Znepokojená matka obviní učitele svého syna ze zneužívání, ale ne všechno je tak, jak se zdá ve filmu Netvor (Kaibutsu), který se po premiéře v soutěži v Cannes představil na letošním Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Režisér Hirokazu Koreeda zde mistrně přetváří svůj příběh ve stylu Rašomona, ale v závěrečném dějství Netvora vše až příliš úhledně uzavírá.
V hlavní roli Netvor se představí Sakura Ando jako Saori, svobodná matka mladého Minata (Soya Kurokawa), jehož otec hrající rugby před časem zemřel. Saori si začne všímat, že se její syn nechová jako on, což vyvrcholí ve strhující sekvenci, během níž se vrhne z jedoucího auta.
Když matka naléhá na Minata, aby jí odpověděl, prozradí jí, že byl fyzicky i slovně zneužíván učitelem, který mu řekl, že má „prasečí mozek“. A přestože se případ zdá být jasný, Saori se od ředitelky školy Fušimi (Júko Tanaka) nedočká přímé odpovědi, když jí obvinění z nevhodného chování přinese.
Fušimi právě přišla o vnuka, ale zdá se, že k tomu, co by mělo být vážným tvrzením, se chová lhostejně. „Ve vašich očích nevidím žádný život,“ řekne jí Saori. „Jste člověk?“ Obviněný učitel pan Hori (Eita Nagayama) mezitím nabídne pouze firemní omluvu.
Je ale všechno tak jasné? Netvor se náhle přetočí, aby nám během svého druhého aktu ukázalo tytéž události vyprávěné z pohledu pana Horiho. Učitel zde není vnímán jako nějaké monstrum, ale jako laskavá přítomnost, která se snaží Minatovi pomoci. Můžeme však jeho pohledu věřit? Nebo je to jen součást většího obrazu?“
Závěrečná třetina Netvora vypráví příběh z Minatovy perspektivy, a přestože jde o dojemný příběh, film se stává tím méně zajímavým, čím více se vysvětluje: ve skutečnosti nešlo o náročné vyprávění ve stylu Rašomona, ale o přízemnější případ nedorozumění, které je explicitně odhaleno jak postavám, tak divákům. Závěrečná scéna je však strašidelně nejednoznačná.
Je tenká hranice mezi rafinovaným podáním příběhu z různých perspektiv, aby se odhalily různé interpretace událostí, a záměrným zamlžováním informací před postavami ve filmu, aby se vytvořilo vykonstruované nedorozumění podobné Společnosti tří. Navzdory tomu, že je film z velké části prvotřídně podán, se Netvor blíží k překročení této hranice, jakmile je vše objasněno.
Přesto se jedná o naprosto přesvědčivé, stále zajímavé drama jednoho z nejlepších japonských režisérů, který se do své vlasti vrací po natočení Pravdy ve Francii a Brokera v Jižní Koreji. Netvor se sice nezařadí po bok Koreedových nejlepších filmů, mezi něž patří Zloději v obchodě, Nikdo to neví a nedoceněná Třetí vražda, ale vždy je v něm patrná pevná ruka mistra filmaře.
Netvor je věnováno oscarovému skladateli Ryuichimu Sakamotovi (Revenant, Poslední císař, Veselé Vánoce, pane Lawrenci), který filmu propůjčil podmanivý soundtrack, jenž místy připomíná práci Harryho Manfrediniho na Kubrickově Osvícení. Sakamoto letos zemřel a zanechal tak Monstru svou poslední hudbu k celovečernímu filmu.
Tento článek původně napsal Jason Pirodsky pro The Prague Reporter a do češtiny jej přeložil Jiří Borový
Nejnovější komentáře