Místo u moře - Obsah/O filmu

            OBSAH

             Snímek Místo u moře, nej­no­věj­ší film úspěš­né­ho sce­náris­ty a reži­sé­ra Kennetha Lonergana, vyprá­ví pří­běh osa­mě­lé­ho bos­ton­ské­ho údrž­bá­ře, jemuž se zce­la změ­ní život poté, co se vra­cí do své­ho rod­né­ho měs­ta, aby se zde posta­ral o své­ho dospí­va­jí­cí­ho synov­ce. Místo u moře, pří­běh rodi­ny Chandlerů, žijí­cí po gene­ra­ce v rybář­ské ves­nič­ce v Massachusetts, je dojem­ný a sou­čas­ně i neče­ka­ně humor­ný por­trét, zob­ra­zu­jí­cí sílu rodin­né lás­ky, život v men­ších komu­ni­tách, obě­to­vá­ní se a také nadě­ji.

            Po smr­ti své­ho star­ší­ho bra­t­ra Joea (Kyle Chandler) zjiš­ťu­je Lee Chandler (Casey Affleck) s vel­kým pře­kva­pe­ním, že byl svým bra­t­rem usta­no­ven jako jedi­ný opa­t­rov­ník synov­ce Patricka (Lucas Hedges). Lee opouš­tí své sou­čas­né zaměst­ná­ní a napl­něn oba­va­mi se vra­cí do ves­ni­ce Manchester-by-the-Sea, aby zde pečo­val o tem­pe­ra­ment­ní­ho šest­nác­ti­le­té­ho Patricka. Je také nucen se vyrov­nat se svou minu­los­tí, kte­rá ho odlou­či­la jak od man­žel­ky Randi (Michelle Williams), tak od komu­ni­ty, ve kte­ré se naro­dil a dospí­val. Lee a Patrick, kte­ré spo­ju­je pou­to jedi­né­ho člo­vě­ka, jenž celou rodi­nu udr­žo­val pohro­ma­dě, se oba sna­ží smí­řit s živo­tem ve svě­tě bez Joea.

            Ve svém prv­ním sním­ku od kri­ti­kou veli­ce ceně­né­ho fil­mu Margaret z roku 2011 Lonergan zno­vu doka­zu­je, že je zdat­ným a vizi­o­nář­ským vypra­vě­čem, kte­rý mis­tr­ně pro­plé­tá minu­lost s pří­tom­nos­tí do podo­by napí­na­vé­ho pří­bě­hu, kte­rý se zří­ká zby­teč­né sen­ti­men­ta­li­ty a nahra­zu­je ji pro­ni­ka­vým cito­vým vhle­dem a hlu­bo­ce půso­bi­vý­mi lid­ský­mi vzta­hy.

            O FILMU

            Poslední dvě dese­ti­le­tí si na Oscara nomi­no­va­ný sce­náris­ta, reži­sér a dra­ma­tik Kenneth Lonergan budu­je v tichos­ti pověst jed­no­ho z nej­o­ri­gi­nál­něj­ších ame­ric­kých fil­mo­vých tvůr­ců a natá­čel fil­my jako Na mě se můžeš spo­leh­nout či Margaret, kte­ré sklí­ze­ly bouř­li­vé úspě­chy u kri­ti­ky a posbí­ra­ly řadu oce­ně­ní. Snímek Místo u moře, jeho nej­no­věj­ší celo­ve­čer­ní počin, vyvo­lal na fes­ti­va­lu Sundance v letoš­ním roce vel­ký roz­ruch.

            Nápad na ten­to film se zro­dil v roce 2011 při natá­če­ní fil­mu Správci osu­du, během kte­ré­ho herec Matt Damon se svým čas­tým spo­lu­pra­cov­ní­kem, pro­du­cen­tem Chrisem Moorem, pro­bí­ral mož­né pro­jek­ty, kte­rých by se mohl cho­pit coby své­ho režij­ní­ho debu­tu. Jejich roz­ho­vo­ru byl pří­to­men také herec John Krasinski a spo­leč­ně všich­ni tři trá­vi­li řadu veče­rů roze­bí­rá­ním nej­růz­něj­ších fil­mo­vých námě­tů. Z jejich dis­ku­sí násled­ně vze­šel záro­dek pří­bě­hu, kte­rý měl dát vznik­nout sním­ku Místo u moře.

            Od samé­ho začát­ku Damon navr­ho­val nato­čit pří­běh muže, kte­ré­mu život pozna­me­na­lo jedi­né neu­vá­že­né roz­hod­nu­tí. Damon se ujal role pro­du­cen­ta a plá­no­val, že film bude také reží­ro­vat a sou­čas­ně si v něm i zahra­je. „Místo u moře je krás­ný film o člo­vě­ku, kte­rý se po smr­ti své­ho bra­t­ra musí posta­rat o synov­ce,“ říká Damon. „Problém je v tom, že návrat do rod­né­ho měs­ta pro něj zna­me­ná sou­čas­ně nut­nost sta­nout tvá­ří v tvář nej­vět­ší tragé­dii své­ho živo­ta.“

            Právě Damon také navr­hl jako sce­náris­tu fil­mu Lonergana. Oba se popr­vé setka­li v roce 2002, kdy Damon ztvár­nil jed­nu z hlav­ních rolí v diva­del­ní hře This is Our Youth toho­to dra­ma­ti­ka v Londýně. „Kennyho scé­ná­ře nema­jí kon­ku­ren­ci,“ míní Damon, jenž je sám osca­ro­vým sce­náris­tou. „Když jsem jeho dia­lo­gy pro­ná­šel noc co noc, doká­zal jsem napl­no oce­nit, jak doko­na­lé jsou.“

            Lonergan, kte­ré­ho námět zau­jal, strá­vil násle­du­jí­cí dva roky jeho pro­zkou­má­vá­ním a pře­tvá­ře­ním původ­ně navr­ho­va­ných udá­los­tí, námě­tů a postav v tako­vé, kte­ré si mohl při­vlast­nit. Scénář, kte­rý je výsled­kem toho­to pro­ce­su, obsa­hu­je kom­plex­ní a rafi­no­va­ně vrstve­ný pří­běh, kte­rý se zamě­řu­je na osu­dy Leeho Chandlera, jenž vyrůs­tal se svým bra­t­rem Joem jako rybář na pobře­ží seve­ro­vý­chod­ní­ho Massachusetts a pří­le­ži­tost­ně také opra­vo­val jach­ty svých majet­něj­ších sou­se­dů.

            Joeovi se poda­ři­lo pro sebe a své­ho syna Patricka vybu­do­vat solid­ně fun­gu­jí­cí fir­mu, ale na počát­ku pří­bě­hu fil­mu samot­né­ho už s nimi v Manchesteru Lee neži­je. Uchýlil se do Bostonu, kde vede osa­mě­lý život údrž­bá­ře a domov­ní­ka malé­ho byto­vé­ho domu, v němž žijí děl­nic­ké rodi­ny. Lee jim spo­leh­li­vě a odda­ně čis­tí odpa­dy a vyná­ší odpad­ky a svou frustra­ci ven­ti­lu­je v míst­ních hos­po­dách (a během pří­le­ži­tost­ných rva­ček). Jeho rutin­ní způ­sob živo­ta mu umož­ňu­je být s ostat­ní­mi lid­mi v kon­tak­tu jen veli­ce mini­mál­ně.

            Lonerganův scé­nář zdat­ně pro­plé­tá časo­vé linie pří­bě­hu pro­střed­nic­tvím řady vzpo­mín­ko­vých sek­ven­cí, v nichž nám zvol­na pro­zra­zu­je tajem­ství z Leeho minu­los­ti a budu­je napě­tí k odha­le­ní klí­čo­vé udá­los­ti, kte­rá Leeho vyhna­la z jeho původ­ní­ho domo­va. Jak začí­ná tato udá­lost nabý­vat jas­něj­ších obrysů, začí­ná divák chá­pat také moti­va­ci, kte­rá Leeho k jeho dob­ro­vol­né­mu vyhnan­ství při­ved­la.

            Když se Damon s ohle­dem na svůj vel­mi nabi­tý roz­vrh musel hlav­ní role a také reži­sér­ské­ho křes­la toho­to sním­ku vzdát, pře­vzal po něm celý pro­jekt prá­vě Lonergan. Damonova pokra­ču­jí­cí pod­po­ra byla ale pod­le Moorea pro vznik fil­mu i nadá­le veli­ce důle­ži­tá. „Jde tu o autor­skou tvor­bu fil­mů ve své nej­čist­ší pod­sta­tě. Všichni jsme Kennyho vizi pod­po­ro­va­li a umož­ni­li jsme mu jakož­to výteč­né­mu vypra­vě­či pojmout celý pří­běh tak, jak zamýš­lel.“

            Producentka Kimberly Steward ze spo­leč­nos­ti K Period Media si ten­to sní­mek zvo­li­la pro svou nově vzniklou pro­dukč­ní spo­leč­nost jako debu­to­vý čis­tě na zákla­dě toho, jak zásad­ní dojem na ni Lonerganův scé­nář udě­lal. „Kenny má skvě­lé výra­zo­vé pro­střed­ky a jeho schop­nost ztvár­nit tem­ný pří­běh, kte­ré­mu přes­to nechy­bí vtip a inte­li­gen­ce je tak skvě­lá, že jsem se s nikým podob­ným dosud nese­tka­la,“ říká. „Všichni jsme Kennyho zbož­ňo­va­li a hlu­bo­ce respek­to­va­li. Je odhod­la­ný, sebe­vě­do­mý a doká­že veli­ce obrat­ným způ­so­bem vyjá­d­řit své myš­len­ky.“

            Producentovi Kevinovi J. Walshovi vehnal scé­nář slzy do očí. „Když jsem ho četl, mno­ho­krát jsem u něj pla­kal,“ při­zná­vá. „Velice sil­ně na mě zapů­so­bi­la upřím­nost a věro­hod­nost toho pří­bě­hu, pro­to­že v reál­ném živo­tě nebý­vá všech­no krás­ně uza­vře­né a nalin­ko­va­né. Možnost podí­let se na vzni­ku byť jen jedi­né­ho tako­vé­ho­to sním­ku mě napl­ňu­je obrov­ským štěs­tím.“

            Jednou věcí, na kte­ré se sho­du­jí všich­ni, kte­ří se na fil­mu něja­kým způ­so­bem podí­le­li, je to, že je Lonergan jed­ním z nej­schop­něj­ších sou­čas­ných sce­náris­tů. Snímek Místo u moře je veli­ce empa­tic­ký a čas­to nemi­lo­srd­ně humor­ný a živo­ty a mlu­vu děl­nic­ké tří­dy v Nové Anglii zachy­cu­je s ohro­mu­jí­cí věr­nos­tí. „Jedná se o film, kte­rý se lidem zapí­še do srd­cí,“ sou­dí Damon. „Jeho posta­vy jsou vykres­le­ny tak boha­tě a pro­ni­ka­vě a do tako­vých podrob­nos­tí, že jim věří­te. Spousta postav ve fil­mech jsou jen jakési základ­ní náčrt­ky. Ale Kennyho posta­vy divá­ka sku­teč­ně oslo­vu­jí, pro­to­že půso­bí jako sku­teč­ní lidé. Díky výji­meč­ným herec­kým výko­nům, tak­to kva­lit­ní­mu scé­ná­ři a Kennyho režij­ní­mu vede­ní se jed­ná o neza­po­me­nu­tel­ný film.“

            Podle Mooreova názo­ru by mohl být Lonerganův oje­di­ně­lý sce­náris­tic­ký styl v budouc­nu pova­žo­ván za vůd­čí hlas celé jed­né gene­ra­ce. „Není ale jenom skvě­lým sce­náris­tou. Je sou­čas­ně i mis­trov­ským reži­sé­rem. Myslím, že by nikdo jiný nedo­ká­zal tenhle mate­ri­ál zre­ží­ro­vat tak jako on. Je tak nená­sil­ný a pro­pra­co­va­ný, vybu­do­va­ný s tako­vou péčí, že je on tím jedi­ným, kdo ho mohl na plát­na kin odpo­ví­da­jí­cím způ­so­bem pře­vést. Kenny odve­dl skvě­lou prá­ci a poda­ři­lo se mu do obtíž­né situ­a­ce vnést dáv­ku humo­ru i lid­skosti. Citový roz­sah fil­mu mi vyra­zil dech – svou věro­hod­nos­tí, svou vře­los­tí a také svou syro­vos­tí.“

            Lonergan doká­že zajis­tit, aby divá­kům na jeho fik­tiv­ních posta­vách zále­že­lo tak, jako by se jed­na­lo o lidi, kte­ré zna­jí celý život, domní­vá se Moore. „Píše lid­ská dra­ma­ta a dia­lo­gy lépe než kdo­ko­liv jiný, koho jsem kdy poznal. Jako reži­sér má skvě­lý cit pro to, kým by se měl herec stát, jaký výkon by měl podat. Tenhle film je obtíž­né někam zařa­dit, pro­to­že je kom­plex­ní, neu­cho­pi­tel­ný a mož­ná dokon­ce i vel­ko­le­pý. Kenny píše scé­ná­ře tak, že si nemů­že­te být jis­ti, co se sta­ne v násle­du­jí­cím oka­mži­ku. Dojde ke stře­tu dvou postav a obě tyto posta­vy z něj vyjdou pozmě­ně­né. Diváci budou mít pocit, že sle­du­jí osu­dy sku­teč­ných lidí a budou jim fan­dit.“

