Odcházení

Když je to jen troš­ku mož­né, rád vidím film v pro­stře­dí pro něj urče­ném, tj. v kině. Jednak pro­to, že je pri­már­ně sta­vě­ný pro vel­ké plát­no a niko­li pro malou obra­zov­ku, jed­nak pro­to, abych byl při sle­do­vá­ní fil­mu sou­čás­tí vět­ší sku­pi­ny, kte­rá na film nějak rea­gu­je.

Z Havlova Odcházení ve fil­mo­vé podo­bě se sta­lo během pár dní téměř poli­ti­kum. Kdo má u nás ústa (mozek není pod­mín­kou), cítí se být opráv­něn o fil­mu pronést ve veřej­ném pro­sto­ru něja­ké zásad­ní sta­no­vis­ko a pokud mož­no při­tom pozu­rá­žet co nej­ví­ce lidí. Staří odu­lí lhá­ři se při­tom občas legrač­ně převtě­lu­jí do rolí prav­do­mluv­ných a šika­no­va­ných rebe­lů, názo­ro­ví odpůr­ci se pokou­še­jí poba­ve­né pozo­ro­va­te­le pře­svěd­čit, že za jejich strikt­ním odsud­kem fil­mu je vše jiné, jen ne názo­ro­vý odpor. No a pro­to­že pro­stře­dí je nepře­hled­né, měl bych asi na začá­tek poví­dá­ní o fil­mu (ano, pořád si mys­lím, že v pří­pa­dě Odcházení jde jen o film) uvést, že je mi Václav Havel svý­mi názo­ry - byť s nimi málo­kdy plně sou­hla­sím - sym­pa­tic­ký. No a taky se asi slu­ší říct, že prav­du a lás­ku, v sou­vis­los­ti s Havlem (i Havlem) toli­krát zmi­ňo­va­nou, pova­žu­ji za kate­go­rii, kte­ré by se mělo dostat spíš úcty a podě­ko­vá­ní než ata­ků a posmě­chu, kte­rý z tábo­ra fun­da­men­ta­lis­tic­kých „anti­hav­lov­ců“ tak čas­to slý­chám.

Zajímalo mne, jak si reži­sér Havel pora­dí s pře­pi­sem své­ho vlast­ní­ho diva­del­ní­ho tex­tu do fil­mo­vé podo­by. Text je son­dou do živo­ta zba­ve­né­ho dro­gy moci, vli­vu a posta­ve­ní v téměř nezha­sí­na­jí­cích svět­lech reflek­to­rů. Bývalý kanc­léř Vilém Rieger je přes­ně v tako­vé situ­a­ci: Odsunutý z výslu­ní poli­ti­ky svý­mi násle­dov­ní­ky, ke kte­rým se názo­ro­vě nechce znát (vře­le dopo­ru­ču­ji nepře­mýš­let nad pří­pad­ný­mi sou­vis­lost­mi s reál­ně exis­tu­jí­cí­mi posta­va­mi, neb se jed­ná o tobo­gán smě­řu­jí­cí pří­mo do pekel­né­ho kot­le), trá­ví své náh­le neza­jí­ma­vé dny ve stát­ní vile a při­lehlém par­ku, obklo­pen zten­ču­jí­cí se sku­pi­nou přá­tel, pří­buz­ných a býva­lých spo­lu­pra­cov­ní­ků. Zdá se být pev­ně zakot­ve­ný v dutě zně­jí­cí minu­los­ti a neu­mí si před­sta­vit žád­nou budouc­nost. K budouc­nos­ti je však para­dox­ně donu­cen tím, že jej nová vlá­da hod­lá ze síd­la, kte­ré už po mno­ha letech pova­žu­je za svůj domov, vystě­ho­vat.

Václav Havel byl v situ­a­ci faleš­né­ho debu­tan­ta. Jeho reno­mé v umě­lec­kých kru­zích je tako­vé, že sehnal pro film sko­ro neu­vě­ři­tel­ný herec­ký ansám­bl, kde i vte­ři­no­vé ště­ky hra­jí herec­ké per­só­ny (Labuda, Landovský, Bartoška). Obklopil se vyni­ka­jí­cí­mi kumš­tý­ři (např. kame­ra­man Jan Malíř, jehož krou­ži­vá kame­ra jako by sym­bo­li­zo­va­la neu­stá­lé vzá­jem­né míje­ní hlav­ních postav, stři­hač Jiří Brožek nebo hudeb­ník Michal Pavlíček). Přesto tenhle „all stars team“ nevy­pro­du­ko­val víc, než mís­ty zají­ma­vý pře­pis diva­del­ní hry. Proč je tomu tak, když všich­ni zúčast­ně­ní by se pro Havla vidi­tel­ně pře­trh­li? Inu, domní­vám se, že prá­vě kvů­li režij­ní­mu vede­ní.

