Atlas mraků | Cloud Atlas [90%]

Bratři Wachovští, tedy nyní již sou­ro­zen­ci Wachovští jsou pode­psá­ni pod jed­nám z nej­kul­to­věj­ších sním­ků něko­li­ka posled­ních dekád, Matrix. Před čtyř­mi lety pak při­šli se Speed Racerem, adap­ta­cí japon­ské man­gy, kte­rá jim reno­mé poně­kud pošra­mo­ti­la, podob­ně jako jí před­chá­ze­jí­cí dvě pokra­čo­vá­ní samot­né­ho Matrixu. Nyní ale autor­ská dvo­ji­ce hlá­sí návrat kte­rý při­pra­vi­li spo­lu s němec­kým reži­sé­rem Tomem Tykwerem. Atlas mra­ků, adap­ta­ce prý nezfil­mo­va­tel­né­ho best­selle­ru se od začát­ku pro­fi­lo­va­la jako jedi­neč­ný sní­mek. Jak tedy tato ambi­ci­oz­ní a skvě­le obsa­ze­ná ces­ta napříč věky dopadla?

Šest růz­ných pří­bě­hů, ode­hrá­va­jí­cích se v růz­ných časech, růz­ným hrdi­nům a přes­to jsou vzá­jem­ně spo­lu pro­po­je­ny. V roce 1894 mla­dý práv­ník Adam Ewing zaři­zu­je na ost­ro­vech v Pacifiku obcho­dy pro své­ho tchá­na. Zatímco se sna­ží pomo­ci uprchlé­mu maor­ské­mu otro­ko­vi Atuovi, jeho samot­né­ho trýz­ní exo­tic­ký para­zit na ces­tě domů a nevy­pa­dá to s ním nej­lé­pe. V roce 1936 mla­dý skla­da­tel Robert Frobisher začí­ná pra­co­vat u reno­mo­va­né­ho kla­si­ka Vyvyana Ayrse. Během jeho stá­že vytvá­ří jed­no z nej­lep­ších sym­fo­nií všech dob, kte­rá se však díky jeho cha­rak­te­ru a spo­le­čen­ským pro­blé­mům nikdy nedo­sta­ne k širo­ké veřej­nos­ti.   O dva­cet sedm let poz­dě­ji, novi­nář­ka Louisa Rey vyšet­řu­je sho­dou náhod na upo­zor­ně­ní býva­lým pří­te­lem skla­da­te­le Frobishera nový druh jader­né­ho reak­to­ru nad­ná­rod­ní spo­leč­nos­ti, kte­rý je záměr­ně upra­ven tak aby vytvo­řil kata­stro­fál­ní  scé­nář a zabil tisí­ce lidí.  V sou­čas­nos­ti pak lite­rár­ní edi­tor Timothy Cavendish řeší finanč­ní nou­zi, kte­rou se roz­hod­ne řešit obrá­ce­ním se na své­ho bra­t­ra. Ten má ale své­ho nezod­po­věd­né­ho sou­ro­zen­ce dost a naplá­nu­je na něj pomstu. V roce 2144 je pak jed­na z umě­le vyrá­bě­ných slu­žek, Sonmi-451, osvo­bo­ze­na ze své­ho pře­dem sta­no­ve­né­ho zaje­tí a je pro­puš­těn na svo­bo­du. Když však zjiš­ťu­je v jakém sta­vu se nachá­zí okol­ní spo­leč­nost, roz­hod­ne se jed­nat. 106 let po Pádu, v roce 2321, mezi zbyt­ky pře­ži­vších z řad lid­ské rasy, dva jedin­ci z soci­ál­ně oddě­le­ných sku­pin, domo­rod­ce Zachary žijí­cí pri­mi­tiv­ním živo­tem  a Meronym z řádu Jasnozřivých, posled­ních zbyt­ků moder­ní lid­ské civi­li­za­ce, se vydá­va­jí na ces­tu do hor, kde má být dlou­ho pouš­tě­ná sta­ni­ce Atlas mra­ků, pomo­cí kte­ré chce Meronym vyslat zprá­vu k někte­ré z vesmír­ných kolo­nií, kte­ré se lid­stvu poda­ři­ly před Pádem zalo­žit.

