Pokoj 1408 - Říkali mu, ať tam nechodí. A tak tam šel...

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Spisovatel Mike Enslin má pro strach udě­lá­no. Vystopuje-li na pol­štá­ři zaschlé cákan­ce krve, utrou­sí cosi rádo­by vtip­né­ho a bez pro­blé­mů se na nabí­ze­ném ser­vi­su uve­le­bí. Nerozhodí jej ani vrza­jí­cí náby­tek, pro­bli­ká­va­jí­cí žárov­ky a silu­e­ta posta­vy za závě­sem spr­cho­vé­ho kou­tu. Je to zkrát­ka poho­dář. Pohodář, kte­rý se TÍM VŠÍM živí. Mike Enslin není sice pisá­lek těž­ko­to­náž­ní­ho kalib­ru, ale když už nic – daná pro­fe­se mu v pokli­du pokry­je veš­ke­ré alko­ho­lic­ké výda­je. Jeho prá­ce totiž čítá jed­no­du­chou struk­tu­ru: sba­lit kufr, navští­vit vyti­po­va­ný hotel, přespat v něm a násled­ně jej vmí­sit do séri­o­vě vyrá­bě­ných bro­žur: „Deset nej­stra­ši­del­něj­ších hote­lů“, „Deset nej­stra­ši­del­něj­ších mote­lů“, „Deset nej­stra­ši­del­něj­ších WC kabi­nek“... Jednoduché jak fac­ka. Strašidla pře­ce nee­xis­tu­jí.

Jak ale káže zákon fil­mo­vé­ho horo­ru (a kór horo­ru, kte­rý vzni­kl na moti­vy povíd­ky Stephena Kinga) – na kaž­dé­ho jed­nou dojde. A nebude-li někdo výjim­kou, pak prá­vě Enslin. O zlom v jeho nud­né a sil­ně ste­re­o­typ­ní pra­cov­ní nápl­ni se zaslou­ží zdán­li­vě laci­ný žer­tík. Anonymně posla­ná pohled­ni­ce newy­or­ské­ho hote­lu a na ní nápis: „Nechoď do poko­je 1408“. Enslin neo­do­lá. Kvapem si sba­lí zub­ní kar­tá­ček a pyža­mo, vyhlíd­ne si nej­bliž­ší letec­ký spoj a tra­dááá do dří­věj­ší domo­vi­ny. Na jeho mís­tě by málo­kdo jed­nal jinak. Zmíněný pokoj pama­tu­je přes pade­sát nevy­svět­li­tel­ných úmr­tí a ješ­tě nikdo, kdo v něm strá­vil víc než deset minut o samo­tě, nepře­kro­čil práh nazpět. Ne nadar­mo nále­ží apart­má mezi veřej­ně nepří­stup­né pro­sto­ry. Každý, kdo o něj pro­je­ví zájem, je nekom­pro­mis­ně odpál­ko­ván a uchlá­cho­len skle­ni­cí sta­le­té Whisky, even­tu­ál­ně líst­ky na bas­ket­bal. Ovšem… kaž­dý kro­mě Enslina. Ten je nato­lik zběh­lý a vytr­va­lý, že jej nezlo­mí žád­ná láka­vá kom­pen­za­ce, žád­né hote­lo­vé regu­le a ani sám ředi­tel, kte­ré­ho již uklí­ze­ní oněch „sra­ček“ (= pozůsta­lých čás­ti těl před­cho­zích „nájem­ní­ků“) omr­ze­lo. Jednoduše řeče­no – hrdi­na vítě­zí a po při­bliž­ně půl­ho­di­no­vém odpo­ru sou­ká klíč do otvo­ru.

Zprvu je z toho jaho­do­vý, násled­ně již méně…

To už je ale poz­dě.

Ha! Zase mě vypek­li, fil­ma­ři zákeř­ní! Včera mě uzem­nil postře­le­ný dok­tor House a jeho halu­ci­no­gen­ní epi­zod­ka na téma „Rozkuchat, či neroz­ku­chat?“, dneska pro změ­nu John Cusack a jeho trýzni­vý pobyt v poko­ji 1408. Nechce se tomu věřit. Dvakrát vyša­cho­ván během pou­hých dvou dní. Jak zákeř­né… jak neče­ka­né… jak zvrá­ce­ně víta­né v oné změ­ti sou­do­bých vzo­reč­ků.

Ne že by Čtrnáct set osmič­ka adap­to­va­la něco „nové­ho pod Sluncem“, ne že by pře­kru­co­va­la pra­vi­dla psycho-stihové jízdy vstříc neod­vrat­né (leč svým způ­so­bem opod­stat­ně­né) smr­ti… Hĺfström nena­mí­řil demo­lič­ní kou­li vůči žánro­vé­mu ske­le­tu, nepro­ře­zal sto­ja­tý vzduch radi­kál­ní­mi máchan­ci – přes­to zau­jal. Nikterak moc­ně, nikterak prů­kop­nic­ky… nicmé­ně coby voják před­ní linie, kte­rý si usmys­lel úto­čit s maxi­mál­ně prů­raz­ným ští­tem (a tedy bez zdán­li­vě nezbyt­né CGI pod­po­ry), PŘEŽIL a kritici-dobráci jej vza­li na milost. Což je nesmír­ně cen­né. Ambiciózní fil­mař nepod­lehl vábi­vé­mu pedá­lu a ceno­vě výhod­né­mu bale­ní fil­mo­vé­ho keču­pu. Rovněž si nepo­třá­sl rukou s asij­ský­mi kole­gy (nepří­mo, jak­si pomy­sl­ně) a nena­cpal do sním­ku stra­ší­cí ele­ment s dlou­hý­mi čer­ný­mi vlás­ky. Hĺfström si ohá­kl véč­ko­vý sve­třík, vplul do zvo­nů a nara­zil si do čela sty­lo­vou rádi­ov­ku. Dobře udě­lal. Oldschoolově stři­že­ný horor chy­běl plát­nu jako sůl. Ne tak jako vraž­dí­cí mani­a­ci s bílou pěnou u huby, kon­tej­ne­ry lid­ské­ho puzzle a zápla­vy rudé­ho poji­va. Toho již bylo…

