Netvor KVIFF Echoes 2023 recenze: Hirokazu Koreeda pomalu odlupuje vrstvy, které se na nás nabalují

Znepokojená mat­ka obvi­ní uči­te­le své­ho syna ze zne­u­ží­vá­ní, ale ne všech­no je tak, jak se zdá ve fil­mu Netvor (Kaibutsu), kte­rý se po pre­mi­é­ře v sou­tě­ži v Cannes před­sta­vil na letoš­ním Mezinárodním fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Karlových Varech. Režisér Hirokazu Koreeda zde mis­tr­ně pře­tvá­ří svůj pří­běh ve sty­lu Rašomona, ale v závě­reč­ném děj­ství Netvora vše až pří­liš úhled­ně uza­ví­rá.

V hlav­ní roli Netvor se před­sta­ví Sakura Ando jako Saori, svo­bod­ná mat­ka mla­dé­ho Minata (Soya Kurokawa), jehož otec hra­jí­cí rug­by před časem zemřel. Saori si začne vší­mat, že se její syn necho­vá jako on, což vyvr­cho­lí ve str­hu­jí­cí sek­ven­ci, během níž se vrh­ne z jedou­cí­ho auta.

Když mat­ka nalé­há na Minata, aby jí odpo­vě­děl, pro­zra­dí jí, že byl fyzic­ky i slov­ně zne­u­ží­ván uči­te­lem, kte­rý mu řekl, že má „pra­se­čí mozek“. A přes­to­že se pří­pad zdá být jas­ný, Saori se od ředi­tel­ky ško­ly Fušimi (Júko Tanaka) nedo­čká pří­mé odpo­vě­di, když jí obvi­ně­ní z nevhod­né­ho cho­vá­ní při­ne­se.

Fušimi prá­vě při­šla o vnu­ka, ale zdá se, že k tomu, co by mělo být váž­ným tvr­ze­ním, se cho­vá lhos­tej­ně. „Ve vašich očích nevi­dím žád­ný život,“ řek­ne jí Saori. „Jste člo­věk?“ Obviněný uči­tel pan Hori (Eita Nagayama) mezi­tím nabíd­ne pou­ze firem­ní omlu­vu.

Je ale všech­no tak jas­né? Netvor se náh­le pře­to­čí, aby nám během své­ho dru­hé­ho aktu uká­za­lo tytéž udá­los­ti vyprá­vě­né z pohle­du pana Horiho. Učitel zde není vní­mán jako něja­ké mon­strum, ale jako las­ka­vá pří­tom­nost, kte­rá se sna­ží Minatovi pomo­ci. Můžeme však jeho pohle­du věřit? Nebo je to jen sou­část vět­ší­ho obra­zu?“

Závěrečná tře­ti­na Netvora vyprá­ví pří­běh z Minatovy per­spek­ti­vy, a přes­to­že jde o dojem­ný pří­běh, film se stá­vá tím méně zají­ma­vým, čím více se vysvět­lu­je: ve sku­teč­nos­ti nešlo o nároč­né vyprá­vě­ní ve sty­lu Rašomona, ale o pří­zem­něj­ší pří­pad nedo­ro­zu­mě­ní, kte­ré je expli­cit­ně odha­le­no jak posta­vám, tak divá­kům. Závěrečná scé­na je však stra­ši­del­ně nejed­no­znač­ná.

Je ten­ká hra­ni­ce mezi rafi­no­va­ným podá­ním pří­bě­hu z růz­ných per­spek­tiv, aby se odha­li­ly růz­né inter­pre­ta­ce udá­los­tí, a záměr­ným zamlžo­vá­ním infor­ma­cí před posta­va­mi ve fil­mu, aby se vytvo­ři­lo vykon­stru­o­va­né nedo­ro­zu­mě­ní podob­né Společnosti tří. Navzdory tomu, že je film z vel­ké čás­ti prvotříd­ně podán, se Netvor blí­ží k pře­kro­če­ní této hra­ni­ce, jakmi­le je vše objas­ně­no.

Přesto se jed­ná o napros­to pře­svěd­či­vé, stá­le zají­ma­vé dra­ma jed­no­ho z nej­lep­ších japon­ských reži­sé­rů, kte­rý se do své vlas­ti vra­cí po nato­če­ní Pravdy ve Francii a Brokera v Jižní Koreji. Netvor  se sice neza­řa­dí po bok Koreedových nej­lep­ších fil­mů, mezi něž pat­ří Zloději v obcho­dě, Nikdo to neví a nedo­ce­ně­ná Třetí vraž­da, ale vždy je v něm patr­ná pev­ná ruka mis­tra fil­ma­ře.

Netvor je věno­vá­no osca­ro­vé­mu skla­da­te­li Ryuichimu Sakamotovi (Revenant, Poslední císař, Veselé Vánoce, pane Lawrenci), kte­rý fil­mu pro­půj­čil pod­ma­ni­vý soun­d­track, jenž mís­ty při­po­mí­ná prá­ci Harryho Manfrediniho na Kubrickově Osvícení. Sakamoto letos zemřel a zane­chal tak Monstru svou posled­ní hud­bu k celo­ve­čer­ní­mu fil­mu.

---

---

Tento článek původně napsal Jason Pirodsky pro The Prague Reporter a do češtiny jej přeložil Jiří Borový

---