Myslím, že vydat­něj­ší úvod­ní odsta­vec nasti­ňu­jí­cí o co ve sním­ku jde tu ješ­tě nebyl a asi už ani nebu­de. Je to zejmé­na dáno tím, že Atlas mra­ků je zkrát­ka jedi­neč­ný film, kte­rý co se týče obsáh­los­ti, zkrát­ka nemá kon­ku­ren­ci. Tohle tvr­ze­ní se ve zbyt­ku člán­ku obje­ví ješ­tě něko­li­krát, tak­že bys­te si na něj měli zvyk­nout. Wachovští s Tykwerem sice nepři­ná­še­jí podob­nou revo­lu­ci jako v pří­pa­dě jejich nej­zná­měj­ší­ho sním­ku, přes­to je Atlas v mno­ha ohle­dech pro­pra­co­va­ný stej­ně a i když nepři­ná­ší doslo­va revo­lu­ci žán­ru nebo fil­mu jako tako­vé­ho, posu­nu­je hra­ni­ce fil­mo­vé­ho vyprá­vě­ní zase o kus dál. Pokud totiž Fontána Darrena Aronofskyho doká­za­la vyprá­vět vzá­jem­ně pro­po­je­né tři pří­běhy, kte­ré v pod­sta­tě vyprá­vě­ly o tom samém jen z růz­ných pohle­dů ovliv­ně­ných dobou, Atlas mra­ků sta­ví na podob­ném prin­ci­pu, nicmé­ně šes­ti odliš­ný­mi pří­běhy, kte­ré spo­lu sdí­lí nejen jed­not­li­vé prv­ky, pro­po­je­né arche­ty­py a vzá­jem­ně se ovliv­ňu­jí. Zároveň se také dopl­ňu­jí a pomo­cí vyprá­vě­ní šes­ti pří­bě­hů sou­čas­ně divák odkrý­vá detai­ly i z těch pří­bě­hů, kte­ré zrov­na sedí na stří­dač­ce. 

Trochu hůře se na tenhle pří­stup k lát­ce zvy­ká, pro­to může být úvod­ní čtvr­ti­na sub­jek­tiv­ně poně­kud slab­ší, nicmé­ně když se divák pono­ří do hlu­bin vrstve­né­ho pří­bě­hu, celá vlna podo­ben­ství, odka­zů a vyprá­vě­ní jak emo­ce­mi, obra­zem i hud­bou jej jed­no­znač­ně strh­ne. Pokud se tak u někte­ré­ho fil­mu hodí uvést, že se to nedá popsat ale musí se to vidět, pak je to prá­vě tenhle sní­mek. Už dlou­ho se mi totiž nesta­lo, aby mě něja­ký film držel napja­té­ho až s husí kůží více jak polo­vi­nu svo­jí dél­ky, zvláš­tě pak u sním­ku, kte­rý má tři hodi­ny. Nejde o to, že je toho v Atlasu jed­no­du­še tolik, že nestí­há­te pořád­ně vní­mat co vše se na vás valí, natož vůbec pře­mýš­let nad tím, že bys­te se zača­li nudit. Celé tři hodi­ny totiž ute­čou tak rych­le, že se až bude­te divit jak. 