Odcházení je totiž fil­mem, kte­rý sli­bu­je být mno­hým, ale není v ničem důsled­ný. Na nor­mál­ní film je absurd­ní moc a na absurd­ní film nao­pak málo. Je hod­ně nevy­vá­že­ný, jeho ryt­mus je hod­ně pře­tr­ži­tý, občas se dlou­hé minu­ty vyví­jí sko­ro mini­ma­lis­tic­ky (byť v opu­lent­ních seces­ních kos­tý­mech) a náh­le se zce­la utrh­ne ze řetě­zu, aniž by to mělo zře­tel­né opod­stat­ně­ní. Místy jde o diva­dlo umě­ře­né, mís­ty o záměr­ně pře­hrá­va­jí­cí gro­tes­ku. Některé posta­vy mají cha­rak­te­ry zastře­né, jiné jsou vyhra­ně­né až hrůza. Havel si samo­zřej­mě nedo­ká­že odpus­tit své typic­ké „balá­bi­le“, kte­ré je v něja­ké podo­bě téměř povin­nou sou­čás­tí jeho her, a jako oby­čej­ně je tato jinak zají­ma­vá scé­na, kdy posta­vy jed­na přes dru­hou pro­ná­še­jí vlast­ní i cizí repli­ky, o dost del­ší, než se dá snést. Nemůžu se zba­vit dojmu, že cha­os, kte­rý panu­je na plát­ně, je jen odra­zem cha­o­su reži­sé­ra, kte­rý vlast­ně neví, co chce divá­ko­vi sdě­lit, nic není scho­pen vytáh­nout zře­tel­nou kon­tu­rou a nic není ocho­ten obě­to­vat sevře­něj­ší­mu fil­mo­vé­mu tva­ru. Do toho­to rám­ce dob­ře zapa­da­jí i cita­ce jiných diva­del­ních her (jako nepří­liš zna­lý diva­del­ní divák jsem poznal jen Višňový sad a Krále Leara), kte­ré občas skvě­le dotvá­ře­jí situ­a­ci před kame­rou, ale občas divák jen pou­lí oči, jaký to pro­bo­ha v daném mís­tě má smy­sl. Jsou mís­ta, ve kte­rých jsem se skvě­le bavil, ale když jsem užuž začal tíh­nout k vět­ší smíř­li­vos­ti, vždy jsem dostal něja­kou ťaf­ku, kte­rá toto tíh­nu­tí zha­ti­la (nej­bru­tál­něj­ší mi při­šel pří­mý vstup auto­ra, kte­rý sice může půso­bit jako důkaz, že se Havel dove­de nebrat váž­ně, ale mně osob­ně tato obtíž­ně pocho­pi­tel­ná scé­na doslo­va zne­chu­ti­la závěr fil­mu, tak­že mís­to toho, abych si řekl aspoň typic­ké holly­wo­od­ské: „Konec dob­rý, všech­no dob­ré,“ odchá­zel jsem z kina roz­la­dě­ný. A to mám Havlovy hry a jeho poe­ti­ku dost rád a našel bych v Havlově tvor­bě mož­ná i pár míst, o kte­rých bych si trouf­nul říct, že snad pře­ži­jí v diva­del­ním svě­tě i do budouc­na.

