(zatím nehodnoceno)
Loading...Další filmový výlet do časů husákovské normalizace, který by měli povinně zhlédnout všichni fanoušci retro seriálu Vyprávěj. Na rozdíl od nekonfliktního televizního nostalgického vzpomínání na báječná léta socialismu, ukazuje totiž nový snímek Ondřeje Trojana odvrácenou stranu života v režimu, který pro mnohé možná nenápadně, ale zato důsledně, dokázal trestat jakékoliv pokusy o jinakost, které se vymykaly ideologickému přesvědčení a diktátorským mantinelům uvědomělé třídní společnosti. Vzniklo tak poměrně komplexní svědectví o zvrácené době, kdy big beat a dlouhé vlasy byly a priori vnímány jako rebelie, občanský průkaz byl prostředkem k policejní buzeraci a modrá knížka vymodlenou svátostí, díky které šlo přímému vymývání mozků alespoň na chvíli uniknout.
Producent a režisér Ondřej Trojan se k tématu rozkrývání komunistické devastace společnosti vrací ve své režijní filmografii už podruhé v podobě hraného celovečerního filmu pro kina. Jeho debut z roku 1990 Pějme píseň dohola, podle scénáře mladších spolužáků Jana Hřebejka a Petra Jarchovského, měl nádech nahořklé komedie a skrze vztahy několika postav na pionýrském táboře nabízel zajímavou paralelu k podobně degradovaným vazbám uvnitř celého socialistického systému. Publikem poněkud neprávem opomenutý snímek, který v hektické porevoluční době bohužel zapadl, ale naznačil jeden z prvních zásadních pokusů vyrovnat se s odkazem minulého režimu (mezi dalšími bychom neměli určitě zapomenout uvést třeba Vorlův Kouř dokončený a uvedený ve stejném roce). Je až příznačné (kupříkladu grafická podoba koláže na plakátu jeho debutu a novinky), že po letech, znovu prostřednictvím mladých hrdinů, se Trojan vrátil k následnému kritickému ohlédnutí na dobu svého dospívání za časů totality, opět podle scénáře Petra Jarchovského, který zadaptoval historkami nabitou knihu Občanský průkaz Petra Šabacha. Její rozkošatělý děj nakonec musel z pragmatických realizačních důvodů zúžit na rozpětí jen několika roků druhé poloviny 70. let, protože Šabachova předloha je ságou, která se rozprostírá v řádu několika desetiletí i generací a postihuje proměny řady postav v průběhu dobových i společensko-politických proměn.
Nicméně zůstala ústřední čtveřice nerozlučných kamarádů Petr, Aleš, Popelka a Míťa (ztvárnili je neherci), která právě dovršila patnáct let a vstupuje do dospělosti díky propagandisticky pojatému aktu předávání občanských průkazů od příslušníků Veřejné bezpečnosti. Ačkoliv klukům je celá tahle estráda v kulturáku pro legraci, záhy zjišťují, že tahle rudá knížka se pro pány v uniformách a celý stranický aparát stala jen nástrojem, jak si přidržet na uzdě všechny ty, kteří si blahobytu výdobytků socialismu neumí dostatečně proklamativně vážit. O tři roky později už jim navíc bude mnohem hůře, protože pochopí, že normalizační zákony je mohou definitivně semlít, pokud se včas nevyhnou dvouleté povinné vojenské službě. Snaha neztratit dva roky života, nenechat si vymýt mozky, strach ze šikany i ztráta jakékoliv perspektivy v téhle společnosti pak nutně vedou k odmítnutí další participace na přežívání v tomhle marasmu.
Po zhlédnutí Občanského průkazu možná leckoho napadne srovnání s Hřebejkovými Pelíšky, které Trojan produkoval. Jak by ne, když autorem knižních předobrazů byl v obou případech právě Švabach. Což zároveň vysvětluje, že i styl, který Jarchovský v rámci možností kvalitně zpracoval do podoby chronologického vyprávění, je v základě pořád postaven na mozaikovitém sledu historek. V obou případech ale filmoví tvůrci dokázali udržet příběh konzistentní, ačkoliv do děje vstupuje i řada vedlejších figur, které jej záhy po své scénce zase opouštějí, můžeme se v zásadě identifikovat s jednou konkrétní rodinou, v případě Občanského průkazu to jsou Hájkovi (Syn Petr, jeho mladší bratr, maminka v podání Ani Geislerové a zdánlivě nečinný tatínek v přesné kreaci Martina Myšičky). Vytýkat tedy formálnímu pojetí filmu půdorys deníku je podpásovka, protože udržet pozornost diváků na tak rozsáhlé ploše událostí a postav je jinak prakticky téměř nemožné. Taky bych si nedovolil souhlasit s tvrzením některých recenzentů, že Trojanův snímek jen rozvíjí „vzpomínkové pásmo, kde odpočinkový žánr – „komedie, která pohladí na duši“ je komplexním pohledem na to, co a jak jsme žili. V těchto intencích funguje právě televizní retro Vyprávěj. Kritické momenty naší historie se okrajově dotknou protagonistů, ale jinak v zásadě jde o telenovelu, která sice reflektuje dobu, ale veskrze upřednostňuje vztahové schéma, společensko-politické