(zatím nehodnoceno)
Loading...Hippocrates je mezi eurohrami výjimkou z pravidla. Najdete tu totiž jak vypočitatelná rozhodnutí, tak hrací kostky, které vám během hraní pořádně zavaří hlavu. Ocitnete se v antickém Řecku, jakožto lékaři v Asklépiově chrámu. Váš vševědoucí učitel Hippokratés už pomalu míří do důchodu, a teď je na vás ukázat všem, že to zvládnete (skoro) bez něj.
Úvodem se asi sluší popsat, jak celá hra vlastně funguje:
- Na začátku každého kola se vám před chrám přikulhá, připlazí a přivrávorá celkem osmnáct pacientů z šesti různých zemí, které jsou od sebe odlišeny barvami.
- Hodíte kostkami ve stejných barvách, a každá kostka vám řekne, kterého pacienta ze kterého barevného sloupečku si smíte vybrat.
- V pořadí od prvního hráče si nějakého vezmete, a dá vám to i odpovídající odměny. ALE! Zároveň se tím určuje i nové pořadí hráčů! Ti, kteří umístí svou figurku nejvíc vlevo, budou v příštím kole začínat.
- Výběr pacientů proběhne tímhle způsobem celkem třikrát a pak se jde do další fáze.
- V té musíte vyplatit všechny najaté doktory. To, kolik jim zacvakáte, závisí na vaší reputaci. Hned potom si smíte najmout lékaře nové nebo nakoupit léky, a když uděláte obojí, dostanete poměrně silný bonus v podobě naturálií (rozuměj peněz či drog 🙂 nebo nějaké speciální schopnosti.
- Hned poté vezmete svoje doktory, vyplácáte příslušné léky a uzdravení lidé vesele hopkají domů a vám v kapse zvoní pár dalších vítězných bodů. Jestli jste někoho nezvládli vyléčit, jeho stav se zhorší. A kdyby se tohle mělo opakovat, pacient vás opustí nadobro a váš starý dobrý kámoš Cháron ho vezme na lodičky.
Pak přijdou noví pacienti, a jedete znovu od začátku. Po čtyřech kolech se počítají body.
Hra se na první pohled tváří nevinně a až setsakramentsky jednoduše. Člověk si říká, že na tom vlastně nic není - prostě jen koupíš, najmeš, vyléčíš. Tak kde je teda vlastně ta prča?
JENŽE…
Je to vážně tak snadné?
To, co z trailerů patrné není, je to, jak důležité je pořadí hráčů, prestiž a peníze, a to, jak těžké je tyhle tři věci vybalancovat.
Například - samozřejmě, že můžete vyplácat svého asistenta a při výběru pacientů si trošku výběr usnadnit, jenže ani to se nevyrovná té nesporné výhodě, když hrajete první a můžete si vybrat, koho chcete. Nejdřív jedou hráči, kteří z minulých kol zůstali nejvíc vlevo, a ti si vyberou někoho, koho jde léčit snadno a s použitím toho, co mají. Když zůstanete napravo, budete příště poslední a budete akorát vybírat z toho, co nechcete.
Jinak řečeno - chceš pacienty co nejvíc vlevo!
Hned potom nastává další problém - musíte doktorům dát jejich plat. Když máte lékařů moc, a nemáte dost peněz na jejich výplatu, tak ti, které jste si najali v předchozích kolech, a utratili za ně své těžce vydřené drachmy, jdou prostě pápá a vy se budete smutně koukat, jak vám mizí nejenom personál, ale také jediná možnost na léčbu těžce nemocného borce, který vám leží na JIPce. A každá chcíplotina vám na konci hry nadělí nepěkné překvapení v podobě mínusových bodů.
Jinými slovy - chcete mít co nejlepší výběr z co nejméně doktorů.
Když si pak vybíráte nové lékaře, tak rozhoduje věhlas. Ten, kdo je nejproslulejší, vybírá jako první. Zároveň si díky tomu smíte za dva penízky rezervovat personál, který se vám zdá nejvýhodnější. Ale co je důležitější - můžete tím ZABLOKOVAT nabídku protihráči, který toho daného učence životně a ultra důležitě potřeboval. Chudáci, kteří mají nižší reputaci, a zůstali z dřívějška pozadu, tak utřou hubu a budou se nakonec muset spokojit s tím, co zbylo, případně s velkou sázkou na nejistotu, až se odhalí nové destičky.
Zjednodušeně - chcete co největší věhlas.
Stručně a jednoduše - potřebujete nejvíc všeho. Doktor bez léků je vám naprd, léky bez doktorů jakbysmet, bez peněz ani kuře nehrabe, no a hlavně neskončit jako poslední!
Finální diagnóza
Hippocrates je podle mě jako rodinná hra označován neprávem. Na první pohled se sice tváří jako jednoduchá volovina, kterou zvládne zahrát i malé dítě, ale na stole se vám z něj vyklube velice schopná a přehledná strategie, kde budete promýšlet každé rozhodnutí dvě fáze dopředu.
Za každou chybu se tady platí a těch pomyslných facek, které tu během hraní dostanete, když nebudete dost přemýšlet, schytáte nepočítaně.
Byť tahle hra není na téma, které by mě vyloženě táhlo, musím uznat, že Hippocrates mě mile překvapil. A byť můj první dojem byl vyloženě “simple stupid”, nakonec jsem ho musel přehodnotit, a uznat, že hra má poměrně čistý a efektivní design.
Foto: TLAMA games
Nejnovější komentáře