Pinocchio – Recenze – 50%

Recenze2BPinocchio 1

Italský reži­sér a sce­náris­ta Matteo Garrone (Gomora, Dogman) si od svých rea­lis­tic­ky syro­vých a kru­tých dra­mat odsko­čil do svě­ta fan­ta­sy pří­bě­hů již v roce 2015, když nato­čil Pohádku pohá­dek (kte­rá ale byla také rea­lis­tic­ky syro­vá a kru­tá). V podob­ném duchu se nyní roz­ho­dl zpra­co­vat i adap­ta­ci Pinocchiových dob­ro­druž­ství, ital­ské dět­ské lite­rár­ní kla­si­ky, kte­rá byla zfil­mo­vá­na již mno­ho­krát, při­čemž nej­zná­měj­ší ver­zí je dopo­sud ta ani­mo­va­ná od Disneyho z roku 1940. Matteo Garrone se však roz­ho­dl být slav­né kniž­ní před­lo­ze pod­stat­ně věr­něj­ší. 

Zdroj fotek: bohemiamp.cz

Titulní dře­vě­ný hrdi­na, jenž se tou­ží stát nor­mál­ním chlap­cem, byl ten­to­krát oži­ven pomo­cí kom­bi­na­ce lout­ky a počí­ta­čo­vé ani­ma­ce, při­čemž posta­vu jeho tatín­ka, řez­bá­ře Geppetta, ztvár­nil herec a reži­sér Roberto Benigni (kte­rý hrál Pinocchia ve vlast­ní a dost kata­stro­fál­ní stej­no­jmen­né fil­mo­vé ver­zi z roku 2002). Matteo Garrone pak sní­mek obda­řil svou již tra­dič­ní a jed­no­znač­ně roz­po­zna­tel­nou oso­bi­tou vizu­ál­ní sty­li­za­cí, přes­to však jeho Pinocchiovischá­zí nápa­di­tost a hut­nost Pohádky pohá­dek i emo­ci­o­na­li­ta Disneyho poje­tí. Ve výsled­ku pak není jas­né, komu by film měl být určen, pro­to­že na dospě­lé zjev­ně pří­liš necí­lí (což dosvěd­ču­je i to, že Pinocchio je u nás pro­mí­tán jen s čes­kým dabin­gem), ale na to, aby oslo­vil dět­ské pub­li­kum, je zas až pří­liš tem­ný a roz­vláč­ný. 

Pokus o návrat ke koře­nům lite­rár­ní před­lo­hy z roku 1883 zís­kal v Garroneho poje­tí podo­bu jakési smě­si moder­ní fan­ta­sy pohád­ky a umě­lec­ké­ho rea­lis­mu, sto­jí­cí­ho pře­de­vším na poe­tic­kém vykres­le­ní chudé­ho ital­ské­ho ven­ko­va a na ponurých obra­zech, v nichž je tře­ba Pinocchio v jed­nu chví­li věšen za oprát­ku na větev stro­mu nebo poz­dě­ji v podo­bě oslí­ka topen v moři se záva­žím na krku. Děj pocho­pi­tel­ně odpo­ví­dá původ­ní­mu romá­nu a spo­čí­vá tudíž v trmá­ce­ní hlav­ní­ho hrdi­ny, kte­rý je nepo­sluš­ný, roz­tě­ka­ný a pří­liš důvě­ři­vý, od jed­no­ho ale­go­ric­ké­ho výje­vu k dru­hé­mu, při­čemž vět­ši­na z nich mu způ­so­bí něja­ké dočas­né trau­ma a násled­ně i uštěd­ří morál­ní lek­ci. Tyto mnoh­dy až horo­ro­vé pří­ho­dy jsou však stej­nou měrou vyvá­že­ny něko­li­ka vylo­že­ně infan­til­ní­mi posta­va­mi (viz tře­ba nesne­si­tel­ně úmor­ný mlu­ví­cí tuňák nebo zpo­ma­le­ná sli­má­čí žena, kte­rá za sebou nechá­vá sli­zo­vou sto­pu, po níž kaž­dou chví­li někdo uklouz­ne). 

