My (Us) – Recenze – 60%

V roce 1986 se čer­noš­ská hol­čič­ka zatou­lá na pou­ti do zrca­dlo­vé­ho blu­diš­tě, odkud si odne­se trau­ma­ti­zu­jí­cí záži­tek – v jed­nom ze zrca­del totiž spat­ří mís­to své­ho odra­zu svou dvoj­ni­ci (nebo si to ale­spoň mys­lí). Následuje skok do sou­čas­nos­ti, kdy je z hol­čič­ky dáv­no dospě­lá žena, kte­rá má sama dospí­va­jí­cí dce­ru, mlad­ší­ho syna a man­že­la, a jede s nimi na rodin­nou dovo­le­nou do domu na plá­ži. Tam je pak jed­no­ho veče­ra pře­pad­ne jiná čtyř­člen­ná rodi­na, kte­rá ovšem vypa­dá stej­ně jako oni – resp. vypa­dá jako jejich zlé, pokři­ve­né klo­ny, kte­ré je chtě­jí zabít.

Režisér a sce­náris­ta Jordan Peele se dočkal znač­né­ho úspě­chu se svým fil­mo­vým debu­tem Uteč, za nějž obdr­žel mimo jiné něko­lik nomi­na­cí na Oscara (včet­ně kate­go­rií Nejlepší film a Nejlepší režie), z nichž nako­nec pro­mě­nil pou­ze tu za nej­lep­ší původ­ní scé­nář. Šlo o atmo­sfé­ric­ký sní­mek, v němž se chytře pra­co­va­lo s moti­vy rasis­mu pro­střed­nic­tvím zne­po­ko­ji­vé­ho a ori­gi­nál­ně vysta­vě­né­ho sati­ric­ké­ho thrilleru/hororu s prv­ky čer­né­ho humo­ru. Jeho dru­hý film s názvem My se tomu prv­ní­mu v lec­čem podo­bá, ako­rát je ješ­tě o něco ambi­ci­óz­něj­ší a namís­to rasis­mu se zabý­vá odvrá­ce­nou tvá­ří sou­čas­né Ameriky.

Během poně­kud poma­lé­ho a nata­ho­va­né­ho roz­jez­du je divák sezna­mo­ván s hrdi­ny fil­mu a s růz­ný­mi for­ma­mi part­ner­ských vzta­hů demon­stro­va­ných na třech man­žel­ských dvo­ji­cích (hlav­ní hrdin­ka a její muž, jejich bělo­šští přá­te­lé a její rodi­če). Po celou dobu se při­tom sní­mek tvá­ří záhad­ně a mys­te­ri­óz­ně, k čemuž mu dopo­má­ha­jí mimo jiné i bizar­ní zábě­ry na krá­lí­ky (a děti mají mezi hrač­ka­mi také lát­ko­vé krá­líč­ky) a čet­né odka­zy na část Jeremiášova pro­roc­tví: „A pro­to tak pra­ví Hospodin: Hle, při­ve­du na ně neštěs­tí, kte­ré­mu nebu­dou moci uté­ci. Tehdy budou volat ke mně, ale já je nevy­sly­ším.“ Zjevení útoč­ní­ků a pasáž, v níž se hrdi­nům před­sta­ví (při­čemž na otáz­ku, co jsou zač, odpo­ví, že Američané) a začnou je tero­ri­zo­vat, pak tvo­ří nej­sil­něj­ší a nej­pů­so­bi­věj­ší mís­to fil­mu.

V tu chví­li záro­veň začne být jas­né, že film My je potře­ba číst jako meta­fo­ru dvo­ji­té iden­ti­ty a dvo­jí morál­ky ame­ric­ké spo­leč­nos­ti, kte­rá se sna­ží vyma­zat ze své minu­los­ti všech­no špat­né, zlé a tem­né, ale neda­ří se jí to, pro­to­že všech­no to bez­prá­ví, krva­vá his­to­rie a mno­hé dal­ší pro­hřeš­ky stej­ně zůstá­va­jí ukry­ty vždy jen kou­sek pod povr­chem a v pod­vě­do­mí všech, odkud se derou na svět­lo a pokou­še­jí se na sebe upo­zor­nit. Když se hlav­ní hrdi­no­vé sna­ží pře­žít tvá­ří v tvář nepří­te­li, tak boju­jí sami se sebou, a to doslo­va, pro­to­že nej­víc se bojí­me sami sebe a všech nepra­vos­tí, jichž jsme se dopus­ti­li, jsme si sami vlast­ní­mi nepřá­te­li, sami se ome­zu­je­me a ohro­žu­je­me a vytvá­ří­me si uvnitř sebe stra­chy, nejis­to­tu a nená­vist.

Tuhle myš­len­ku film ostat­ně razí po celou dobu, avšak od prvot­ní­ho nástu­pu útoč­ní­ků na scé­nu se její­mu roz­ví­je­ní začne pořád­ně věno­vat až v závě­ru. Do té doby plní roli pře­de­vším více­mé­ně stan­dard­ní­ho (a ne moc dob­ře napsa­né­ho, leč vel­mi zruč­ně nato­če­né­ho) thrille­ru o rodi­ně v nebez­pe­čí, kte­rá se sna­ží před vetřel­ci utéct, scho­vat, nebo je zabít. Potenciální napě­tí je však do jis­té míry ochu­ze­no o inten­zi­tu kvů­li tomu, že psy­chic­ký i fyzic­ký teror, jemuž jsou hrdi­no­vé vysta­ve­ni, je sem tam záměr­ně odleh­čen něja­kou vtip­nou hláš­kou, komic­kou situ­a­cí či nad­hle­dem jiné­ho typu (čas­to gene­ro­va­ným posta­vou hrdin­či­na man­že­la, vti­pál­ka a poho­dá­ře). Ke kva­li­tám reži­sé­ro­va debu­tu Uteč se to nedo­stiž­ně při­bli­žu­je oprav­du jen chví­le­mi.

Kromě toho si film v posled­ních dva­ce­ti minu­tách sám pod­ra­zí nohy, když se začne pokou­šet o raci­o­nál­ní vysvět­le­ní toho, odkud se ti útoč­ní­ci vza­li a proč vypa­da­jí jako kopie hlav­ních hrdi­nů, ačko­li se do té doby zdá­lo, že to pře­jde bez vysvět­le­ní jako meta­fo­ru a sym­bol slou­ží­cí k vol­ným výkla­dům. Během toho vysvět­lo­vá­ní se navíc dopus­tí řady děr a nedo­stat­ků, nevy­svět­lí ani zda­le­ka všech­no a ješ­tě při­tom zce­la ztra­tí veš­ke­rou soud­nost – začne si vymýš­let pra­po­div­né a nevě­ro­hod­né svě­ty posta­ve­né na nejas­ných pra­vi­dlech a absurd­ní myto­lo­gii, růz­né zvlášt­ní udá­los­ti, k nimž v před­cho­zím dění došlo, pone­chá zce­la bez ode­zvy, a vytvo­ří tím ve výsled­ku o dost více otá­zek, než na kolik jich odpo­ví. Reputaci si pak napra­ví až inter­pre­tač­ně pod­nět­ným závě­rem, jehož smy­sl však není úpl­ně jed­no­du­še čitel­ný a může tím pádem lec­ko­ho snad­no zasko­čit.

Co do myš­len­ko­vé­ho pře­sa­hu a vrs­tev­na­tých sdě­le­ní se kaž­do­pád­ně sní­mek My tvá­ří sofis­ti­ko­va­ně a pro­myš­le­ně po prá­vu, opro­ti tomu jeho pří­bě­ho­vá a nara­tiv­ní struk­tu­ra tvo­ří spí­še jeho slab­ší strán­ku. Jordan Peele při­tom důsled­ně napl­ňu­je svou vizi, skvě­le pra­cu­je s rekvi­zi­ta­mi a kame­rou, výbor­ně vede her­ce a i z mála (tře­ba z obli­čejo­vých gri­mas nebo z modu­la­ce hla­su) doká­že vyvo­lat sil­ně ner­vóz­ní atmo­sfé­ru (a jedi­né, co nepů­so­bí dost dob­ře, a trpě­lo tím i Uteč, je mix napě­tí a humo­ru, v němž jed­no utlu­mu­je dru­hé a nao­pak). Snímek kro­mě toho v rám­ci jed­not­li­vých seg­men­tů obsa­hu­je i řadu kva­lit­ních scén a nápa­dů, ty však pohro­ma­dě půso­bí nespo­ji­tým a matou­cím dojmem, neboť jsou zasa­ze­ny do fikč­ní­ho svě­ta, jehož pra­vi­dla nejsou dosta­teč­ně zřej­má, a i když je něja­ké pra­vi­dlo pře­ci jen nazna­če­no, tak pak není kon­zis­tent­ně dodr­žo­vá­no.

Místo horo­ro­vé­ho mra­ze­ní, zavr­še­né­ho chytrou a úder­nou poin­tou, se tak mís­ty při sle­do­vá­ní fil­mu My dosta­vu­je spíš pocit roz­po­ru­pl­nos­ti, dopro­vá­ze­ný škrá­bá­ním se na hla­vě, kte­ré je však naštěs­tí vykou­pe­no ve význa­mo­vě boha­té inter­pre­tač­ní rovi­ně. Po úspě­chu své­ho prv­ní­ho fil­mu se Jordan Peele zřej­mě poku­sil ten­to úspěch zopa­ko­vat s něčím tro­chu podob­ným, pod tíhou vyso­kých ambi­cí však vytvo­řil sní­mek, kte­rý fun­gu­je do znač­né míry pře­de­vším jako abs­trakt­ní myš­len­ko­vý kon­cept, zatím­co po pří­bě­ho­vé a vypra­věč­ské strán­ce je v urči­tých ohle­dech poně­kud nesoudrž­ný a neu­spo­ko­ji­vý.