(zatím nehodnoceno)
Loading...Když je to jen trošku možné, rád vidím film v prostředí pro něj určeném, tj. v kině. Jednak proto, že je primárně stavěný pro velké plátno a nikoli pro malou obrazovku, jednak proto, abych byl při sledování filmu součástí větší skupiny, která na film nějak reaguje.
Z Havlova Odcházení ve filmové podobě se stalo během pár dní téměř politikum. Kdo má u nás ústa (mozek není podmínkou), cítí se být oprávněn o filmu pronést ve veřejném prostoru nějaké zásadní stanovisko a pokud možno přitom pozurážet co nejvíce lidí. Staří odulí lháři se přitom občas legračně převtělují do rolí pravdomluvných a šikanovaných rebelů, názoroví odpůrci se pokoušejí pobavené pozorovatele přesvědčit, že za jejich striktním odsudkem filmu je vše jiné, jen ne názorový odpor. No a protože prostředí je nepřehledné, měl bych asi na začátek povídání o filmu (ano, pořád si myslím, že v případě Odcházení jde jen o film) uvést, že je mi Václav Havel svými názory - byť s nimi málokdy plně souhlasím - sympatický. No a taky se asi sluší říct, že pravdu a lásku, v souvislosti s Havlem (i Havlem) tolikrát zmiňovanou, považuji za kategorii, které by se mělo dostat spíš úcty a poděkování než ataků a posměchu, který z tábora fundamentalistických „antihavlovců“ tak často slýchám.
Zajímalo mne, jak si režisér Havel poradí s přepisem svého vlastního divadelního textu do filmové podoby. Text je sondou do života zbaveného drogy moci, vlivu a postavení v téměř nezhasínajících světlech reflektorů. Bývalý kancléř Vilém Rieger je přesně v takové situaci: Odsunutý z výsluní politiky svými následovníky, ke kterým se názorově nechce znát (vřele doporučuji nepřemýšlet nad případnými souvislostmi s reálně existujícími postavami, neb se jedná o tobogán směřující přímo do pekelného kotle), tráví své náhle nezajímavé dny ve státní vile a přilehlém parku, obklopen ztenčující se skupinou přátel, příbuzných a bývalých spolupracovníků. Zdá se být pevně zakotvený v dutě znějící minulosti a neumí si představit žádnou budoucnost. K budoucnosti je však paradoxně donucen tím, že jej nová vláda hodlá ze sídla, které už po mnoha letech považuje za svůj domov, vystěhovat.
Václav Havel byl v situaci falešného debutanta. Jeho renomé v uměleckých kruzích je takové, že sehnal pro film skoro neuvěřitelný herecký ansámbl, kde i vteřinové štěky hrají herecké persóny (Labuda, Landovský, Bartoška). Obklopil se vynikajícími kumštýři (např. kameraman Jan Malíř, jehož krouživá kamera jako by symbolizovala neustálé vzájemné míjení hlavních postav, střihač Jiří Brožek nebo hudebník Michal Pavlíček). Přesto tenhle „all stars team“ nevyprodukoval víc, než místy zajímavý přepis divadelní hry. Proč je tomu tak, když všichni zúčastnění by se pro Havla viditelně přetrhli? Inu, domnívám se, že právě kvůli režijnímu vedení.
Odcházení je totiž filmem, který slibuje být mnohým, ale není v ničem důsledný. Na normální film je absurdní moc a na absurdní film naopak málo. Je hodně nevyvážený, jeho rytmus je hodně přetržitý, občas se dlouhé minuty vyvíjí skoro minimalisticky (byť v opulentních secesních kostýmech) a náhle se zcela utrhne ze řetězu, aniž by to mělo zřetelné opodstatnění. Místy jde o divadlo uměřené, místy o záměrně přehrávající grotesku. Některé postavy mají charaktery zastřené, jiné jsou vyhraněné až hrůza. Havel si samozřejmě nedokáže odpustit své typické „balábile“, které je v nějaké podobě téměř povinnou součástí jeho her, a jako obyčejně je tato jinak zajímavá scéna, kdy postavy jedna přes druhou pronášejí vlastní i cizí repliky, o dost delší, než se dá snést. Nemůžu se zbavit dojmu, že chaos, který panuje na plátně, je jen odrazem chaosu režiséra, který vlastně neví, co chce divákovi sdělit, nic není schopen vytáhnout zřetelnou konturou a nic není ochoten obětovat sevřenějšímu filmovému tvaru. Do tohoto rámce dobře zapadají i citace jiných divadelních her (jako nepříliš znalý divadelní divák jsem poznal jen Višňový sad a Krále Leara), které občas skvěle dotvářejí situaci před kamerou, ale občas divák jen poulí oči, jaký to proboha v daném místě má smysl. Jsou místa, ve kterých jsem se skvěle bavil, ale když jsem užuž začal tíhnout k větší smířlivosti, vždy jsem dostal nějakou ťafku, která toto tíhnutí zhatila (nejbrutálnější mi přišel přímý vstup autora, který sice může působit jako důkaz, že se Havel dovede nebrat vážně, ale mně osobně tato obtížně pochopitelná scéna doslova znechutila závěr filmu, takže místo toho, abych si řekl aspoň typické hollywoodské: „Konec dobrý, všechno dobré,“ odcházel jsem z kina rozladěný. A to mám Havlovy hry a jeho poetiku dost rád a našel bych v Havlově tvorbě možná i pár míst, o kterých bych si troufnul říct, že snad přežijí v divadelním světě i do budoucna.
