Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Spisovatel Mike Enslin má pro strach uděláno. Vystopuje-li na polštáři zaschlé cákance krve, utrousí cosi rádoby vtipného a bez problémů se na nabízeném servisu uvelebí. Nerozhodí jej ani vrzající nábytek, problikávající žárovky a silueta postavy za závěsem sprchového koutu. Je to zkrátka pohodář. Pohodář, který se TÍM VŠÍM živí. Mike Enslin není sice pisálek těžkotonážního kalibru, ale když už nic – daná profese mu v poklidu pokryje veškeré alkoholické výdaje. Jeho práce totiž čítá jednoduchou strukturu: sbalit kufr, navštívit vytipovaný hotel, přespat v něm a následně jej vmísit do sériově vyráběných brožur: „Deset nejstrašidelnějších hotelů“, „Deset nejstrašidelnějších motelů“, „Deset nejstrašidelnějších WC kabinek“... Jednoduché jak facka. Strašidla přece neexistují.
Jak ale káže zákon filmového hororu (a kór hororu, který vznikl na motivy povídky Stephena Kinga) – na každého jednou dojde. A nebude-li někdo výjimkou, pak právě Enslin. O zlom v jeho nudné a silně stereotypní pracovní náplni se zaslouží zdánlivě laciný žertík. Anonymně poslaná pohlednice newyorského hotelu a na ní nápis: „Nechoď do pokoje 1408“. Enslin neodolá. Kvapem si sbalí zubní kartáček a pyžamo, vyhlídne si nejbližší letecký spoj a tradááá do dřívější domoviny. Na jeho místě by málokdo jednal jinak. Zmíněný pokoj pamatuje přes padesát nevysvětlitelných úmrtí a ještě nikdo, kdo v něm strávil víc než deset minut o samotě, nepřekročil práh nazpět. Ne nadarmo náleží apartmá mezi veřejně nepřístupné prostory. Každý, kdo o něj projeví zájem, je nekompromisně odpálkován a uchlácholen sklenicí staleté Whisky, eventuálně lístky na basketbal. Ovšem… každý kromě Enslina. Ten je natolik zběhlý a vytrvalý, že jej nezlomí žádná lákavá kompenzace, žádné hotelové regule a ani sám ředitel, kterého již uklízení oněch „sraček“ (= pozůstalých části těl předchozích „nájemníků“) omrzelo. Jednoduše řečeno – hrdina vítězí a po přibližně půlhodinovém odporu souká klíč do otvoru.
Zprvu je z toho jahodový, následně již méně…
To už je ale pozdě.
Ha! Zase mě vypekli, filmaři zákeřní! Včera mě uzemnil postřelený doktor House a jeho halucinogenní epizodka na téma „Rozkuchat, či nerozkuchat?“, dneska pro změnu John Cusack a jeho trýznivý pobyt v pokoji 1408. Nechce se tomu věřit. Dvakrát vyšachován během pouhých dvou dní. Jak zákeřné… jak nečekané… jak zvráceně vítané v oné změti soudobých vzorečků.
