Kritiky.cz > Filmy > Filmové recenze > Zbožňovaný – Recenze – 40 %

Zbožňovaný – Recenze – 40 %

Zboz
Zboz
1 hvězda2 hvězdy3 hvězdy4 hvězdy5 hvězd (2 hlasů, průměr: 1,00 z 5)
Loading...

Pediatr Zdeněk (Jiří Bartoška) je miláč­kem všech. Jeho dospí­va­jí­cí vnuč­ka (Martina Czyžová) o něm dokon­ce plá­nu­je napsat do ško­ly obdiv­nou slo­ho­vou prá­ci. Zdeněk se totiž jeví jako vzor ide­ál­ní­ho muže, jenž nestr­pí jakou­ko­li nedo­ko­na­lost. Proto nemů­že vystát své­ho býva­lé­ho zetě Karla (Jiří Langmajer), jehož nevě­ra ukon­či­la jeho man­žel­ství se Zdeňkovou dce­rou Zuzanou (Petra Hřebíčková). Zdeněk mu ale při­tom nemá co vyčí­tat – sám své ženě Olze (Zuzana Kronerová) již 38 let zahý­bá s kole­gy­ní Danou (Ivana Chýlková). Nyní je však čer­s­tvě v důcho­du a dlou­ho­do­bý zálet­ný vztah se chys­tá ukon­čit. Zhrzená milen­ka nicmé­ně naru­ší jeho zahrad­ní rodin­nou sešlost a všem pří­tom­ným vyklo­pí prav­du, což se Zdeňkem sek­ne. S mrt­vi­cí je pře­ve­zen do nemoc­ni­ce, kde je mu dia­gnos­ti­ko­vá­no čás­teč­né ochr­nu­tí a dočas­ná neschop­nost mlu­vit...

Zbožňovaný – Recenze
Foto: Bioscop & Miloš Schmiedberger

 

Zbožňovaný je dru­hým režij­ním poči­nem Petra Kolečka, plod­né­ho sce­náris­ty a v posled­ní době i reži­sé­ra, pro jehož tvor­bu je klí­čo­vé to, kdo se s ním na rea­li­za­ci jeho scé­ná­řů podí­lí. V tom­to ohle­du se jako nesmír­ně efek­tiv­ní jeví Kolečkova spo­lu­prá­ce s Janem Prušinovským, jenž kupří­kla­du u seri­á­lů Okresní pře­bor nebo MOST!zasa­ho­val i do jejich scé­ná­ře, upra­vo­val jed­not­li­vé posta­vy, dia­lo­gy a situ­a­ce a zvlá­dl jim vtisk­nout cel­ko­vě věro­hod­něj­ší a vypra­věč­sky pev­něj­ší tvar. Filmům Bajkeřinebo Padesátka se tako­vé péče nedo­sta­lo, pro­čež zapadly do kome­di­ál­ní­ho pod­prů­mě­ru trpí­cí­ho dra­ma­tur­gic­ký­mi nedo­stat­ky, jed­no­roz­měr­ný­mi posta­va­mi a pří­zem­ním, až nevkus­ným humo­rem. Podobně skon­či­la i Kolečkova dva roky sta­rá režij­ní prvo­ti­na, mimo­řád­ně nepo­da­ře­ná a sexis­tic­ky vyzní­va­jí­cí spor­tov­ní roman­tic­ká kome­die Přes prs­ty, její­hož nato­če­ní se ujal neplá­no­va­ně v rám­ci nou­zo­vé­ho řeše­ní. Absence něja­ké dal­ší tvůr­čí auto­ri­ty, kte­rá by doká­za­la jeho lát­ku revi­do­vat, byla teh­dy obzvláš­tě zna­tel­ná.

