Mrazík – kultovní Vánoční klasika – 80%

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Stará dob­rá Vánoční kla­si­ka Mrazík je již od dět­ství jed­na z mých nej­ob­lí­be­něj­ších pohá­dek. Pohádku nato­či­lo fil­mo­vé stu­dio Gorkij v roce 1964 pod­le tra­dič­ní rus­ké pohád­ky Morozko. V hlav­ních rolích hra­jí Eduard Izotov (Ivánek), Natalja Sedych (Nastěnka), Inna Čurikovova (Marfuša), Georgij Milijar (baba Jaga) a Alexandr Chvylja (Děda Mráz). V roce 1965 byl oce­něn na 26. mezi­ná­rod­ním fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Benátkách v pro­gra­mu fil­mů pro děti a mlá­dež. V roce 1966 byl oce­něn na vše­sva­zo­vém fil­mo­vém fes­ti­va­lu a za roli Marfuši udě­lil čes­ký vel­vy­sla­nec Jaroslav Bašta Inně Čurikovové stří­br­nou Masarykovu medai­li. Snímek se stal kul­tov­ním a mno­ho hlá­šek zli­do­vě­lo. Pojďme si tro­chu zavzpo­mí­nat a pohád­ku roze­brat z tro­šič­ku jiné strán­ky.

Ústřední posta­vou fil­mo­vé pohád­ky s názvem Mrazík je chudá, utla­čo­va­ná, zavr­ho­va­ná, týra­ná a vysmí­va­ná avšak ctnost­ná, krás­ná, dob­rá, spra­ved­li­vá a las­ka­vá arche­ty­po­vá Panna jmé­nem Nastěnka, kte­rá žila v chudé cha­loup­ce v pros­té ves­nič­ce na ven­ko­vě se svým vlast­ním otcem, mace­chou a nevlast­ní sestrou. Hned v úvo­du pohád­ky jsme uvr­že­ni do pří­bě­hu, kde se děje čiré bez­prá­ví, nespra­ve­dl­nost a zlo, kdy Nastěnka jako nevlast­ní dce­ra byla týrá­na svou krkav­čí mace­chou a nevlast­ní sestrou, čemuž její sla­bý otec pou­ze nečin­ně při­hlí­žel. Z tak­to nasta­ve­né­ho rodin­né­ho pro­stře­dí vyro­zu­mí­me, že Nastěnku zřej­mě postih­la tragé­die v podo­bě smr­ti její vlast­ní mat­ky, kte­rá byla zřej­mě dob­rá, a její otec se bohu­žel zno­vu ože­nil a to ne úpl­ně šťast­ně a do cha­loup­ky si při­ve­dl novou ženu, tedy Nastěnčinu mace­chu, i s její nevlast­ní sestrou Marfuškou. Na začát­ku máme tedy tuto kva­ter­ni­tu v podo­bě čtver­nos­ti postav: mace­chu, Mafušku, Nastěnku a její­ho otce. Jak lze blí­že cha­rak­te­ri­zo­vat tyto čty­ři hlav­ní posta­vy? Prostá Nastěnka je vykres­le­na jako nepo­sk­vr­ně­ná ctnost­ná dív­ka, vel­mi dob­rá, hod­ná, posluš­ná, pra­co­vi­tá, milá, prav­di­vá a upřím­ná, kte­rá ovšem trpí v podru­čí své mace­chy těž­kou pra­cí, nesmy­sl­ný­mi roz­ka­zy, týrá­ním i utla­čo­vá­ním. Vidíme, jak se pomy­sl­né nůž­ky roze­ví­ra­jí, tedy vyš­ší tlak zlé mace­chy způ­so­bil ješ­tě vyš­ší ryzost Nastěnky. Nezodpovězenou otáz­kou zůstá­vá, zda­li důvo­dem její ctnos­ti byl její dob­rý cha­rak­ter ane­bo zda se na této roli obě­ti