Odlišuje se nějak svazek, jehož autor se zařazuje mezi „Kulhánkovce“, od zbytku akční fantastiky, nebo jde jen o další mix emzáků, upírů, bohů, kyborgů, žoldáků a zbytečného sexu?
Budoucnost se změněným parametrem skutečnosti
Kdo má v malíku knihy Jiřího Kulhánka a dalších ze stejné sorty, ví, že bez dostatku zbraní se tam moc dělat nedalo. Maximálně tak rychle umřít, protože po vás obvykle od první stránky šlo něco hodně silného, hodně nemilosrdného a něco, co nechcípne na první kulku mezi oči. Mohla to být jedna věc vyhovující všem třem kategoriím, nebo rovnou tři.
Panský klub Dana Kapči se v tomto případě vydává zcela jiným směrem.
Jeho premisa je naprosto nenásilná a přitom velmi jednoduchá. V jistém bodě vývoje naší reality se po celém světě začíná šířit tzv. GEN. Ten nezpůsobuje zombie chování, ale zabraňuje zesnulým tělům v rozkladu. Nic víc.
Od tohoto bodu postupuje autor celkem Kingovsky a jednoduše rozebírá, jak se této situaci lidstvo přizpůsobí a jak jí využije.
„Náš zákazník, náš pán…“
Takhle zní motto Panského klubu, zakázkového erotického podniku, který ve dne v noci připraven splnit svým zákazníkům ta nejpodivnější a často nejzvrácenější sexuální přání. Neexistují zde morální hranice, už neexistují prakticky přání, která by způsobila byť jen pozvednuté obočí obsluhy. Jediným faktorem je cena a čas na přípravu, protože ne všechno lze zařídit z hodiny na hodinu.
Panský klub vám opatří kohokoli, zařídí jakékoli prostředí a dá vám k dispozici tolik personálu a rekvizit, na kolik stačí jeho kapacita a vaše šrajtofle.
Svět morbidní elegance
Ačkoli je sama příběhová linka v některých ohledech slabší (viz dále), výjimečně stojí za samostatnou zmínku právě prostředí. V něm se totiž autor vyřádil, aniž by se stával extrémně nechutným. I když totiž popisuje mnohé sexuální praktiky, kde BDSM je prakticky na denním pořádku a lidské tělo je použito mnoha způsoby, díky lehce statickému jazyku působí i podrobné scény trochu jako když Dexter Morgan líčí své vražedné řádění. Bez emocí, bez zaujetí, bez nadržování té či oné straně. Ne každému to asi sedne, ale v tomto případě je to poměrně trefné.
Kromě nejrůznější výzdoby sestávající z mrtvol a jejich využití v exteriérech i interiérech se setkáváme i s naprosto praktickými zařízeními, jako je třeba Spalovna na mrtvá těla. Je znát, že autorovi záleželo na funkčnosti světa, a byl si schopen domyslet, s jakými problémy se běžná společnost musí potýkat, a že se s nimi nějak vyrovnat musela a ve světě bude znát. Tyto popisy jsou zručně vpleteny do děje ne samoúčelně, ale tehdy, když čtenář na něco takového narazí.
Příběh…
Jako prvotina si musela kniha někde vybrat svou daň slabší stránky, kterou je příběh.
Abychom si rozuměli, on není špatný, aspoň tedy jeho první polovina. Sice neoslní, ale slušně graduje a čtenář má důvod číst dále a dostat se k bodu B.
Přibližně od půlky je ovšem znát jistá automatičnost a zkratkovitost. Nastalé problémy jsou tak nějak bokem vyřešeny během chvilky a o žádnou z postav nemáme příliš strach.
To všechno proto, aby v posledních cca dvaceti stránkách přišel kolotoč zvratů jako rána kladivem, který převrací většinu toho, co už bylo řečeno. Kniha si tak v závěru pinká s několika možnostmi, které asi rozdělí čtenářstvo na ty, které tento vír absolutně dostane, a na ty, kteří jen lehce pokývají hlavou – protože tohle četli už mockrát – a přesunou se k dalšímu svazku.
Celkově jde ale rozhodně o to lepší ze samonákladové produkce tuzemské fantastiky, ačkoli Panský klub vlastně až na onu „trvanlivost“ lidských těl žádné fantastické prvky neobsahuje. Na prvotinu to rozhodně není špatné a autor podle vlastních informací ve svém světě ještě nějakou dobu zůstane.
Jen mu ještě chybí trocha praxe, aby se „jednorázovky“ změnily v něco, k čemu budou mít čtenáři důvod se vracet. Samozřejmě v případě, že tímto směrem on sám míří.
Note: There is a rating embedded within this post, please visit this post to rate it.