            S ohle­dem na úspě­chy Lonerganových dvou před­cho­zích fil­mů je Moore pře­svěd­čen o tom, že bude sní­mek Místo u moře divá­ky při­ta­ho­vat, pro­to­že je bude zají­mat, s čím novým ten­to reži­sér při­šel. „Je to už dlou­ho, co Kenny napo­sle­dy reží­ro­val něja­ký film,“ pokra­ču­je. „Myslím, že je jeho dílo veli­ce žáda­né. Jedná se o uměl­ce, kte­rý na plát­ně zachy­cu­je sku­teč­ný život a pocti­vým způ­so­bem zkou­má lid­ské vzta­hy.“

            V Lonerganových fil­mech nee­xis­tu­jí pod­le Walshe žád­né snad­né odpo­vě­di ani poho­dl­ná vysvět­le­ní, přes­ně tak, jako nee­xis­tu­jí ani ve sku­teč­ném živo­tě. „Věci někdy nemí­va­jí jed­no­znač­ná rozuz­le­ní,“ říká. „Občas si s vámi osud pohrá­vá. Kdykoliv může být kdo­ko­liv z čeho­ko­liv vyru­šen, může se stát napros­to coko­liv. Nikdo z nás nemá svůj život kom­plet­ně pod kon­t­ro­lou.“

            Jako reži­sér bývá Lonergan veli­ce čas­to ceněn za svou schop­nost při­mět her­ce k výko­nům plným ohro­mu­jí­cích detai­lů a čas­to vel­mi dojem­ným, jak na diva­del­ních jeviš­tích, tak i na fil­mo­vých plát­nech. Díky her­cům jako Casey Affleck, Michelle Williams, Kyle Chandler a mla­dý Lucas Hedges je sní­mek Místo u moře pře­hlíd­kou fas­ci­nu­jí­cích herec­kých výko­nů.

            Poté, co mu udá­los­tí jedi­né noci pře­vrá­ti­ly celý život vzhů­ru noha­ma, pra­cu­je Lee Chandler v podá­ní Caseyho Afflecka jako domov­ník v chát­ra­jí­cí čás­ti Bostonu. „Lee už s ostat­ní­mi lid­mi v zása­dě nechce mít nic spo­leč­né­ho,“ říká Damon. „Žije neper­spek­tiv­ním živo­tem oby­čej­né­ho údrž­bá­ře. Příliš pije. Život ho vůbec neza­jí­má a jedi­ným pou­tem k tomu­to svě­tu je pro něj jeho odda­ný vztah s bra­t­rem Joem a Joeovým synem Patrickem.“

            Damon s Affleckem čas­to dis­ku­to­va­li o tom, jak sil­né je Leeho pou­to k Joeovi i v situ­a­ci, kdy se zce­la izo­lo­val od zbyt­ku svě­ta. Posledním skut­kem jeho bra­t­ra je pro­to sna­ha při­nu­tit Leeho k tomu, aby se svě­tem zno­vu začal komu­ni­ko­vat. „Lee se ve svém rod­ném měs­tě zdr­žo­vat odmí­tá, ale je ocho­ten se tam vrá­tit kdy­ko­liv, kdy ho o to Joe požá­dá,“ vysvět­lu­je Damon. „Když jeho bra­tr zemře, vydá se Lee během dese­ti minut na ces­tu, aby se o posta­ral o bra­t­ro­vy zále­ži­tos­ti a aby měl jis­to­tu, že se Patrick o smr­ti své­ho otce dozví tím správ­ným způ­so­bem od toho správ­né­ho člo­vě­ka. Toho vše­ho se ujme s vět­ší peč­li­vos­tí a vět­ším odhod­lá­ním udě­lat vše správ­ně, než by to doká­za­la celá stov­ka truchlí­cích pří­buz­ných. Ačkoliv tou­ží po tom, aby na něj svět zapo­mněl, Joe je jeho pou­tem, kte­ré ho udr­žu­je v rám­ci rodi­ny.“

            „Jedná se o jed­nu z nej­lep­ších rolí, jakou jsem za hod­ně dlou­hou dobu viděl,“ dodá­vá Damon. „Nenapadá mě nikdo, kdo by se jí doká­zal ujmout tak dob­ře jako Casey. Okamžitě mu sed­la a doká­zal něco, co by žád­ný jiný herec nedo­ve­dl.“

            Affleck se v lon­dýn­ské pro­duk­ci Lonerganovy hry This is Our Youth obje­vil spo­leč­ně s Damonem. „Od té doby jsou z nás přá­te­lé,“ popi­su­je Lonergan. „Myslím, že je jed­ním z nej­lep­ších sou­čas­ných her­ců. Věděl jsem, že v té roli bude dob­rý, ale neměl jsem tuše­ní, jak úžas­ně kom­plex­ní a emo­ci­o­nál­ní jeho výkon bude. Casey měl na mě – a na všech­ny ostat­ní – veli­ce vyso­ké náro­ky, kte­ré byly sti­mu­lu­jí­cí a pro­duk­tiv­ní. Velice čas­to se stá­vá, že se při roz­sáh­lých – a vyčer­pá­va­jí­cích – deba­tách o posta­vě něco ztra­tí. Casey se namís­to toho do zís­ka­ných infor­ma­cí pono­ří ješ­tě hlou­bě­ji a v prů­bě­hu natá­če­ní odha­lu­je o své posta­vě dal­ší a dal­ší podrob­nos­ti. Buduje spe­ci­fi­ka a detai­ly tak dlou­ho, dokud nám obě­ma ta posta­va nepři­pa­dá napros­to rea­lis­tic­ká. Je to veli­ce vzru­šu­jí­cí tvůr­čí zku­še­nost. Veškeré své zku­še­nos­ti uplat­ňo­val před kame­rou i za ní napros­to neso­bec­ky, aby měl jis­to­tu, že se sou­stře­dím na natá­če­ní tako­vé­ho fil­mu, po jakém jsem tou­žil, a dělal při­tom napros­to vše pro to, aby mi s tím pomohl.“

