Patrick Süskind - Parfém: Příběh vraha

Slavná kni­ha němec­ké­ho spi­so­va­te­le Süskinda byla napsá­na v osm­de­sá­tých letech a dosud je pova­žo­vá­na za vrchol­né auto­ro­vo dílo. Právem? Nevím, nic jiné­ho jsem od něj neče­tl (a navíc, můj názor má na rele­van­ci kva­lit kni­hy asi tako­vý vliv jako kap­ka v moři), nicmé­ně kni­ha je to poměr­ně netra­dič­ní a ... zábav­ná.

V cen­t­ru děje jsou pachy a jeli­kož se oci­tá­me ve Francii 18. sto­le­tí, tak je snad jas­né, že o čicho­vé zážit­ky nemů­že být nou­ze. Celý popis, nikterak při­krášle­ný, je vel­mi výstiž­ný a tvo­ří jed­nu ze sil­ných páte­ří celé kni­hy. Vítejme tedy v Paříži plné lidí a jejich (a neje­nom jejich) oso­bi­tých zápa­chů. Do tako­vé­ho svě­ta se naro­dí malý Jean Baptiste Grenouille, což je roz­to­mi­lé lid­ské aso­ci­ál­ní mon­strum.

„…Grenouillova mat­ka, kte­rá byla ješ­tě mla­dá žena tak kolem pět­a­dva­ce­ti let a vypa­da­la ješ­tě doce­la pěk­ně a měla ješ­tě sko­ro všech­ny zuby a na hla­vě ješ­tě tro­chu vla­sů a kro­mě pří­ji­ce a pakost­ni­ce a leh­kých sou­cho­tin žád­nou váž­něj­ší nemoc, Grenouilova mat­ka tedy ješ­tě dou­fa­la, že bude dlou­ho žít, tře­ba pět nebo dokon­ce deset let a tře­ba se dokon­ce jed­nou pro­vdá a bude mít oprav­do­vé děti jako počest­ná man­žel­ka ovdo­vě­lé­ho řeme­sl­ní­ka nebo tak něco…“

Ano, pro dneš­ní­ho člo­vě­ka něco takřka nepřed­sta­vi­tel­né­ho.

Vše má jeden pod­stat­ný háček, Grenouille sám nevy­dá­vá žád­ný zápach (čehož si ale všim­ne málo­kdo) a záro­veň má extrém­ně sil­ně vyvi­nu­tý cit pro čich, cítí člo­vě­ka ve vol­né pří­ro­dě na něko­lik mil, apod., což mu může poskyt­nout jis­té, řek­ně­me dost zvlášt­ní, mož­nos­ti.

A Grenouille je pocho­pi­tel­ně vyu­ží­vá.

Kniha obsa­hu­je zají­ma­vou myš­len­ku ohled­ně toho, že prá­vě pachy jsou tím, co nej­ví­ce deter­mi­nu­je naše jed­ná­ní, tedy pokud se nám něja­ký člo­věk líbí, je to tím, že nám dob­ře „voní“. Ano, tako­vé fero­mo­ny. Grenouille si tuto sku­teč­nost vel­mi brzy uvě­do­mí a díky svým schop­nos­tem začne dělat dost zají­ma­vé věci, viz ukáz­ka níže:

„Neboť na roz­díl od trpě­li­vých před­mě­tů, jako byla kli­ka a kámen, si dala zví­řa­ta ode­bí­rat své pachy jenom neo­chot­ně. Prasata odí­ra­la ban­dá­že na trá­mech svých kot­ců. Oce beče­ly, když se v noci blí­žil s nožem. Krávy tupě setřá­sa­ly mast­né šát­ky z vemen…“

Kniha někdy bývá dává­na pod ška­tul­ku s názvem „horor“, což je ale prav­da jen čás­teč­ně, Parfém bych spí­še viděl jakož­to fan­task­ní his­to­ric­ký román, ten děs a hrůza (tro­chu ve sty­lu E. A. Poea) tam samo­zřej­mě ale pří­to­men je. Spíše než strach ale na čte­ná­ře (mini­mál­ně v mém pří­pa­dě) padá namís­to něj jis­té zne­chu­ce­ní.

Podle kni­hy byl nato­čen i stej­no­jmen­ný film (T. Tykwer), kte­rý jsem ale nevi­děl, nicmé­ně doce­la by mě zají­ma­lo, jak se s urči­tý­mi pasá­že­mi tvůr­ci vypo­řá­da­li. Parfém totiž, pod­le mého názo­ru, není zrov­na z těch knih, kte­ré by byly vůči fil­mo­vým adap­ta­cím zrov­na vstříc­né.

---