Recenze: Dva nula – 80%

Začalo to návště­va­mi fot­ba­lo­vých utká­ní, setká­vá­ním s divá­ky, a pokra­čo­va­lo výbě­rem něko­li­ka adep­tů, kte­ré bylo tře­ba pozvat na der­by mezi Spartou a Slavií, „napích­nout“ je přes mik­ro­por­ty, namí­řit na ně objek­ti­vy kamer a během utká­ní sle­do­vat jejich cho­vá­ní. Výsledkem má být, pod­le slov tvůr­ců, spo­le­čen­ská kome­die, ve kte­ré „humor a auten­tič­nost vítě­zí 2:0“.

Předpokládá se, že pohled do tuzem­ské­ho fot­ba­lo­vé­ho záku­li­sí nemů­že zkla­mat. Vždyť už před lety se Petru Čtvrtníčkovi a Jiřímu Lábusovi poda­ři­lo zachy­tit, že fot­bal dis­po­nu­je magií, kte­rá do jeho řad při­ta­hu­je muže malých činů a půva­bu pros­té­ho vystu­po­vá­ní. Ve své pod­sta­tě čet­ba nebo poslech jakých­ko­li necen­zu­ro­va­ných reak­cí sou­vi­se­jí­cích s fot­ba­lem sli­bu­jí pokaž­dé mimo­řád­nou psi­nu. Samozřejmě že fot­bal se může v Česku bez obav vydá­vat za stej­ně ušlech­ti­lou zába­vu, jakou mohou být napří­klad růz­né spo­le­čen­ské veče­ry plné vkus­ně oble­če­ných lidí. (Dokonce se domní­vám, že kdy­by takhle dosta­lo port něko­lik hos­tů libo­vol­né­ho matu­rit­ní­ho ple­su libo­vol­né střed­ní ško­ly v Čechách, poda­ři­lo by se zís­kat při­nej­hor­ším stej­ně kva­lit­ní mate­ri­ál boha­tý na vul­ga­rismy, křu­pa­nismy a namol-ismy.) Jelikož si Češi umí být moc dob­ře vědo­mi své malos­ti, může být i sym­pa­tic­ké, s jakou lás­kou při­stu­pu­je autor­ské duo Pavel Abrahám a Tomáš Bojar (debut s fil­mem Česká RAPublika) v celo­ve­čer­ním doku­men­tu Dva nula k objek­tům své­ho pozo­ro­vá­ní.  

Ačkoli se jed­na­lo o poměr­ně namá­ha­vě rea­li­zo­va­tel­ný pro­jekt (samot­ná pří­pra­va natá­če­ní trva­la dva roky), nejde ve sku­teč­nos­ti o něja­ký slo­ži­tý expe­ri­ment; spí­še je Dva nula jakousi observač­ní stu­dií, jejíž pod­sta­ta spo­čí­vá v pozo­ro­vá­ní cho­vá­ní účast­ní­ků pod vli­vem mno­ha růz­ných pro­měn­ných. Zatímco tře­ba brit­ský doku­men­ta­ris­ta by se sou­stře­dil na popis riva­li­ty a atmo­sfé­ry, jakou tra­dič­ní der­by obná­še­jí, Abrahám s Bojarem jsou fas­ci­no­vá­ni spon­ta­ne­i­tou emo­cí, jaké der­by praž­ských „S“ vyvo­lá­vá u fanouš­ků. Jejich pozo­ro­vá­ní zahr­nu­je i dva klu­ky z doros­tu, hos­ty v stu­diu ČT, domá­cí­ho hla­sa­te­le, fanouš­ka s mega­fo­nem „kou­ču­jí­cí“ sla­vis­tic­ký kotel a pub­li­cis­tu Jiřího Peňáse (pod­le původ­ních plá­nů měl na jeho mís­tě sedět minis­tr Alexandr Vondra) se spi­so­va­te­lem Tomášem Kafkou. Ostatní, včet­ně dvou čle­nů pořa­da­tel­ské služ­by, tak nějak zapa­da­jí do ška­tul­ky prů­měr­né­ho hul­vát­ské­ho fanouš­ka fot­ba­lu, kte­rý tu a tam pře­kva­pi­vě use­dá i do lože pro VIP.

