Letní shakespearovské slavnosti – letos na pražském hradě

Renesanční dra­ma­tik ang­lic­ké­ho půvo­du William Shakespeare je pova­žo­ván za geni­ál­ní­ho auto­ra dyna­mic­ké pro­mě­ny lid­ské­ho nit­ra, zatím­co Moliére je nepře­ko­na­tel­ným mis­trem v zachy­ce­ní lid­ských arche­ty­pů a nešva­rů, kte­ré doko­na­le vybrousil v kari­ka­tu­ry.

Shakespearova šab­lo­na je nepře­hléd­nu­tel­ná, samá ilu­ze, šal a klam, pře­vle­ky, zámě­na iden­tit a nako­nec pohád­ko­vá svat­ba něko­li­ka párů. Tento „šab­lo­no­vi­tý“ ráz Shakespearových dra­mat pra­me­ní z žán­ru tzv. „alž­bě­tin­ské roman­tic­ké kome­die“, kte­rá měla pev­ná, téměř ritu­ál­ní pra­vi­dla. To zrcadli­lo rene­sanč­ní fas­ci­na­ci tím, že svět je jen diva­dlo a naše spo­le­čen­ské role jsou jen mas­ky. Sám autor nechal v Marné lás­ky sna­ze posta­vu říct: „Naše hra neskon­čí jako sta­rá kome­die – Jack nemá svou Jill.“

Dílo míva­lo kva­ter­nit­ní struk­tu­ru: nej­pr­ve „gor­dic­ký uzel“ v podo­bě rigid­ní­ho svě­ta, násled­ný útěk do cha­o­su, kde dochá­zí k pro­mě­ně postav, tře­tí fází je návrat do rea­li­ty a kva­ter­nit­ní fází je svat­ba, kte­rou rene­san­ce chá­pa­la jako obno­ve­ní kos­mic­ké­ho řádu, plod­nos­ti a smí­ru. Čím více sva­teb, tím vět­ší tri­umf řádu nad cha­o­sem.

Pojďme se podí­vat na adap­ta­ce slav­ných děl toho­to rene­sanč­ní­ho dra­ma­ti­ka – při sle­do­vá­ní mno­hých děl se šab­lo­nou alž­bě­tin­ské roman­tic­ké kome­die se neje­den divák neu­brá­ní dojmu, že sle­du­je „pohád­ku“ s dob­rým kon­cem.

Komedie omylů (v originále The Comedy of Errors)

Komedie omy­lů je jed­na z nej­ra­něj­ších her Williama Shakespeara, kte­rá je také vůbec jeho nej­krat­ší a nej­sviž­něj­ší hrou, plnou fac­ko­vá­ní a absurd­ních situ­a­cí. Na roz­díl od hry Jak se vám líbí, kte­rá je roman­tic­kou kome­dií, je Komedie omy­lů čis­tá, divo­ká fraš­ka posta­ve­ná na neu­vě­ři­tel­né sho­dě náhod a zámě­ně iden­tit. A ano, je věr­ným pří­kla­dem „alž­bě­tin­ské roman­tic­ké kome­die“.

Hlavní dějo­vá lin­ka se ode­hrá­vá ve sta­ro­by­lých Syrakusách a ve sta­ro­vě­kém měs­tě Efezos. Vypráví pří­běh dvou dvo­jic iden­tic­kých dvoj­čat, kte­rá byla v dět­ství roz­dě­le­na při ztros­ko­tá­ní lodi. Antifolus z Efesu (Marek Adamczyk/Tomáš Havlínek) a Antifolus ze Syrakus (Vojtěch Vondráček). Jako slu­ho­vé zde vystu­pu­jí Dromio z Efesu (Šimon Krupa) a Dromio ze Syrakus (Petr Buchta), při­čemž kaž­dý Antifolus má své­ho Dromia. Zápletka začí­ná ve chví­li, kdy Antifolus ze Syrakus se svým slu­hou dora­zí do Efesu, kde sho­dou okol­nos­tí žijí jejich dru­há dvoj­ča­ta. Protože o sobě navzá­jem nevě­dí a všich­ni se jme­nu­jí stej­ně, spouš­tí se lavi­na nedo­ro­zu­mě­ní. Cizí lidé od nich vymá­ha­jí dlu­hy, man­žel­ka efes­ké­ho Antifola Adriana (Sára Rychlíková) si domů odvá­dí syra­kus­ké­ho bra­t­ra a slu­ho­vé dostá­va­jí výprask za pří­ka­zy, kte­ré nikdy nedo­sta­li. Vše vrcho­lí abso­lut­ním cha­o­sem, kdy si posta­vy mys­lí, že všich­ni kolem nich zeší­le­li nebo jsou posed­lí ďáblem. Vše se vysvět­lí až v samot­ném závě­ru, kdy se obě dvo­ji­ce koneč­ně pot­ka­jí tvá­ří v tvář.

