Polednice - 55 %

Polednice dvé­ře zleh­ka odmy­ká a strach pro­běh­ne celým domem až k mat­ce, kte­rá si neví rady se svým dítě­tem, ani sama se sebou. Postava z Erbenovy bala­dy má v sobě stá­le dost tajem­na, kte­ré půso­bí i v sou­čas­né době. Jen je potře­ba nalézt to správ­né mís­to a správ­né lidi. Pak se může dosta­vit nepří­jem­ný pocit, že se v kaž­dou chví­li sta­ne něja­ké neštěs­tí, tolik podob­né závě­ru tra­gic­ké bás­ně. Michal Samir se nechal inspi­ro­vat zná­mou bala­dou a napsal scé­nář situ­o­va­ný do sou­čas­né ves­ni­ce, kte­rá půso­bí na prv­ní pohled jako klid­né mís­to k žití. Zdání však kla­me a zla­ta­vé lány obi­lí jsou jen ševe­lí­cí kuli­sou pro osob­ní trage­die. Stejně jako v Erbenově bala­dě je hlav­ní posta­vou Eliška a její dce­ra Anetka. Mladá mamin­ka v sobě ukrý­vá trp­kou život­ní zku­še­nost a k ní se postup­ně při­dá­va­jí dal­ší tra­ble. Aneta situ­a­ci nijak neu­snad­ňu­je a obě si postup­ně „brn­ka­jí na ner­vy“. Jejich sna­ha vybu­do­vat pří­jem­ný spo­leč­ný domov nějak nevy­chá­zí. Podmínky pro život v osa­mo­ce­ném dom­ku, kde na člo­vě­ka padá tíseň z kaž­dé­ho kou­tu, se nezlep­šu­jí a narůs­ta­jí­cí stres si v pra­vou chví­li vybe­re svou daň.

Karel Jaromír Erben napsal Polednici v polo­vi­ně 19. sto­le­tí. Poměrně krát­ký text v sobě obsa­hu­je stup­ňo­va­né napě­tí a tra­gic­ký konec řadí tuto bala­du k nej­zná­měj­ším tex­tům čes­ké lite­ra­tu­ry. Postava Polednice je spo­jo­vá­na s urči­tou vizu­ál­ní před­sta­vou a ztě­les­ňu­je nezná­mé zlo, kte­ré si člo­věk může k sobě sám při­vo­lat. Samir vyu­žil zná­mou bala­dic­kou posta­vu nejen jako urči­tý sym­bol tajem­né­ho zla, ale dal jí lid­skou tvář nešťast­né Mrázové s vlast­ním tra­gic­kým osu­dem. Eliška se sna­ží poma­te­né Mrázové nějak zba­vit, ale nebez­peč­něj­ší pro ni jsou však vlast­ní myš­len­ky a před­sta­vy. Dalším depre­siv­ním prv­kem je nehos­tin­né pro­stře­dí dom­ku, kde se Eliška s dce­rou uby­tu­je. Ještě že se občas u Elišky zasta­ví upo­ví­da­ný sou­sed Poláček. Ten už se doká­zal se živo­tem na ves­ni­ci vypo­řá­dat po svém, stej­ně jako jeho stej­ně upo­ví­da­ná žena. Manželé Poláčkovi jsou pří­jem­ným zpes­t­ře­ním ubí­je­jí­cí­ho ves­nic­ké­ho kli­du a tvo­ří tak kon­trast k man­žel­ské dvo­ji­ci Mrázových. Starosta Mráz půso­bí jako hod­ný med­ví­dek, kte­rý to v pod­sta­tě mys­lí s kaž­dým dob­ře. Ve sku­teč­nos­ti je to člo­věk nešťast­ný, kte­rý si neví rady se svou ženou. Oba se trá­pí tra­gic­kou udá­los­tí, kte­rá se sta­la v minu­los­ti a při­po­mí­ná tra­gic­kým kon­cem opět lite­rár­ní před­lo­hu.

