Psal se jeden z pozdních zimních večerů, když se mi poštěstilo zapnout televizi (znáte to - letmé otření o spínač) a narazit v ní na jednu obzvláště vypečenou parodii. Přestože jsem byl maximálně zdegenerovaný tlustými vysokoškolskými skripty, nemohl jsem si nepovšimnout, na jakou hovadinu zírám. Laciné ztvárnění, neskutečně přehrávající herci a v prvé řadě pak těžko pochopitelný druh humoru (ač se sebezapřením, nemohu použít jiné slovo). Možná tvůrci počítali s tím, že si před projekcí párkrát potáhnu z jointíka, vypiju tucet zteplalých piv a navrch přidám několik ryzích lysých lysohlávek, ale já… …ale já si dal jen dva rohlíky se salámem a neslazený ovocný čaj (považuji za nutné, abyste věděli, čím se stravuji). Snímek, po jehož jméně jsem raději nepátral, jako by vystihoval současnou situaci na poli filmových parodií. Produktivita žánru solidní, avšak chuť daných produktů hořká, nanejvýše hořkosladká.
Ani nechci počítat, kolik je to let, co za velkou louží vznikla nějaká solidnější parodie. Ať vzpomínám, jak vzpomínám, jako poslední se mi vybavuje Bláznivá střela 33 a 1/3. A pokud mě paměť neklame – tento titul si odbyl premiéru někdy v roce 1994.
I když jsem v běžném životě vyléčený optimista (a tedy zarytý pesimista), který maluje čerta nejenom na zdi (bydlím totiž s mladším bráchou), tři roky nazpět mi svitla malilinkatá naděje, že by se mohla tato nelichotivá bilance zvrátit. Onen záblesk přišel jako náhlý pšouk ve snobsky noblesní restauraci a překvapivě ze zásobníku série, od níž bych podobnou husařinu vůbec nečekal.
Třetímu útržku Scary Movie výrazně pomohlo střídání stráže na hlavním tvůrčím postu. Fekálního vtipálka Wayanse vystřídal klasik žánru David Zucker (Připoutejte se, prosím!, Bláznivá střela) a zejména díky této skutečnosti se hned vzápětí dostavil i znatelně žvýkatelnější výsledek. Po silně vulgární jedničce a extrémně trapné dvojce okusil stříbří plátna počin, který vnesl do exkrementy zanesené krajiny osvěžující doušek čerstvého vzduchu.
Pravda, o nějakou pecku se sice nejednalo, ale určitě jsem nebyl sám, kdo si při závěrečných titulcích mumlal pod nos: „Teď si Zucker jenom ohmatal volant a pedály a ve čtyřce to rozjede tak jako za starých časů.“
Nutno však dodat… doufal jsem zcela zbytečně.
Jak se zdá, Zuckerovi a spol. došla šťáva nadobro a jejich současné síly vystačí tak maximálně na půlhodinu filmového času. To, co bylo typické pro třetí díl (uspokojivá první půle a rychle dohasínající zbytek), je naprosto vztažné i pro část čtvrtou. Koneckonců… spojitostí lze vysondovat více, a tak nezůstává jen u přepáleného startu a hojně využívané recyklace sebe sama.
Příčinou rozporuplného a později nudného výsledku je i tentokráte samotný scénář, který se spoléhá na mizivě invenční obkreslování dvou-tří filmů z let nedávno minulých. Zatímco na začátku se dá tento tah celkem strpět (to když se připomene thriller Saw, horor Nenávist a rodinný úvod Války světů), s přibývajícími minutami se stále více vnucuje pocit, že to tvůrci s oním takřka doslovným přepisem přehánějí. Stejně jako ve trojce, i tady nenarazíte na pasáž, která by byla scénáristy kompletně vymodelovaná (pominu-li jeden jediný záchvěv originality v podobě Prezidentova proslovu). Autoři scénáře totiž zvolili nejméně pracnou taktiku - vybrali si tři známé hity a z nich pak vyňali takové scény, které by se daly proplést v jakžtakž srozumitelný příběh. V tomto směru tedy nastává tatáž situace jako minule a divák znalý originálů zažívá nepříliš zábavné deja-vu. Děj je přímočarý, totálně předvídatelný a nouzovým způsobem zakončený.
Nejinak je tomu i v případě humorných úprav. Některé jsou bezesporu vtipné a správně ujeté (padesátinásobně zvětšený penis Charlieho Sheena), jiné zase neskonale trefné (scéna v ringu a Tysonovy ušní choutky) – avšak pro většinu z nich platí pravý opak (nepovedená variace na Zkrocenou horu a snímek Vesnice). Tvůrci se zřejmě zalekli možnosti oprášit dvanáct let starou recepturu a místo toho se vydali poněkud nešťastně cestou kompromisu 50:50 (ve snaze oslovit co nejpočetnější skupinu diváků). A tak zatímco první půle štědře obšťastní kdejakého příznivce Žhavých výstřelů a Bláznivých střel (všimněte si vychytávek v pozadí), v druhé fázi si přijdou na své výhradně fanoušci „sracích & chcacích“ vtípků. Bohužel – pro prvně zmíněnou skupinu pozorovatelů znamená tento přechod (v důsledku vyčerpání schopných džouků) jediné – VE ČTYŘICÁTÉ MINUTĚ KONČÍ SRANDA (a začíná pokálená prdel).
A tento výsledek nezvrátí ani opět výtečný Leslie Nielsen (evidentně parodující roli generála ze Žhavých výstřelů), ani po čtyřicáté zopakovaný náraz do neprůchodné překážky.
I když jsem se na čtyřku nijak extrémně netěšil a jen tiše doufal v alespoň částečné znovuvzkříšení Zuckerových schopností, úvod nového dějství mě zaujal natolik, že jsem si nadšeně předsevzal minimálně sedmdesátiprocentní ohodnocení. To jsem ale těžce přestřelil. Možná kdybych se držel známého rčení „Ráno moudřejší večera“, posléze bych v poklidu ukočíroval příchozí zklamání. Říká se mi to těžce (a zvlášť z toho důvodu, že mám Zuckera, Abrahamse i Nielsena v silné oblibě), ale druhou půli jsem dokoukal už jen z jisté povinnosti… snad jen proto, abych neurazil kdysi toliko úderné trio tvůrců… a taky proto, abych si vychutnal onu správně vyhrocenou narážku na televizní vystoupení Toma Cruise.