Ne že by Čtrnáct set osmička adaptovala něco „nového pod Sluncem“, ne že by překrucovala pravidla psycho-stihové jízdy vstříc neodvratné (leč svým způsobem opodstatněné) smrti… Hĺfström nenamířil demoliční kouli vůči žánrovému skeletu, neprořezal stojatý vzduch radikálními máchanci – přesto zaujal. Nikterak mocně, nikterak průkopnicky… nicméně coby voják přední linie, který si usmyslel útočit s maximálně průrazným štítem (a tedy bez zdánlivě nezbytné CGI podpory), PŘEŽIL a kritici-dobráci jej vzali na milost. Což je nesmírně cenné. Ambiciózní filmař nepodlehl vábivému pedálu a cenově výhodnému balení filmového kečupu. Rovněž si nepotřásl rukou s asijskými kolegy (nepřímo, jaksi pomyslně) a nenacpal do snímku strašící element s dlouhými černými vlásky. Hĺfström si ohákl véčkový svetřík, vplul do zvonů a narazil si do čela stylovou rádiovku. Dobře udělal. Oldschoolově střižený horor chyběl plátnu jako sůl. Ne tak jako vraždící maniaci s bílou pěnou u huby, kontejnery lidského puzzle a záplavy rudého pojiva. Toho již bylo…
Čtrnáct set osmička naskýtá prostřednictvím zručně naaranžovaných okének důvěrně známou kostru, včetně typizované výplňové vaty (navzdory oklikám vůči patrnějším dramaturgickým klišé). Ať už tím míním ukázkového hlavního hrdinu, jehož stíhá neblahá minulost (dokonale profláklý charakter - ve všech zákoutích, do posledního póru), obdobně vykreslené vedlejšáky (ex-manželka, dcera, ředitel hotelu), samotné situace vyvozené vstupem do pokoje (samovolně se spouštějící elektronika, živé obrazy na stěnách, náhle se zjevující předměty…), systematickou gradaci, halucinogenní flashbacky a očekávané výkyvy tempa před závěrečným hvizdem. Švédský režisér si zalaškoval s vidinou průseru na vzdálenost několika málo milimetrů. Koukal kolegům přes rameno, upřednostnil zručný duplikát a co víc – naložil si volbou námětu. Jeden film, jeden aktér a to vše na plácku o rozměru dětského pískoviště. Chtělo by se zvolat: „Olalá,“ a nahodit výraz odpovídající hrozbě odpálení atomové bomby. A inu... proč ne? Vystrašit někoho řinčícím telefonem - po x-té a přesto na výbornou - to chce kus talentu, trochu toho štěstí a pořádného zvukaře.
Zbytečné obavy. Hĺfström nezklamal, výše zmíněné si zajistil, a aby toho nebylo málo - uspěl též coby prosévač hereckých adeptů. Dá-li se to tak říci, neboť takovému Cusackovi spíchli roli na tělo. Bezpochyby. Arogantní výrazivo, lacině přetřásaný cynismus a postupná masáž (ať už obličejového svalstva, eventuálně svalstva psychického) – to vše zvládá až překvapivě dobře. Minimální zádrhely a nulové přehrávání. Cusack coby oběť vlastního pokušení obstává.
Čtrnáct set osmička je zároveň zbožím, které klame obalem. Kdeže horor... kdeže čistokrevný thriller... Pokojový bubák nestraší proto, aby vyděsil přihlížející diváky, ale proto, aby nahlodal hrdinovo svědomí. Funkce koňského spřežení tak přejímají zcela jiné faktory. Přibližně hodinová část filmu (a možná ani to ne) sice nepostrádá notnou dávku napětí (viz scéna v šachtě a patálie na římse), ovšem první housle, ty svírá pod bradou Cusackova postava. Zprvu nezdolná, posléze do zrnka rozdrolená. Hĺfström se chytře zorientoval v prostoru a vystavěl snímek dle principu stahující se smyčky. Bezmoc, tísnivost a čtyři stěny, které redukují obytnou (čili herní) plochu po celých metrech čtverečných. Prvky rozpadlého manželství a tragického úmrtí několikaleté dcerky nepůsobí protentokrát coby laciná vrtací soustava. Což potvrzuje i naprostý závěr snímku. Očekávaný a neočekávaný zároveň, nicméně liknavě odkrokovaný a vkusně zastřižený Cusackovými slovy, podtrhujícími výše zmíněnou „slepou uličku“.
Film mě mile překvapil. Čekal jsem horor a on se nedostavil. I když se však nedostavil, náhražku jsem schválil coby dostatečnou.
Zajímavá myšlenka v netradičním balení. Toť finální resumé a z mé strany viditelně zvednutý palec nahoru.
(4,91 z 5)