák byl před dvo­ji­cí vyšet­řo­va­te­lů v hlav­ních rolích vždy o krok napřed, a kte­ré se kro­mě stan­dard­ní­ho pát­rá­ní po pacha­te­lích něja­ké­ho staré­ho pří­pa­du nikdy nepo­kou­še­ly o nic hlub­ší­ho, zkrát­ka sluš­né žánrov­ky. To se nyní mění se čtvr­tým dílem, zda­le­ka nej­lep­ším v sérii, jehož děj sice začí­ná obli­gát­ním nále­zem tří sta­rých mrt­vol a pát­rá­ním po jejich vra­ho­vi, ale pak enorm­ně naky­ne do netu­še­ných roz­mě­rů, v nichž hra­jí roli spik­nu­tí zastře­še­né sku­teč­ný­mi udá­lost­mi, para­le­ly s kam­pa­ní MeToo, téma rov­no­práv­nos­ti v mul­ti­kul­tur­ním svě­tě i kri­ti­ka insti­tu­ci­o­na­li­zo­va­né­ho naklá­dá­ní s „pad­lý­mi žena­mi“. Postavy koneč­ně pro­chá­ze­jí něja­kým vývo­jem, dost zásad­ním na to, aby věč­ně zachmu­ře­ný Carl nebyl pořád ten samý aso­ci­ál­ní bru­čoun, pří­běh má netu­še­nou hloub­ku a skvě­le vymyš­le­né a výbor­ně poin­to­va­né situ­a­ce, napí­na­vé vyprá­vě­ní má prů­běž­ně gra­du­jí­cí spád a jedi­né, co se tomu dá vytknout, je mís­ty poně­kud rutin­ní, ale jinak napros­to suve­rén­ní režie. (90%)

© Nordisk Film Distribution

St. Agatha (Darren Lynn Bousman, USA) - Nudně reží­ro­va­ný a hlou­pě napsa­ný horor od reži­sé­ra dru­hé­ho, tře­tí­ho a čtvr­té­ho dílu Saw, u nějž je nesmy­sl­ný už prvot­ní námět (jep­tiš­ky dohlí­že­jí na těhot­né dív­ky a zále­ží jim na tom, aby poro­di­ly zdra­vé děti, ale při­tom je nevá­ha­jí během těho­ten­ství růz­ně mučit a mrza­čit jen pro­to, že si zaklá­da­jí na „přís­ném reži­mu“), a kte­rý udá­los­ti v pečo­va­tel­ském domě zce­la zby­teč­ně kaž­dou chví­li pře­ru­šu­je a pro­dlu­žu­je scé­na­mi z minu­los­ti hlav­ní hrdin­ky, aniž by jejich exis­ten­ci dosta­teč­ně ospra­ve­dl­nil. Postavy se cho­va­jí nelo­gic­ky pod­le toho, jak jim zrov­na scé­nář při­ka­zu­je, tak­že řádo­vé sest­ry v jed­nu chví­li sly­ší kaž­dé šust­nu­tí, ale jin­dy jsou jako­by hlu­ché a sle­pé. Finále je hroz­ně naiv­ní, až směš­né. Z herec­kých výko­nů sto­jí za zmín­ku jen Carolyn Hennesy v roli démo­nic­ky vlíd­né Matky před­sta­ve­né, ostat­ní ale při plo­chos­ti svých cha­rak­te­rů bohu­žel nema­jí moc co hrát. (30%)

The Spy Gone North (Jong-bin Yoon, Jižní Korea) - Skutečnými udá­lost­mi inspi­ro­va­ný pří­běh jiho­ko­rej­ské­ho taj­né­ho agen­ta, kte­rý v deva­de­sá­tých letech dostal za úkol infil­tro­vat pohla­vá­ry sever­ní Korey za úče­lem poli­tic­ké a váleč­né špi­o­ná­že a obsta­rá­ní infor­ma­cí potvr­zu­jí­cích exis­ten­ci seve­ro­ko­rej­ské­ho nuk­le­ár­ní­ho pro­gra­mu, a to v přestro­je­ní za obchod­ní­ka dis­po­nu­jí­cí­ho vlád­ní­mi tajem­ství­mi a nabíd­kou mar­ke­tingo­vé pro­pa­ga­ce seve­ro­ko­rej­ských výrob­ků u již­ních sou­se­dů. Dějově našla­pa­né, nesmír­ně kom­plex­ní a dyna­mic­ké vyprá­vě­ní vyža­du­je ale­spoň základ­ní ori­en­ta­ci v poli­tic­kém a geo­gra­fic­kém kon­tex­tu, pro­to­že na pří­liš­né vysvět­lo­vá­ní není čas. Tvůrci v čele s více než schop­ným reži­sé­rem a sce­náris­tou a herec­ky přes­ným obsa­ze­ním naklá­da­jí suve­rén­ně a prak­tic­ky bez­chyb­ně rea­li­zo­va­ný dobo­vý špi­on­ský thriller, v němž napí­na­vě gra­du­jí­cí děj, vysta­vě­ný z vel­ké čás­ti na dra­ma­tic­ky našpo­no­va­ných obchod­ních a poli­tic­kých setká­ních hlav­ní­ho hrdi­ny se seve­ro­ko­rej­skou vlád­ní eli­tou, posou­va­jí ješ­tě o úro­veň výš výji­meč­ně doko­na­lé pasá­že ze schůzek s abso­lut­ním nad­vlád­cem Kim Čong-ilem a ze seve­ro­ko­rej­ských měst, kde se tře komu­nis­tic­ká bída s nou­zí na poza­dí impe­rá­tor­sky vel­ko­le­pých exte­ri­é­rů. Po všech strán­kách skvě­lý film o zásad­ních změ­nách ve vzta­hu dvou zemí na Korejském polo­ostro­vě ke kapi­ta­lis­mu i k sobě navzá­jem (ako­rát dění na jihu není tolik pou­ta­vé jako dění na seve­ru), o poli­tic­kých roz­hod­nu­tích na nej­vyš­ších mís­tech a o živo­tě ve stá­tě, kde vyja­d­řo­vat poli­tic­ký nesou­hlas zna­me­ná ris­ko­vat život. (90%)

Ederlezic Rising (Lazar Bodroža, Srbsko) - Erotické sci-fi béč­ko, co se mar­ně sna­ží mas­ko­vat za hlu­bo­ký art­film. Pilot náklad­ní vesmír­né lodi má za úkol pod­nik­nout sám něko­li­ka­le­tou ces­tu na Alfa Centauri, a aby se nenu­dil, je mu při­řa­ze­na robo­tic­ká spo­leč­ni­ce (hra­ná por­no­he­reč­kou Stoyou), kte­rá mu má slou­žit jako ko-pilotka, psy­cho­lož­ka a sexu­ál­ní tre­na­žer. Chlapovi vadí její před­pro­gra­mo­va­né vzor­ce cho­vá­ní, a tak se poku­sí z ní vyma­zat část pro­gra­mu, aby z ní udě­lal člo­vě­ka. Obehraná otáz­ka, zda jsou robo­ti schop­ni zami­lo­vat se, zís­ká­vá v tom­to pří­pa­dě podo­bu nud­ně reží­ro­va­né­ho, ošk­li­vě nasní­ma­né­ho a myš­len­ko­vě povrch­ní­ho žvás­tu, v němž není nou­ze o dlou­hé repe­ti­tiv­ní a pseudo-umělecké scé­ny, v nichž se nic nedě­je ani v rovi­ně dějo­vé, ani v rovi­ně sym­bo­lic­ké. Extrémně zjed­no­du­še­ná psy­cho­lo­gie postav je k smí­chu, herec­ké výko­ny pod­prů­měr­né, tem­po vyprá­vě­ní vzhle­dem k cel­ko­vé bez­ob­saž­nos­ti zby­teč­ně uta­ha­né. Pozitivní je aspoň mís­ty tri­ko­vá strán­ka (na srb­ské pomě­ry) a este­tic­ký pří­stup k naho­tě. Vyloženě por­no­gra­fie to ale není, na to je ten­to sní­mek pří­liš chlad­ný, nevzru­ši­vý a bez vidi­tel­ných pene­tra­cí. (20%)

Keepers (Kristoffer Nyholm, Velká Británie) – Skutečnou udá­los­tí inspi­ro­va­ná báchor­ka sta­rých moř­ských vlků o třech stráž­cích majá­ku, kte­ří záhad­ně zmi­ze­li z izo­lo­va­né­ho ost­ro­va. Stroze rea­lis­tic­ký a spíš psy­cho­lo­gic­ký než dra­ma­tic­ký film nicmé­ně líčí důvo­dy ono­ho „záhad­né­ho“ zmi­ze­ní jako čis­tě pro­za­ic­ké a pro­střed­nic­tvím cha­rak­ter­ních herec­kých výko­nů tří mužů v hlav­ních rolích (jeden z nich je Gerard Butler) vyprá­ví o tom, jak lidi postup­ně mění a ničí mamon, strach, svě­do­mí a samo­ta. (60%)

Ghosthunter (Ben Lawrence, Austrálie) – Dokument, jehož hlav­ní pro­ta­go­nis­ta sice dělá lov­ce para­nor­mál­ních akti­vit a má na to fir­mu, ale to není před­mě­tem toho­to fil­mu a je tomu věno­vá­no jen nece­lých deset minut. Hlavním téma­tem je totiž pát­rá­ní po jeho otci, na kte­ré­ho nemá pří­liš vzpo­mí­nek. Snaha dopát­rat se otco­va byd­liš­tě nako­nec nabe­re neče­ka­né obrát­ky, po nichž film eska­lu­je do tera­pe­u­tic­ké ese­je o hle­dá­ní vlast­ní iden­ti­ty, o trau­ma­tech z dět­ství, pokři­ve­ných rodin­ných vzta­zích a násled­cích, kte­ré tako­vé věci na člo­vě­ku zane­cha­jí. Standardně nato­če­ný a prů­měr­ně pou­ta­vý doku­ment o jed­nom muži, jeho rodi­ně a její pohnu­té his­to­rii. (60%)