Příběh seriálu: Byl jednou jeden dům

(3 hlasů, průměr: 3,67 z 5)

Loading...

S novým rokem začí­ná na blo­gu i zbru­su nový občas­ník, kte­rý bude věno­ván tele­viz­ním seri­á­lům, nej­pr­ve čes­kým a poz­dě­ji mož­ná i zahra­nič­ním. Už před dvě­ma lety jsem samo­stat­ný člá­nek věno­val koň­ské­mu seri­á­lu Dobrá Voda, spe­ci­fic­ký člá­nek v podo­bě psy­cho­lo­gic­ké­ho roz­bo­ru postav ode mě dosta­ly popu­lár­ní Kukačky, ze zahra­ni­čí jsem glo­so­val net­fli­xov­ský mega­hit Wednesday a vlo­ni se makro­re­cen­ze dočka­la bio­gra­fic­ká Iveta. Odteď však člán­ky o seri­á­lech zís­ká­va­jí svou jed­not­nou plat­for­mu. Tento občas­ník zahá­jí legen­dár­ní čes­ká pěti­díl­ná mini­sé­rie Byl jed­nou jeden dům, jíž pod­le scé­ná­ře Jana Otčenáška a Oldřicha Daňka nato­čil František Filip a kte­rá prá­vě dnes sla­ví půl­sto­le­tí od své tele­viz­ní pre­mi­é­ry. Tento skvost­ný seri­ál, kte­rý si i přes to, že byl zasa­zen do neleh­ké­ho obdo­bí dru­hé svě­to­vé vál­ky, zís­kal obrov­skou pří­zeň divá­ků. Jeho vznik pro­vá­ze­ly těž­kos­ti a potý­kal se i s cen­zu­rou. I přes odliš­né poli­tic­ké názo­ry obou auto­rů (Otčenášek byl pře­svěd­če­ný komu­nis­ta, zatím­co Daněk byl sig­na­tá­řem peti­ce Dva tisí­ce slov) však vznik­lo nad­ča­so­vé dílo, kte­ré pro mis­tra čes­ké­ho seri­á­lu Františka Filipa zna­me­na­lo po parád­ních adap­ta­cích Sňatky z rozu­mu (1967) a F.L. Věk (1971) již tře­tí majstrštyk.

Zpočátku bychom si měli před­sta­vit posta­vy a ale­spoň čás­teč­ně načrt­nout děj. Majitelem domu je Alexandr Nerudný, novo­měst­ský rad­ní za Národní demo­kra­ty a spe­dič­ní pod­ni­ka­tel. Tohoto zása­do­vé­ho a auto­ri­ta­tiv­ní­ho muže mis­trov­sky ztvár­nil Miloš Nedbal, kte­rý byl čas­tým před­sta­vi­te­lem podob­ně odta­ži­tých, ale přes­to čest­ných cha­rak­te­rů. Nerudný má čty­ři syny, kte­rým dal jmé­na antic­kých hrdi­nů, avšak žád­ní hrdi­no­vé z nich nevy­rost­li. Dva star­ší syno­vé Achilles (Josef Bláha) a Hektor (Vladimír Ráž) jsou bezpá­teř­ní opor­tu­nis­té, kte­ří se neští­tí ani kola­bo­ra­ce s nacis­ty (kte­rou však kry­jí tak, že kola­bo­ru­je pou­ze Achilles, zatím­co Hektor si hra­je na odbo­já­ře). Benjamínek Paris (Josef Abrhám) je pro změ­nu abso­lut­ně nezra­lý jeli­má­nek. Nejzajímavější je však tře­tí syn v pořa­dí Patrokles, kte­rý se stal život­ní rolí Jiřího Adamíry. Tento abso­lut­ní bohém sice zastá­vá funk­ci ředi­te­le kina Bio Illusion, avšak i to při­ve­dl na buben, jeli­kož vět­ši­nu své­ho živo­ta trá­ví v pod­ni­ku Boccaccio a s pro­sti­tut­ka­mi. I přes alko­ho­lo­vý opar však dění kolem sebe doká­že vel­mi ostře a sakras­tic­ky glo­so­vat. Manželky dvou star­ších bra­trů Bertu a Kláru zde před­sta­vu­jí Libuše Švormová a Alena Vránová. Hned v prv­ním dílu jsem svěd­ky klí­čo­vé­ho momen­tu, kdy Nerudný své nani­co­va­té syny vydě­dí s tím, že veš­ke­rý jeho maje­tek zdě­dí jeho vnou­ča­ta.

