Spider-Man - „Who am I? I’m Spider-Man!“

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Rok 2002 je už zají­ma­vý při­nejmen­ším tím, že do svě­to­vých kin vstou­pi­ly hned dva fil­my, jejichž uve­de­ní oče­ká­va­ly mili­o­no­vé zástu­py fanouš­ků a jejichž režie se uja­li dva muži s „krva­vou“ minu­los­tí. Tím prv­ním byl samo­zřej­mě Peter Jackson, strůj­ce hyper­bru­tál­ních béč­ko­vých horo­rů, kte­rý se naštěs­tí „nezhrou­til“ pod tíhou svě­ře­né­ho úko­lu, a Pán prs­te­nů dopa­dl přes­ně tak, jak si mno­zí pří­z­niv­ci Tolkiena přá­li. Druhou oso­bou, jíž jsem nechtěl nijak uško­dit, když jsem jí na pře­de­šlých řád­cích při­sou­dil „krva­vou“ minu­lost, není nikdo jiný než Sam Raimi. Chlapík, jenž se pro­sla­vil kul­tov­ní sérií Evil Dead, se na roz­díl od své­ho kole­gy již dáv­no pro­dral divo­ký­mi peře­je­mi holly­wo­od­ské­ho prů­mys­lu a nepře­hléd­nu­tel­ný­mi účast­mi na něko­li­ka sním­cích si vynu­til zaslou­že­nou pozor­nost. Raimiho fil­my jsou totiž žánro­vě roz­ma­ni­té, a ač mnoh­dy zpra­co­vá­va­jí zdán­li­vě omše­lý námět, takřka vždy nás reži­sér osl­ní něčím novým a neotře­lým (vzpo­meň­me na Hru snů). Při pozo­ro­vá­ní jeho sním­ků běhá divá­kům mráz po zádech. Ačkoliv má slo­va mohou znít jak­ko­li zau­ja­tě a nad­ne­se­ně, věř­te nebo ne, veš­ke­ré pře­de­šlé věty dotvá­ře­jí­cí licho­ti­vě zně­jí­cí obrá­zek zůstá­va­jí aktu­ál­ní i v době psa­ní recen­ze, kdy od ofi­ci­ál­ní čes­ké pre­mi­é­ry Spider-Mana uběh­lo bez­má­la čty­ři­a­dva­cet hodin.

Mimořádně úspěš­ná fil­mo­vá adap­ta­ce slav­né­ho komik­su se až na nepa­tr­né vyjím­ky řídí zása­da­mi, kte­ré po čty­ři­cet let pre­fe­ro­va­la obráz­ko­vá před­lo­ha. Přesto se Raimi neu­náh­lil a své­mu dílu vtisk­nul jedi­neč­nou tvář. Peter Parker v podá­ní výbor­né­ho Tobeyho Maguira (Pravidla moštár­ny) není hrdi­nou v pra­vém slo­va smys­lu, nýbrž náru­ži­vým smo­la­řem a ukáz­ko­vým out­si­de­rem. Ostatně posuď­te sami - copak má vzhle­do­vě tuc­to­vý ama­tér­ský foto­graf, abnor­mál­ně se biflu­jí­cí stu­dent střed­ní ško­ly a siro­tek, vyrůs­ta­jí­cí na ame­ric­kém před­měs­tí v domě své­ho strýč­ka a tety, něja­kou šan­ci na zisk tro­fe­je v podo­bě pře­bar­ve­né Kirsten Dunstové? Asi ne. Jenomže jak už to tak bývá, jed­no­ho dne, pro Parkera zce­la běž­né­ho, kdy se mu o něja­kou tu minut­ku opět opoz­dí budík a on je nucen stí­hat ujíž­dě­jí­cí auto­bus, nastá­vá v jeho živo­tě nena­dá­lá změ­na, kte­rá by se dala výstiž­ně shr­nout struč­ným slov­ním spo­je­ním „kterak se ze zakřik­lé­ho ňou­my hrdi­na kasov­ní­ho trhá­ku stal“.

Filmový Spider-Man je nesmír­ně věr­nou adap­ta­cí. Podobně jako v ostat­ních sním­cích podob­né­ho raže­ní, i zde sle­du­je­me dvě roz­díl­né tvá­ře pří­bě­hu (je prav­dou, že té prv­ní je na plát­ně věno­ván aty­pic­ky vel­ký pro­stor). Přes dvou­ho­di­no­vou pasáž fil­mu má záplet­ka poměr­ně rych­lý spád. První hodin­ka je věno­vá­na osob­nos­ti Petera Parkera, jeho vzta­hu k Mary Jane a pře­de­vším pro­mě­ně ve Spider-Mana, kte­rá se ode­hrá­vá na poza­dí nerov­né­ho život­ní­ho boje, v němž hra­je prim škol­ní šika­na a zlo­či­ny met­ro­po­le. Sem tam se zasmě­je­te a jin­dy uro­ní­te slzu. Zajímavost a při­taž­li­vost fil­mu tkví v obje­vo­vá­ní nad­lid­ských schop­nos­tí a v mož­nos­ti se zto­tož­nit s hlav­ním hrdi­nou.

