„Kdo když ne my, kdy když ne teď!“ |
Sebastian Haff žije již mnoho let v jednom malém domově důchodců a jediné co jej tíží kromě jeho výrůstku na penisu je fakt, že je ve skutečnosti Elvis Presley, skrývající se zde před veřejností. Společně s několika dalšími „pacienty“ čeká na den, kdy si pro ně přijde smrt. Ještě před tím se však začnou dít v budově podivné věci, které má údajně na svědomí stará egyptská mumie, která bere svým obětem duše. Je o tom přesvědčen starý černoch odvedle, který o sobě tvrdí, že je prezidentem JFK. Podaří se těmto dvěma starým kozlům (nebo spíš bláznům?) zastavit prastaré zlo?
Režie: Don Coscarelli
Režisér a scénárista v jedné osobě se v té chvíli spíše snažil podat nadrženým divákům několik indicií za pomoci flashbacků a vyprávění o tom, jak se tam vlastně Elvis a JFK dostali a co všechno mají za sebou. Někdo by se možná mohl urazit (především pak zarytí zastánci těchto dvou amerických ikon), ale já se docela zasmál. Stačilo mi vidět nadrženého Bruce, kterak s povadlým ptákem pozoruje špulící se prcku mladé Heidi Marnhout, či Ossieho strach o svůj řitní otvor. Coscarelli sice místy zacházel skutečně do „extrému“, nicméně přesně tohle se mi na tom líbilo (a jak vidno nejen mě).
Když k tomu připočítáme i další postavy důchodců, z nichž některé stály opravdu za to, u zábavy bych zápory nehledal. Snad jen jedno pořekadlo, že „ opakovaný vtip, už není vtipem“. Ve chvíli kdy na scénu nakluše i egyptská mumie v kovbojských cárech, přichází chvíle i pro hororové fandy. Především pak u finálního souboje staříků s mumií jsem chrochtal blahem. Škoda jen, že to bylo tak krátké.
Hodnocení:
70%
Nejnovější komentáře