V prů­bě­hu samot­né­ho zápa­su bylo za úče­lem natá­če­ní fil­mu v pro­vo­zu 22 kamer zaostře­ných ved­le vybra­ných účast­ní­ků tře­ba také na roho­vý pra­po­rek nebo na topo­ly na Letenské plá­ni. Právě sek­ven­ce slo­že­ná z něko­li­ka dvou­mi­nu­to­vých zábě­rů (ty dvě minu­ty, během nichž vstře­lil kame­run­ský útoč­ník Léonard Kweuke oba góly utká­ní) zachy­cu­jí­cí účin­ku­jí­cí v pro­ží­vá­ní klí­čo­vých momen­tů zápa­su je tou, v níž na sebe tvůr­ci před­vá­dě­ním své meto­dy str­há­va­jí nej­vět­ší pozor­nost. Jinak je ale Dva nula exhi­bi­cí těch oprav­do­vých „praž­ských es“, kte­ré zaví­ta­ly do ocho­zů leten­ské­ho sta­di­o­nu. Derby není líče­no jako udá­lost, kte­rá pro­ti sobě poštvá­vá nená­vist­né tábo­ry výtrž­ní­ků, ale jako pri­mi­tiv­ní kuli­sa, za níž mohou růz­ní lidé ven­ti­lo­vat kaž­do­den­ní frustra­ce a obvyk­lé ter­če nená­vis­ti (šéf v prá­ci, sta­rá doma) zamě­ňo­vat za ter­če pře­chod­né (sou­pe­řo­vy hrá­či, roz­hod­čí) a bez násled­ků se do nich stre­fo­vat.

Předpokládám, že se v sou­vis­los­ti se sním­kem budou obje­vo­vat názo­ry, pod­le nichž - to budou samo­zřej­mě posto­je lidí, kte­ří k fot­ba­lu v živo­tě nepři­čuch­li - 99% návštěvy fot­ba­lo­vé­ho utká­ní tvo­ří samé pod­řad­né exis­ten­ce, zatím­co tak­zva­ně „zdra­vá“ vět­ši­na se věnu­je něja­ké mno­hem smys­lu­pl­něj­ší čin­nos­ti (napří­klad hra­ní video­her, ven­če­ní psů nebo komu­ni­ka­ci s vir­tu­ál­ní­mi přá­te­li). Někdo dal­ší může tvr­dit, že film ve své pod­sta­tě popi­su­je výsle­dek abso­lut­ní­ho vyhu­be­ní národ­ní hrdos­ti: Češi už nejsou lid myš­len­ky a slo­va, ale máto­hy, kte­rým vli­je krev do žil jen atmo­sfé­ra kolek­tiv­ní­ho juchá­ní. Navzdory těm­to inter­pre­ta­cím není Dva nula fil­mem, po jehož zhléd­nu­tí by mohl divák vyná­šet jed­no­znač­né závě­ry. Kromě toho, že by to neby­lo fér, bys­te si tím prav­dě­po­dob­ně zka­zi­li poži­tek z na tuzem­ské pomě­ry vzác­ně upřím­né­ho doku­men­tu, kte­rý svo­je hrdi­ny nechá­vá samo­stat­ně se pro­je­vit bez zása­hů reži­sé­ra nebo scé­náris­ty za kame­rou.

Třetím skó­ru­jí­cím hrá­čem v týmu koučů Abraháma a Bojara je ved­le lido­vé bod­ros­ti a nevy­pí­pa­ných vul­ga­rit také bezděč­ný čer­ný humor, kte­rý tryská z mno­ha obscén­ních momen­tů. Když do zápa­su z lavič­ky nasko­čí sla­vis­tic­ký útoč­ník Zbyněk Pospěch, jehož rodin­ný inci­dent muse­la řešit poli­cie, říká jeden z fanouš­ků v nad­sáz­ce: „Pospěch, domá­cí nási­lí… Tchýně mu doma keca­la do man­žel­ství, tak jí dal fac­ku.“ V tele­viz­ním pří­mém pře­no­su se pouš­tí jed­na ze šan­cí Sparty v prv­ním polo­ča­se a expert a ve stu­diu Luděk Zelenka komen­tu­je opa­tr­nou reak­ci sla­vis­tic­ké­ho gól­ma­na v naráž­ce na dva hrá­če tma­vé ple­ti Abenu a Kweukeho slo­vy: „Zřejmě si všim, jak tam letěj ty dvě gori­ly, tak tam nešel.“ A když kame­ra zabí­rá dva vozíč­ká­ře se spar­ťan­ský­mi šála­mi kolem krku, jeden z nich fád­ně skan­du­je: „Kdo neská­če, není Sparťan. Hop, hop, hop…“ Kdyby vět­ši­na čes­kých fil­ma­řů doká­za­la zachy­co­vat sku­teč­nost tak nenu­ce­ný­mi pro­střed­ky, jaký­mi Abrahám s Bojarem zazna­me­ná­va­jí nejap­nost a bez­myš­len­ko­vost ve fanouš­kov­ském živlu, trou­fám si před­po­ví­dat, že by před sebou měla tuzem­ská kine­ma­to­gra­fie oprav­du světlou budouc­nost.