podí­lel útlak ze stra­ny mace­chy, kte­rá nedo­vo­li­la Nastěnce mít i něja­ké ty lid­ské pokles­ky. Tedy Nastěnka byla doslo­va ve veli­ké neli­bos­ti trpě­na svou mace­chou, kte­rá ji nesná­še­la, mož­ná i nená­vi­dě­la, a neu­stá­le až do úmo­ru ji zatě­žo­va­la těž­kou, nesmy­sl­nou a i zby­teč­nou pra­cí. Postava mace­chy je zde vykres­le­na jako typic­ká stí­no­vá mat­ka, kte­rá je zlá. Macechy vlast­ní dce­ra Marfuška, kte­rá byla zce­la v pří­z­ni své mat­ky, nemu­se­la pra­co­vat, mat­ka jí tak­zva­ně nadr­žo­va­la a pod­stro­jo­va­la – měla tedy veš­ke­ré výho­dy, pohod­lí i bohat­ství, na dru­hou stra­nu ale byla nehezká, líná, neši­kov­ná, cel­ko­vě neschop­ná a zlá. Ačkoli Nastěnka sice byla v pří­z­ni své­ho milo­va­né­ho otce, nic to neby­lo plat­né, neboť její otec byl pří­liš sla­bý a pasiv­ní, nečin­ně při­hlí­žel trá­pe­ní Nastěnky a nekla­dl své ženě žád­ný odpor, jen poslou­chal její roz­ma­ry. Tento bez­moc­ný otec evi­dent­ně byl tak­zva­ný „pod­pan­toflák“. Svým cho­vá­ním otec tedy pro­spí­val své­mu oko­lí a sou­čas­ně ško­dil sám sobě a Nastěnce, což lze zařa­dit v teo­rii typů cho­vá­ní člo­vě­ka pod ška­tul­ku Slabý. Z výše uve­de­né­ho dále vyplý­vá, že mace­cha a její dce­ra Marfuška jed­na­ly v pohád­ce po vzo­ru typu s názvem Bandita, kte­ré­mu typic­ky vyho­vu­je mít ved­le sebe Slabého, na kte­rém se obo­ha­cu­je. Tedy na tom­to pří­kla­du jas­ně vidí­me, jak se násil­ník pojí se svou obě­tí v dishar­mo­nic­kém spo­je­ní plném utla­čo­vá­ní. Na této rodin­né kon­ste­la­ci může­me pozo­ro­vat pře­smyč­ku dua­li­ty, kterak Nastěnka navzdo­ry své­mu han­di­ca­pu smě­řu­je ke své­mu dob­ré­mu kon­ci a nao­pak Marfuška navzdo­ry své­mu pri­vi­le­giu smě­řu­je ke své­mu špat­né­mu kon­ci. Tedy pri­vi­le­gia Marfušky v podo­bě pohod­lí a záze­mí se pojí s ošk­li­vos­tí, lenos­tí, a zejmé­na se zlým cha­rak­te­rem. Naopak han­di­cap Nastěnky v podo­bě ústr­ků, utla­čo­vá­ní, poni­žo­vá­ní a tvr­dé prá­ce se pojí s krá­sou, las­ka­vos­tí a zejmé­na dob­rým cha­rak­te­rem. Čtyři hlav­ní posta­vy vytvá­ře­jí­cí kva­ter­ni­tu: mace­cha, Marfuška, Nastěnka a sta­řík se v prů­bě­hu dění mění na tuto kva­ter­ni­tu: baba Jaga, Nastěnka, Ivan a děda Mráz. Děj pohád­ky pokra­ču­je dále zábě­rem na ved­lej­ší ves­ni­ci, kde žil Ivan s mat­kou, ale jed­no­ho dne se vydal puto­vat jako hle­da­jí­cí pout­ník do svě­ta. Jaký byl Ivan? Ivan měl zalí­be­ní sám v sobě, dbal niko­li o krá­su vnitř­ní ale zejmé­na o krá­su na pohled lahod­nou pro oko. Byl to švar­ný chla­pík, kte­rý byl sám se sebou spo­ko­je­ný, ale chy­bě­la mu poko­ra. Rád se zhlí­žel ve svém zrcát­ku a sebe­vě­do­mí mu roz­hod­ně nechy­bě­lo. Ivan se tou­lal po širo­ši­rém svě­tě, až nara­zil na jes­ky­ni, kde pohád­ka násle­du­jí­cím nápi­sem vyja­dřu­je víru ve fata­lis­mus:

„Tvůj osud tě nemi­ne.“

Zde Ivan potká­vá kou­zel­né­ho dědeč­ka, se kte­rým se jal sou­tě­žit. Přestože Ivan nevy­hrál, ale při­znal svou poráž­ku, dostal od dědeč­ka Hříbečka za odmě­nu luk a šípy, což by moh­lo být vní­má­no jako danaj­ský dar. Proč? Příliš samo­li­bý, pyš­ný a sobec­ký Ivan odmí­tl za dary podě­ko­vat. Tedy Ivanovi chy­bí poko­ra a to se kou­zel­né­mu dědeč­ko­vi nelí­bí, pro­to jej děd potrestal klat­bou, kdy med­věd se mu poklo­ní až k zemi, ale Ivan při­tom ohne svůj hřbet. Ivan ulo­vil v letu ptá­ka a jeho peří pus­til po vět­ru, aby mu uká­za­lo ces­tu. Přivedlo ho k Nastěnce, kde se násled­ně jen chlu­bil a chvástal, jak je krás­ný a úžas­ný a ihned na mís­tě se roz­ho­dl pojmout Nastěnku za svou man­žel­ku. V úmys­lu před­vést se, že všech­no doká­že, chtěl šípem tre­fit huňa­tou med­vě­di­ci s mlá­ďa­ty. Nastě se Ivan líbil, ale aby zachrá­ni­la med­vě­di­ci, zakry­la mu hla­vu věd­rem, čím mu nasa­di­la med­vě­dí hla­vu. Nešťastná Nasťa způ­so­bi­la Ivanovi nemi­lé patá­lie, při­tom ani jeden z nich neví, že jde o čáry kou­zel­né­ho dědeč­ka. Utíkající Ivan dív­ku pro­klí­ná a nadá­vá jí do čaro­děj­nic. Smutná Nasťa se z lás­ky k Ivanovi roz­pla­ka­la a z jejích slz obros­tl i mrt­vý pařez. Mezitím bez­rad­ný Ivan hoře­ku­je, zou­fá si a blou­dí po kra­ji, až nalez­ne nápis:

„Kdybys nebyl hlu­pá­kem, nestal by ses med­vě­dem.“

Tento nápis půso­bí jako výčit­ka našich pokles­ků a sla­bých strá­nek, kte­ré zapří­či­ni­ly náš neú­spěch. Ivan se opět setkal s dědeč­kem Hříbečkem. Medvědí hla­va byla Ivanova lek­ce, jak se zba­vit samo­li­bos­ti, pýchy a domýš­li­vos­ti. A tak med­věd se kla­ní dědeč­ko­vi Hříbečkovi až k zemi, ale Ivanův hřbet se při­tom ohý­bá. Dědeček při­slí­bil Ivanovi vysvo­bo­ze­ní z med­vě­dí podo­by, jen když vyko­ná něja­ký dob­rý sku­tek. Ale Ivan opět nic nepo­cho­pil a hle­dá, jaký dob­rý sku­tek by vyko­nal. Shledává, že daro­va­ný pěťák na dob­rý sku­tek nesta­čí... Lidé před nebo­hým Ivanem utí­ka­li, až na babič­ku, kte­rá neu­tek­la, pro­to­že byla sle­pá. Když se sli­to­val nad babič­kou a odne­sl ji i s nůší domů do cha­loup­ky, zara­do­val se, že to snad by moh­lo zlo­mit kouz­lo, ovšem Ivan stá­le mys­lel jen sám na sebe a na své osob­ní dob­ro v podo­bě vysvo­bo­ze­ní, tak­že ani to nepo­moh­lo. Až