            Tím, že se udá­los­ti z Leeho minu­los­ti dozví­dá­me postup­ně v útrž­cích Lonergan pod­le Afflecka vytvá­ří pozo­ru­hod­ně tajem­nou atmo­sfé­ru, kte­rá divá­ka vta­hu­je. „Než se začne­te dozví­dat infor­ma­ce o jejich minu­los­ti, už jste s posta­va­mi fil­mu sezná­me­ni a máte je rádi. Všechny posta­vy toho­to fil­mu mají něja­ké pro­blémy, vět­ší či men­ší. Lee se sna­ží najít důvod, proč by neměl se vším skon­co­vat, a ten se mu nako­nec poda­ří najít ve vzta­hu se svým synov­cem. Je humor­ný i smut­ný. A půso­bí veli­ce, veli­ce rea­lis­tic­ky.“

            Ale pro Leeho s sebou vztah s Patrickem při­ná­ší i nevy­hnu­tel­né obě­ti. Manchester by the sea je mís­tem, kte­ré­mu se zou­fa­le sna­ží vyhý­bat. „Má s míst­ní­mi pří­liš vypja­té vzta­hy,“ popi­su­je Lonergan. „Je to veli­ce malá komu­ni­ta. Každý, s kým se tam potká, ví, co je zač a co se mu při­ho­di­lo. Potkat tam koho­ko­liv je pro něj utr­pe­ním. Ale cítil povin­nost při­jít pomo­ci své­mu synov­ci. Ocitl se v pozi­ci, kdy buď musí své­ho synov­ce odvlé­ci někam jinam, nebo musí zůstat někde, kde to nemů­že ani vystát.“

            Lee pod­le Afflecka pro­žil věci, kte­ré by vět­ši­na lidí vůbec nezvlád­la. „Minulost ho pro­ná­sle­du­je a on ute­kl před vším, co je mu blíz­ké, pro­to­že je to pro něj sou­čas­ně pří­liš boles­ti­vé.“ Kamkoliv se Lee hne, tam je nucen čelit šušká­ní býva­lých sou­se­dů. „Lee nechce být nablíz­ku niko­mu, kdo ví, co se mu při­ho­di­lo,“ popi­su­je Affleck. „V Bostonu o tom nikdo nemá ani poně­tí. Ale Patrick chce zůstat v rod­ném měs­tě přes­ně z toho důvo­du, ze kte­ré­ho z něj chce Lee ode­jít – pojí ho s ním vzpo­mín­ky.“

            „Casey je napros­to odliš­ný herec než kdo­ko­liv jiný,“ míní pro­du­cent Moore. „Je veli­ce bys­trý a svým rolím dodá­vá vel­kou hloub­ku. Jeho výkon je veli­ce emo­ci­o­nál­ní. Lee a Patrick vedou ve fil­mu vel­mi vypja­té roz­ho­vo­ry. Caseyho spe­ci­fic­ký smy­sl pro humor jim dodá­vá na jedi­neč­nos­ti. Skutečně k té roli při­stu­pu­je veli­ce zají­ma­vě. Veškeré jeho role mě zau­ja­ly, ale tahle role je vrcho­lem jeho kari­é­ry.“

            Ať je ale Affleck sebe­lep­ší, Lucas Hedges, kte­rý před­sta­vu­je Patricka, s ním doká­že ve všech scé­nách zdat­ně držet krok. Ačkoliv Patrick při­šel o otce a mat­ka ho opus­ti­la, v mno­ha ohle­dech je napros­to kla­sic­kým tee­nage­rem. Ve svých pat­nác­ti letech žije pří­jem­ným živo­tem, o kte­rý by nechtěl při­jít.

            „Hraje v kape­le, je čle­nem hoke­jo­vé­ho týmu, má v Manchesteru všech­no, co má rád, včet­ně dvou pří­tel­kyň,“ vysvět­lu­je Damon. „Staral se o něj pře­de­vším Joe. Byl to skvě­lý otec, ale zemřel a on stá­le potře­bu­je otce, zatím­co se sna­ží vyjas­nit si svou budouc­nost.“

            Vlivem kom­pli­ko­va­né­ho dět­ství je Patrick veli­ce hou­žev­na­tý a tou­ží žít tak napl­no, jak je to jen mož­né, zatím­co jeho strýc je jeho pra­vým opa­kem. „Je to tee­nager, kte­rý truch­lí a drží si pro­to od ostat­ních odstup,“ říká Walsh. „Není tak doce­la scho­pen pocho­pit, že jsou důle­ži­té i živo­ty dru­hých lidí, nejen ten jeho. To je pod­sta­tou jeho hádek s Leem. Nejsou schop­ni si navzá­jem vyjít vstříc.“

            Lonergan se kvů­li této roli setkal s řadou mla­dých her­ců, než do ní Hedgese obsa­dil. Hedges, kte­rý momen­tál­ně stu­du­je umě­lec­kou ško­lu v Severní Karolíně, se už obje­vil v něko­li­ka pres­tiž­ních fil­mech, mimo jiné ve fil­mech Wese Andersona Až vyjde měsíc a Grandhotel Budapešť. „Lucas je ohrom­ně talen­to­va­ný,“ sou­dí Lonergan. „Je neu­vě­ři­tel­ně cit­li­vý a veli­ce sym­pa­tic­ký. Je to těž­ká role a on do ní vná­ší obrov­skou dáv­ku emo­cí. Patrick toho v živo­tě pro­žil hod­ně, ale nikdy ho to nezlo­mi­lo. Má jis­tou nezdol­nost, kte­rou Lucas doká­že při­ro­ze­ným způ­so­bem ztvár­nit. Je to taky vel­ký chyt­rák. Je hou­žev­na­tý, napros­to neú­nav­ný a oprav­du vtip­ný – a bylo úžas­né sle­do­vat Lucase, jak v sobě tyhle vlast­nos­ti obje­vu­je a pře­dá­vá je své roli. Nejde jenom o talen­to­va­né­ho klu­ka, kte­rý se před kame­rou cho­vá při­ro­ze­ně. Máme tu před sebou krás­nou a kom­plex­ní posta­vu, kte­rou ztvár­nil vel­mi mla­dý herec, což se nevi­dí kaž­dý den.“

            Hedgesův otec, sce­náris­ta Peter Hedges, zná Lonergana z newy­or­ské­ho diva­del­ní­ho svě­ta přes 20 let. „Evidentně jsem se s Kennym už setkal, když mi byly dva roky,“ vyprá­ví herec. „Byl jsem ješ­tě v kočár­ku. Je úžas­né, že o 16 let poz­dě­ji jsem dostal mož­nost zahrát si v jed­nom z jeho fil­mů.“