Film Zbožňovaný je roz­hod­ně zda­ři­lej­ší a lépe ucho­pe­ný než kome­die Přes prs­ty (o moc níž ostat­ně kles­nout ani nešlo), mimo jiné i pro­to, že Petr Kolečko se ve sce­náris­tic­ké rovi­ně ten­to­krát doká­zal držet rela­tiv­ně zkrát­ka a vyva­ro­vat se věcem, jako jsou tře­ba oplz­lé vti­py o zná­sil­ně­ní. Bohužel se však stá­le neo­be­šel bez hloupých ste­re­o­ty­pů (viz např. naráž­ky na to, že ženy neu­mí zapar­ko­vat auto), bez znač­né­ho množ­ství režij­ně kře­čo­vi­tých voleb (píseň „Řekni, kde ty kyt­ky jsou“ hra­jí­cí ve scé­ně, v níž naštva­ná žena likvi­du­je milo­va­né chry­zan­témy své­ho man­že­la) nebo bez myš­len­ko­vé­ho rám­ce, v němž ženy nako­nec záko­ni­tě musí mužům odpus­tit všech­ny jejich pro­hřeš­ky. Největším nedo­stat­kem je však ten­to­krát vylo­že­ně sla­bý děj, při jehož psa­ní Petr Kolečko nale­zl inspi­ra­ci v pří­bě­hu své­ho dědeč­ka. Ať už ale byla sku­teč­ná situ­a­ce v jeho rodin­né his­to­rii jaká­ko­li, z osob­ní­ho téma­tu se nepo­da­ři­lo vytě­žit dost na to, aby to sta­či­lo na celo­ve­čer­ní film.

Foto: Bioscop & Miloš Schmiedberger
Foto: Bioscop & Miloš Schmiedberger

 

Příběh Zdeňka totiž kon­čí u toho, že je za svou nevě­ru potres­tán imo­bi­li­tou, načež je nucen bez­bran­ně trpět v péči milen­ky, kte­rá ho mučí svý­mi řeč­mi, svým pří­stu­pem i vaře­ním uni­ver­zál­ních hně­dých omá­ček. O něco pozo­ru­hod­něj­ší je rovi­na věno­va­ná Olze, jíž po bez­má­la čty­ři­ce­ti letech sná­še­ní man­že­lo­vy nevě­ry defi­ni­tiv­ně pře­te­kl pohár trpě­li­vos­ti, tak­že se koneč­ně hod­lá tro­chu odvá­zat a žít po svém a pro sebe. Díky tomu­to pří­stu­pu, jenž se vzpí­rá nut­nos­ti stát za zálet­ným man­že­lem za kaž­dou cenu, vše mu tole­ro­vat a nadá­le plnit úlo­hu pod­po­ru­jí­cí kuchař­ky a pekař­ky, je Olga zda­le­ka nej­sym­pa­tič­těj­ší posta­vou fil­mu, kte­rá však nará­ží na posta­vy vyčí­ta­vé dce­ry a ješ­tě vyčí­ta­věj­ší, až pře­kva­pi­vě kon­zer­va­tiv­ní a prudér­ní vnuč­ky. Ty ten­to slib­ně nača­tý motiv žen­ské eman­ci­pa­ce v pozd­ním věku nekom­pro­mis­ně zašla­pá­va­jí do země a Olgu mís­to toho navá­dě­jí ke smíř­li­vé­mu při­je­tí toho, že „všich­ni chla­pi děla­jí stej­né chy­by“, což je dost otrav­né. Snímek tak ve finá­le nor­ma­li­zu­je myš­len­ku, že nevě­ra je u mužů pou­ze otáz­kou času, což je mimo­cho­dem demon­stro­vá­no i na komic­ké ved­lej­ší posta­vě Zuzanina nové­ho pří­te­le (Štěpán Kozub).

