Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...
Slavná kniha německého spisovatele Süskinda byla napsána v osmdesátých letech a dosud je považována za vrcholné autorovo dílo. Právem? Nevím, nic jiného jsem od něj nečetl (a navíc, můj názor má na relevanci kvalit knihy asi takový vliv jako kapka v moři), nicméně kniha je to poměrně netradiční a ... zábavná.
V centru děje jsou pachy a jelikož se ocitáme ve Francii 18. století, tak je snad jasné, že o čichové zážitky nemůže být nouze. Celý popis, nikterak přikrášlený, je velmi výstižný a tvoří jednu ze silných páteří celé knihy. Vítejme tedy v Paříži plné lidí a jejich (a nejenom jejich) osobitých zápachů. Do takového světa se narodí malý Jean Baptiste Grenouille, což je roztomilé lidské asociální monstrum.
„…Grenouillova matka, která byla ještě mladá žena tak kolem pětadvaceti let a vypadala ještě docela pěkně a měla ještě skoro všechny zuby a na hlavě ještě trochu vlasů a kromě příjice a pakostnice a lehkých souchotin žádnou vážnější nemoc, Grenouilova matka tedy ještě doufala, že bude dlouho žít, třeba pět nebo dokonce deset let a třeba se dokonce jednou provdá a bude mít opravdové děti jako počestná manželka ovdovělého řemeslníka nebo tak něco…“
Ano, pro dnešního člověka něco takřka nepředstavitelného.
Vše má jeden podstatný háček, Grenouille sám nevydává žádný zápach (čehož si ale všimne málokdo) a zároveň má extrémně silně vyvinutý cit pro čich, cítí člověka ve volné přírodě na několik mil, apod., což mu může poskytnout jisté, řekněme dost zvláštní, možnosti.
A Grenouille je pochopitelně využívá.
Kniha obsahuje zajímavou myšlenku ohledně toho, že právě pachy jsou tím, co nejvíce determinuje naše jednání, tedy pokud se nám nějaký člověk líbí, je to tím, že nám dobře „voní“. Ano, takové feromony. Grenouille si tuto skutečnost velmi brzy uvědomí a díky svým schopnostem začne dělat dost zajímavé věci, viz ukázka níže:
„Neboť na rozdíl od trpělivých předmětů, jako byla klika a kámen, si dala zvířata odebírat své pachy jenom neochotně. Prasata odírala bandáže na trámech svých kotců. Oce bečely, když se v noci blížil s nožem. Krávy tupě setřásaly mastné šátky z vemen…“
Kniha někdy bývá dávána pod škatulku s názvem „horor“, což je ale pravda jen částečně, Parfém bych spíše viděl jakožto fantaskní historický román, ten děs a hrůza (trochu ve stylu E. A. Poea) tam samozřejmě ale přítomen je. Spíše než strach ale na čtenáře (minimálně v mém případě) padá namísto něj jisté znechucení.
Podle knihy byl natočen i stejnojmenný film (T. Tykwer), který jsem ale neviděl, nicméně docela by mě zajímalo, jak se s určitými pasážemi tvůrci vypořádali. Parfém totiž, podle mého názoru, není zrovna z těch knih, které by byly vůči filmovým adaptacím zrovna vstřícné.
(4,91 z 5)