Klíčovým téma­tem je zde ztrá­ta a hle­dá­ní iden­ti­ty, kdy posta­vy pochy­bu­jí o vlast­ní pří­čet­nos­ti a o tom, kým vlast­ně jsou. Záměna iden­tit je zde zdro­jem veš­ke­ré­ho humo­ru a komic­kých situ­a­cí. Rámec hry tvo­ří pří­běh staré­ho otce obou Antifolů, kte­rý v úvo­du čelí tres­tu smr­ti a v závě­ru nachá­zí celou svou ztra­ce­nou rodi­nu.

Jsem v zemi, v nebi, nebo v pekle?

Jak se vám líbí (v originále As You Like It)

Jak se vám líbí je Shakespearova roman­tic­ká kome­die s filo­zo­fic­ký­mi pod­tó­ny, pojed­ná­va­jí­cí o lás­ce, v jejímž jmé­nu se v této kome­dii dějí oprav­du neče­ka­né věci. Také je věr­ným pří­kla­dem „alž­bě­tin­ské roman­tic­ké kome­die“. Děj pojed­ná­vá o útě­ku z korupč­ní­ho svě­ta dvo­ra do svo­bod­né pří­ro­dy hlu­bo­ké­ho lesa a násled­ně také o zámě­ně iden­tit – kdekdo by si sple­tl děv­če s chlap­cem.

Hlavním téma­tem hry je pro­ti­klad mezi umě­lým, nebez­peč­ným živo­tem u dvo­ra a ide­a­li­zo­va­ným, upřím­ným živo­tem v lese. Hlavní hrdi­no­vé, trá­pe­ni náh­lý­mi záchva­ty váš­ně, se ztrá­ce­jí a zase nachá­ze­jí v lese, v němž na stro­mech podi­vu­hod­ně při­bý­vá lís­teč­ků s ver­ši milost­né poezie. Bratři zjiš­ťu­jí, že nepře­ko­na­tel­né roz­po­ry, kte­ré je ženou až na okraj nená­vis­ti, je mož­né říze­ním osu­du pře­kle­nout, ženy si zase cel­kem neče­ka­ně kou­pí ovčín. Les je tu zázrač­ným mís­tem, v němž se lze snad­no ztra­tit, ale i náh­le najít.

Hlavní hrdin­ka Rosalinda (Lucie Štěpánková), kte­rá před­sta­vu­je jed­nu z nej­chytřej­ších a nej­ob­lí­be­něj­ších Shakespearových žen­ských postav, celou hru ener­gic­ky diri­gu­je. Hlavní dějo­vé linie líčí útěk do lesa mla­dé šlech­tič­ny Rosalindy, kte­rá je vyhná­na ze dvo­ra svým strý­cem, uzur­pá­tor­ským vévo­dou Frederikem (Roman Zach). Společně se svou sestře­ni­cí Célií (Markéta Děrgelová) a šaš­kem Prubířem (Jaromír Nosek) utí­ká do Ardenského lesa. V tom­to lese již žije v exi­lu její otec, prá­vo­plat­ný vévo­da. Aby byla na cestách v bez­pe­čí, pře­vlék­ne se Rosalinda za mla­dí­ka jmé­nem Ganymed. V lese potká­vá Orlanda (Václav Matějovský), sta­teč­né­ho, ale tro­chu naiv­ní­ho mla­dí­ka, do kte­ré­ho se u dvo­ra zami­lo­va­la a kte­rý utí­ká do lesa před svým zlým star­ším bra­t­rem Oliverem (Václav Rašilov). Orlando netu­ší, že Ganymed je Rosalinda, a svě­řu­je se „mu“ se svým milost­ným trá­pe­ním. Rosalinda v pře­vle­ku chlap­ce navrh­ne Orlandovi, že bude hrát jeho Rosalindu, aby ho zami­lo­va­nos­ti „vylé­či­la“. Tím si tes­tu­je hloub­ku jeho citů. Hra kon­čí hro­mad­nou svat­bou čtyř párů, napra­ve­ním zlo­du­chů a návra­tem exu­lan­tů zpět na dvůr.

Srovnáme-li kome­dii Jak se vám líbí s Komedií omy­lů, v Jak se vám líbí hra­je hlav­ní roli pře­vlek (Rosalinda se záměr­ně pře­vlé­ká za muže), avšak v Komedii omy­lů se nikdo nepře­vlé­ká (posta­vy vypa­da­jí napros­to stej­ně od pří­ro­dy a situ­a­ci nema­jí pod kon­t­ro­lou). Jak se vám líbí osla­vu­je lás­ku v idy­lic­ké pří­ro­dě, zatím­co Komedie omy­lů je měst­ský, rych­lý a fyzic­ký humor.

Moderní adap­ta­ce v režii Jakuba Nvoty je hra­vě vtip­ná, hýří slov­ní­mi hříč­ka­mi, dvoj­smys­ly a leh­ký­mi naráž­ka­mi. Mě osob­ně se vel­mi líbi­la Pavla Tomicová v roli Audrey, pasač­ky koz.

Celý svět je jeviš­tě a všich­ni lidé na něm jenom her­ci.

Marná lásky snaha (v originále Love’s Labour’s Lost)

Veselá Marná lás­ky sna­ha je jed­na z nej­ra­něj­ších a jazy­ko­vě nej­hra­věj­ších kome­dií Williama Shakespeara, zřej­mě napsa­ná v polo­vi­ně deva­de­sá­tých let šest­nác­té­ho sto­le­tí. Poprvé vyšla v roce 1598 pod názvem Žertovná ducha­pl­ná kome­die zva­ná Marná lás­ky sna­ha, jak byla pro­ve­de­na před Její Výsostí o posled­ních Vánocích. Hra je napros­to výji­meč­ná svým kon­cem. Zatímco kla­sic­ká shake­spea­rov­ská kome­die kon­čí svat­bou, zde se svat­by odklá­da­jí – a odtud název Marná lás­ky sna­ha. Namísto svat­by do roz­ver­né zába­vy náh­le vstu­pu­je kru­tá rea­li­ta – při­chá­zí zprá­va, že fran­couz­ský král (otec prin­cez­ny) zemřel. Zábava kon­čí a dámy se musí vrá­tit domů. Muži dostá­va­jí roč­ní lhů­tu: musí plnit těž­ké úko­ly (např. vtip­ný Biron musí rok roz­ve­se­lo­vat nemoc­né v nemoc­ni­cích), aby doká­za­li, že jejich lás­ka není jen chvil­ko­vý roz­mar.

Na roz­díl od Komedie omy­lů plné fac­ko­vá­ní nebo roman­cí v lese v Jak se vám líbí jde v této hře o inte­lek­tu­ál­ní slov­ní pře­střel­ku. Je to osla­va (a záro­veň paro­die) dvo­řan­ství, poezie a teh­dej­ší módy kom­pli­ko­va­né­ho vyja­d­řo­vá­ní.

Hlavní dějo­vá lin­ka sle­du­je Ferdinanda, krá­le Navarry (Filip Březina), a jeho tři šlech­tic­ké přá­te­le z krá­lov­ské dru­ži­ny, Biron (Lukáš Příkazký), Longaville (Jan Jankovský) a Dumaine (Petr Vaněk). Tři páno­vé z krá­lov­ské dru­ži­ny slo­ží přís­nou řehol­ní pří­sa­hu, Zavážou se, že budou tři roky pou­ze stu­do­vat, postit se, spát jen tři hodi­ny den­ně a hlav­ně – nespat­ří žád­nou ženu. Jejich aske­tic­ký plán se však oka­mži­tě hrou­tí. Do Navarry totiž při­jíž­dí na diplo­ma­tic­kou misi fran­couz­ská prin­cez­na (Anna Prášilová Fialová/Martina Jindrová) se svý­mi tře­mi dvor­ní­mi dáma­mi, Rosalina (Anna Kameníková), Kateřina (Karolína Vágnerová) a Marie (Kristýna Daňhelová). Král je nemů­že pus­tit do palá­ce, a tak je uby­tu­je v pol­ním tábo­ře v par­ku. Všichni čty­ři muži se do čtyř dam oka­mži­tě bez­hla­vě zami­lu­jí. Každý z nich se pokou­ší svou lás­ku tajit před ostat­ní­mi, ale psa­ní zami­lo­va­ných bás­ní je nako­nec všech­ny pro­zra­dí. Rozhodnou se pří­sa­hu poru­šit a dámy dvo­řan­sky svá­dět (mimo jiné v pře­vle­ku za Rusy). Dámy jsou však chytřej­ší, z mužů si stří­le­jí a jejich poku­sy o dvo­ře­ní neu­stá­le odrá­že­jí.

Klíčovým téma­tem je kon­stru­o­va­ná aske­ze vs. lid­ská při­ro­ze­nost, kde sna­ha potla­čit city kvů­li aka­de­mic­kým cílům je odsou­ze­na k nezda­ru. Moc a past jazy­ka je patr­ná v situ­a­cích, kdy posta­vy se opá­je­jí slo­ži­tý­mi slo­vy, rýmy a meta­fo­ra­mi, kte­ré jim ale para­dox­ně brá­ní vyjá­d­řit sku­teč­né a upřím­né city. Neposledním téma­tem je vyzrá­lost žen a dětin­skost mužů, kdy ženy v této hře drží pev­ně otě­že, pro­hléd­nou kaž­dou léč­ku a odmí­ta­jí brát muž­ské povrch­ní dvo­ře­ní váž­ně.

Břich tuč­ný, mozek zhub­lý; při hos­ti­ně bohat­nou žeb­ra, duch je na mizi­ně.

Othello, mouřenín benátský (v originále The Tragedy of Othello, the Moor of Venice)

Vážný Othello je jed­nou z nej­slav­něj­ších a nej­ko­mor­něj­ších tragé­dií Wiliama Shakespeara. Byla napsá­na oko­lo roku 1603 a popr­vé hrá­na 1. lis­to­pa­du 1604 v Londýně.

Mrazivá psy­cho­lo­gic­ká stu­die žár­li­vos­ti, destruk­ce lid­ské duše, pohá­ně­né zhoub­nou mocí pomlu­vy, mani­pu­la­ce i raso­vý­mi před­sud­ky. Jak snad­né je zni­čit upřím­nou lás­ku i sil­né­ho a hrdé­ho člo­vě­ka, když někdo začne jeho duši naleptá­vat jedo­va­tý­mi slo­vy? Othello, váže­ný voje­vůd­ce ve služ­bách Benátské repub­li­ky, se oci­tá v síti intrik, kte­rou kolem něj s chlad­nou pre­ciz­nos­tí spřá­dá Jago – mis­tr mani­pu­la­ce, pra­o­tec všech dez­in­for­má­to­rů a jed­na z nej­vět­ších zápor­ných postav dra­ma­tic­ké lite­ra­tu­ry.

Děj se ode­hrá­vá v 15. stol. v Benátkách a na Kypru, v pro­stře­dí, kte­ré svou pro­spe­ri­tou, pýchou na svůj spo­le­čen­ský pokrok, ale i oba­va­mi z vněj­ší­ho nepří­te­le vel­mi při­po­mí­ná dneš­ní Evropu. V kuli­sách osl­ni­vé­ho svě­ta, jenž se pyš­ní svou ote­vře­nos­tí a pokro­kem, se však ode­hrá­vá sou­kro­mé dra­ma zasle­pe­né důvě­ry a zra­dy. Shakespeare v Othellovi uka­zu­je, že slo­vo může být ta nej­moc­něj­ší a nej­ni­či­věj­ší zbraň. Předvádí, jak pře­di­vo dob­ře pro­myš­le­ných lží doká­že zni­čit nejen jed­nu vel­kou lás­ku, ale také hned něko­lik živo­tů. A nako­nec mož­ná i celou spo­leč­nost.

Othello (Robert Mikluš), respek­to­va­ný maur­ský gene­rál (čer­noch), se navzdo­ry kon­ven­cím a nesou­hla­su otce ože­ní s krás­nou šlech­tič­nou Desdemonou (Sara Sandeva), dce­rou Brabantia, benát­ské­ho sená­to­ra. Následně je Othello vyslán brá­nit Kypr před turec­kou flo­ti­lou. Othellův pra­po­reč­ník Jago (Jan Cina/Vojtěch Vodochodský) roze­hra­je ďábel­skou psy­cho­lo­gic­kou hru a začne Othellovi našep­tá­vat, že ho jeho žena, Desdemona, pod­vá­dí s Cassiem, Othellovým poboč­ní­kem. Následně ji Othello uškr­tí.

Ó, varuj se, můj pane, žár­li­vos­ti! Je to zele­no­o­ká příše­ra, jež si pohrá­vá s kořis­tí, kte­rou živí se.

Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete (Twelfth Night, or What You Will)

Večer tříkrá­lo­vý aneb Cokoli chce­te (doslov­ně Dvanáctá noc) byl Františkem Douchou pře­klá­dán jako Večer tříkrá­lo­vý, pro­to­že epi­fa­nie (dva­nác­tá noc po naro­ze­ní Krista) při­pa­dá na 6. led­na. V pře­kla­du Aloise Bejblíka z roku 1978 název zní Komedie maso­pus­tu čili ať si to kaž­dý pře­be­re, jak chce.

Jedná se nepo­chyb­ně o jed­nou z vrchol­ných, nej­po­pu­lár­něj­ších a nej­krás­něj­ších Shakespearových roman­tic­kých kome­dií. Shakespeare hru napsal prav­dě­po­dob­ně v roce 1601, tedy při­bliž­ně v době, kdy napsal Hamleta a byl na vrcho­lu svých tvůr­čích sil. Večer tříkrá­lo­vý byla kome­die spja­tá s osla­va­mi, se svá­teč­ním „pře­vrá­ce­ným“ svě­tem pří­znač­ným pro stře­do­vě­ké a rene­sanč­ní svát­ky bláznů.

V této kome­dii si kaž­dý při­jde na své. Ne náho­dou zní podti­tul hry Cokoli chce­te! Shakespeare se zde vra­cí k leh­čí­mu tónu, ačko­li tato hra v sobě skrý­vá i melan­cho­lii, tou­hu a motiv nena­pl­ně­né lás­ky. I zde pat­ří mezi klí­čo­vá téma­ta pře­vle­ky a gen­de­ro­vé role, bláz­nov­ství a ilu­ze a kru­tost humo­ru. I zde stej­ně jako v Komedii omy­lů vystu­pu­jí iden­tic­ká dvoj­ča­ta, zde bra­tr a sest­ra, což vede k zámě­nám, ale zde stej­ně jako v kome­dii Jak se vám líbí autor pra­cu­je se záměr­ným pře­vle­kem ženy za muže.