Krom toho ale Zbožňovaný nic dal­ší­ho neří­ká a v zákla­du jde tudíž jen o jed­no­du­chou mora­lit­ku, kte­rá však půso­bí nekon­zis­tent­ně – zatím­co jeden nevěr­ník trpí, dru­hé­mu je odpuš­tě­no pro nic za nic. Žánr fil­mu je též nekon­zis­tent­ně roz­klí­že­ný do tonál­ně nevy­rov­na­né­ho koč­kopsa, v němž se situ­ač­ní vzta­ho­vá kome­die stří­dá se vzta­ho­vým melod­ra­ma­tem, čas­to i ze scé­ny na scé­nu. Takže když se dvě ženy pře­ta­hu­jí o bez­vlád­né­ho muže a před­há­ně­jí se v tom, kte­rá z nich má na něj vět­ší nárok, tak je to spíš nepří­jem­né než vtip­né, přes­to­že to vtip­né asi být mělo. Oproti tomu štipla­vý dia­log tchá­na a zetě vtip­ný je, ale jen do doby, než v něm Jiří Langmajer začne naštva­ně pře­zpí­vá­vat text pís­ně „Okno mé lás­ky“ od kape­ly Olympic, což je v tu chví­li vylo­že­ně nepři­mě­ře­ná reak­ce, kře­čo­vi­tě vyhna­ná ad absur­dum. Pointy mno­hých gagů jsou navíc pře­dem odhad­nu­tel­né, řada scén je zby­teč­ně doslov­ná, mno­ho dia­lo­gů půso­bí jako výpl­ňo­vá vata a děj má pod vli­vem vyprá­vě­ní těka­jí­cí­ho mezi růz­ný­mi posta­va­mi a pro­stře­dí­mi podo­bu série scé­nek, kte­ré jsou legrač­ní jen občas, a to vět­ši­nou spíš díky herec­kým pro­je­vům než díky scé­ná­ři.

Foto: Bioscop & Miloš Schmiedberger
Foto: Bioscop & Miloš Schmiedberger

 

Právě her­ci ve znač­né míře vylep­šu­jí cel­ko­vý dojem, evi­dent­ně se vel­mi sna­ží a doká­ží svý­mi kre­a­ce­mi leda­cos zachrá­nit. Především Zuzana Kronerová dává do své role všech­no a ční nad ostat­ní­mi i díky tomu, že její posta­va půso­bí jako jedi­ná poměr­ně věro­hod­ně. Oproti tomu tře­ba posta­va Zdeňka pří­liš věro­hod­ná není, ne snad kvů­li tomu, že by Jiří Bartoška nezvlá­dl před­vá­dět zdě­še­ný výraz s povis­lým kout­kem úst dosta­teč­ně uvě­ři­tel­ně, nýbrž kvů­li scé­ná­ři, kte­rý ho tla­čí do pří­liš neprav­dě­po­dob­ných situ­a­cí. V jed­né se tře­ba není scho­pen sám zved­nout z koleč­ko­vé­ho křes­la, přes­to­že před­tím bez pomo­ci zvlá­dl nastou­pit a vystou­pit z auta, řídit ho a po dosa­že­ní cílo­vé desti­na­ce si z něj to koleč­ko­vé křes­lo sám vyn­dat.

Je prav­da, že se u fil­mu Zbožňovaný dá na něko­li­ka mís­tech upřím­ně zasmát a že jeho herec­ké obsa­ze­ní tvo­ří samé schop­né a cha­risma­tic­ké herec­ké hvězdy, to z něj ale ješ­tě kva­lit­ní nená­roč­nou odde­chov­ku samo o sobě nedě­lá. V celo­ve­čer­ní fil­mo­gra­fii Petra Kolečka se Zbožňovaný sice řadí výš než Padesátka, Bajkeři či jeho režij­ní debut Přes prs­ty, i tak to ale vysta­čí sotva na slab­ší prů­měr, jenž zbož­ňo­vat oprav­du nelze.

 

Foto: Bioscop & Miloš Schmiedberger


Jak bude rekla­ma vypa­dat?
-
Nechceš zde rekla­mu napo­řád jen za 50 Kč?
Zobrazit for­mu­lář pro nákup
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

|

0
Budeme rádi za vaše názory, zanechte prosím komentář.x
Stránka načtena za 3,94332 s | počet dotazů: 262 | paměť: 71925 KB. | 29.02.2024 - 03:58:29