Spasitel - Ryan Gosling ve velkolepé sci-fi

Zdroj: Amazon MGM Studios

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Učitel pří­ro­do­pi­su Ryland Grace (Ryan Gosling) se pro­bu­dí na vesmír­né lodi vzdá­le­né svě­tel­né roky od domo­va, aniž by si pama­to­val, kdo je a jak se tam dostal. Když se mu paměť vrá­tí, začne odha­lo­vat svůj úkol: vyře­šit záha­du tajem­né lát­ky, kte­rá způ­so­bu­je vyha­sí­ná­ní Slunce. Musí vyu­žít svých vědec­kých zna­los­tí a neor­to­dox­ních nápa­dů, aby zachrá­nil vše na Zemi před záni­kem... ale díky neče­ka­né­mu přá­tel­ství na to mož­ná nebu­de muset být sám!

Phil Lord a Chris Miller jsou hra­čič­ky. Neskutečně hra­ví a kre­a­tiv­ní tvůr­ci, kte­ří něco tako­vé­ho dali jas­ně naje­vo už u své­ho celo­ve­čer­ní­ho debu­tu – ani­má­ku Zataženo, občas tra­ka­ře. A tahle hra­vost jim vydr­že­la prak­tic­ky dodnes. U celo­ve­čer­ní­ho 21 Jump Street a pokra­čo­vá­ní 22 Jump Street, u kte­rých pocho­pi­li, že musí k fil­mo­vé adap­ta­ci původ­ní­ho seri­á­lu při­stou­pit s nad­hle­dem, stej­ně tak u LEGO® pří­bě­hu, kte­rý i po letech výteč­ně fun­gu­je díky hyperak­ti­vi­tě této dvo­ji­ce. Specifický ruko­pis této dvo­ji­ce je pros­tě oči­vid­ný a je oči­vid­né, že nechtě­jí dělat ústup­ky. Důkazem může být fakt, že byli v půl­ce natá­če­ní vyho­ze­ni z pozi­ce reži­sé­rů fil­mu Solo: Star Wars Story, pro­to­že v jejich podá­ní měl ori­gin Hana Sola pří­liš dale­ko ke kla­sic­kým Star Wars a měl mít blí­že k paro­dii, kte­rá sta­vě­la klišé toho­to svě­ta na hla­vu. Lord a Miller tak byli vyho­ze­ni, prá­ci za ně pře­vzal Ron Howard, kte­rý pře­to­čil vět­ši­nu jejich mate­ri­á­lu. Neznamená to ovšem, že se Lord a Miller od té doby vylo­že­ně flá­ka­li. Jsou ostat­ně tvůr­čí­mi středo­bo­dy již příští rok dokon­če­né tri­lo­gie Spider-Verse. Po 11 letech ovšem při­chá­zí do kin jejich režij­ní novin­ka – Spasitel. 

Předloha Project Hail Mary je dílem spi­so­va­te­le Andyho Weira. Jeho Marťan se deká­dou dočkal úspěš­né adap­ta­ce (trž­by ve výši 630 mili­o­nů dola­rů, sedm osca­ro­vých nomi­na­cí) v režii Ridleyho Scotta a s Mattem Damonem v hlav­ní roli. Adaptaci jeho dru­hé kni­hy Artemis poté něja­kou dobu chys­ta­li prá­vě Lord a Miller. Přednost ovšem nako­nec dostal prá­vě Spasitel. V hlav­ní roli se obje­vu­je Ryan Gosling, jehož Ryland Grace se nachá­zí ve vesmí­ru, aby se poku­sil zachrá­nit lid­stvo před vyha­sí­na­jí­cím Sluncem. A začne vel­mi rych­le dávat smy­sl, že exis­tu­jí důvo­dy, proč Goslingovi moh­la při­jít tato role dosta­teč­ně zají­ma­vá, aby ji při­jal. Ryland Grace má dale­ko k tra­dič­ní­mu hrdi­no­vi. Je to vel­mi chyt­rý člo­věk (a oči­vid­ně dost dobrý/oblí­be­ný uči­tel) s občas­ným vel­mi spe­ci­fic­kým výstřed­ním vystu­po­vá­ním. Po vzo­ru před­lo­hy se film poté drží neli­ne­ár­ní struk­tu­ry. Ryland Grace se pro­bou­zí z kóma­tu a zpo­čát­ku nemá vůbec žád­né vzpo­mín­ky; skr­ze fla­shbac­ky se tak divák dozví, jak se Grace oci­tl tam, kde se s ním stře­tá­vá­me na samot­ném počát­ku. Přitom všem ovšem pořád pla­tí, že se musí Ryland Grace poku­sit spa­sit pla­ne­tu Zemi. A i když se zpo­čát­ku pro­bu­dí jako jedi­ný pře­ži­vší člen posád­ky, nako­nec na to nebu­de tak úpl­ně sám.