Tyto roz­po­ru­pl­né a svou atmo­sfé­rou nejed­not­ně půso­bí­cí pasá­že jsou při­tom jen málo­kdy dosta­teč­ně pro­vá­za­né a někte­rá jejich pona­u­če­ní si vzá­jem­ně pro­ti­ře­čí (např. dlou­hý nos Pinocchiovi kvů­li lha­ní naros­te pou­ze v jed­né scé­ně, přes­to­že i poté zalže ješ­tě něko­li­krát – včet­ně absurd­ní­ho výje­vu ze soud­ní síně, kde je Pinocchio dokon­ce nucen lhát, pro­to­že tam­ní soud­ce odsu­zu­je pou­ze prav­do­mluv­né a čest­né, zatím­co dare­bá­ky pouš­tí na svo­bo­du). Postavy hod­né kou­zel­né víly a cvrč­ka (v tom­to poje­tí dost děsi­vé­ho), kte­ré se v původ­ním pří­bě­hu zásad­ně při­či­ní v postup­ném utvá­ře­ní Pinocchiova morál­ní­ho kom­pa­su, se ve fil­mu obje­vu­jí jen spo­ra­dic­ky a namís­to jejich rad tak mají na osob­nost a uva­žo­vá­ní hlav­ní­ho hrdi­ny mno­hem vět­ší vliv jeho nega­tiv­ní zku­še­nos­ti s dvo­ji­cí pod­vod­ní­ků, kte­ří jej nejed­nou napá­lí a obe­rou o pení­ze i o ilu­ze. 

Zásadní pro­blém je nicmé­ně pře­de­vším ve ztvár­ně­ní titul­ní­ho Pinocchia, k němuž si za celý film prak­tic­ky nelze vybu­do­vat sym­pa­tie. Jako by Garrone až pří­liš sázel na tech­nic­kou doko­na­lost jeho fyzic­ké­ho vze­zře­ní a už se nesna­žil divá­ky okouz­lit též jeho osob­nos­tí, cho­vá­ním a poci­ty. Pinocchio nikdy nepů­so­bí roz­to­mi­le, ani není jako hlav­ní hrdi­na pří­liš zají­ma­vý a nikdy nevzbu­zu­je sou­cit, oba­vy nebo doje­tí – jedi­né emo­ci­o­nál­ně půso­bi­vé scé­ny z celé­ho fil­mu jsou ty, v nichž vystu­pu­je Roberto Benigni, díky jehož výko­nu v roli ubo­hé­ho usta­ra­né­ho otce lze cítit empa­tii ale­spoň k něko­mu. Takových scén však není mno­ho, neb posta­va Pinocchiova tatín­ka se v pří­bě­hu samo­zřej­mě vysky­tu­je jen na začát­ku a pak na kon­ci.

Technická doko­na­lost fil­mo­vé scé­no­gra­fie, výpra­vy, kame­ry a masek ovšem nará­ží krom nedo­stat­ku emo­cí a něko­li­ka škobrt­nu­tí v ději i na vel­mi pozvol­né vyprá­vě­cí tem­po, kte­ré sní­mek obí­rá o jakou­ko­li dyna­mi­ku. Některé pasá­že jsou pří­mo opa­kem sviž­nos­ti, při­čemž pře­stře­le­ná dvou­ho­di­no­vá sto­páž se pra­vi­del­ně při­po­mí­ná s kaž­dým dal­ším výstu­pem něja­ké malát­ně a roz­vláč­ně mlu­ví­cí posta­vy nebo se zdlou­ha­vým budo­vá­ním těch epi­zo­dek, jejichž poin­ta je v pod­sta­tě jas­ná pře­dem. Přesný herec­ký cas­ting, fil­mař­ská rea­li­za­ce a vizu­ál­ní pro­ve­de­ní Garroneho oso­bi­té vize jsou tahou­ny fil­mu, jenž díky řadě neotře­lých momen­tů obsto­jí spíš pro svou pozo­ru­hod­nou bizar­nost než pro své obec­né kva­li­ty.