ve chví­li, kdy chtěl babič­ce pomoct zce­la spon­tán­ně, upřím­ně a ze srd­ce a nemys­lel při­tom na sebe, tepr­ve potom byl vysvo­bo­zen a kouz­lo pomi­nu­lo. Zde na tom­to mís­tě bych uved­la v pohád­kách čas­to uvá­dě­ný prin­cip sku­teč­né­ho dob­ra. To lze ilu­stro­vat pří­kla­dem Ivana, kte­rý ve chví­lích, kdy se sou­stře­dí na dob­rý sku­tek, dob­ro mu uni­ká, ale až ve chví­li, kdy pře­stá­vá mys­let na sebe, potom se plně ote­ví­rá dob­ru pro dru­hé. Podobně je tomu v pohád­ce Anděl Páně, kde Petronel nej­pr­ve zne­u­ži­je čer­tov­skou moš­nu s vidi­nou vlast­ní spá­sy, ale násled­ně jej dru­hé uži­tí moš­ny s nezišt­ný­mi úmys­ly sku­teč­ně spa­sí. Stejně tak lze vzpo­me­nout pří­pad pohád­ko­vé­ho hrdi­ny Denise z pří­bě­hu Hotel Transylvánie, kde se malý Denis trá­pil, zda je dob­rý či špat­ný, ale až ve chví­li, kdy pře­stá­vá mys­let jen sám na sebe, když se sna­ží zachrá­nit vlči­ci Winnie, potom nachá­zí sám sebe. Podobně v pohád­ce, kde sůl je nad zla­to, vidí­me, že ve chví­li, kdy král nemys­lí jen na sebe, je slán­ka beze­dná.

Děj pokra­ču­je vylí­če­ním kru­té zimy, kdy vrto­ši­vá zlá mace­cha neschop­ná sebe­re­flexe ani introspek­ce vyhna­la v záchva­tu své­ho vzte­ku Nastěnku z domu, což zachy­cu­je mezi­lid­ské zlo zachá­ze­jí­cí až do kraj­nos­ti. Se vším povol­ný sta­ře­ček uvyk­lý jen poslou­chat zave­zl Nasťu chtě – nechtě na saních do lesa, kde hrdin­ce šlo doslo­va o holý život. Nastěnka byla zachrá­ně­na nad­při­ro­ze­nou bytos­tí, když ji pod stro­mem obje­vil Mrazík, kte­rý zmra­zí i ptáč­ka zpě­váč­ka. Děda Mráz byl klad­ná posta­va z nad­při­ro­ze­né říše s mocí zmra­zit vše živé, kte­rý byl tak dob­ro­ti­vý, že dal Nastěnce svůj kožich a odve­zl ji na svém spře­že­ní do své­ho síd­la, čím jí zachrá­nil život. Mezitím Ivan dopu­to­val k cha­loup­ce na muří noze, kde byd­le­la Baba Jaga a žádal ji o pomoc Nastěnce. V pohád­kách může­me pozo­ro­vat dob­ré i zlé čaro­dě­je. Například v pří­bě­hu Pán prs­te­nů je arche­typ čaro­dě­je zastou­pen Gandalfem, kte­rý je zosob­ně­ní moud­ros­ti, roz­váž­nos­ti a milo­srd­nos­ti, a Sauronem, kte­rý je čer­ný mág a čer­nok­něž­ník a kte­rý zosob­ňu­je tem­né­ho vlád­ce Mordoru. Baba Jaga v pohád­ce Mrazík před­sta­vo­va­la prá­vě onu zlou tem­nou a ošk­li­vou čaro­děj­ni­ci. Baba Jaga oži­vi­la stro­my, kte­ré bojo­va­ly jako oživlí lid­ští bojov­ní­ci s Ivanem, ale Ivan jako stat­ný bojov­ník se niče­ho neza­le­kl a pře­mohl je. Baba Jaga chtě­la Ivana upéct v peci, ale Ivan ji pře­chyt­ra­čil a str­čil do pece on ji. Výměnou