Jiří Adamíra pro­mě­nil posta­vu bohém­ské­ho Patrokla Nerudného ve svou život­ní roli.

V Bagounově č.p. 12 však nebyd­lí jen bur­žo­az­ní rodi­na Nerudných, ale i dal­ší oby­va­te­lé vesměs ze střed­ní a niž­ší tří­dy. Správcovství domu má na sta­ros­ti domov­ni­ce Anděla Hrachová (Jana Hlaváčová), žena rázná, ale i cit­li­vá a empa­tic­ká, kte­rá sama vycho­va­la své­ho syna Martina (Jaromír Hanzlík), jehož otec Ludvík (Zdeněk Řehoř) je komu­nis­tic­ký akti­vis­ta, kte­rý vždy musí být tam, kde se něco děje a spo­řá­da­ný rodin­ný život není nic pro něj. Anděla tak pro své­ho syna hle­dá nové­ho tatín­ka, až se tím pra­vým uká­že být Arnošt Ticháček (Josef Vinklář), boxer a poz­dě­ji vyha­zo­vač v Boccacciu, kte­rý je sice osob­nost­ním pro­ti­pó­lem Ludvíka, ale jinak je to čest­ný člo­věk. Ludvík se však Anděle ješ­tě jed­nou při­ple­te do ces­ty, kon­krét­ně při hei­drych­i­á­dě, když jej čás­teč­ně pro­ti jeho vůli scho­vá­vá ve svém bytě pro jeho odbo­jář­skou čin­nost, čemuž je věno­ván čtvr­tý a nej­dra­ma­tič­těj­ší díl Ďábelské ost­ro­vy.

Velmi výraz­nou rodi­nou jsou Drvotovi, jejichž hla­va rodi­ny Eduard Drvota (Vladimír Menšík) je užva­ně­ný fan­fa­rón, kte­rý by rád kon­ku­ro­val Nerudným jako stě­ho­vák, ale má k tomu jen jeden zasta­ra­lý nákla­ďák, kte­rý je vět­ši­nou nepo­jízd­ný. Rodinu tedy živí hlav­ně jeho žena Terezie (Míla Myslíková), kte­rá v domě pro­vo­zu­je man­dl. Její tatí­nek (František Kovářík) měl povoz­nic­tví, pro­čež vyčí­tá Drvotovi, že mu pro­dal koně a kou­pil mís­to nich auto. Drvotovi mají dvě děti, pohled­nou Majku (Zuzana Ondrouchová), kte­rá neče­ka­ně otě­hot­ní s levi­co­vě smýš­le­jí­cím pro­mí­ta­čem z kina Adolfem Svárovským (Petr Čepek), a své­ráz­né­ho Tutka (Jiří Hrzán), ze kte­ré­ho se poz­dě­ji vyklu­be šikov­ný šme­li­nář. Drvota trá­ví hod­ně času slov­ní­mi pře­střel­ka­mi se svým kama­rá­dem a uhlí­řem Matějem Budákem (Jiří Sovák), kte­rý byl za prv­ní svě­to­vé vál­ky legi­o­ná­řem, zatím­co Drvota byl rakous­kým infan­te­ris­tou, což mezi nimi vytvá­ří tře­cí plo­chu.

Velký pro­stor v seri­á­lu dostá­vá i dvoj­člen­ná rodi­na Soumarů. Trafikant Josef Soumar (Josef Somr) je v dlou­ho­le­tém spo­ru s Nerudným kvů­li polo­ze jeho tra­fi­ky, kte­rá se z poli­tic­kých důvo­dů neu­stá­le stě­hu­je, až Nerudnému dojde trpě­li­vost a nechá Soumarovu tra­fi­ku při­vá­zat na ply­no­vé potru­bí. Tato záplet­ka je téměř „rome­o­ju­li­ov­ská“, jeli­kož Paris Nerudný je zami­lo­ván do Soumarovy dce­ry Růženy (Jaroslava Obermaierová), kte­rá však pro­ží­vá milost­né dile­ma mezi ním a pilo­tem Přemkem Tvarohem (Václav Postránecký), synem krej­čí­ho Tvaroha (Jan Skopeček) a jeho ženy (Slávka Budínová). Když už to vypa­dá, že se Růžena roz­hod­ne pro dru­hé­ho jme­no­va­né­ho, Přemek ode­jde (podob­ně jako teh­dy mno­zí mla­dí let­ci) slou­žit do brit­ských Royal Air Force, tak­že jí nezby­de než se pro­vdat za Parise.

Zapomenout nemů­že­me ani na Ulčovic rodi­nu, jejíž hla­vou je poli­cis­ta Václav Ulč (Josef Větrovec), kte­rý je už otrá­ven z otroc­ké­ho plně­ní slu­žeb­ních povin­nos­tí, až se roz­hod­ne zapo­jit do praž­ské­ho povstá­ní, což se mu sta­ne osud­ným. Jeho žena (Dana Medřická) má v seri­á­lu vůbec neje­mo­tiv­něj­ší scé­nu, když se o man­že­lo­vě smr­ti dozví­dá, při­čemž herec­ký výkon Medřické je zde hoden Oscara. Jejich dce­ra Pipina (Eva Trejtnarová, dnes Hudečková) má dob­ro­druž­nou pova­hu, kte­rou okouz­lí i Martina Hracha, kte­rý se kvů­li ní dob­ro­vol­ně při­hlá­sí na prá­ci do „rei­chu“, přes­to­že se s Tutkovou pomo­cí z toho krát­ce před­tím doká­zal dostat. Poslední nám zná­mou rodi­nou v domě jsou Šťovíčkovi (Jan Libíček a Blažena Holišová), kte­ří pro­vo­zu­jí hos­po­du, v níž se par­ta „piv­ních poli­ti­ků“ schá­zí. Ze soli­té­rů musí­me zmí­nit zejmé­na dva dia­me­t­rál­ně odliš­né malí­ře. Kýčař Vendelín Dalibor Ehrlich (Karel Höger) pat­ří k zápor­ným posta­vám, nicmé­ně jeho hád­ka o kohou­ta s Andělou je jed­nou z nej­lep­ších scén seri­á­lu (při­čemž násle­du­je bez­pro­střed­ně po výteč­né Ticháčkově opi­lec­ké etudě). Druhý malíř Dlask (Jiří Vala) je uvě­do­mě­lý komu­nis­ta a odbo­jář, pro­čež má v seri­á­lu jeden z vůbec nej­vět­ších pro­sto­rů, jak­ko­liv malo­vat jej vidí­me jen dva­krát (nej­pr­ve objed­na­ný por­trét pana rad­ní­ho a podru­hé „tro­chu moc očí“). Sama byd­lí i pro­sti­tut­ka Jarmila Klabíková (Jana Šulcová), kte­rá se kvů­li drbům vydá­vá za zubař­skou instru­men­tář­ku, na kon­ci vál­ky se však uká­že jako vel­ký cha­rak­ter, když ukry­je němec­ké­ho dezer­té­ra Waltera (František Němec), kte­rý byl dří­ve jejím sou­se­dem. Další posta­vy jako pro­fe­sor Benetka (Svatopluk Beneš) nebo uči­tel­ka fran­couz­šti­ny (Marie Rosůlková) jsou role čis­tě epi­zod­ní a do děje výraz­ně­ji neza­sa­hu­jí.

Bagounova 12 byla plná mla­dých a krás­ných dívek, kte­ré před­sta­vo­va­ly Jaroslava Obermaierová, Zuzana Ondrouchová, Jana Šulcová nebo Eva Trejtnarová (Hudečková).

Natáčení seri­á­lu zača­lo v září 1973 a zakon­če­no bylo v úno­ru 1974. To však ješ­tě tvůr­ci netu­ši­li, že zda­le­ka nema­jí doto­če­no. Po tele­viz­ní pre­mi­é­ře závě­reč­né­ho dílu Obvaziště Boccaccio se hla­si­tě ozva­la cen­zu­ra, kte­ré se ten­to díl zdál málo revo­luč­ní, jeli­kož zde s výjim­kou stráž­ní­ka Ulče nikdo nepa­dl, navíc pří­liš nekla­dl důraz na Rudou armá­du. Epizodu bylo pro­to nut­né pře­to­čit a her­ci si teh­dy muse­li zno­vu obléct stej­né kos­týmy, z nichž však už někte­ré byly pou­ži­ty pro jiné insce­na­ce (Jan Skopeček napří­klad vzpo­mí­nal, že měl teh­dy jiné brý­le, zce­la odliš­né pak bylo oble­če­ní Josefa Vinkláře, kvů­li čemuž byla pře­to­če­na i jinak nezá­vad­ná scé­na, kdy Anděla zaka­zu­je Ticháčkovi účast­nit se povstá­ní v uni­for­mě vyha­zo­va­če). To ovšem neby­la ani zda­le­ka jedi­ná změ­na, ke kte­ré v posled­ním dílu došlo. Změnil se mimo jiné i název, kte­rý byl opro­ti původ­ní­mu mno­hem revo­luč­něj­ší - Barikáda ve ved­lej­ší uli­ci. Především však byly pře­to­če­ny závě­reč­né scé­ny na bari­ká­dách a při­by­lo něko­lik nových sek­ven­cí uza­ví­ra­jí­cích osu­dy někte­rých postav, kte­ré v původ­ní ver­zi zůsta­ly ote­vře­né. Dozvěděli jsme se napří­klad, že pro­mí­tač Dolfi byl zastře­len na pocho­du smr­ti, Přemka Tvaroha jsme moh­li vidět v laza­re­tu v pol­ských Katovicích (tato scé­na, ve kte­ré je ošet­řu­jí­cím léka­řem sovět­ský důstoj­ník (Bohumil Švarc) mimo jiné měla zata­jit fakt, že Přemek byl pilo­tem RAF) a Pipinu Ulčovou vidí­me při útě­ku z pra­cov­ní­ho tábo­ra, když se lou­čí se svým fran­couz­ským pří­te­lem (Josef Čáp). V těch­to scé­nách tedy účin­ko­va­li i her­ci, kte­ří se v původ­ním seri­á­lu neob­je­vi­li, kro­mě Švarce a Čápa to byli Dana Syslová (kama­rád­ka Pipiny), Jan Přeučil (Dolfiho spo­luvě­zeň) a Otto Lackovič (paci­ent v laza­re­tu). V jiné scé­ně, v níž kole­go­vé Martina Hracha z fab­ri­ky při­pra­vu­jí povstá­ní, se obje­vi­li František Hanus, Vlastimil Hašek a Viktor Preiss. Velmi zásad­ní je i vůbec nejakč­něj­ší scé­na celé­ho seri­á­lu, kdy se při bojích na vršo­vic­kém nádra­ží setká­va­jí Martin a Ticháček s býva­lým dru­hem Anděly želez­ni­čá­řem Hovorou (Jaroslav Moučka), kte­ré­ho spo­leč­ně s jeho spo­lu­bo­jov­ní­ky dove­dou do Bagounovy uli­ce, kde jim její oby­va­te­lé pře­da­jí zbra­ně. Přibyly i hned dvě nové scé­ny s Patroklem Nerudným, v nichž nej­pr­ve žádá Klabíkovou o ruku, při­čemž u ní obje­ví němec­ké­ho dezer­té­ra, což vytvá­ří spoj­ni­ci ke scé­ně s při­vo­la­ným léka­řem (Otakar Brousek), a poté se při své ces­tě z Gestapa zasta­ví v Boccacciu, kde vrch­ní­mu Theodorovi (Vladimír Šmeral) říká, že gesta­pá­kům stál leda za pár facek. V pře­to­če­ných bari­kád­nic­kých scé­nách je více bojů, mrtvých a také ide­o­lo­gie, čehož si může­me všim­nout zejmé­na v upra­ve­né repli­ce uhlí­ře Budáka o zazdě­ní vel­ké­ho pod­ni­ká­ní, kte­rá je v Barikádě pro­ne­se­na důraz­ně­ji a expli­cit­ně­ji. Více je i auten­tic­kých zábě­rů, kte­ré dokres­lu­jí, že praž­ské povstá­ní neby­lo žád­ná sran­da. V době pře­tá­če­ní dílu již nebyl naži­vu Jan Libíček, kte­rý zemřel před­čas­ně při natá­če­ní cra­zy kome­die Jak uto­pit dok­to­ra Mráčka aneb Konec vod­ní­ků v Čechách (1974) Václava Vorlíčka, pro­čež jej v závě­reč­né scé­ně nahra­di­la Blažena Holišová, před­sta­vi­tel­ka jeho man­žel­ky. Všechny tyto scé­ny pro­dlou­ži­ly díl o téměř 25 minut a Barikáda se tak se sto­pá­ží 1 hodi­na 37 minut sta­la nejdel­ším dílem seri­á­lu (do té doby ved­ly výše zmí­ně­né Ďábelské ost­ro­vy). Na obra­zov­kách ČST se však obje­vi­la jen něko­li­krát, po revo­lu­ci bylo vrá­ce­no Obvaziště Boccaccio, zatím­co Barikáda i přes počet­né pros­by divá­ků „obrůs­ta­la mechem“ v archí­vu na Kavčích horách. Teprve letos nám ji ČT po téměř čty­ři­ce­ti letech umož­ni­la shléd­nout ale­spoň v iVysílání. Co se týče srov­ná­ní obou ver­zí, kaž­dá má své plu­sy a mínu­sy. Obvaziště Boccaccio má punc ori­gi­ná­lu, je méně ide­o­lo­gic­ké a parád­ní „osca­ro­vá“ scé­na s paní Ulčovou zde není opro­ti Barikádě zkrá­ce­na, na dru­hé stra­ně je však zkrat­ko­vi­těj­ší a někte­ré dějo­vé lin­ky zde vyzní naprázd­no. Oproti tomu Barikáda ve ved­lej­ší uli­ci je sice ide­o­lo­gič­těj­ší, sestři­hem vznik­lo něko­lik dějo­vých nelo­gič­nos­tí (viz. pení­ze, kte­ré Ticháček dostal od Hektora Nerudného na odbo­jo­vé akti­vi­ty) a pře­to­če­né scé­ny na bari­ká­dě půso­bí kře­čo­vi­tě, na dru­hé stra­ně díky del­ší sto­pá­ži se však poda­ři­lo jiné dějo­vé sou­vis­los­ti dopl­nit (napří­klad Andělino pro­hlá­še­ní, že Martin je celý svůj otec díky jeho akti­vi­tě při povstá­ní náh­le nepů­so­bí jako mlá­ce­ní prázd­né slá­my) a jed­no­znač­ný­mi plu­sy jsou pak výše zmí­ně­né dokon­če­né osu­dy a vět­ší pro­cen­to auten­tic­kých zábě­rů z povstá­ní. Rozhodnutí ČT zve­řej­nit Barikádu po dlou­hých letech v iVysílání hod­no­tím jed­no­znač­ně klad­ně, jeli­kož při kaž­dé reprí­ze seri­á­lu se teď divá­ci mohou zce­la svo­bod­ně roz­hod­nout, kte­rou ver­zi si pus­tí.