A kdy­by Atlas mra­ků pře­ci jen měl mít něja­ké slab­ší chvil­ky, jed­no­du­še si jich nevšim­ne­te, pro­to­že se na vás bude valit jeden z nej­o­so­bi­těj­ších soun­d­trac­ků za posled­ní roky. Nebudu tu samo­zřej­mě tvr­dit, že se jed­ná o bez­chyb­ný film, nicmé­ně drob­nos­ti a nedo­ko­na­los­ti jsem více než ochot­ný v cel­ko­vém dojmu pomi­nout a řídit se ten­to­krát srd­cem, niko­liv rozu­mem. Když totiž pomi­nu svou dlou­ba­vou pova­hu na všem hle­dat něco špat­né­ho, Atlas mra­ků mě i přes oprav­du vel­ká oče­ká­vá­ní z mojí stra­ny vylo­že­ně nezkla­mal, nao­pak ješ­tě v mno­hém pře­kva­pil. Silné herec­ké obsa­ze­ní, kte­ré je vytě­žo­vá­no oprav­du do posled­ní kap­ky je totiž jako více než vydat­ný základ pro postup­né odha­lo­vá­ní osu­do­vé­ho pří­bě­hu lid­ské rasy napříč věky. Jednotlivé pří­běhy jsou pak od sebe hod­ně odliš­né, nicmé­ně díky sdí­le­ným moti­vům na sebe vol­ně i zpět­ně nava­zu­jí a i jejich žánro­vá roz­díl­nost není nijak ruši­vá. 

Není tedy revo­lu­ce jako revo­lu­ce. Zatímco autor­ská tro­ji­ce z toho­to atla­su lid­ské civi­li­za­ce nevy­táh­la dal­ší sil­ně revo­luč­ní sní­mek, poda­ři­lo se ji dotáh­nout do kin nároč­ný, oprav­du kom­plex­ní sní­mek, kte­rý více než běž­ný bloc­kbus­ter při­po­mí­ná svo­ji atmo­sfé­rou a pře­dá­vá­ním posel­ství divá­ko­vi sil­ně arto­vou zále­ži­tost. O to více je pak ško­da, že se film nepo­ved­lo pro­dat šir­ší­mu pub­li­ku a tahle ody­sea skon­čí pro tvůr­ce v čer­ve­ných čís­lech. A to je u tak­to jedi­neč­né­ho fil­mu zatra­ce­ně vel­ká ško­da. A dvo­ji­tá ško­da pro tvůr­ce, neboť po ne zrov­na pří­vě­ti­vě při­ja­tém Speed Racerovi je to pro ně dru­há komerč­ní rána v řadě.  

Vy bys­te ale nemě­li dát na to, co kdo říká a pře­svěd­čit se o kva­li­tách sním­ku sami. Zaručeně to bude záži­tek, kte­rý si jen tak v kině nezo­pa­ku­je­te. Pokud navíc budou kina plnit laci­né srá­go­ry o blýs­ka­jí­cích se upí­rech a nao­le­jo­va­ných vlkod­la­cích, zatím­co tako­vé­to ambi­ci­oz­ní sním­ky skon­čí díky nim ve stí­nu, je něco špat­ně nejen na fil­mo­vém prů­mys­lu ale i v hla­vě prů­měr­né­ho divá­ka. O to víc pak zamr­zí, když se člo­věk podí­vá, jak se k lát­ce sta­vě­ly stu­dia a jaké úsi­lí tvůr­ci vyda­li, aby lát­ku dosta­li na plát­na kin. Atlas mra­ků je totiž mini­mál­ně dle mého napros­to ukáz­ko­vým sním­kem, kte­rý je doslov­ným spo­je­ním arto­vé­ho sním­ku a bloc­kbus­te­ru. To vše za pří­tom­nos­ti her­ců těch nej­zvuč­něj­ších jmen a nej­o­sl­ni­věj­ších výko­nů, režij­ních jis­tot za kame­rou, půso­bi­vých vizu­á­lů pod­ma­ni­vé hud­by a chytla­vé­ho scé­ná­ře, kte­rý vás zane­chá po třech hodi­nách v němém úža­su, jak něco tako­vé­ho může fun­go­vat dohro­ma­dy.    

 Hodnocení: 90%

Koktejl: 

25% Herecké obsa­ze­ní
25% Originalita
25% Materiál na šest fil­mů vměst­na­ný do třech hodin s grá­cií
25% Jistota v kaž­dém ohle­du