Ve Večeru tříkrá­lo­vém všech­no je a není. Viola (Sára Erlebachová), Sebastianova sest­ra, je i není Cesario. Cesario je i není Sebastian (Radek Melša), bra­tr Violy. Láska je i není lás­ka. Každá lás­ka v této hře je ilu­zí a pře­lu­dem.

Hra líčí osu­dy dvou ztra­ce­ných dvoj­čat, kte­ří se neče­ka­ně setká­va­jí ve měs­tě Illyrie. Sleduje dob­ro­druž­ství, kde lás­ka, smích a zma­tek splé­ta­jí své nit­ky v neza­po­me­nu­tel­né kome­dii. Kníže Orsino (Per Buchta), vévo­da Ilýrie, se bez­hla­vě zami­lu­je do Olivie (Kamila Janovičová), boha­té hra­běn­ky, kte­rá jej však odmí­tá. Viola pře­vle­če­ná za Cesaria se zami­lu­je do své­ho pána Orsina. Orsino posí­lá Cesaria (Violu), aby za něj u Olivie oro­do­val. Jenže Olivia se oka­mži­tě bez­hla­vě zami­lu­je do posla, tedy do pře­vle­če­né Violy. Chaos vrcho­lí, když se na scé­ně obje­ví zachrá­ně­ný bra­tr Sebastian, kte­rý vypa­dá navlas stej­ně jako Cesario. Olivia si Sebastiana omy­lem vez­me za muže a Orsino chce Cesaria popra­vit za zra­du. Vše se vyře­ší, když se dvoj­ča­ta pot­ka­jí.

Překlad pove­de­né vese­lo­hry Martinem Hilským byl nazkou­šen pod režij­ním vede­ním Vojtěcha Štěpánka, kte­rý má již za sebou divác­ky oce­ňo­va­nou kome­dii Zkrocení zlé ženy.

Jestliže je hud­ba pokr­mem lás­ky, jen hraj­te dál.

Macbeth (v originále The Tragedy of Macbeth)

Macbeth (1606), tragé­die o zhoub­ných ambi­cích, osu­du, vině a šílen­ství, je zřej­mě nej­tem­něj­ší, nej­rych­lej­ší a nej­krat­ší tra­gic­ký pří­běh z pera Williama Shakespeara. Na roz­díl od tragé­die Othello, kde hlav­ním moti­vem je žár­li­vost, Macbeth je mra­zi­vou stu­dií bez­bře­hé tou­hy po moci, kte­rá člo­vě­ka při­pra­ví o rozum, svě­do­mí i lid­skost.

Děj se ode­hrá­vá za hlu­bo­ké­ho stře­do­vě­ku v legen­da­mi opře­de­ném Skotsku. Vojevůdce Macbeth (Marek Němec) a jeho pří­tel Banquo (Tomáš Měcháček) se vra­ce­jí z vítěz­né bitvy, když tu v bou­ři pot­ka­jí tři čaro­děj­ni­ce (Anna Bubníková/Anna Schmidtmajerová, Kateřina Eva Lanči/Markéta Ptáčníková a Petra Červinková/Eliška Hurábová). Sudičky před­po­ví, že Macbeth se sta­ne samot­ným krá­lem Skotska. Shakespeare roze­hrá­vá svět, ve kte­rém věšt­ba defi­nu­je rea­li­tu vět­ší silou než raci­o­nál­ní úsu­dek, kde strach, toxic­ké vzta­hy, a pře­de­vším neu­ko­ji­tel­ná tou­ha po moci způ­so­bí kata­stro­fu – to vše pro­vá­zí hlav­ní­ho hrdi­nu na jeho posled­ním ďábel­ském taže­ní, kde pro­pa­dá para­no­ie a své­ho pří­te­le Banqa nechá­vá zavraž­dit naja­tý­mi vra­hy (Jiří Kohout, Filip Richtermoc).

Srovnáme-li Macbeth s Otellem, Otello byl ušlech­ti­lý muž, kte­ré­ho k hří­chu dotla­čil mani­pu­lá­tor Jago. V Macbethovi je sice prv­ním impul­sem věšt­ba a nátlak man­žel­ky Lady Macbeth (Lenka Krobotová), ale Macbeth vraž­dí a páchá zlo pohá­něn svou para­no­i­ou.

