Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Vysokoškolská profesorka Alma Imhoff (Julia Roberts) se ocitá na osobní i profesní křižovatce, když její hvězdná studentka Margaret Resnick (Ayo Edebiri) obviní jednoho z jejích kolegů Hanka Gibsona (Andrew Garfield) a její vlastní temné tajemství z minulosti hrozí, že vyjde najevo...
Italský režisér Luca Guadagnino se pomalu, ale jistě stává jedním z nejaktivnějších filmařů současnosti. Tvůrce velmi specifických romancí Dej mi své jméno či Do morku kostí minulý rok uvedl filmy hned dva - sportovní Rivaly se Zendayou a Queera s Danielem Craigem. Mezi jeho další plánované filmy, které může (ale také nemusí) realizovat patří nová adaptace Amerického psycha, nová adaptace Pána much či pokračování Dej mi své jméno, jehož osud je nicméně díky kontroverzním spojených s Armie Hammerem ve hvězdách. Ani tento rok poté Guadagnino nezůstává pozadu. Jeho 10. celovečerní film s názvem Obvinění se může spolehnout na účast Julie Roberts či Andrew Garfielda, po uvedení v Benátském filmovém festivalu se nicméně nedočkal zrovna nejvřelejšího přijetí. Dalo se očekávat, že Guadagnino i tentokrát realizoval film se složitými tématy, především i proto, že se Guadagnino rád ve své tvorbě zaměřuje na různé formy sexuality.
Jinak tomu není ani právě v případě Obvinění, kdy v centru dění filmu je především obvinění ze sexuálního napadení. Tlak může vyvíjet i barva pleti, homosexuální orientace a bohatství údajné oběti Margaret v podání Ayo Edebiri, učitel filozofie Hank v podání Andrewa Garfielda poté samozřejmě obvinění odmítá a dokonce se brání důkazy, které mají dokázat, že si Margaret obtěžování vymyslela. Mezi nimi poté stojí Alma, učitelka Margaret a kolegyně Hanka v podání Julie Roberts. K oběma má blízko, případ jí poté začne až příliš evokovat traumatickou událost z jejího mládí. Alma tak může být do jistého ohledu v rámci nového případu být konfrontovaná s minulostí, dost možná se snadno nabízí, aby se vydala jistou formou vykoupení. Zrovna touto cestou se nicméně scénář Nory Garrett nevydává.
Obvinění může snadno vyvolat pocit, že u podobných případů často nezáleží na pravdě, ale na perspektivě. Často velmi vizuální režisér Guadagnino se v případě svého nového filmu drží do jisté míry zkrátka, větší roli zde hrají především dialogy a verbální konfrontace postav. Film Guadagnina se poté zřejmě do jisté míry poznat poměrně snadno, protože se v jeho filmech často objevují nejednoznačné a i velmi nesympatické postavy. Platí to nakonec i právě o postavách v Obvinění, kdy jsou ústřední postavy především akademici, pointa nicméně tkví v tom, že je ani vysokoškolské vzdělání nezbavuje škatulky nezdarů. Akademici společně v rámci filmu často vedou debaty až velmi únavným způsobem, který do jisté míry působí přechytrale kýčovitě. Způsobem, který ústřední postavy vykresluje úmyslně nabubřelým tónem, aby bylo následně o to snazší se dostat pod jejich postupně rozpadající se skořápku. Film totiž na ústředních charakterech rozhodně nenechává nit suchou.
Dává v podstatě naprostý smysl, že se dávno před uvedením filmu mluvilo ve spojitosti s ním hlavně o Julii Roberts. Ta ve filmu totiž skutečně předvádí svůj nejlepší herecký výkon za výrazně dlouhou dobu. Její Alma si svou práci v podstatě bere i domů, i v soukromí vede filosofické diskuze ohledně moderního užitku sociálních sítí i ohledně dalších podobných citlivých současných témat. A i když dojde na obvinění ze sexuálního napadení, filozofování nekončí. Středisko nového Guadagninova filmu tak nikdy nepůsobí jako z reálného světa, výsledná práce se scénářem vlastně působí jako podivný domácí úkol z kurzu psaní, kdy by měl někdo napsat #MeToo drama s filozofickým nádechem a kontextem aktuální společnosti a její politické korektnosti. Není těžké to v příběhu Obvinění vidět, byť se dá snadno argumentovat, že jako vyloženě aktuální komentář o společnosti film nikdy neobstojí, nikdy totiž nejde vyloženě za hranu.
Pro Almu v podání Julie Roberts je celá situace morálně obtížná, především proto, že se do jisté míry musí rozhodovat mezi tím, zda je jí cennější její lidskost či inteligence. Intelektuálka v podání Roberts se díky nastalé situaci do jisté míry psychicky rozpadá. Především v momentě, kdy se ukazuje, že na první pohled jednoduchý případ nemusí být tak úplně jednoduchý a má mnohem více vrstev. Takových, které zasahují i do soukromí Almy. Především i proto, že se mohou snadno rozpadnout iluze o zdánlivě dokonalé studentce.
Obvinění je (možná úmyslně) filmem, který za pochodu úmyslně nejspíše podává více otázek nežli odpovědí. Ohledně sexualit postav, absentujících dílcích v dosavadní skládačce i potenciálních osudů postav. Klasický Guadagninův vizuální rukopis občas vykoukne skrze dlouhé a pomalu plynulé záběry či blízké záběry na herce, jinak nicméně platí, že je jako vizionářský vypravěč uklidněný a u Obvinění se mu často daří vyvolávat až dokumentární nádech. Svým způsobem je poté potěšující, že samotné Obvinění odkazuje na formu sexistických klišé, proto také se přístup k vyprávění nejspíše nevydává zrovna dvakrát očekávanou cestou. Různými motivy a počtem dějových linií je poté film zbytečně přecpaný, kdy se řeší mimo jiné komplikované manželství Almy s psychiatrem Frederikem v podání Michaela Stuhlbarga či závislost Almy na analgetikách.
Právě i skrze tyto linky se Alma profiluje přinejlepším jako antihrdinka, která nemá na morálních hodnotách vyloženě ustláno. A to je ještě pořád nutné čekat do samotného finále, kdy se odhalí stěžejní část jejího mladí, která je dle indicií do velké míry spouštěčem událostí celého filmu. K nástrahám spojenými s hnutím #MeToo se tak film skutečně staví výrazně odlišně nežli mnoho podobných projektů. Přitom to pořád má blízko k provokativnímu snímku, protože pořád patří, že je film do velké míry opatrný. Především v oblasti potencionálních nástrah ze stran veřejného vnímání kauzy a absenci ještě většího důrazu na nejednoznačnost postav (svým způsobem jsou to všichni skutečně sociopati a parchanti). Atmosféře tak musí do velké míry přispívat soundtrack dvojice Atticus Ross a Trent Reznor, kteří ovšem mají smůlu v tom, že jejich soundtrack je často přehlušen hudbou, která zrovna hraje v prostorách, kde se film zrovna odehrává (restaurace, bary...), to je samo o sobě v rámci hudební dramaturgie velmi diskutabilní volba.
Do velké míry moc nesejde na tom, jak moc se řeší rozdíly v sociálním postavení či vztah bohaté černé lesbičky s trans partnerem. A ani na tom, že scénář do velké míry nechává diváka tápat a minimálně na postavy Almy a Margaret si nejspíše nebude snadné si do konce udělat jasný názor. Obvinění ve výsledku působí jako přesně ten film, který nechává diváky úplně tápat, aby ve výsledku záleželo především na jeho pohledu na události filmu. V tomto ohledu se tak samozřejmě stává zapovězený všem, kteří nejsou schopni sebemenší tolerance vůči LGBTQ+, zároveň všem, kteří nenávidí filmy, jejichž vnímání je založené čistě jen na jejich úsudku.
Pomalu vyprávěné drama, které se dle samotného Guadagnina snaží svým způsobem vzdát svou poctu ranné tvorbě Woodyho Allena, rozhodně nebude pro každého, dá se poté snadno obávat, zda Guadagnino nebude v budoucích letech tak aktivní, že si začne pomalu plést kvalitu s kvantitou. Ve srovnání s jeho posledními filmy přeci jen u Obvinění Guadagnino naráží na své očividné hranice, na druhou stranu se na něm dá ocenit, že se očividně snaží všechny filmy netočit stejným způsobem a střídá u nich přístup k vizuálnímu vyprávění. Vyložená pohroma, kterou mohlo přijetí z Benátek snadno evokovat, se tak nekoná, Guadagnino nicméně umí i líp.
Obvinění jde snadno označit za už v podstatě typický film Lucy Guadagniny - provokativní, do jisté míry intelektuálně náročný, zároveň plný nejednoznačných postav. 10. Guadagninův film klade důraz především na dialogy a psychologickou hloubku postav nežli na vizuální vyprávění, Julia Roberts i Andrew Garfield poté podávají silné herecké výkony, které dodávají filmu lidský a emocionální rozměr. Film si nicméně není tak snadné oblíbit. Nechává diváka tápat, klade otázky bez jednoznačných odpovědí, nevyhýbá se komplikovaným morálním otázkám. Obvinění ve finále nejvíce překáží přehnané množství motivů a příběhových vrstev, přesto jde tak trochu jiné drama o #MeToo označit alespoň za dost zajímavé...
(4,91 z 5)