V pod­sta­tě od prv­ních momen­tů je jas­né, že je tohle film Phila Lorda a Chrise Millera. Jejich sla­bost pro humor se neztra­ti­la, stej­ně tak sla­bost pro čas­té vyprá­vě­ní humo­ru skr­ze vizu­ál­ní gagy. Spasitel při­tom všem doká­že být pořád vel­ko­le­pá a pře­de­vším osu­do­vá sci-fi, ve kte­ré se musí jedi­ný člo­věk poku­sit spa­sit svou domov­skou pla­ne­tu. Nejde tu ovšem jen o to. Flashbacky tu neslou­ží pou­ze k vysvět­lo­vá­ní mozai­ky s chy­bě­jí­cí­mi díl­ky, ale také k roz­vo­ji hlav­ní­ho hrdi­ny. Jedním pří­kla­dem za všech­ny je moment, kdy se hlav­ní hrdi­na zacho­vá poměr­ně dis­ku­ta­bil­ně, aby násled­ný pře­chod do sou­čas­nos­ti doká­zal jas­ně ilu­stro­vat, že u něj dochá­zí k jis­té for­mě nápravy/vykou­pe­ní a že se z tro­chu strašpyt­la může stát sta­teč­ný člo­věk, kte­rý může něco spa­sit. Není to leh­ká pozi­ce a Ryan Gosling doká­že dost jas­ně ilu­stro­vat, jak moc doká­že být takhle nezá­vi­dě­ní­hod­ná pozi­ce psy­chic­ky nároč­ná a může člo­vě­ka roz­lo­žit. Ještě, že na to není Grace sku­teč­ně sám.

Parťákem se Graceovi sta­ne Rocky. Přesně takhle Grace pojme­nu­je mimo­zemš­ťa­na z pla­ne­ty Erid, kte­ré hro­zí podob­ný osud jako pla­ne­tě Zemi. Rocky (jaký­si mix pavou­ka a kame­ne) je v pod­sta­tě mimo­zem­ským pro­tějš­kem Grace; z fil­mu se díky jeho nástu­pu v pod­sta­tě sta­ne bud­dy film. Pouto, kte­ré se mezi dvě­ma hlav­ní­mi hrdi­ny utvo­ří, je ovšem věro­hod­ně vybu­do­va­né a i díky tomu fun­gu­jí ty neje­mo­ci­ál­něj­ší momen­ty, kte­rých je ve fil­mu víc než dost. Oba fun­gu­jí jako pro­těj­šek jeden dru­hé­mu, u Rockyho navíc pro­spí­vá fakt, že je k živo­tu do vel­ké míry při­ve­den díky prak­tic­kým efek­tům (lout­ká­ři). Ve fil­mu je spous­ty vědec­kých prv­ků; po vzo­ru Marťana ovšem za adap­to­va­ným scé­ná­řem sto­jí Drew Goddard, kte­rý doká­že (jde to ruku v ruce s pří­stup­nos­tí Weirova romá­nu, kte­rý v Marťanovi také doká­že pře­žvý­kat vědec­ké fak­ty pro něko­ho, kdo v pří­ro­do­vě­dě zrov­na nevá­lel) zdán­li­vě vše důle­ži­té z kni­hy pře­vézt do fil­mo­vé podo­by. Příběh drží hez­ky při sobě, fla­shbac­ko­vé pře­sko­ky jsou nako­nec podob­ně zábav­né jako dění ve vesmí­ru (pře­de­vším i díky výteč­né­mu výko­nu Sandry Hüller, kte­rá doká­že své posta­vě v jem­ných nuan­cích pře­kva­pi­vě dodá­vat lid­skost) a na vel­kém plát­ně berou ty nej­vět­ší scé­ny dech (kame­ra­ma­nem je Greig Fraser, kte­rý sto­jí také za Dunami Denise Villeneuvea či Batmanem s Robertem Pattinsonem, utvr­dí poté pozi­ci jed­no­ho z nej­lep­ších kame­ra­ma­nů sou­čas­nos­ti).