Slavná Shakespearova hra je inspi­ro­vá­na his­to­ric­kou posta­vou skot­ské­ho krá­le Macbetha I., ale mezi tou­to his­to­ric­kou posta­vou a Shakespearovým poje­tím je patr­ný roz­díl. Přesto kla­de zne­po­ko­ji­vé otáz­ky smě­řu­jí­cí i do našich časů. Kým je Macbeth 21. sto­le­tí? Kam až saha­jí hra­ni­ce naše­ho stra­chu? Jak vyso­kou cenu jsme ochot­ni zapla­tit za rela­tiv­ní klid a pohod­lí? Jsme stá­le schop­ni raci­o­nál­ně pře­mýš­let? Je vůbec mož­né zasta­vit zlo?

Krásné je zlé a zlé je krás­né.

Zimní pohádka (v originále The Winter’s Tale)

Zimní pohád­ka, napsa­ná prav­dě­po­dob­ně v roce 1610 nebo 1611, je Shakespearovou pozd­ní hrou pro­ti­kla­dů o zni­ču­jí­cí žár­li­vos­ti, ale i odpuš­tě­ní, zra­dě, ale i návra­tu, a také o lás­ce, nadě­ji a zázra­cích. Také mívá­te někdy pocit, že se kolem vás všich­ni pře­tva­řu­jí a lžou, že ani milo­va­né bytos­ti nemů­že­te věřit? Co když je ale všech­no jinak a vy se mýlí­te? Dokážete svou vinu při­znat? A je vůbec mož­né prav­du odha­lit?

Shakespearův pohád­ko­vý pří­běh, ozna­čo­va­ný jako roman­ce či tragi­ko­me­die, kde se dra­ma stří­dá s kome­dií, je situ­o­vá­na na Sicílii a do Čech (v ori­gi­ná­le Bohemia), kte­rým pře­kva­pi­vě pro­půj­čil moře, ačko­liv tyto reá­lie Čechám neod­po­ví­da­jí. Geografickým nesrov­na­los­tem ve hře se vysmí­val už Shakespearův sou­čas­ník Ben Jonson: „Shakespeare má v jed­né hře mno­ho lidí, kte­ří tvr­dí, že ztros­ko­ta­li v Čechách, kde je nej­bliž­ší moře něja­kých sto mil.

Zimní pohád­ka je uni­kát­ní svou struk­tu­rou – prv­ní polo­vi­na je tem­ně psy­cho­lo­gic­ká, při­po­mí­na­jí­cí Othella, zatím­co dru­há část se po šest­nác­ti­le­tém sko­ku v čase mění v roz­ver­nou, slun­cem zali­tou ven­kov­skou kome­dii se šťast­ným kon­cem. Tragická část se ode­hrá­vá na chlad­ném Sicilském dvo­ře, kde sicil­ský král Leontes (Martin Hofmann), pří­tel z dět­ství čes­ké­ho krá­le Polixena (Saša Rašilov/Martin Sláma), pro­pad­ne cho­rob­né žár­li­vos­ti na svou těhot­nou man­žel­ku Hermionu (Petra Špalková). Leontes krá­lov­nu uvěz­ní a dítě nechá poho­dit v divo­či­ně. Poté, co dítě zdán­li­vě umí­rá, Leontes upa­dá do hlu­bo­ké­ho pat­nác­ti­le­té­ho poká­ní. Komická část se ode­hrá­vá v Čechách, kde dítě zachrá­ní pas­týř a pojme­nu­je ji Perdita – Ztracená (Veronika Arichteva/Karin Bíliková). Na kon­ci je celá rodi­na opět spo­lu.

Zimní pohád­ka, v režii Pavla Kheka hra­ná od léta 2019, se lou­čí, posled­ní pří­le­ži­tost vidět ji je od 11. do 15. srp­na. Hra obsa­hu­je nej­slav­něj­ší scé­nic­kou poznám­ku: „Uniká, pro­ná­sle­do­ván med­vě­dem.“ , když divo­ké zví­ře na pobře­ží Čech seže­re dvo­řa­na Antigona.

 Čeká nás smršť, a navíc v tomhle kra­ji prý zdr­žu­je se hod­ně dra­vých šelem...

Veselé paničky Windsorské (v originále The Merry Wives of Windsor)

Veselé panič­ky Windsorské jsou kome­dií o pěti děj­stvích a jedi­nou Shakespearovou kome­dií, kte­rá se celá ode­hra­je v Anglii (kolem roku 1600). Je to čis­to­krev­ná, dyna­mic­ká měš­ťan­ská fraš­ka plná slov­ní­ho i fyzic­ké­ho humo­ru. Traduje se, že vznik­la pří­mo na objed­náv­ku krá­lov­ny Alžběty I., kte­rá si přá­la vidět posta­vu rytí­ře Falstaffa v roli zami­lo­va­né­ho.