Na jed­né věci se urči­tě shod­ne­me všich­ni - Tobey Maguire není bůhví­ja­kým drs­ňá­kem s vypra­co­va­ný­mi bicepsy a hra­na­tou bra­dou, ale oby­čej­ným dospí­va­jí­cím mla­dí­kem, kte­rý má zadě­lá­no na růžo­vou budouc­nost. Podobné je to i s Parkerem (s výjim­kou té hlad­ké budouc­nos­ti), kte­rý není kla­sic­kým komik­so­vým hrdi­nou, stej­ně tak, jako není Norman Osborn (ali­as Green Goblin) kla­sic­kým komik­so­vým zápo­rá­kem, nýbrž roz­pol­ce­nou osob­nos­tí. Každá posta­va má pro­pra­co­va­ný cha­rak­ter a ve fil­mu prak­tic­ky nena­ra­zí­te na něko­ho, kdo by půso­bil dvoj­roz­měr­ně.

Peter Parker je vlast­ně nešťast­ník, kte­rý se oci­tl na nespráv­ném mís­tě v nepra­vý čas. V momen­tě, kdy jej při škol­ní exkur­zi ve výzkum­ných labo­ra­to­řích kous­ne radi­o­ak­tiv­ní pavouk, je hlav­ní hrdi­na nej­pr­ve zasko­čen, poté osla­ben podiv­ný­mi účin­ky jedu a na dru­hý den obda­řen ostří­žím zra­kem, pavou­čí ori­en­ta­cí, mršt­nos­tí a obrov­skou sílou. Zpočátku je Peter nově naby­tý­mi schop­nost­mi nad­šen a sna­ží se je vyu­žít zejmé­na pro své adre­na­li­no­vé potě­še­ní a finanč­ní při­lep­še­ní. Až poz­dě­ji si však uvě­do­mí, a bohu­žel poz­dě, že by vystře­lo­va­cí pavu­či­nu v zápěs­tí či schop­nost před­ví­dat někte­ré situ­a­ce mohl zužit­ko­vat jiným, dale­ko pro­spěš­něj­ším způ­so­bem. V oka­mži­ku, kdy se tak roz­ho­du­je, mu umí­rá v náru­čí na násled­ky postře­le­ní jeho strý­ček a divák sle­du­je klí­čo­vý oka­mžik celé­ho děj­ství, kdy si Maguire se slza­mi v očích a pod tíhou sesku­pe­né­ho hně­vu a tou­hy po mstě vybí­rá nezá­vi­dě­hod­né poslá­ní super­hr­di­ny.

V tu ránu se film pře­houp­ne do své dru­hé polo­vi­ny, kte­rá je bohat­ší na akč­ní sek­ven­ce ode­hrá­va­jí­cí se ve vyso­kých výš­kách mezi newy­or­ský­mi mra­kodra­py, ale nao­pak chud­ší ve smys­lu vývo­je ústřed­ních postav. Trikové zábě­ry jsou jed­ním slo­vem úchvat­né a scé­ny s plach­tí­cím Spider-Manem pat­ří vůbec k tomu nej­pů­so­bi­věj­ší­mu a nej­ú­žas­něj­ší­mu, co jsem v kině kdy spat­řil (ško­da jen někte­rých nedo­ta­že­ných efek­tů). Krom toho - s blí­ží­cím se kon­cem nabí­rá film na obrát­kách a závě­reč­ný finá­lo­vý střet mezi Zeleným Goblinem a Pavoučím mužem, pro­bí­ha­jí­cí v rui­nách staré­ho domu, pohla­dí po srd­ci kaž­dé­ho fanouš­ka komik­so­vé před­lo­hy, ale nejen jeho - na své si při­jde i běž­ný návštěv­ník kina, mají­cí v obli­bě prvotříd­ní akci a zpo­ma­le­né zábě­ry v při­ja­tel­ném množ­ství.

Celkově vza­to je tedy Spider-Man jed­ním z nej­hez­čích komerč­ních titu­lů letoš­ní fil­mo­vé sezó­ny a záro­veň nej­lep­ším komik­so­vým bijá­kem nové­ho milé­nia. Snímek Sama Raimiho naský­tá kro­mě zmí­ně­né akce i něco hlub­ší­ho k zamyš­le­ní, což je v době, kdy sou­do­bá gene­ra­ce divá­ků upřed­nost­ňu­je kvanti­tu nad kva­li­tou, vel­mi zásluž­né... Akční hit léta si zkrát­ka nesmí­te nechat ujít, neboť kdy­bys­te tuto výteč­nou podí­va­nou nevi­dě­li na vlast­ní oči, všem ostat­ním bys­te byli pro smích... A to bys­te pře­ce nechtě­li!

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře