Orphan Black aneb Klony, vývoj a sebevědomí

Čekal jsem něja­kou klo­no­vou vari­a­ci na Brutální Nikitu. Celkem bych se jí ani nebrá­nil, ale asi by nepře­rost­la vlast­ní hra­ni­ce a byla by z toho  „jen“ dal­ší žánro­vá sty­lov­ka s něko­li­ka hláš­ka­mi, tunou pře­stře­lek a odpor­ným zápo­rá­kem.

No, dočkal jsem se klo­nů…

Prvních pár dílů je hroz­ně zma­te­ných a pořád jsem si říkal, ať už se to někam pohne. Hlavně pro­to, že jsem si nebyl abso­lut­ně jis­tý, co se tímhle sna­ží tvůr­ci říct a kam to vlast­ně má mířit. Je to dra­ma? Je to kri­mi­nál­ka? Nebo nako­nec vystr­čí růž­ky čer­ný humor a bude­me se bavit?

No, je to od vše­ho tro­chu a když jed­not­li­vá jed­ná­ní zapad­nou na své mís­to, vůbec to nevy­pa­dá zle. Ale musí­me začít od začát­ku…

To takhle jed­nou do New Yorku při­je­de drs­ně pěk­ná bru­net­ka, kte­rá se chce dostat za svou dce­rou, pozdra­vit své­ho gay nevlast­ní­ho bra­t­ra Felixe a vyří­dit si pár věcí z minu­los­ti.

No všech­no by pro­bí­ha­lo asi tímhle sty­lem (a moh­lo skon­čit v jed­nom neza­jí­ma­vém díle), kdy­by…

Kdyby se na nádra­ží nepři­plet­la k sebe­vraž­dě ženy, kte­rá vypa­dá napros­to iden­titc­ky, jako naše Sarah. Protože Sarah na tom není finanč­ně a s mís­tem na přespá­ní nijak val­ně, udě­lá cel­kem logic­kou věc – čap­ne kabel­ku zesnu­lé a vez­me roha.

Najde něja­ké pení­ze, dva mobi­ly, dokla­dy a klí­če od bytu. Ten vůbec nevy­pa­dá špat­ně. Protože „její“ pří­tel je mimo měs­to, má chvil­ku čas se akli­ma­ti­zo­vat. Rozhodne se totiž, že si na Beth (kte­rá se zabi­la sko­kem pod vlak) začne hrát. Tím začí­ná pří­bě­ho­vě nut­ná, jen­že hroz­ně otrav­ná část plná nedo­ro­zu­mě­ní, výmluv a fabu­la­cí, kte­rá občas při­po­mí­ná tako­vé ty pro­ple­te­né ame­ric­ké kome­die, kte­ré mi vždyc­ky lez­ly nesku­teč­ně na ner­vy. Sarah neví, kdo Beth byla, čím se živi­la a jak má její prá­ce vypa­dat. Navíc má být u něja­ké­ho pře­lí­če­ní, o kte­rém neví napros­to nic.

A když už něja­kou situ­a­ci zvlád­ne, tak se obje­ví pět dal­ších, kte­ré vyža­u­jí podob­né rych­lé při­způ­so­be­ní…

Tohle naštěs­tí trvá jen něko­lik dílů…pak se totiž Sarah setká se svý­mi „sestra­mi“, iden­tic­ký­mi klo­ny s vlast­ní minu­los­tí a schop­nost­mi. Alison je mat­ka od rodi­ny, Cosima stu­du­je bio­lo­gii a Helena je fana­tic­ká psy­cho­pa­tic­ká vra­žed­ky­ně, se kte­rou roky mani­pu­lo­va­li a má záli­bu v ritu­ál­ním sebe­po­ško­zo­vá­ní (tro­chu jako Silas z Šifry mis­tra Leonarda).

Přítomnost toho­hle zákla­du pro dal­ší děj je pří­jem­ná hlav­ně pro­to, že Sarah pře­sta­ne zma­te­ně pobí­hat sem a tam a její pozor­nost se upne na něko­lik nalé­ha­vých pro­blé­mů, čímž zmi­zí i straš­ně zma­te­né tem­po vyprávění.Podobně jako když při vyšet­řo­vá­ní vraž­dy eli­mi­nu­je­te vět­ši­nu pode­zře­lých a zby­de vám jen něko­lik mož­nos­ti, kte­rý­mi se potře­bu­je­te více zabý­vat. Stejný mecha­nis­mus vytvá­řel z mého pohle­du i roz­dí­ly mezi prv­ní a dal­ší­mi séri­e­mi Hry o Trůny.

S čím se setká­me? S expe­ri­men­tál­ní lékař­skou orga­ni­za­cí, kte­rá si zřej­mě hrá­la na bohy a teď se sna­ží za kaž­dou cenu kon­t­ro­lo­vat své sub­jek­ty. Ty sub­jek­ty, kte­ré někdo vraždí…ty sub­jek­ty, kte­ré chtě­jí také vlast­ní život bez neu­stá­lé­ho moni­to­rin­gu a zís­ká­va­jí stá­le více sebe­vě­do­mí, pro­to­že se jim kon­t­ro­la nad sebou samý­mi koneč­ně začí­ná dařit. Se sna­hou o kon­t­ro­lo­va­nou evo­lu­ci, kte­rá asi posky­tu­je spous­tu mož­nos­tí, ale taky dost chyb, kte­ré se vždyc­ky bude někdo sna­žit zakrýt.

Setkáme se taky s jed­nou hereč­kou v multi-roli, kte­rá nese­lhá­vá ani v jed­nom pro­fi­lu. A taky s pár dal­ší­mi posta­va­mi, kte­ré roz­hod­ně neza­os­tá­va­jí. Nápady nejsou cel­ko­vě nové, ale Orphan Black je pří­kla­dem toho, že stej­ný model se dá stá­le pou­žít mno­ha růz­ný­mi způ­so­by a stá­le má poten­ci­ál.

---