Čtrnáct set osmič­ka naský­tá pro­střed­nic­tvím zruč­ně naa­ran­žo­va­ných oké­nek důvěr­ně zná­mou kost­ru, včet­ně typi­zo­va­né výpl­ňo­vé vaty (navzdo­ry okli­kám vůči patr­něj­ším dra­ma­tur­gic­kým klišé). Ať už tím míním ukáz­ko­vé­ho hlav­ní­ho hrdi­nu, jehož stí­há nebla­há minu­lost (doko­na­le proflá­k­lý cha­rak­ter - ve všech zákou­tích, do posled­ní­ho póru), obdob­ně vykres­le­né ved­lej­šá­ky (ex-manželka, dce­ra, ředi­tel hote­lu), samot­né situ­a­ce vyvo­ze­né vstu­pem do poko­je (samo­vol­ně se spouš­tě­jí­cí elek­tro­ni­ka, živé obra­zy na stě­nách, náh­le se zje­vu­jí­cí před­mě­ty…), sys­te­ma­tic­kou gra­da­ci, halu­ci­no­gen­ní fla­shbac­ky a oče­ká­va­né výky­vy tem­pa před závě­reč­ným hvizdem. Švédský reži­sér si zalaš­ko­val s vidi­nou prů­se­ru na vzdá­le­nost něko­li­ka málo mili­me­t­rů. Koukal kole­gům přes rame­no, upřed­nost­nil zruč­ný dupli­kát a co víc – nalo­žil si vol­bou námě­tu. Jeden film, jeden aktér a to vše na plác­ku o roz­mě­ru dět­ské­ho pís­ko­viš­tě. Chtělo by se zvo­lat: „Olalá,“ a naho­dit výraz odpo­ví­da­jí­cí hroz­bě odpá­le­ní ato­mo­vé bom­by. A inu... proč ne? Vystrašit něko­ho řin­čí­cím tele­fo­nem - po x-té a přes­to na výbor­nou - to chce kus talen­tu, tro­chu toho štěs­tí a pořád­né­ho zvu­ka­ře.

Zbytečné oba­vy. Hĺfström nezkla­mal, výše zmí­ně­né si zajis­til, a aby toho neby­lo málo - uspěl též coby pro­sé­vač herec­kých adep­tů. Dá-li se to tak říci, neboť tako­vé­mu Cusackovi spích­li roli na tělo. Bezpochyby. Arogantní výra­zi­vo, laci­ně pře­třá­sa­ný cynis­mus a postup­ná masáž (ať už obli­čejo­vé­ho sval­stva, even­tu­ál­ně sval­stva psy­chic­ké­ho) – to vše zvlá­dá až pře­kva­pi­vě dob­ře. Minimální zádrhe­ly a nulo­vé pře­hrá­vá­ní. Cusack coby oběť vlast­ní­ho poku­še­ní obstá­vá.

Čtrnáct set osmič­ka je záro­veň zbo­žím, kte­ré kla­me oba­lem. Kdeže horor... kde­že čis­to­krev­ný thriller... Pokojový bubák nestra­ší pro­to, aby vydě­sil při­hlí­že­jí­cí divá­ky, ale pro­to, aby nahlo­dal hrdi­no­vo svě­do­mí. Funkce koň­ské­ho spře­že­ní tak pře­jí­ma­jí zce­la jiné fak­to­ry. Přibližně hodi­no­vá část fil­mu (a mož­ná ani to ne) sice nepo­strá­dá not­nou dáv­ku napě­tí (viz scé­na v šachtě a patá­lie na řím­se), ovšem prv­ní hous­le, ty sví­rá pod bra­dou Cusackova posta­va. Zprvu nezdol­ná, poslé­ze do zrn­ka roz­dro­le­ná. Hĺfström se chytře zori­en­to­val v pro­sto­ru a vysta­věl sní­mek dle prin­ci­pu sta­hu­jí­cí se smyč­ky. Bezmoc, tís­ni­vost a čty­ři stě­ny, kte­ré redu­ku­jí obyt­nou (čili her­ní) plo­chu po celých met­rech čtve­reč­ných. Prvky roz­pad­lé­ho man­žel­ství a tra­gic­ké­ho úmr­tí něko­li­ka­le­té dcer­ky nepů­so­bí pro­ten­to­krát coby laci­ná vrta­cí sou­sta­va. Což potvr­zu­je i napros­tý závěr sním­ku. Očekávaný a neo­če­ká­va­ný záro­veň, nicmé­ně lik­na­vě odkro­ko­va­ný a vkus­ně zastři­že­ný Cusackovými slo­vy, pod­tr­hu­jí­cí­mi výše zmí­ně­nou „sle­pou ulič­ku“.

Film mě mile pře­kva­pil. Čekal jsem horor a on se nedo­sta­vil. I když se však nedo­sta­vil, náhraž­ku jsem schvá­lil coby dosta­teč­nou.

Zajímavá myš­len­ka v netra­dič­ním bale­ní. Toť finál­ní resumé a z mé stra­ny vidi­tel­ně zved­nu­tý palec naho­ru.