Přetočená a pro­dlou­že­ná ver­ze posled­ní­ho dílu Barikáda ve ved­lej­ší uli­ci obsa­ho­va­la mimo jiné doře­če­né osu­dy někte­rých postav a obje­vi­lo se v ní i něko­lik her­ců, kte­ří v seri­á­lu původ­ně nehrá­li.

Méně zná­mou sku­teč­nos­tí než dua­li­ta ver­zí posled­ní­ho dílu je fakt, kte­rý nedáv­no v pořa­du Z Metropole pro­zra­di­la Libuše Švormová, toho času man­žel­ka scé­náris­ty Jana Otčenáška, že seri­ál Byl jed­nou jeden dům měl být původ­ně del­ší a při­pra­vo­va­ný byl i díl Vyvlastnění rodi­ny Nerudných, kte­rý však byl vede­ním ČST zamít­nut, jeli­kož kri­tic­ký pohled na zná­rod­ňo­vá­ní majet­ku bur­žo­a­zie z pře­lo­mu čty­ři­cá­tých a pade­sá­tých let byl teh­dy nežá­dou­cí. Další díl pak měl zob­ra­zit Přemkův návrat z Anglie, jeli­kož však posta­va pilo­ta RAF před­sta­vo­va­la pro cen­zo­ry čer­ve­ný hadr na býka, ani ten­to díl nepro­šel. Seriál je tak z dneš­ní­ho pohle­du spí­še mini­sé­rii, jak­ko­liv teh­dy tvůr­ci razi­li honos­né ozna­če­ní „tele­viz­ní román“.

Švormová rov­něž vzpo­mí­na­la, jak se oba auto­ři při spo­lu­prá­ci na seri­á­lu dopl­ňo­va­li. Zatímco s původ­ním námě­tem při­šel Otčenášek, kte­rý nabí­dl pří­běh uli­ce, ve kte­ré jako dospí­va­jí­cí mla­dý muž byd­lel (může­me tedy spe­ku­lo­vat, že posta­va Martina Hracha byla jeho alter ego, jak­ko­liv pří­mo ově­ře­né to nemá­me) a reflek­to­val své zážit­ky a zku­še­nos­ti. Daněk měl pro změ­nu schop­nost posklá­dat dějo­vé lin­ky tak, aby v kaž­dém díle zís­ka­la vět­ší pro­stor jiná posta­va či rodi­na. Daňkova man­žel­ka bri­lant­ně psa­la na stro­ji, tak­že zatím­co páno­vé dia­lo­gy pří­mo říka­li, ona je zapi­so­va­la. Poté už jen scé­ná­ře spo­leč­ně upra­vo­va­li.

O pět let poz­dě­ji se ten­týž tým poku­sil vol­ně navá­zat s dal­ším „tele­viz­ním romá­nem“ Dnes v jed­nom domě, kte­rý se ode­hrá­vá v sou­čas­nos­ti a z pavla­čo­vé­ho čin­žá­ku se pře­su­nul do pane­lá­ku na síd­liš­ti Lhotka (kde jsem sedm let rov­něž byd­lel), zde pře­křtě­né­ho na Sojčí vrch. Přestože se nejed­ná o špat­ný seri­ál, opro­ti své­mu star­ší­mu brat­říč­ko­vi půso­bí jako odvar, jak­ko­liv s ním sdí­lí vět­ši­nu stej­ných her­ců.

Bagounovu uli­ci bys­te dnes v Praze hle­da­li mar­ně, jeli­kož byla fik­tiv­ní. Reálnou uli­cí, v níž najde­te vstup do toho­to legen­dár­ní­ho domu, je Opatovická na Novém měs­tě. Exteriéry se natá­če­ly rov­něž v uli­cích Spálená, Ostrovní a V Jirchařích, všech­ny na Praze 1. Interiéry domu byly však natá­če­ny na Barrandově.

Seriálová Bagounova uli­ce vs. reál­ná dneš­ní Opatovická uli­ce

Byl jed­nou jeden dům si tedy v neleh­ké době tuhé nor­ma­li­za­ce, ve kte­ré vzni­kal, užil peri­pe­tie, kte­ré více či méně ovliv­ni­ly jeho koneč­nou podo­bou. Výsledný tvar, kte­rý dnes vídá­me na obra­zov­kách, je však mimo­řád­ně zda­ři­lý a po prá­vu se již stal tele­viz­ní kla­si­kou. Jen v málo­kte­rém seri­á­lu se sešly hned tři herec­ké gene­ra­ce počí­na­je bar­dy jako Miloš Nedbal nebo Karel Höger, kte­ří začí­na­li svo­jí herec­kou dráhu již v (před)válečné éře, přes teh­dy střed­ní gene­ra­ci, kte­rá na stří­br­né plát­no i na prk­na, kte­rá zna­me­na­jí svět, vstou­pi­la po vál­ce a jíž repre­zen­tu­jí tako­vá jmé­na jako Vladimír Menšík, Jiří Sovák, Dana Medřická, Jana Hlaváčová, Josef Vinklář, Jiří Adamíra nebo Josef Somr, až po teh­dej­ší mla­dé nadě­je, kte­rý­mi v té době byli Jaromír Hanzlík, Josef Abrhám, Jiří Hrzán, Petr Čepek, Václav Postránecký, Jaroslava Obermaierová, Jana Šulcová, František Němec, Eva Trejtnarová (Hudečková) a před­čas­ně zesnu­lá Zuzana Ondrouchová. Zvláště tato nejmlad­ší gene­ra­ce opro­ti dvě­ma před­cho­zím Filipovým opu­sům (Sňatky z rozu­mu, F.L.Věk) v tom­to seri­á­lu dostá­vá vel­ký postor. Taková herec­ká plejá­da se v dneš­ní době jen těž­ko sejde. Každá reprí­za nám při­po­mí­ná, jaký národ­ní poklad jsme v té době měli. Přejme této skvost­né mini­sé­rii, aby nás osu­dy oby­va­tel Bagounovy uli­ce bavi­ly i dojí­ma­ly i v dal­ším půl­sto­le­tí.

Druhým seri­á­lem, kte­ré­mu se již v úno­ru budu v tom­to novém občas­ní­ku věno­vat, je dílo o dva­cet let mlad­ší, adap­ta­ce kni­hy Karla Poláčka Bylo nás pět, kte­rou před tři­ce­ti lety nato­čil reži­sér Karel Smyczek.

Tento člá­nek vychá­zí záro­veň na blo­gu DJ Vlado’s World.

Zdroj: Wikipedie, ČSFD, Youtube kanál Televize Barrandov (Tajemství fil­mů a seri­á­lů: Byl jed­nou jeden dům (2024/9)); Foto: Česká tele­vi­ze, Wikimedia Commons

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře