(zatím nehodnoceno)
Loading...Začalo to návštěvami fotbalových utkání, setkáváním s diváky, a pokračovalo výběrem několika adeptů, které bylo třeba pozvat na derby mezi Spartou a Slavií, „napíchnout“ je přes mikroporty, namířit na ně objektivy kamer a během utkání sledovat jejich chování. Výsledkem má být, podle slov tvůrců, společenská komedie, ve které „humor a autentičnost vítězí 2:0“.
Předpokládá se, že pohled do tuzemského fotbalového zákulisí nemůže zklamat. Vždyť už před lety se Petru Čtvrtníčkovi a Jiřímu Lábusovi podařilo zachytit, že fotbal disponuje magií, která do jeho řad přitahuje muže malých činů a půvabu prostého vystupování. Ve své podstatě četba nebo poslech jakýchkoli necenzurovaných reakcí souvisejících s fotbalem slibují pokaždé mimořádnou psinu. Samozřejmě že fotbal se může v Česku bez obav vydávat za stejně ušlechtilou zábavu, jakou mohou být například různé společenské večery plné vkusně oblečených lidí. (Dokonce se domnívám, že kdyby takhle dostalo port několik hostů libovolného maturitního plesu libovolné střední školy v Čechách, podařilo by se získat přinejhorším stejně kvalitní materiál bohatý na vulgarismy, křupanismy a namol-ismy.) Jelikož si Češi umí být moc dobře vědomi své malosti, může být i sympatické, s jakou láskou přistupuje autorské duo Pavel Abrahám a Tomáš Bojar (debut s filmem Česká RAPublika) v celovečerním dokumentu Dva nula k objektům svého pozorování.
Ačkoli se jednalo o poměrně namáhavě realizovatelný projekt (samotná příprava natáčení trvala dva roky), nejde ve skutečnosti o nějaký složitý experiment; spíše je Dva nula jakousi observační studií, jejíž podstata spočívá v pozorování chování účastníků pod vlivem mnoha různých proměnných. Zatímco třeba britský dokumentarista by se soustředil na popis rivality a atmosféry, jakou tradiční derby obnášejí, Abrahám s Bojarem jsou fascinováni spontaneitou emocí, jaké derby pražských „S“ vyvolává u fanoušků. Jejich pozorování zahrnuje i dva kluky z dorostu, hosty v studiu ČT, domácího hlasatele, fanouška s megafonem „koučující“ slavistický kotel a publicistu Jiřího Peňáse (podle původních plánů měl na jeho místě sedět ministr Alexandr Vondra) se spisovatelem Tomášem Kafkou. Ostatní, včetně dvou členů pořadatelské služby, tak nějak zapadají do škatulky průměrného hulvátského fanouška fotbalu, který tu a tam překvapivě usedá i do lože pro VIP.
V průběhu samotného zápasu bylo za účelem natáčení filmu v provozu 22 kamer zaostřených vedle vybraných účastníků třeba také na rohový praporek nebo na topoly na Letenské pláni. Právě sekvence složená z několika dvouminutových záběrů (ty dvě minuty, během nichž vstřelil kamerunský útočník Léonard Kweuke oba góly utkání) zachycující účinkující v prožívání klíčových momentů zápasu je tou, v níž na sebe tvůrci předváděním své metody strhávají největší pozornost. Jinak je ale Dva nula exhibicí těch opravdových „pražských es“, které zavítaly do ochozů letenského stadionu. Derby není líčeno jako událost, která proti sobě poštvává nenávistné tábory výtržníků, ale jako primitivní kulisa, za níž mohou různí lidé ventilovat každodenní frustrace a obvyklé terče nenávisti (šéf v práci, stará doma) zaměňovat za terče přechodné (soupeřovy hráči, rozhodčí) a bez následků se do nich strefovat.
Předpokládám, že se v souvislosti se snímkem budou objevovat názory, podle nichž - to budou samozřejmě postoje lidí, kteří k fotbalu v životě nepřičuchli - 99% návštěvy fotbalového utkání tvoří samé podřadné existence, zatímco takzvaně „zdravá“ většina se věnuje nějaké mnohem smysluplnější činnosti (například hraní videoher, venčení psů nebo komunikaci s virtuálními přáteli). Někdo další může tvrdit, že film ve své podstatě popisuje výsledek absolutního vyhubení národní hrdosti: Češi už nejsou lid myšlenky a slova, ale mátohy, kterým vlije krev do žil jen atmosféra kolektivního juchání. Navzdory těmto interpretacím není Dva nula filmem, po jehož zhlédnutí by mohl divák vynášet jednoznačné závěry. Kromě toho, že by to nebylo fér, byste si tím pravděpodobně zkazili požitek z na tuzemské poměry vzácně upřímného dokumentu, který svoje hrdiny nechává samostatně se projevit bez zásahů režiséra nebo scénáristy za kamerou.
Třetím skórujícím hráčem v týmu koučů Abraháma a Bojara je vedle lidové bodrosti a nevypípaných vulgarit také bezděčný černý humor, který tryská z mnoha obscénních momentů. Když do zápasu z lavičky naskočí slavistický útočník Zbyněk Pospěch, jehož rodinný incident musela řešit policie, říká jeden z fanoušků v nadsázce: „Pospěch, domácí násilí… Tchýně mu doma kecala do manželství, tak jí dal facku.“ V televizním přímém přenosu se pouští jedna ze šancí Sparty v prvním poločase a expert a ve studiu Luděk Zelenka komentuje opatrnou reakci slavistického gólmana v narážce na dva hráče tmavé pleti Abenu a Kweukeho slovy: „Zřejmě si všim, jak tam letěj ty dvě gorily, tak tam nešel.“ A když kamera zabírá dva vozíčkáře se sparťanskými šálami kolem krku, jeden z nich fádně skanduje: „Kdo neskáče, není Sparťan. Hop, hop, hop…“ Kdyby většina českých filmařů dokázala zachycovat skutečnost tak nenucenými prostředky, jakými Abrahám s Bojarem zaznamenávají nejapnost a bezmyšlenkovost ve fanouškovském živlu, troufám si předpovídat, že by před sebou měla tuzemská kinematografie opravdu světlou budoucnost.
Nejnovější komentáře