Tak si říkám, že Hollywood už zřejmě nadobro ztratil zájem o něco, čemu se říká „plnohodnotné rozvrstvení námětu“. Kdy filmaři ze zámoří konečně pochopí, že k vytvoření kvalitního pokračování nestačí jen tucty skvělých počítačových efektů a nekonečné omílání úspěšného základu?
Vetřelecká série patří již od pradávna ke klasikám hororové sci-fi a to samé by se dalo říci i o dvojici filmových Predátorů. Proto je pro mě celkem nepochopitelné, jak je možné, aby byla tak cenná látka v podobě společného prequelu svěřena muži, jenž toho na plátně příliš nepředvedl - byť příležitostí měl habaděj. Kdo ví, na čem přední představitelé 20th Century Fox momentálně lítají, ale při obsazování režisérské a scénáristické stoličky museli být nejspíše pod vlivem nějaké silné omamné látky. A pokud ne, tak tahle společnost zaměstnává lidi, kteří mají nějakou „ALIENÍ a PREDÁTOŘÍ“ mytologii úplně na háku. Silně totiž pochybuji, že si někdo rozumný četl Andersonův scénář před začátkem natáčení, protože kdyby tomu tak bylo, jistě by nedošlo na jeho realizaci.
Jestli Anderson v průběhu natáčení tvrdil, že je obrovským fanouškem výše zmíněných sci-fi, výsledný produkt jeho snažení lze chápat jako hodně drahý žert. Snímek by mohl mít klidně podtitul „Zmasakrování kultu“.
Ono to možná vypadá tak, že nemám režiséra Andersona příliš v oblibě (kdo četl článek o Resident Evil, asi ví, o čem mluvím) a že se v recenzích na jeho tituly záměrně vyžívám, ale ve skutečnosti je to jinak. Přece nebudu spílat režisérovi, který mě v každém svém novém počinu přesvědčuje o tom, jak velké problémy má s využívám slibného potenciálu zpracovávaného námětu.
Hlavní hrdinkou filmu je sympatická (leč nevýrazná) černoška Alexa Woodsová, která přijímá lukrativní nabídku milionáře Weylenda a jež se i přes jisté počáteční rozpory stává vedoucí speciální expedice mířící do zapomenutých a sněhem pokrytých pustin antarktických ledovců. Vše má však svůj důvod a několikačlenný tým necestuje na studený jih jen tak ze srandy. Podle Weylenda a tepelných snímků z jeho družice se v tamních oblastech nalézá starý egyptsko-májsko-aztécký palác. Když naši hrdinové dorazí na místo, odkud je od stanutí v útrobách historického skvostu dělí jen několik stovek vertikálních metrů skrze tuhý ledovec, naráží na první nemilé překvapení - hluboký tunel svědčí o tom, že už je někdo předběhl. Weyland se s touto skutečností nechce smířit, a tak i přesto nařídí, aby bylo pokračováno v sestupu.
To je však zásadní chyba, protože jakmile expedice dosáhne svého cíle a ocitne se uprostřed spletitého kamenného paláce, cesta zpět začíná pomalu nabývat nereálných měřítek. Skupina nejrůznějších horolezců a vědců - byť zde přišla za zcela jiným účelem - brzy zjišťuje, že jejich zavítání zde bylo dlouho dopředu plánováno. Vajíčka s face-huggery a plno potenciálních nositelů embrya předznamenávají jediné… Predátoři budou mít co lovit!