Sir John Falstaff (Bolek Polívka), tlus­tý, chvásta­vý a věč­ně švorc rytíř, se roz­ho­dl finanč­ně zaho­jit, a pro­to pošle dva napros­to totož­né milost­né dopi­sy dvě­ma boha­tým wind­sor­ským panič­kám – paní Pažoutové (Simona Stašová/Zuzana Slavíková) a paní Brouzdalové (Eva Režnarová). Obě dámy jsou chyt­ré a roz­hod­nou se kru­tě vytrestat jeho domýš­li­vost.

Hlavním téma­tem je žen­ský důvtip, muž­ská ješit­nost a neo­pod­stat­ně­ná žár­li­vost.

Inscenace v režii Jiřího Menzela, roz­ver­ná a hra­vá kome­die, se hra­je již úcty­hod­ných osm­náct let. „Komedie mám rád, pro­to­že v nich čas­to zajis­kří víc prav­dy a moud­ros­ti než v tragé­di­ích, kte­ré nám obvykle před­klá­da­jí prav­dy dáv­no zná­mé,“ říká Jiří Menzel o Paničkách wind­sor­ských, zábav­né hře o žen­ském důvti­pu a hloupé muž­ské žár­li­vos­ti.

Podezíravost vždy stra­ší pro­vi­ni­lou mysl.

Sen noci svatojánské

Sen noci sva­to­ján­ské je nej­čist­ší fan­task­ní kome­die, kte­rá vze­šla z pera Shakespearova. Děj pře­ne­se divá­ka hned do něko­li­ka svě­tů, kte­ré se magic­ky i komic­ky pro­po­jí a dovo­lí nahléd­nout do řady osu­dů. Je věr­ným pří­kla­dem „alž­bě­tin­ské roman­tic­ké kome­die“ s les­ním úni­kem z rea­li­ty, magic­kou ilu­zí, zámě­nou a vel­ko­le­pou závě­reč­nou kva­ter­ni­tou.

Autor v ději geni­ál­ně pro­ple­tl tři svě­ty – prv­ním svě­tem je nobles­ní svět athén­ské šlech­ty, dru­hým svě­tem je kou­zel­ný les plný antic­kých elfů a víl ve svá­teč­ním čase „stře­do­let­ní noci“ a posled­ním je sku­pi­na prostých, směš­ných ač sna­ži­vých athén­ských řeme­sl­ní­ků – tesař, truh­lář, tka­dlec. Svět, kte­rý byl naru­by, snad opět nabu­de řádu. Kosmický řád by měly stvr­dit hned tři svat­by v závě­ru děje. Hra Williama Shakespeara si pohrá­vá s fan­ta­zií, co je sku­teč­né a co jen pře­lud noci.

Tématem je nejen pří­běh opě­to­va­né i neo­pě­to­va­né lás­ky, pla­nou­cí i vyhas­lé tou­hy, žár­li­vos­ti a zlo­by, ale také břit­ké iro­nie, zlo­my­sl­nos­ti a vtip­ně neo­hra­ba­né sna­hy uplat­nit své cha­bé schop­nos­ti a zalí­bit se vrch­nos­ti. Všechno, co divák zná z vlast­ních i cizích živo­tů – pro­to pat­ří Sen noci sva­to­ján­ské k divác­ky nej­ob­lí­be­něj­ším, a tudíž nej­hra­něj­ším kome­di­ím Williama Shakespeara.

Ve hře Sen noci sva­to­ján­ské i Jak se vám líbí milen­ci prcha­jí před kru­tým záko­nem měs­ta do osvo­bo­zu­jí­cí­ho lesa, zde athén­ský les, tam Ardenský les, kde pro­ži­jí cha­os, aby se vrá­ti­li do rea­li­ty a sla­vi­la se slav­ná svat­ba. Rozdíl v šab­lo­ně alž­bě­tin­ské roman­tic­ké kome­die je v tom, že Jak se vám líbí pou­ží­vá pře­vlek, zatím­co Sen noci sva­to­ján­ské pou­ží­vá magii pro změ­nu rea­li­ty a lid­ské tvá­ře v oslí hla­vu.

 Cesta pra­vé lás­ky nikdy neply­nu­la hlad­ce.

Zkrocení zlé ženy (The Taming of the Shrew)

Shakespearova kome­die Zkrocení zlé ženy, kte­rou napsal v letech 1590 až 1591, je jed­nou z nej­ra­něj­ších a nej­hra­něj­ších dra­mat. Popisuje vzta­hy mezi muži a žena­mi s množ­stvím záple­tek, postav, záměn a pře­kva­pe­ní. Přesto se nejed­ná o tragé­dii, ale spí­še o kome­dii o tom, jak muži dobý­va­jí žen­ská srd­ce a hle­da­jí s nimi spo­leč­nou har­mo­nii. V alž­bě­tin­ské roman­tic­ké kome­dii nesmí chy­bět zámě­ny, pře­vle­ky i slov­ní pře­střel­ky, ale přes­to popsa­ný vzo­rec nabou­rá­vá – nekon­čí idy­lic­kou roman­tic­kou lás­kou, ale psy­cho­lo­gic­kou bitvou pohla­ví, jejíž kon­tro­verz­ní vyzně­ní dodnes roz­dě­lu­je divá­ky i diva­del­ní reži­sé­ry.

Děj se ode­hrá­vá v ital­ské Padově, kde boha­tý šlech­tic Baptista Minola má dvě dce­ry – slad­ká Bianca, dce­ra kup­ce Baptisty, je typic­ká roman­tic­ky zasně­ná křeh­ká dív­ka, o níž se uchá­ze­jí tři vyna­lé­za­ví nápad­ní­ci. Starší Kateřina je napros­tým opa­kem své sest­ry Biancy, je nesmír­ně huba­tá, neú­stup­ná, háda­vá a divo­ká bez špet­ky něž­nos­ti – to ona je „zlou ženou“. Do měs­ta při­jíž­dí dob­ro­druž­ný Petruccio, své­ráz­ný šlech­tic, co tou­ží po boha­tém věnu a hluč­ná pověst Kateřiny ho spí­še láká. Umí se cho­vat jako sku­teč­ný hul­vát a nedbat zvy­ků teh­dy ješ­tě dozní­va­jí­cí­ho stře­do­vě­ku, ačko­liv je znát, že ženy pro něj nejsou pou­hým potě­še­ním. Rozhodne se tedy, že Kateřinu zkro­tí – meto­dou klí­nu klí­nem. Lucentio, syn boha­té­ho šlech­ti­ce Vincentia, a Gremio, jsou cti­te­lé Biancy.

Tématem zde je boj o domi­nan­ci, spo­le­čen­ské role a při­ro­ze­nost, kon­text doby a moder­ní pohled. Ačkoliv v alž­bě­tin­ské době byla brá­na jako skvě­lá fraš­ka o nápra­vě rodin­né­ho řádu, dnes je inter­pre­to­vá­na jako kru­tý pří­běh o psy­cho­lo­gic­ké mani­pu­la­ci a domá­cím násií (tzv. gas­li­ghting).

Autor vyu­ží­vá typu ver­še, kte­rým je tzv. blankvers (pětis­to­pý nerý­mo­va­ný jam­bic­ký verš). Používá též výstu­py, kte­ré jsou sty­lis­tic­ky výstiž­né a vybrou­še­né, expre­siv­ní (cito­vě zabar­ve­né) výra­zy, situ­ač­ní komi­ka, jazy­ko­vé hříč­ky, meta­fo­ry, iro­nie a hlav­ně uží­vá sty­lis­tic­kých figur, jako jsou opa­ko­vá­ní slov.

Kdo lépe umí zkro­tit zlost­né ženy, nechť se při­hlá­sí; muž to vel­ké ceny.

Další díla

Připisuje se mu při­bliž­ně 38 docho­va­ných her, 154 sone­tů, dvě dlou­hé epic­ké bás­ně a něko­lik dal­ších bás­ní, z nichž někte­ré jsou nejis­té­ho autor­ství. Jeho hry byly pře­lo­že­ny do všech hlav­ních živých jazy­ků a jsou uvá­dě­ny čas­tě­ji než hry jaké­ho­ko­li jiné­ho dra­ma­ti­ka.

Kult či geniální dílo?

Shakespearovo dílo je beze­spo­ru geni­ál­ní, ale sou­čas­ně zna­me­ná pro svůj národ urči­tou for­mu kul­tu, něco jako je pro Řeky Homér, pro Italovy Dante nebo pro nás, Čechy, Máchův Máj.

Williama Shakespeare jako osobnost

William Shakespeare (pokřtěn 26. dub­na 1564 Stratford nad Avonou – 23. dub­na 1616 Stratford nad Avonou) byl ang­lic­ký bás­ník, dra­ma­tik a herec, kte­rý bývá pova­žo­ván za nej­vět­ší­ho ang­lic­ky píší­cí­ho spi­so­va­te­le a celo­svě­to­vě nej­vý­znam­něj­ší­ho dra­ma­ti­ka. Je čas­to nazý­ván ang­lic­kým národ­ním bás­ní­kem a „bar­dem z Avonu“. S Anne Hathawayovou se ože­nil ve věku 18 let a měl tři děti –  Susannu a dvoj­ča­ta Hamneta a Judith. Někdy mezi lety 1585 a 1592 začal v Londýně úspěš­nou kari­é­ru her­ce, dra­ma­ti­ka a spo­lu­vlast­ní­ka herec­ké­ho sou­bo­ru Služebníci lor­da komo­ří­ho (Lord Chamberlain’s Men), poz­dě­ji zná­mé jako Královská spo­leč­nost (King’s Men). Kolem roku 1613 ve věku 49 let ode­šel do ústra­ní do Stratfordu, kde o tři roky poz­dě­ji zemřel.