Režisér Jiří Sádek si pro rea­li­za­ci fil­mu zvo­lil dra­ma­tic­ké vyprá­vě­ní s prv­ky horo­ru. Záběry kame­ry, vyu­ži­tí svět­la, střih i pou­ži­tá hud­ba ve svém cel­ku vytvá­ře­jí trva­lý dojem, že se bude dít něco nepa­t­řič­né­ho a tajem­né­ho. Tím pádem mno­hé scé­ny půso­bí neklid­ně s pří­sli­bem něče­ho napí­na­vé­ho. Ale sku­teč­ný efekt se dosta­ví jen ve vypja­tých dra­ma­tic­kých scé­nách a těch zas tolik není.

Při výbě­ru her­ců do šes­ti stě­žej­ních rolí měli reži­sér a pro­du­cent Matěj Chlupáček šťast­nou ruku. Šestice her­ců tvo­ří tři sehra­né dvo­ji­ce, kte­ré spo­ju­jí situ­a­ce i způ­sob herec­ké­ho pro­je­vu. Největší pro­stor dosta­la dvo­ji­ce Anna Geislerová v roli Elišky a Karolína Lipowská v roli Anetky. Obě umí pra­co­vat s emo­ce­mi a ve vypja­tých momen­tech půso­bí věro­hod­ně. Jejich reak­ce jdou až do afek­tu a dodá­va­jí celé­mu pří­bě­hu potřeb­nou ener­gii. Karolína Lipowská doká­za­la svým tem­pe­ra­men­tem sta­čit své star­ší herec­ké kole­gy­ni, kte­ré se sou­stře­di­la víc na vnitř­ní pro­mě­nu. Oběma hereč­kám však vypja­té chví­le sed­nou. Role man­že­lů Poláčkových si doslo­va vychut­na­li her­ci Marie Ludvíková a Jiří Štrébl. Spolu tvo­ří výbor­nou dvo­ji­ci samo­ros­tů, kte­ří si našli svůj pří­stup k živo­tu a nic už je nevy­ve­de z míry. Poláčkovi mají v sobě prv­ky nechtě­né komi­ky a sou­čas­ně půso­bí lid­sky a oprav­do­vě. To man­že­lé Mrázovy, v podá­ní Zdeňka Muchy a Daniely Kolářové, nosí v sobě poko­ru i ukrý­va­né tajem­ství dáv­né trage­die. Tu pre­zen­tu­je zejmé­na Daniela Kolářová bez zby­teč­né­ho pře­hrá­vá­ní a její výstra­ha řeče­ná zastře­ným hla­sem je nád­her­ně děsi­vá.

Film je plný drob­ných záhad, kte­ré na sebe občas nava­zu­jí a někdy se vytra­tí do neu­r­či­ta. Opakované dlou­hé zábě­ry navo­zu­jí pocit oče­ká­vá­ní, ale buď se nic závrat­né­ho neko­ná, nebo situ­a­ce pře­jde do běž­né­ho ryt­mu. Je patr­né, že auto­ři fil­mu hle­da­jí růz­né způ­so­by, jak docí­lit neo­če­ká­va­né dra­ma­tic­ké změ­ny. Formálně půso­bí vše dob­ře, ale schá­zí hlub­ší pro­pra­co­vá­ní postav a pro­po­je­ní vzá­jem­ných vzta­hů.

Celkově půso­bí film jako pokus o neob­vyk­lý pohled na pro­ble­ma­ti­ku vzta­hu mat­ky a dítě­te s prv­ky horo­ru. Příběh však má sla­bá mís­ta a nevy­ře­še­né situ­a­ce, kte­ré uza­ví­rá pří­jezd auto­bu­su na zastáv­ku v polích. Takové neu­r­či­té zakon­če­ní půso­bí stej­ně roz­pa­či­tě jako pohřeb pani Mrázové.

---