Základní dějová osnova Andersonova snímku je sice jednoduchá, ale na druhou stranu i poměrně ambiciózní z hlediska využití atmosféry. Režisér Mortalu Kombat si však v tomto ohledu počíná velice nepřesvědčivě, a zatímco scény odehrávající se nad ledovcem zvládá ještě celkem dobře a dává jimi úspěšně vzpomenout na slavný survival horor Věc, jakmile naši hrdinové zamíří do tajemného paláce, stává se Anderson podobně jako postavy v jeho scénáři obětí klaustrofobického bludiště. A tak jestliže úvodní část mohu hodnotit jenom kladně, protože se v ní vývoj událostí nežene nikterak kupředu, zbylých čtyřicet minut jako by z oka vypadlo nějakému ukvapenému sestřihu. Podobně jako v Resident Evil, i zde vymírají hrdinové jak na běžícím páse a většina z nich zhyne během prvních pěti minut druhé půle. Andersonova nekompromisnost vůči počtům lidských zástupců je sice na jednu stranu sympaticky nehollywoodská, kdyby se ale režisér zaměřil raději na postupné ukrajování, byl by výsledek o mnoho lepší a jistě i hororovější.
Druhým faktorem, který mě ke konci vystavoval velmi blízko pomyslnému infarktu, bylo vysoké IQ ústředních hrdinů. To, co postavy tohoto filmu dokáží vydedukovat z několikaminutového pobytu v potemnělé kobce plné starodávných hieroglyfů a jiných obrázků, je hodné dlouhého potlesku a tučného zápisu do Guinessovy knihy rekordů. Způsob, jakým se režisér snaží divákům vysvětlit první vztahy mezi lidmi a vesmírnými monstry, je nejenom těžko stravitelný, ale předně pak kýčovitý a založený na vycucávání ze vztyčeného prostředníčku. Hrdinům se linou z úst věty, jejichž ničící schopnosti jsou mnohem účinnější než kyselina v žilách vetřelců a které dokáží ve spojitosti s celou řadou rádoby překvapivých momentů srazit tento snímek mnohem hlouběji, než kde se nachází samotný historický palác.
Vrcholem toho všeho je poté pasáž, v níž se Alexa rozhodne řídit podle pravidla „Mým přítelem je nepřítel mého nepřítele“. Ačkoliv vám nemůžu blíže specifikovat, v němž se tento tah odrazí, neboť bych vás ochudil o klíčový moment celého dobrodružství, věřte mi, že takhle nasraný jsem v kině snad ještě nebyl. Jestli tohle myslí Anderson vážně, tak si o něm myslím svoje. Ne… tohle přece nemůže myslet vážně – vždyť tohle je výsměch celému predátorskému plémě.
Pár originálních momentů, „thingovský“ rozjezd v opuštěné vesnici, skvělé triky a rozmáchlý závěr, jaký nemá v historii předloh obdoby. To je asi tak všechno, co tenhle film drží lehce nad vodou. Koneckonců ani souboje mezi predátory a vetřelci nefungují dle představ a díky zmatené Andersonově režii, k čemuž jistou měrou přispívá i tma, v jejichž spárech se celý příběh odehrává, nenabízí nic světoborného, nic, co by dokázalo zvýšit divákovu stagnující pozornost. A i když jsou efekty o třídu lepší než ve čtvrtém díle Vetřelce, žádné trikové orgie se rozhodně nekonají. Výjimkou je snad pouze desetiminutové vyvrcholení, v němž se ke slovu dostává aliení královna. Tahle sekvence strčí hravě do kapsy veškeré předchozí minuty a při jejím sledování alespoň na okamžik zapomenete, jak nelogický celý snímek vlastně je.
Celkově vzato nepředstavuje Alien vs. Predator nikterak rozporuplný titul. Nejedná se o žádné překvapení, protože tenhle výsledek se dal vlastně i očekávat. Pokud jste nenároční diváci a celý ten humbuk okolo Predátorů a Vetřelců až tak moc nežerete, pak nevylučuji, že se můžete u tohoto kousku i solidně pobavit. Ti ostatní, nechť odvrátí svůj zrak jiným směrem a rychle zapomenou na to, že nějaký prequel k těmto klasikám vůbec existuje.
Na tento film můžete jít do kina , od 04.11. 2004, s největším panoramatickým plátnem v Praze
