Spider-Man 2 - Doc Ock unese MJ

Dvouhodinový film je roz­dě­len do tří hlav­ních čás­tí. V té prv­ní se setká­vá­me s naším sta­rým zná­mým Peterem Parkerem ali­as Spider-manem, kte­rý pokra­ču­je ve svém poslá­ní - zachra­ňu­je oby­va­te­lům New Yorku život. Hlavně před geni­ál­ním věd­cem Octupem. Ten se chys­tá před­sta­vit svě­tu svůj nej­no­věj­ší vyná­lez: nehy­nou­cí a moc­ný zdroj ener­gie. Předváděčka bohu­žel kon­čí fiaskem a Octopus se stá­vá otro­kem svých čtyř cha­pa­del a vydá­vá se zni­čit měs­to. Je tedy na Spider-manovi, aby Octopuse zabrz­dil.

To se mu, ale­spoň dočas­ně, poda­ří. Bohužel, ve dru­hé čás­ti Spider-man zjis­tí, že mu ruka pře­stá­vá fun­go­vat a nevy­stře­lu­je pavu­či­nu. Čím to může být? Třeba zachra­ňo­vat lidi není jeho poslá­ním, jak si až dopo­sud mys­lel. Rozhodne se tedy, že se sta­ne „oby­čej­ným“ člo­vě­kem. To má samo­zřej­mě řadu před­nos­tí: zvlá­dá se učit do ško­ly a koneč­ně se stih­ne podí­vat na Mary Jane do diva­dla na její herec­ký výkon. Na dru­hou stra­nu ale musí při­hlí­žet tomu, jak někdo něko­ho na uli­ci mlá­tí, aniž by mohl díky svým nad­při­ro­ze­ným schop­nos­tem zasáh­nout, a když zachra­ňu­je dítě z hoří­cí­ho domu, dá mu to pěk­ně zabrat.

Nakonec se ale Spider-man vrá­tí Ve pomy­sl­né tře­tí čás­ti se opět utká­vá s Octopem, kte­rý nabyl sil a zís­kal tri­ti­um, zdroj ener­gie pro své poku­sy, a roz­da­jí si to spo­lu natvr­do. Vyhraje-li Octopus, bude mít ve své ruce zdroj ener­gie sil­ný jako Slunce, jestli­že však zví­tě­zí Spider-man, bude New York zachrá­něn a Peter bude mít (mož­ná) stá­le šan­ci milo­vat svou dět­skou lás­ku Mary Jane...

Filmu bych samo­zřej­mě mohl lec­cos vytknout; a byly by to pře­de­vším dvě věci. Za prvé se reži­sér sna­ží divá­ka dostat do depre­se tím, jak straš­ně dlou­ho a podrob­ně líčí Peterovu depre­si – jak k ní při­šel, proč hodil Spider-manův oblek do popel­ni­ce a jak se zro­di­la jeho zno­vumo­ti­va­ce. Prostřední část je pod­le mého názo­ru pří­liš zdlou­ha­vá. Za dru­hé je to ten „pouč­ný“ závěr. Fuj, ať už z pohle­du zni­če­ní „slun­ce“ nebo z pohle­du milost­né­ho vzta­hu Petera a Mary Jane to šlo pře­ce vymys­let tro­chu jinak. Minimálně bez těch řečí.

Musím však musím zdů­raz­nit, že tyto dvě zále­ži­tos­ti vám můžou sice vyvo­lat na tvá­ři kyse­lý úsměv, ale nemo­hou vám zka­zit dojem z celé­ho fil­mu. Trikové scé­ny jsou skvě­lé, a když Spider-man špl­há po mra­kodra­pu vzhů­ru, tají se vám dech. Stejně jako když spo­lu Octopus a Spider-man boju­jí téměř ve vzdu­chu.

Dvojka taky hýří vti­pem. Například, jak­ko­li to nejde zrov­na dob­ře pře­lo­žit, chce Peter skon­co­vat se svo­jí depre­sí a vrá­tit se coby Spider-Man. Vrhá se tedy dolů ze stře­chy domu se slo­vy „I’m back!“ Protože však jeho prs­ty selžou a nevy­stře­lí pavu­či­nu, padá dolů k zemi a nara­zí si záda. Poté odkul­há­vá se slo­vy „My back!“ A vtip­ných situ­a­cí je ve fil­mu roz­hod­ně víc. Co bys­te tře­ba oče­ká­va­li, že se sta­ne, když Spider-manovi v akci spad­ne mas­ka? 🙂

Kromě opět dob­rých před­sta­vi­te­lů dvou titul­ních rolí musím ješ­tě oce­nit výběr Alfreda Moliny do role zlo­du­cha Octupa. Je to přes­ně ten typ člo­vě­ka do podob­né role: cha­risma­tic­ký a pře­svěd­či­vý, ať už je prá­vě v roli dob­rá­ka nebo zlo­du­cha.

Netvrdím, že Spider-man 2 je inte­lek­tu­ál­ní zába­va. A vy to asi ani neče­ká­te a urči­tě ani nechce­te. Ale je to roz­hod­ně pěk­ná zába­va na jeden večer.

---

Photo © 2004 Columbia Pictures

---

---