            Hedges se ale nemu­sel kvů­li této roli uchy­lo­vat k žád­né pro­tek­ci. „Můj agent mě tam poslal jako koho­ko­liv jiné­ho,“ říká. „Role Patricka byla posled­ní hlav­ní rolí fil­mu, kte­rou bylo tře­ba obsa­dit. Než mě pozva­li do Bostonu na zkouš­ku se vše­mi ostat­ní­mi her­ci, absol­vo­val jsem asi čty­ři nebo pět míst­ních zkou­šek. Cestou z Bostonu zpát­ky do New Yorku mi pak Kenny tu roli nabí­dl.“

            Ačkoliv Patrick ve svém živo­tě roz­hod­ně potře­bu­je otcov­skou posta­vu, není jas­né, jest­li se Lee doká­že této výzvy cho­pit. „Patrick tou­ží jen po tom, aby ho Lee měl rád,“ říká Hedges. „Měl se svým otcem skvě­lý vztah a chce ho mít i s Leem. Současně nechce opus­tit život, kte­rý žije. Má rád svůj domov i své kama­rá­dy. V mno­ha ohle­dech se nemá vůbec špat­ně.“

            Lee se ale zou­fa­le tou­ží vrá­tit do Bostonu, čímž by naru­šil Patrickovo stu­di­um i jeho spo­le­čen­ský život. „Když Lee za Patrickem při­je­de, je jako robot,“ říká Hedges. „Pozbyl už veš­ke­rých emo­cí. Patrick se v něm sna­ží pro­bu­dit tro­chu lid­skosti tím, že vtip­ku­je a dělá si z něj legra­ci. Když na to ale Lee nere­a­gu­je tak, jak by si před­sta­vo­val, tak se Patrick roz­čí­lí a brá­ní se mu. Vnímá, že je nefér, aby musel opus­tit domov a odjet do Bostonu.“

            Affleck je pod­le Hedgese jed­ním z jeho herec­kých ido­lů. „Ohromně ho respek­tu­ji. Nestará se o to, co si o něm lidé mys­lí. Má za úkol odvést svou prá­ci. Líbí se mi, jak hovo­ří se svý­mi kole­gy a jak si svou roli při­vlast­nil. Ukázal mi, že film sto­jí pře­de­vším na reži­sé­ro­vě vizi, ale herec jeho podo­bu může ovliv­ňo­vat.“

            Hedgesovo nad­še­ní ze spo­lu­prá­ce s Lonerganem je podob­ně inten­ziv­ní. „Spolupracoval jsem už s lid­mi, kte­ří byli sou­čas­ně sce­náris­ty a reži­sé­ry, a obvykle jsou v jed­né z těch věcí lep­ší než ve dru­hé,“ říká Hedges. „Kenny je dob­rý v obo­jím. Je jed­ním z mála sou­čas­ných sce­náris­tů a dra­ma­ti­ků, kte­ří dia­lo­gy píší tak, jak lidé oprav­du mlu­ví. Dialogy jeho postav se občas pře­krý­va­jí, což jsem ješ­tě nikdy nevi­děl. Lidé neho­vo­ří pro­střed­nic­tvím mono­lo­gů. Kenny zachy­cu­je neu­spo­řá­da­nost běž­né­ho živo­ta.“

            „A jako reži­sér se mnou strá­vil spous­tu času tím, aby mi pomohl při­jít na to, proč něco říkám nebo jak bych měl danou scé­nu zahrát,“ pokra­ču­je. „Chtěl si se mnou pro­jít Patrickovu minu­lost nad rámec toho, co zachy­cu­je scé­nář, jeho vzpo­mín­ky a nejis­to­ty, důvo­dy, proč dělá to, co dělá.“

            Hedges říká, že si uvě­do­mu­je, že už mož­ná nikdy nedo­sta­ne roli tak boha­tou a pes­trou, jako je role Patricka Chandlera. „Zahrát si takhle doko­na­le pro­pra­co­va­nou a skvě­le napsa­nou posta­vu byla pro něko­ho v mém věku pří­le­ži­tost, kte­rá při­chá­zí jed­nou za život,“ mys­lí si. „Nemám tuše­ní, jest­li se někdy bude opa­ko­vat, tak­že jsem vděč­ný za to, že jsem tuhle pří­le­ži­tost dostal.“

            Joe Chandler, muž, kte­rý dá do pohy­bu záplet­ku celé­ho fil­mu, je pocti­vý otec rodi­ny, kte­rý své­ho syna vycho­vá­val sám s vědo­mím, že trpí srdeč­ní cho­ro­bou, kte­rá bude mož­ná pří­či­nou jeho před­čas­né smr­ti. Jeho posled­ním činem je sna­ha sblí­žit spo­lu ty, kte­ří pro něj zna­me­na­jí nej­ví­ce, v nadě­ji, že je tím oba zachrá­ní. „Celé roky se pokou­šel Leemu pomo­ci,“ říká Walsh. „Tím, že mu svě­řil do péče Patricka, své­ho bra­t­ra nutí k tomu, aby kou­sek po kous­ku vyle­zl ze své uli­ty. Je to veli­ce lás­ky­pl­ný způ­sob, jak Leemu pomo­ci zba­vit se jeho depre­se a pře­ko­nat jeho ztrá­ty.“

            Kyle Chandler, kte­rý si roli Joea zahrál, na sebe Lonergana popr­vé upo­zor­nil v roli agen­ta FBI, kte­rý je na sto­pě posta­vě Leonarda DiCapria ve fil­mu Vlk z Wall Street. „Připadal mi v tom fil­mu veli­ce výraz­ný,“ říká reži­sér. „Odehrál svou roli s úžas­nou dáv­kou humo­ru, jako by mu její osu­dy při­pa­da­ly vtip­né. Říkal jsem si, že to byl skvě­lý nápad. Byl jsem veli­ce nad­še­ný z toho, že roli v mého fil­mu mohl při­jmout.“

            Steward sou­hla­sí a pro­hla­šu­je, že Chandler se role star­ší­ho bra­t­ra ujal i ve sku­teč­nos­ti veli­ce při­ro­ze­ně. „Kyle posky­tl skvě­lé rady všem herec­kým kole­gům, povzbu­zo­val je a fil­mu dodal na pokli­du a roz­va­ze.“

            Joe je jakož­to rybář v massa­chusett­ských vodách klí­čo­vým čle­nem pev­ně semknu­té komu­ni­ty v Manchesteru. „Joe stá­le žije ve měs­tě, ve kte­rém s Leem vyrůs­ta­li,“ říká Chandler. „Už něja­kou dobu ví o tom, že mu nezbý­vá mno­ho času. Když zemře, pře­ne­chá úkol posta­rat se o jeho pat­nác­ti­le­té­ho syna Leemu. Ví, že Lee udě­lá pro Patricka coko­liv a dou­fá, že by to moh­lo jeho bra­t­ro­vi pomo­ci vylé­čit si sta­ré rány. Leeho ten­to krok zasko­čí a nemá z něj radost, ale ve finá­le mu může zachrá­nit život. Jedná se ve sku­teč­nos­ti o pří­běh o rodi­ně a o tom, jak se jeden člo­věk sna­ží vypo­řá­dat s nezměr­nou zod­po­věd­nos­tí, kte­rá byla na jeho bed­ra svě­ře­na. Lee má srd­ce na správ­ném mís­tě, ale není jis­té, jest­li se doká­že vypo­řá­dat s tím, čemu je nucen čelit.“

            První čte­ní scé­ná­ře bylo pro Chandlera veli­ce emo­ci­o­nál­ním zážit­kem. „Je pro mě neob­vyk­lé, aby na mě scé­nář při prv­ním pře­čte­ní tak zapů­so­bil,“ říká. „Když jsem ho doče­tl, pro­chá­zel jsem se a pře­mýš­lel jsem, proč plá­ču. Přečetl jsem si ho zno­vu a zno­vu jsem se roz­pla­kal. Příštího dne jsem se sešel s Kennym a hodi­nu jsme si poví­da­li. Když jsem ze schůz­ky s ním odchá­zel, říkal jsem si, že dou­fám, že se mi poda­ří tuhle roli zís­kat. Měl jsem nesku­teč­né štěs­tí. Doufám, že budu mít to štěs­tí s ním ješ­tě zno­vu spo­lu­pra­co­vat.“

            Pokud byla hlav­ním důvo­dem, proč po této roli tou­žil kva­li­ta scé­ná­ře, pak ihned po začát­ku natá­če­ní Chandler věděl, že se roz­ho­dl správ­ně. „Kennyho režij­ní vede­ní je ohro­mu­jí­cí a něco tako­vé­ho neří­kám čas­to,“ podo­tý­ká Chandler. „Když jsem film popr­vé na Sundance viděl, uvě­do­mil jsem si, že jde o typ fil­mu, s jakým jsem se nikdy před­tím nese­tkal. Jeho styl je pro Kennyho veli­ce cha­rak­te­ris­tic­ký. Není to jen inte­li­gent­ní člo­věk, je sou­čas­ně jed­ním z nej­u­přím­něj­ších lidí, jaké jsem kdy potkal. Ví, jak to v živo­tě cho­dí a sna­ží se to pře­vést na fil­mo­vé plát­no. Jsem jeho obrov­ským fanouš­kem.“

            Michelle Williams podá­vá emo­ci­o­nál­ní a pozo­ru­hod­ný výkon coby Randi, Leeho býva­lá žena. „Je ohro­mu­jí­cí,“ pro­hla­šu­je Lonergan. „Už něja­kou dobu tou­žím po mož­nos­ti s ní spo­lu­pra­co­vat, už od chví­le, kdy ješ­tě jako tee­nager­ka hrá­la v newy­or­ských diva­dlech. Vyrostla z ní jed­na z nej­ta­len­to­va­něj­ších a nej­vše­stran­něj­ších here­ček na svě­tě, a navíc je úžas­ně milá.“

            Podle Afflecka byla Williams pro tuto roli ide­ál­ní díky své při­ro­ze­né inte­li­gen­ci a věro­hod­né zra­ni­tel­nos­ti. „Její upřím­nost je nepo­pi­ra­tel­ná,“ dodá­vá. „Její posta­vy vždy půso­bí jako sku­teč­ní lidé, což zna­me­ná, že na nich divá­kům doo­prav­dy zále­ží.“

            Steward s obdi­vem vzpo­mí­ná na prv­ní den, kdy se Williams zúčast­ni­la natá­če­ní. Přestože se tep­lo­ta vzdu­chu pohy­bo­va­la pod bodem mra­zu, Williams muse­la natá­čet scé­nu v exte­ri­é­ru, oble­če­na pou­ze v noč­ní koši­li. „Natáčela tu neo­by­čej­ně cito­vě vypja­tou scé­nu v mno­ha opa­ko­vá­ních a kaž­dé bylo napros­to doko­na­lé. Její pře­rod ve svou posta­vu byl ohro­mu­jí­cí. Michelle je křeh­ká a tichá, zatím­co Randi je mno­hem agre­siv­něj­ší a vyhra­ně­něj­ší.“

            Williams říká, že když jí tato role byla nabíd­nu­ta, doja­lo ji to nato­lik, že se roz­pla­ka­la. „Vždycky jsem s Kennym chtě­la spo­lu­pra­co­vat,“ říká hereč­ka. „Nikdo neu­mí psát dia­lo­gy tak jako on. Jsou napros­to při­ro­ze­né a nenu­ce­né. Chtěla jsem jeho dia­lo­gy pro­ná­šet už veli­ce dáv­no. Necháte se jimi pros­tě jen uná­šet. A je jed­ním z nej­vtip­něj­ších lidí na svě­tě. Je s ním neu­stá­le zába­va.“

            V prů­bě­hu své­ho man­žel­ství pro­ží­va­jí Lee s Randi vře­lý a důvěr­ný vztah plný humo­ru a pošťu­cho­vá­ní. „A pak se to všech­no roz­pad­ne,“ popi­su­je Williams. „Casey má v sobě hod­ně inte­gri­ty a hloub­ky. Nedalo mi pří­liš prá­ce v něm tyto vlast­nos­ti pro­bu­dit.“

            I na ome­ze­ném pro­sto­ru, kte­rý má k dis­po­zi­ci, se Williams daří budo­vat věr­ný obraz ženy, kte­rá je udá­lost­mi minu­los­ti sice stá­le pozna­me­na­ná, ale sna­ží se z obrov­ské ztrá­ty, kte­rou pro­ži­la, vzpa­ma­to­vat. „Byl to neob­vyk­lý záži­tek,“ vysvět­lu­je Williams. „Protože se ve fil­mu tak moc neob­je­vu­ji, strá­vi­la jsem více času pří­pra­va­mi na něj než samot­ným natá­če­ním. Boston není od New Yorku pří­liš dale­ko, tak­že jsem sed­la na vlak, doje­la do Bostonu a tam se pro­chá­ze­la, navště­vo­va­la kavár­ny a obchod­ní domy a sna­ži­la se vstře­bat míst­ní atmo­sfé­ru a lidi a jejich pří­zvuk. V pomě­ru k tomu, jak dlou­ho trva­lo natá­če­ní, jsem tam strá­vi­la vel­kou spous­tu času.“

            Podle Moorea ostý­cha­vá krá­sa, kte­rou Williams vyza­řu­je, téměř odvá­dí pozor­nost od hlu­bo­ké­ho herec­ké­ho výko­nu, jenž před kame­rou před­vá­dí. „Zdá se, jako by kame­ra zazna­me­ná­va­la její duši. Je ztě­les­ně­ním přes­ně opač­né­ho vypo­řá­dá­vá­ní se s tragé­dií, než je to Leeho. Nedokázala se s ní zce­la vyrov­nat, stá­le plá­če. Stále jí to láme srd­ce, ale roz­hod­la se jít kupře­du a nepo­le­vo­vat. Michelle to všech­no své posta­vě dodá­vá už jen tím, že se ve fil­mu obje­vu­je.“

            V dojem­ně křeh­ké roli Elise, Joeovy býva­lé man­žel­ky a Patrickovy mat­ky, je ve fil­mu k vidě­ní Gretchen Mol. „Obsadit tuhle roli neby­lo jed­no­du­ché,“ při­zná­vá Lonergan. „Měl jsem veli­ce jas­nou před­sta­vu o tom, jaká by ta posta­va měla být. Elise je sužo­vá­na mno­ha pro­blémy, je veli­ce bys­trá, napja­tá a neklid­ná. Vynakládá vel­ké úsi­lí, ale není schop­na dosáh­nout toho, čeho by dosáh­nout chtě­la, a neví přes­ně proč. Zahrát něco tako­vé­ho je veli­ce obtíž­né. Gretchen své roli dodá­vá úžas­nou zra­ni­tel­nost, kte­rá se pro ni doko­na­le hodi­la.“

            Držitel ceny Tony Matthew Broderick si zahrál Elisina dru­hé­ho man­že­la, tiché­ho, ale zkost­na­tě­lé­ho evan­ge­lic­ké­ho křes­ťa­na, kte­rý ve svém doko­na­le zor­ga­ni­zo­va­ném živo­tě nemá mís­to pro pro­blé­mo­vé­ho tee­nage­ra. Broderick, kte­rý je vete­rá­nem obou Lonerganových před­cho­zích fil­mů Margaret a Na mě se můžeš spo­leh­nout, svým nevý­raz­ným šar­mem a schop­nos­tí držet se v ústra­ní mas­ku­je své sku­teč­né poci­ty, kte­ré způ­so­bu­jí, že se Patrick v nové domác­nos­ti své mat­ky necí­tí víta­ný.

            „Matthew je můj nej­lep­ší pří­tel a je to jeden z mých vel­mi, vel­mi oblí­be­ných her­ců,“ svě­řu­je se Lonergan. „Už jen jeho herec­ký roz­sah je ohro­mu­jí­cí. Sleduji jeho herec­tví už od dob, kdy jsme spo­leč­ně cho­di­li na střed­ní ško­lu. Má úžas­ný smy­sl pro humor a cit pro posta­vu a pří­běh, kte­rý­mi nedo­ká­že kon­ku­ro­vat takřka niko­mu, koho znám. Dokáže ztvár­nit neu­vě­ři­tel­ně jem­né detai­ly, ale ze vše­ho nej­ví­ce na něm obdi­vu­ji jeho cit pro rea­lis­mus. Je v něm tak hlu­bo­ce zako­ře­ně­ný – sna­ha za daných pod­mí­nek pře­žít a zůstat bdě­lý – že ho z něj nedo­ká­žou vyvést ani občas­né špat­né nápa­dy či nega­tiv­ní impul­zy. Drží vše veli­ce při zemi. A ačko­liv se to sna­ží nedá­vat naje­vo, před­sta­vu­je během natá­če­ní vždy ztě­les­ně­ní nená­sil­né a nenu­ce­né pro­fe­si­o­na­li­ty. Díky němu máte pocit, že pra­cu­je­te na něčem sku­teč­ně důle­ži­tém. Chová se veli­ce uvol­ně­ně, ale tenhle pocit kolem sebe za všech okol­nos­tí šíří, a všem – a zejmé­na mně – tím dodá­vá vel­ké sebe­vě­do­mí.“

            Vzhledem k vyso­ké úrov­ni herec­kých výko­nů ve fil­mu Místo u moře se zdá téměř nepřed­sta­vi­tel­né, že s vět­ši­nou zúčast­ně­ných her­ců Lonergan spo­lu­pra­co­val popr­vé. „To se mi čas­to nestá­vá. Snažím se spo­lu­pra­co­vat stá­le se stej­ný­mi her­ci – napří­klad s Matthewem nebo s Markem Ruffalo nebo s J. Smith-Cameron (kte­rá je také jeho man­žel­kou). Nerad ris­ku­ji. Nebo bych měl mož­ná spíš říci, že když vidím něco dob­ré­ho, sna­žím se toho držet. Natočil jsem jenom dva fil­my a v pří­pa­dě těch dvou před­cho­zích bych ty, se kte­rý­mi jsem v minu­los­ti nespo­lu­pra­co­val nebo jsem se s nimi osob­ně neznal, mohl spo­čí­tat na prs­tech jed­né ruky.“

            „Bylo pro mě veli­ce vzru­šu­jí­cí vidět, jaké úsi­lí a jakou dáv­ku inte­li­gen­ce tito her­ci za všech okol­nos­tí vyna­klá­da­li,“ pokra­ču­je. „Možnost spo­lu­pra­co­vat s nimi na pře­ve­de­ní postav, kte­ré exis­to­va­ly pou­ze v mojí před­sta­vi­vos­ti, do podo­by sku­teč­ných živých lidí pří­mo před mýma oči­ma, to pro mne byl záži­tek plný poko­ry a vdě­ku. Přijdou na natá­če­ní a sta­nou se před vámi někým, koho jste si dosud jen před­sta­vo­va­li. A při­ná­še­jí s sebou kom­plex­nost a hloub­ku pro­žit­ků a spe­ci­fič­nost myš­le­nek a cho­vá­ní, kte­ré vel­mi, vel­mi výraz­ně pře­sa­hu­jí coko­liv, co bys­te doma na počí­ta­či doká­za­li vytvo­řit. Považuji to za napros­tý zázrak a zbož­ňu­ji je za to.“

            Snímek Místo u moře, kte­rý se natá­čel v oblas­ti Cape Ann v sever­ním Massachusetts, v sobě zachy­cu­je drs­nou krá­su skal­na­té­ho pobře­ží, zátok a pří­sta­vů méně zná­mé­ho pří­buz­né­ho věhlas­né­ho Cape Cod, stej­ně jako i krá­su děl­nic­kých domo­vů, ve kte­rých rodi­na Chandlerových se svý­mi přá­te­li žije. Lonergan se svým týmem strá­vil natá­če­ním v něko­li­ka míst­ních men­ších měs­tech zhru­ba 50 kilo­me­t­rů od Bostonu obdo­bí od kon­ce úno­ra do počát­ku květ­na 2015. Patřily mezi ně měs­ta Manchester, Gloucester, Essex, Rockport a Beverly.

            Podle Steward byl pře­chod ze zimy do jara pro reži­sé­ra důle­ži­tým při­rov­ná­ním. „Velice spe­ci­fic­ky tou­žil po tom, aby se nám prá­vě tohle ve fil­mu poda­ři­lo zachy­tit,“ vzpo­mí­ná. „Jednalo se o něco, co je veli­ce těs­ně spo­je­né s vývo­jem postav.“

            Zima v této oblas­ti byla pod­le Lonergana vel­mi stu­de­ná, ale také veli­ce krás­ná. „Na Cape Ann nikdy nemá­te k moři dale­ko,“ pozna­me­ná­vá. „Líbilo se mi trá­vit veš­ke­rý čas v blíz­kos­ti oce­á­nu. Moc se mi líbi­lo natá­če­ní na lodi a v docích a ve zdej­ších domech, dokon­ce i teh­dy, když jsme už mno­ho­ná­sob­ně pře­ta­ho­va­li a já tou­žil jen po mož­nos­ti jít se vyspat. A tam­ní jíd­lo bylo navíc skvě­lé. Mojí nej­ob­lí­be­něj­ší restau­ra­cí byla restau­ra­ce Clam Box v Ipswichi, kde mají ty nej­lep­ší humří rol­ky, jaké jsem kdy jedl.“

            Damon i Affleck v Massachusetts oba vyrůs­ta­li a dob­ře to tu zna­jí. „Tuhle oblast znám nej­lé­pe ze všech míst na svě­tě,“ svě­řu­je se Affleck. „Rybářská měs­teč­ka v Massachusetts jsou plná oby­čej­ných lidí, kte­ří se sna­ží vydě­lat si na živo­by­tí, a to do toho­to pří­bě­hu doko­na­le zapa­dá. Doufám, že sku­teč­nost, že se zde nachá­zím na domá­cí půdě, pomá­há fil­mu dodat na jis­té auten­tič­nos­ti.“

            Výtvarnice Ruth De Jong pro film zvo­li­la mír­ně syro­vý a rea­lis­tic­ký styl. Téměř vše bylo natá­če­no pří­mo v exte­ri­é­rech, aby film půso­bil co nej­vě­ro­hod­ně­ji a nej­při­ro­ze­ně­ji. „Když jsem se s Kennym popr­vé setka­la, shod­li jsme se na tom, že chce­me oba k tomu­to fil­mu při­stu­po­vat co nej­re­a­lis­tič­tě­ji, téměř jako k doku­men­tu. Vždycky tou­žím po tom, aby her­ci moh­li s pro­stře­dím kolem sebe aktiv­ně pra­co­vat. Nechtěli jsme ale vytvo­řit film, kte­rý by byl pro­stou­pe­ný šedí a zou­fal­stvím. Snažila jsem se o to, aby domo­vy všech postav půso­bi­ly veli­ce při­ro­ze­ně, aby byly v rám­ci mož­nos­tí co nej­pro­svět­le­něj­ší a nej­ve­se­lej­ší. Kenny veli­ce tou­žil po tom, aby vše půso­bi­lo zce­la nor­mál­ně.“

            První pri­o­ri­tou výtvar­ni­ce bylo zjis­tit co nej­ví­ce infor­ma­cí o lidech, kte­ří v této oblas­ti žijí. „Pochopit pod­sta­tu toho, kým tito lidé jsou, bylo napros­to klí­čo­vé,“ říká. „Stálo nás to spous­tu stu­dia a ces­to­vá­ní. Strávili jsme něja­ký čas s rybá­ři a děl­ní­ky, kte­ří zde žijí, niko­liv s těmi, kte­ří sem jez­dí jen na dovo­le­nou.“

            Práce na sním­ku Místo u moře pod­le ní bylo tou nej­ko­lek­tiv­něj­ší pra­cov­ní zku­še­nos­tí, jakou kdy zaži­la. „Všichni byli skvě­lí. Byli nad­še­ni z toho, že se na fil­mu mohou podí­let, a sna­ži­li se při­lo­žit ruku k dílu. Měli jsme k dis­po­zi­ci spous­tu hloub­ky a pes­t­ros­ti. Casey se se mnou s nad­še­ním vydá­val na ces­ty po oko­lí. Když všich­ni spo­lu­pra­cu­jí, veli­ce to fil­mu pro­spí­vá.“

            Důraz na rea­lis­tič­nost se pro­je­vo­val i na poje­tí kame­ry. Podle kame­ra­ma­na Jodyho Lee Lipese „Kenny nechtěl, aby na sebe vizu­ál­ní podo­ba fil­mu jak­ko­liv upo­zor­ňo­va­la. Chtěl svůj pří­běh vyprá­vět veli­ce věc­ně, bez jaké­ho­ko­liv vyru­šo­vá­ní. Je natá­če­ný veli­ce jed­no­du­še s nor­mál­ním stra­no­vým pomě­rem, nepo­u­ží­vá žád­ný extrém­ní for­mát nebo vyuměl­ko­va­né zábě­ry. Jde pros­tě jen o při­ro­ze­né a pocti­vé vyprá­vě­ní. Pro něj jsou nej­dů­le­ži­těj­ší scé­nář a herec­ké výko­ny, tak­že jsem se pros­tě sna­žil jim pří­liš nepře­ká­žet.“

            Film byl natá­čen pomo­cí digi­tál­ních kamer Arri Alexa. „Alexa je skvě­lou alter­na­ti­vou fil­mu,“ říká Lipes. „Používali jsme někte­ré star­ší objek­ti­vy, abychom zábě­ry změk­či­li a docí­li­li více fil­mo­vé­ho dojmu.“

            Lipesovou hlav­ní pri­o­ri­tou bylo zajis­tit, aby Lonergan obdr­žel přes­ně to, co si před­sta­vo­val. „Kenny je nada­ný umě­lec s nároč­nou vizí,“ říká. „Výzva spo­čí­va­la v tom, abychom za všech okol­nos­tí zajis­ti­li, že bude svou vizi scho­pen napl­nit. Mým úko­lem čas­to bylo nato­čit to, co potře­bo­val, v co nejmé­ně zábě­rech, aniž bychom se pří­liš zatě­žo­va­li tech­nic­ký­mi aspek­ty. Protože je také dra­ma­ti­kem, při­stu­pu­je k vypra­věč­ství poměr­ně diva­del­ním způ­so­bem. Působí to dojmem, jako by si před­sta­vo­val, že se to všech­no ode­hrá­vá na jeviš­ti.“

---