Jako pozitivní vidím třeba pečlivé aranžmá postav do jednotlivých záběrů, nejčastěji ovšem opět po divadelním způsobu, čelem k imaginárnímu hledišti; postavy se často řadí za osobu, se kterou vedou rozhovor. Také mě zaujalo, jak vyhraněně představuje Havel novinářský svět, jehož obskurními zástupci jsou bulvární (a vlivný) deník Fuj a jeho zaměstnanci - ve čtení a přemýšlení nepříliš zběhlý redaktor Jack (Jiří Macháček) a mlčenlivý fotograf (Stanislav Milota). Samozřejmě, že nikoho už dnes nezajímají prázdnotou zapáchající politické fráze bývalého vůdce. Moderní svět zajímá už jen to, s kým exkancléř právě spí a přece na informace mají občané tak říkajíc právo ne? Kteřípak novináři si asi vztáhnou tuhle groteskní žurnalistickou dvojici na sebe samotné a projeví se to v jejich recenzích?
Pokud jde o herecké výkony, zaujala mě především Dagmar Havlová, která dokázala své „kancléřově dlouholeté přítelkyni“ Ireně vtisknout sympatickou i nesnesitelnou podobu, dokázala střídat kontrolovaný projev s afektem a snad jako jediná z postav nevypadala jako vlastní karikatura nebo kulisa. Oldřich Kaiser jako „bývalý tajemník bývalého tajemníka“ Viktor jen dokazuje, že nadsázku, přehrávání a přepjaté typy zvládá bravurně. Trošku mne zklamala postava vicekancléře Kleina v podání Jaroslava Duška (i když jeho barevné a místy kouzelně květované oblečení bylo doslova k sežrání :-)), ale možná to tak mělo být, že jde o postavu plochou, bez lidského rozměru. K hlavní postavě v podání Josefa Abrháma jsem zůstal hodně chladný, ale i to byl snad režijní záměr, třeba aby divákovi nepřišlo moc líto, když na samém konci filmu hlavní postava prokazuje, že proklamovaná zásadovost je začasté jen dočasnou a při skutečném střetu snadno selhávající zbraní bezzásadových.
O filmu se bude ještě nějakou dobu mluvit ve společnosti a dílo bude polarizovat veřejný prostor. Film spatří dost návštěvníků, kteří jím budou znechuceni, protože o nějaké havlovské poetice neměli doposud ani ponětí a bývalo by asi lepší, kdyby to tak zůstalo. Ale může se klidně stát i to, že film přivede k vrcholným Havlovým hrám i pár nových mladých lidí, kteří by si jich jinak nevšimli. Havlovo mezinárodní renomé zajistí filmu publicitu v zahraničí a jistě přijde i nějaký festivalový úspěch a nějaký ten Český lev (co takhle kamera nebo výtvarný počin?).
Přesto si myslím, že hlavním pozitivem filmu Odcházení je skutečnost, že natočení filmu udělalo Václavu Havlovi radost. No a přes všechny výhrady se dokonce kacířsky domnívám, že to nemusí být zdaleka málo. Přikláním se ovšem k názoru, že film bude za několik let spíš kuriozitou než připomínaným a vzývaným dílem a postupně se za ním zatáhne opona zapomnění, protože jeho kvalita ho nepředurčuje k delší životnosti.
Nejnovější komentáře