pozadí jsou jen výpravné studiové kulisy, odpovídající dekorace a věrné rekvizity, které mají diváka vtáhnout do seriálu na základě primární a primitivní asociativní vzpomínky: tak tohle jsme doma taky měli. Občanský průkaz jde mnohem hlouběji pod povrch nudného stereotypu života postav. Pod nánosem všednosti se ale u hrdinů objevují touhy, které naráží na omezení v jejich realizaci, ať už v zážitcích ve školním prostředí, kde stačí jeden debilní práskač, aby strhl lavinu falešných podezření, obvinění a trestů pro nevinné (viz osud mladé poctivě se chovající učitelky v podání Kristýny Lišky-Bokové), analogicky k těmto výstupům se dějí represe i ve světě dospělých, např. když ve zvratovém momentu příběhu zjistíme, že tatínek plánoval už dávno emigraci, pro níž se výjezdní doložky do Jugoslávie a prázdniny u moře staly dokonalou záminkou, nebýt udání a následné kontroly na státní hranici, která vše odhalí a definitivně tak pohřbí sen o lepším životě v demokratickém zahraničí. A jsem přesvědčen, že právě ona rovina spoluprožívání těchto tragických ran díky optice mladých vypravěčů, má jedině šanci oslovit dnešní studenty, kteří dobu reálného socialismu už nezažili, ale díky zprostředkovaným obrazům na plátně nyní mohou porozumět tomu, jaká nesvoboda a nespravedlnost zde tehdy za minulého režimu panovaly. Trojanův snímek má navíc ještě tu výhodu, že ukazuje právě i ony symptomy tehdejší doby (fronty na maso, před Tuzexem apod.), na rozdíl třeba od čistě undergroundově pojatého snímku Petra Nikolaeva …a bude hůř, podle knihy Jana Pelce, kde jsme ale úplně vyděleni od běžného života společnosti a pohybujeme se pouze v prostředí mániček a hipíků, kteří dávno zrezignovali a ukázali aparátní moci vztyčený prostředníček. Jejich životní filozofie byla ale často zvráceně nihilistická samo o sobě, což se nutně muselo odrazit v tom, jak mnozí z nich dopadli – uchlastáni nebo v drogových rauších, což brali jako beznadějnou alternativu úniku, nehledě na to, jestli se stali ještě poté obětí policejních perzekucí. Hrdinové Občanského průkazu dozrávají a řadu věcí si uvědomují postupně, zejména ve chvílích, kdy naráží na pomyslné ostnaté dráty státního zřízení, čili zákon a pořádek, jemuž nerozumí, protože přece chtějí jenom to, co nám dnes přijde přirozené – být šťastni a trochu si užít. To že se jejich jednání často tím pádem neslučuje s pokřivenou morálkou starších občanů, je právě onen cenný přesah Trojanova díla, který je nejpřesvědčivějším svědectvím, jak nás, kteří jsme tenkrát žili a pamatujeme si na to dobře, pravidla socialistického zřízení masírovala. Nejhorší by vlastně bylo, kdybychom zapomněli a nebo ještě hůř, kdybychom si ty časy idealizovali, k čemuž má ale bohužel nepříjemně nakročeno zrovna Vyprávěj. Trojanův snímek tedy chápu v tomto kontextu jako varování pro naši nedbalost, které bychom měli připomínat pravidelně a zejména když se blíží volby.
Občanský průkaz rovněž nikoho nezbavuje viny, že se špatně narodil a holt to v tom tenkrát musel přetrpět. Nepere naše vlastní svědomí, to už je katarze, kterou si musí každý divák projít sám v sobě. Tak jako nedávno znovu reprízovaná Hollého a Křižanova Tichá bolest (1990) ukazuje touhu po svobodě i jak dopadá pěst dělnické třídy a poznamenává lidské osudy tragédiemi a život zavržených utrpením. Podobným zoufalstvím, tak jako přesnou atmosférou „totáče“, na mne působí i výsledné sledování Občanského průkazu. Jestli mu dnes někteří zejména mladší kritikové vyčítají okázalou preciznost v reáliích, pak je to spíše pochvala a důkaz toho, že ve své nafoukanosti „sjíždějí“ čtení snímku po povrchu, ale přehlédnou přitom poselství, které generuje obsah, byť to může znít jakkoliv pateticky. A pranýřované herecké výkony bych naopak pochválil, jen málo kdy se podaří dorovnat úrovni neherců profesionály, ale zde jednoznačně ku prospěchu věci a otevření se tím jisté autenticitě. Občanský průkaz rozhodně není polopatickou líbivou omalovánkou. Záleží spíš na tom, jestli máte ochotu naslouchat a jestli dokážete si to podstatné z jeho dvou a čtvrthodinového zážitku vytáhnou sami. Jak kdysi pravil velký básník Holan: Jak velkou lžíci máš, tolik nabereš.
P.S.: A mimochodem o dobrém vkusu tvůrců i jejich zdravém sebevědomí vypovídá také soundtrack, kde se velmi šťastně podařilo získat práva k písni Boba Dylana Most Of The Time, která, ačkoliv byla složena až v roce 1989, přesto jako ústřední melodie padne k jiným populárním dobovým hitům (Black Sabbath či Sweet) a skvěle akcentuje emociální momenty ve filmu.
Foto: Falcon
Nejnovější komentáře