157 minut dlou­hý film má výteč­né tem­po, má pře­de­vším nesku­teč­ně sym­pa­tic­ký náboj. A to i v momen­tech, kdy se děj pro hlav­ní­ho hrdi­nu neu­hý­bá zrov­na neji­de­ál­něj­ším smě­rem. Je to ve všech ohle­dech vděč­ná sci-fi podí­va­ná, kte­rá nejde tak dale­ko v exis­ten­ci­o­nál­ních či morál­ních otáz­kách (nikdo by neměl čekat dal­ší Interstellar či Příchozí), vůbec to ovšem neva­dí. Phil Lord a Chris Miller totiž točí fil­my, kte­ré jim jdou tak dob­ře – doká­ží kom­bi­no­vat svůj spe­ci­fic­ký humor s váž­ný­mi momen­ty, při­čemž tato kom­bi­na­ce nako­nec ve výsled­ku fun­gu­je skvě­le. Lord a Miller odmí­ta­jí opus­tit svou kom­fort­ní zónu, Spasitel je ovšem důka­zem toho, že to nut­ně nemu­sí být špat­ně. Nově sto­jí za sci-fi dob­ro­druž­stvím, kte­ré evo­ku­je kla­sic­ké sci-fi dob­ro­druž­né fil­my Stevena Spielberga. Rozpočet za hra­ni­cí 200 mili­o­nů dola­rů je na fil­mu vidět díky fak­tu, že tu tvůr­ci nespo­lé­ha­jí jen na CGI a zele­né plát­no. To, že je pří­běh poměr­ně vděč­ný, poté nezna­me­ná, že je hloupý. Obsahuje dob­ré scé­ny, kte­ré fun­gu­jí i díky fak­tu, že roz­ví­je­jí hlav­ní­ho hrdi­nu a jeho kon­flik­ty, kte­ré do vel­ké míry vede se sebou samým. Je to film, na kte­rém je vidět peč­li­vá prá­ce s růz­ný­mi detai­ly (design vesmír­né lodi hlav­ní­ho hrdi­ny a jeho vývoj ovliv­ně­ný nejen inter­ak­ce­mi s Rockym). Působí to jako dal­ší film, za kte­rým sto­jí Lord a Miller, kte­ré­mu tato dvo­ji­ce dává mož­né všech­no. A půso­bí, že ani po deká­dě pau­zy od reží­ro­vá­ní neztra­ti­li náboj, kte­rým se tak pro­sla­vi­li.

Filmy s tako­vým měřít­kem a při­tom tako­vou dáv­kou emo­ci­o­nál­ní­ho rozpě­tí nevzni­ka­jí kaž­dý den, a i pro­to si je tře­ba tako­vých fil­mů vážit. Je to film, kte­rý poměr­ně jas­ně spě­je k sen­ti­men­tál­ní vlně; vztah mezi Gracem a Rockym ovšem ve finá­le není jen srd­cem fil­mu, ale pře­de­vším funkč­ně bijí­cím srd­cem fil­mu. Základní mise se navíc pořád vyví­jí, a Spasitel se díky tomu nemu­sí vždy nut­ně vydat tou snad­no odhad­nu­tel­nou ces­tou. A přes­to ces­ta hlav­ní­ho hrdi­ny fun­gu­je. Ryan Gosling je roli plně ode­vzda­ný a o osca­ro­vou nomi­na­ci si říká prak­tic­ky od momen­tu, kdy se pro­bu­dí z kóma­tu a sna­ží se opět začít pou­ží­vat své orgá­ny. Hlavními hvězda­mi přes­to budou Lord a Miller, kte­ří doka­zu­jí, že mají nadá­le nesku­teč­nou audi­o­vi­zu­ál­ní vyří­dil­ku. A i když jim hra­ná for­ma může zdán­li­vě sva­zo­vat ruce, těž­ko se vlast­ně dá říci, že by je jaká­ko­li for­ma či ome­ze­ní doká­za­la brz­dit v tom, co umí nej­lé­pe – tvo­řit fil­my, kte­ré baví, dojí­má a ohro­mu­jí záro­veň.

Spasitel je přes­ně ten typ fil­mu, kte­rý při­po­mí­ná, proč milu­je­me vel­ké sci-fi na plát­ně - doká­že kom­bi­no­vat dechbe­rou­cí vizu­ál­ní zážit­ky, napí­na­vé dob­ro­druž­ství a oprav­do­vé lid­ské emo­ce. Ryan Gosling je pře­svěd­či­vý prů­vod­ce v nezná­mém vesmí­ru, ale sku­teč­ný­mi hvězda­mi zůstá­va­jí Phil Lord a Chris Miller, kte­ří i po deká­dě pau­zy potvr­zu­jí, že jejich kre­a­tiv­ní ener­gie a cit pro humor, napě­tí i srd­ce fil­mu nejsou ani zda­le­ka vyčer­pa­né. Ať už jde o vesmír­né para­do­xy, vizu­ál­ní nápa­dy, nebo neče­ka­né momen­ty doje­tí, Spasitel uka­zu­je, že jejich talent neu­mřel  - nao­pak, září jas­ně­ji než kdy­ko­li před­tím...

Verdikt: 90%