Jako pozi­tiv­ní vidím tře­ba peč­li­vé aranž­má postav do jed­not­li­vých zábě­rů, nej­čas­tě­ji ovšem opět po diva­del­ním způ­so­bu, čelem k ima­gi­nár­ní­mu hle­diš­ti; posta­vy se čas­to řadí za oso­bu, se kte­rou vedou roz­ho­vor. Také mě zau­ja­lo, jak vyhra­ně­ně před­sta­vu­je Havel novi­nář­ský svět, jehož obskur­ní­mi zástup­ci jsou bul­vár­ní (a vliv­ný) deník Fuj a jeho zaměst­nan­ci - ve čte­ní a pře­mýš­le­ní nepří­liš zběh­lý redak­tor Jack (Jiří Macháček) a mlčen­li­vý foto­graf (Stanislav Milota). Samozřejmě, že niko­ho už dnes neza­jí­ma­jí prázd­no­tou zapácha­jí­cí poli­tic­ké frá­ze býva­lé­ho vůd­ce. Moderní svět zají­má už jen to, s kým exkanc­léř prá­vě spí a pře­ce na infor­ma­ce mají obča­né tak říka­jíc prá­vo ne? Kteřípak novi­ná­ři si asi vztáh­nou tuhle gro­tesk­ní žur­na­lis­tic­kou dvo­ji­ci na sebe samot­né a pro­je­ví se to v jejich recen­zích?

Pokud jde o herec­ké výko­ny, zau­ja­la mě pře­de­vším Dagmar Havlová, kte­rá doká­za­la své „kanc­lé­řo­vě dlou­ho­le­té pří­tel­ky­ni“ Ireně vtisk­nout sym­pa­tic­kou i nesne­si­tel­nou podo­bu, doká­za­la stří­dat kon­t­ro­lo­va­ný pro­jev s afek­tem a snad jako jedi­ná z postav nevy­pa­da­la jako vlast­ní kari­ka­tu­ra nebo kuli­sa. Oldřich Kaiser jako „býva­lý tajem­ník býva­lé­ho tajem­ní­ka“ Viktor jen doka­zu­je, že nad­sáz­ku, pře­hrá­vá­ní a pře­pja­té typy zvlá­dá bra­vur­ně. Trošku mne zkla­ma­la posta­va vice­kanc­lé­ře Kleina v podá­ní Jaroslava Duška (i když jeho barev­né a mís­ty kou­zel­ně kvě­to­va­né oble­če­ní bylo doslo­va k sežrá­ní :-)), ale mož­ná to tak mělo být, že jde o posta­vu plo­chou, bez lid­ské­ho roz­mě­ru. K hlav­ní posta­vě v podá­ní Josefa Abrháma jsem zůstal hod­ně chlad­ný, ale i to byl snad režij­ní záměr, tře­ba aby divá­ko­vi nepři­šlo moc líto, když na samém kon­ci fil­mu hlav­ní posta­va pro­ka­zu­je, že pro­kla­mo­va­ná zása­do­vost je začas­té jen dočas­nou a při sku­teč­ném stře­tu snad­no selhá­va­jí­cí zbra­ní bez­zá­sa­do­vých.

O fil­mu se bude ješ­tě něja­kou dobu mlu­vit ve spo­leč­nos­ti a dílo bude pola­ri­zo­vat veřej­ný pro­stor. Film spat­ří dost návštěv­ní­ků, kte­ří jím budou zne­chu­ce­ni, pro­to­že o něja­ké hav­lov­ské poe­ti­ce nemě­li dopo­sud ani poně­tí a býva­lo by asi lep­ší, kdy­by to tak zůsta­lo. Ale může se klid­ně stát i to, že film při­ve­de k vrchol­ným Havlovým hrám i pár nových mla­dých lidí, kte­ří by si jich jinak nevšimli. Havlovo mezi­ná­rod­ní reno­mé zajis­tí fil­mu pub­li­ci­tu v zahra­ni­čí a jis­tě při­jde i něja­ký fes­ti­va­lo­vý úspěch a něja­ký ten Český lev (co takhle kame­ra nebo výtvar­ný počin?).

Přesto si mys­lím, že hlav­ním pozi­ti­vem fil­mu Odcházení je sku­teč­nost, že nato­če­ní fil­mu udě­la­lo Václavu Havlovi radost. No a přes všech­ny výhra­dy se dokon­ce kacíř­sky domní­vám, že to nemu­sí být zda­le­ka málo. Přikláním se ovšem k názo­ru, že film bude za něko­lik let spíš kuri­o­zi­tou než při­po­mí­na­ným a vzý­va­ným dílem a postup­ně se za ním zatáh­ne opo­na zapo­mně­ní, pro­to­že jeho kva­li­ta ho nepřed­ur­ču­je k del­ší život­nos­ti.