Nesmrtelný | Self/less [60%]

Nesmrtelný roz­hod­ně není ani zda­le­ka něčím pře­vrat­ně novým. Podobná pre­mi­sa tu byla už nespo­čet­ně­krát a s nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí tu díky její atrak­tiv­nos­ti i nespo­čet­ně­krát ješ­tě taky bude. To ovšem nezna­me­ná, že by prá­vě kvů­li tomu byl čím­ko­liv špat­ným nebo opo­vr­že­ní hod­ným. Naopak, z toho co se může zdát jako  na prv­ní pohled rela­tiv­ně ris­kant­ní sci-fi se vyklu­ba­la v cel­ku pří­jem­ně nato­če­ná žánro­vá podí­va­ná, kte­rá byť spo­lé­há na již tra­dič­ní žánro­vé klič­ky, zvra­ty a poměr­ně před­ví­da­tel­ný vývoj děje, v cel­ku fun­gu­je i na doce­la vel­ko­ry­sé plo­še téměř dvou hodin.  

Nečekejte tedy od Nesmrtelného o moc víc než prá­vě to. Lehce hloupé a naiv­ní, spo­lé­ha­jí­cí mož­ná až pří­liš na ste­re­o­typ a klišé, nicmé­ně v jádru prá­vě v těch­to mezích sluš­ně odve­de­ná prá­ce, kte­rá na roz­díl od jiných novi­nek v posled­ní době nezkla­má­vá v tom, čím chce vlast­ně být. K tomu si při­počtě­te vcel­ku pří­jem­ně odliš­ný hudeb­ní dopro­vod o kte­rý se posta­ral Brazilec Antonio Pinto a sluš­nou kame­ru a dostá­vá se k vám výsled­ný koktejl, kte­rým je sluš­ně zpra­co­va­ná, byť tro­chu oby­čej­ná žánro­vá podí­va­ná, u kte­ré nemu­sí­te moc pře­mýš­let.