Romeo, Julie a tma

obrazek 2022 11 24 113749343

Hodnocení článku

(2 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

Není zná­měj­ší­ho milost­né­ho pří­bě­hu než ten, o Montekovi a Kapuletové. Jde o arche­typ, kte­rý se obje­vu­je už od sta­rých řec­kých bájí (Paris a Helena), a kte­rý zpo­pu­la­ri­zo­val nej­ví­ce prá­vě William Shakespeare. Jan Otčenášek se ho roz­ho­dl zakom­po­no­vat do pro­stře­dí Protektorátu Čechy a Morava, za Druhé svě­to­vé vál­ky.

Pavel a Ester. Dva mla­dí lidé. Potkali se v par­ku, on se pro­chá­zel a ona jen tak sama sedě­la na lavič­ce a bre­če­la. Ani nevě­děl proč, ale při­se­dl si k ní a dali se do řeči. Zjistil, že je to židov­ka, a že toho dne ráno měla nastou­pit na trans­port do Terezína. Teď se musí scho­vat. Pavel se roz­ho­dl jí pomo­ci a ukryl jí v malé míst­nos­ti ved­le krej­čov­ny své­ho otce. Po chví­li však oba zjis­ti­li, že jsou do sebe zami­lo­va­ní. Všichni však víme, jak Romeo a Julie skon­či­li.

Příběh je dle mého názo­ru krás­ný. Samotný nápad na něj, tedy zasa­ze­ní arche­ty­pu do nacis­tic­ké doby, se samo­zřej­mě nabí­zí, pro­to se ho Otčenášek ujal poměr­ně krát­ce po vál­ce, v roce 1958. Vztah mezi dvě­ma pro­ta­go­nis­ty je vysta­věn vel­mi auten­tic­ky, uvě­ři­tel­ně a něž­ně. Ať už cel­ko­vým vní­má­ním lás­ky mezi mla­dý­mi lid­mi, tak i detai­ly, jako napří­klad nezku­še­nost chlap­ce i dív­ky co se týče milost­né­ho živo­ta. Dialogy jsou při­ro­ze­né a zají­ma­vé. Atmosféra mís­ta a doby je také vykres­le­na veli­ce živě.

Co mi ale na kni­ze při­šlo ruši­vé, bylo dra­ma­tur­gic­ké vysta­vě­ní pří­bě­hu. Bylo tam zkrát­ka tolik zby­teč­ných pasá­ží. Při čte­ní jsem měl pocit, že autor dostal nápad na skvě­lý pří­běh, napsal ho, a pak zjis­til že dél­kou odpo­ví­dá spí­še povíd­ce, tak dopl­nil zby­teč­nou vatu, aby se dalo mlu­vit o kni­ze. Některé strán­ky jsem měl oprav­du nutká­ní pře­ska­ko­vat.  Například kapi­to­la věno­va­ná dět­ství Ester, kte­rá nás vytáh­la z Prahy na ven­kov, kde dív­ka žila, a v pěti strán­kách popi­so­va­la co tam děla­la. Jediný význam pro pří­běh to mělo, aby se na kon­ci moh­lo na ten ven­kov­ský dům odká­zat jako na „svět­lo na kon­ci tune­lu“, což se dalo napsat na maxi­mál­ně jed­nu strán­ku.

Krom zby­teč­ně nafouk­lé­ho děje mi také ne vždy vyho­vo­val osob­ní styl psa­ní auto­ra. Občas se totiž Otčenášek nechal až pří­liš unést meta­fo­ra­mi, a pro mě se tak děj stá­val neči­tel­ným. Například doteď nevím, zda spo­lu měli sex, nebo ne. A to, jak kníž­ka skon­či­la jsem si musel vyhle­dat na inter­ne­tu, pro­to­že i když jsem to četl tři­krát, pořád jsem posled­ní kapi­to­lu zce­la nepo­cho­pil. Metafory by se však dali zvlád­nout, kdy­by se, jak jsem již zmi­ňo­val, autor neza­bý­val zby­teč­ný­mi detai­ly, kte­ré odvá­dí pozor­nost od hlav­ní­ho děje.

Co ale musím, byť se slzou v oku uznat, je že se autor oprav­du nebál si na kon­ci ušpi­nit ruce. Romeo a Julie od Shakespeara skon­či­li sice tra­gic­ky, ale to že zemře­li oba nás může jis­tým způ­so­bem utě­šit, že jsou navždy spo­lu. Otčenášek se roz­ho­dl zabít jen jed­no­ho z nich, a toho dru­hé­ho nechat na svě­tě samot­né­ho. Což je odváž­ný krok, kte­rý emoč­ní záži­tek jen pro­hlou­bí.

Oceňuji také cel­ko­vý dopad kni­hy. Není snad­né při­mět mla­dé lidi zají­mat se o his­to­rii, natož tak tem­né obdo­bí jako je holo­kaust. Udělat to pro­střed­nic­tvím roman­tic­ké­ho pří­bě­hu mla­dých lidí, je pod­le mě vel­mi efek­tiv­ní a chyt­ré.

Knihu bych urči­tě dopo­ru­čil, pokud máte rádi roman­tic­ké pří­běhy, napsa­né netra­dič­ním sty­lem. Svou dél­kou je vhod­ná i pro méně váš­ni­vé čte­ná­ře, při­prav­te se však na to, že někte­ré strán­ky mož­ná bude­te pře­ska­ko­vat.