za její život Ivan poža­do­val od Baby Jagy pomoc dív­ce své­ho srd­ce. Čarodějnice mu dala kožich a sáň­ky samo­chod­ky, kte­ré jej zaved­ly k Nastěnce. Pak své­ho dob­ré­ho skut­ku vel­mi lito­va­la, sku­če­la a úpě­la, a za Nastěnkou posla­la čer­né­ho kocou­ra, aby ten ji při­pra­vi­la o život. A tak se i sta­lo, čer­ný kocour při­lá­kal Nasťu k ber­le mra­zil­ce a tak umrz­la. Ale ne navždy, Ivan ji svou prosbou o odpuš­tě­ní pro­bu­dil ze spán­ku. Původně ego­is­tic­ký Ivan se doce­la změ­nil, už nemys­lel jen na sebe a chtěl dělat jen samé dob­ré skut­ky. Ivan na své ces­tě dozrál z mla­dí­ka v zod­po­věd­né­ho muže, kte­rý je scho­pen lás­ky a empa­tie. Nastěnka s Ivanem se vrá­ti­li šťast­ně domů, od Mrazíka štědře vel­kým pokla­dem dra­ho­ka­mů obda­ro­vá­ni, zvěs­to­va­li, že dob­ro zví­tě­zi­lo a zlo bylo pře­mo­že­no. Marfuška chtě­la totéž, co dosta­la Nasťa: ženi­cha a dra­ho­ka­my, pení­ze a moc peněz! Nechala se tedy také odvézt do lesa a stej­ně jako Nasťa si sed­la pod vyso­ký strom. Ale když dva děla­jí totéž, nikdy to není totéž. Toto pří­slo­ví lze ilu­stro­vat na pří­kla­du dvou peka­řů, kdy oba sice pečou chle­ba, ale při­tom chléb od kaž­dé­ho je zce­la jiný, jinak chut­ná, má jinou bar­vu a slo­že­ní. Ale toto rče­ní zna­me­ná i mno­hem víc. Pokud pokoj­né­ho člo­vě­ka napad­ne zákeř­ný útoč­ník, tak jeden z nich je agre­sor a dru­hý v pudu sebezá­cho­vy sáhl po sebe­obra­ně. Tedy v naší pohád­ce Nastěnce šlo o dob­ro, byla čis­té duše i srd­ce dob­ré­ho, kdež­to Marfuška byla nedob­ré vůle a usi­lo­va­la jen o hmot­né stat­ky, mate­ri­ál­ní pokla­dy a pení­ze, niko­li o dob­ro a zušlech­tě­ní ducha. A tak si Marfuška vyslou­ži­la od Mrazíka jen pra­se­čí spře­že­ní a truhlu plnou havra­nů, kte­ří se po ote­vře­ní truh­ly roz­le­tě­ly. Marfuška tak skli­di­la jen posměch a ostu­du. Nakonec vidí­me, jak se všich­ni napra­vi­li: Nastěnka vystou­pi­la ze své role obě­ti, Ivan nabyl poko­ru, sta­řík se zba­vil své pasi­vi­ty, mace­cha s Marfušou zís­ka­ly zod­po­věd­nost.

Vzhledem k době své­ho vzni­ku pova­žu­ji ten­to sní­mek za zda­ři­lý. Český dabing pohád­ku ješ­tě posu­nul o level výše zejmé­na díky Františku Filipovskému. Pohádka Mrazík stej­ně jako i jiné pohád­ky je urče­na neje­nom dětem, ale i dospě­lým, neboť pohád­ko­vý pří­běh půso­bí jako sym­bo­lic­ký nástroj osob­ní­ho roz­vo­je, neboť pohád­ky mají vliv na psy­chic­ký vývoj. Na ČSFD se pyš­ní 75% a já nemo­hu jinak než z lás­ky k pohád­kám dát krás­ných 80%.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře