Slunce, seno, jahody

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Šimon Plánička (Pavel Kikinčuk) při­jíž­dí do ves­ni­ce Hoštice na prázd­ni­no­vou pra­xi. Chce tu v míst­ním kra­ví­ně expe­ri­men­to­vat na téma doji­vos­ti krav v sou­vis­los­ti s kul­tu­rou pro­stře­dí. Zpočátku o tom nechce nikdo ani sly­šet, vše se ale změ­ní, když se po vsi roz­křik­ne, že Šimon je synem kraj­ské­ho funk­ci­o­ná­ře...

Zdeněk Troška, rodák z Hoštic, kte­rý za svou kari­é­ru nato­čil mno­ho divác­ky úspěš­ných fil­mů, pře­de­vším tři úspěš­né kome­di­ál­ní tri­lo­gie. Před Babovřeskami a Kameňákem to byla tri­lo­gie Slunce, seno, u kte­ré se Troška inspi­ro­val svý­mi vlast­ní­mi zážit­ky z Hoštic. Troška se již od 80. let pro­fi­lo­val jako kon­tro­verz­ní figur­ka čes­ké­ho fil­mu, kte­ré­ho mož­ná divá­ci milu­jí­cí, fil­mo­ví kri­ti­ci ho ovšem do vel­ké míry nemoh­li vystát. Přesto j Slunce, seno, jaho­dy roz­hod­ně jeden z těch jeho lep­ších fil­mů. I když ide­ál­ně­ji by se spí­še dalo říct, že jde o jeden z Troškových nej­sne­si­tel­něj­ších fil­mů.

V roce 1983 krom prv­ní­ho Slunce, seno vzni­kl i jiný Troškův film, kon­krét­ně rodin­ná kome­die Bota jmé­nem Melichar, kte­rá i po letech obsto­jí jako sluš­ná rodin­ná podí­va­ná a jde sku­teč­ně vní­mat jako dost mož­ná to nej­lep­ší, co Troška za svou fil­mo­vou kari­é­ru vyplo­dil (i když by vám sám Troška řekl, že jeho nej­lep­ší fil­ma­ři­na je Andělská tvář). Za zro­dem Slunce, seno, jaho­dy stá­lo dle vyjá­d­ře­ní samot­né­ho Trošky to, že Československá soci­a­lis­tic­ká repub­li­ka v kinech pro­mí­tá ital­ské kome­die a při­tom nehod­lá žád­nou podob­ně stře­le­nou kome­dii rea­li­zo­vat zde. Troška tak ihned při­šel s nápa­dem, že se inspi­ru­je ve svém dět­ství a do jed­not­li­vých rolí obsa­dí i napří­klad své zná­mé z Hoštic. Troška se tak rázem stal jed­nou z nej­vý­raz­něj­ších osob­nos­tí lokál­ní­ho fil­mu, kte­rá pou­ží­va­la natur­š­či­ky (neher­ce). Ve slav­né tri­lo­gii se ovšem obje­vi­li už teh­dy zná­má herec­ká jmé­na - Helena Růžičková, Jiří Lábus či Jiřina Jirásková, kte­rá teh­dy byla na čer­né lis­ti­ně kvů­li člen­ství v Klubu anga­žo­va­ných nestra­ní­ků a Troška jí do role uči­tel­ky Hubičkové dostal pod­vo­dem, kdy tvr­dil, že jinou hereč­ku nemá a Jirásková díky men­ší­mu roz­sa­hu role moh­la roli bez pro­blé­mů ztvár­nit.

Sám Troška poz­dě­ji čas­to hlá­sal, že se za ním sta­vo­va­li divá­ci jeho kome­dií a podě­ko­va­li, že točí nená­roč­né podí­va­né pro ně. Nenáročné podí­va­né (mož­ná s výjim­kou Andělské tvá­ře) v kost­ce reflek­tu­jí Troškovu kari­é­ru, už v roce 1983 se poté hlá­sa­lo, že tako­vou čes­kou kome­dii divá­ci jen tak nevi­dě­li. I přes drs­né zása­hy cen­zu­ry (kdy muse­lo dojít k vystři­že­ní něko­li­ka scén, kte­ré byli násled­ně pře­to­če­né pro dru­hý díl) se Slunce, seno nako­nec dosta­lo bez pro­blé­mů do kin a to i přes to, že si k ní divá­ci muse­li najít ces­tu sami skr­ze výraz­nou šuš­kan­du, pro­to­že se film v době své pre­mi­é­ry pro­mí­tal pou­ze v jed­nom praž­ském kině. Už teh­dy mohl Troška zís­kat záso­by fanouš­ků, ale i odpůr­ců.

Problém se žánrem kome­die je v pod­sta­tě jas­ný. Každému divá­ko­vi totiž při­jde vtip­ně něco zce­la úpl­ně jiné­ho. Nemusí při­tom nut­ně jít o dis­tingo­va­nost či před­po­kla­dy dob­ré­ho vku­su. Jde o pou­hé poci­ty a pro­je­vo­vá­ní emo­cí. Někdo tak pre­fe­ru­je humor Monty Python, někdo zase humor Cimrmanů, někdo zase humor Zdeňka Trošky. Klíčový argu­ment napří­klad pou­žil Miloš Forman, když byl dotá­zán na jeho názor k fil­mům Zdeňka Trošky. Ten řekl, že pokud jsou fil­my oči­vid­ně divác­ky hoj­ně navště­vo­va­né, je to výpo­věd­ní hod­no­ta sama o sobě. Za ta léta zazně­li i zlé jazy­ky o kome­di­ích pro idi­o­ty a lidí pokles­lých mys­lí. I to je krát­ko­zra­ké, pro­to­že jis­tě exis­tu­je mno­ho fanouš­ků Troškových kome­dií, jejichž IQ pře­sa­hu­je ale­spoň čís­li­ci 80. Troškův lido­vý humor pros­tě v roce 1983 lidem sedl, dokon­ce se zača­lo mlu­vit o tom, že film sku­teč­ně nasta­vu­je zrca­dlo živo­tu na ves­ni­ci. A to, že pár mož­ná pove­de­ných vti­pů nevy­na­hra­dí počet oněch nevtip­ných a stu­pid­ních vti­pů, to už je násled­ně věc dru­há.

Úspěch Troškových fil­mů nikdy netkvěl v řeme­sl­ných kva­li­tách, u prv­ní­ho Slunce, seno, ovšem může zavlád­nout pocit, že se ale­spoň tro­chu sna­žil. Ve srov­ná­ní s dneš­ní dobou se poté může více­mé­ně říct, že Troška uměl s natur­š­či­ky pra­co­vat a i z topor­ných her­ců dostat to nej­lep­ší z nich. Do jis­té míry by se při­tom dalo říct, že nej­vtip­něj­ší momen­ty Slunce, seno pra­me­ní prá­vě z oněch herec­kých prken­ných momen­tů, sku­teč­ně ovšem pla­tí, že herec­ká prken­nost dala do jis­té míry za zrod těm nej­po­ve­de­něj­ším momen­tům fil­mu. Ovšem napří­klad Erna Červená jako legen­dár­ní babič­ka s vel­mi prak­tic­kou poste­lí jas­ně trčí jako nej­zá­bav­něj­ší posta­va.

Slunce, seno sice trvá pou­ze lehce přes 80 minut, už po polo­vi­ně ovšem začne být jas­né, že se film tak tro­chu táh­ne a to pře­de­vším pro­to, že v pod­sta­tě žád­ný děj nemá. Celé je to sle­pe­né z růz­ných fórů a pří­hod, kte­ré spo­ju­je pou­ze pří­běh při­jíž­dě­jí­cí­ho stu­den­ta Šimona, umě­lé vyvo­la­né­ho roman­tic­ké­ho troj­ú­hel­ní­ku a násled­ně i roz­křik­nu­tí, kte­ré koke­tu­je napří­klad se záplet­kou Gogolova Revizora, k niče­mu tak zábav­né­mu ovšem nako­nec nedo­jde. A tak je to jen sleť uchá­ze­jí­cí­ho řemes­la, kte­ré ovšem má své mou­chy (Troškova kla­sic­ky pou­ží­va­ná „ame­ric­ká noc´´ lze dle odpu­di­vě nere­a­lis­tic­ké­ho měsí­ce dohle­dat už zde) a opět zále­ží na vku­su divá­ků. Osobně jsem ovšem nikdy nechá­pal, co má být vtip­né na Škopkové fac­ku­jí­cí malé dítě (Růžičková navíc všech­ny fac­ky ve fil­mu sku­teč­ně usku­teč­ni­la a pro malé­ho Martina Šotolu tak roz­hod­ně muse­lo jít o pří­jem­né natá­če­ní). Škopková Růžičkové je v rám­ci celé tri­lo­gie dost mož­ná nej­ví­ce ste­re­o­typ­ní posta­vou, kte­rá má před­sta­vo­vat ráz­nou ženu velí­cí domác­nos­ti. Růžičková ten­to ste­re­o­typ zahrá­la roz­hod­ně dob­ře (i když v reá­lu sama neby­la dva­krát od rány a tak je těž­ké říct, do jak vel­ké míry vlast­ně coko­liv hrá­la), v rám­ci celé tri­lo­gie jsem ovšem osob­ně nikdy k žád­né posta­vě necho­val tako­vou nená­vist.

Slunce, seno, jaho­dy ve finá­le před­sta­vu­je nej­lep­ší ves­nic­ký rea­lis­mus Zdeňka Trošky v jeho kari­é­ře a pla­tí, že jde o jed­nu z těch sne­si­tel­něj­ších Troškových kome­dií. Ten film ovšem sku­teč­ně nena­sta­vil zrca­dlo živo­tu na ves­ni­cích a i když šlo o kome­dii dosud neob­vyklou a do jis­té míry prá­vem oce­ňo­va­nou, tak závrat­ný úspěch Slunce, seno jis­tě zůsta­ne nadá­le pro počet­nou sku­pi­nu lidí obrov­skou záha­dou.....

Sestřih oblí­be­ných scén z fil­mu:

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře