Svoboda jménem zlato – Vzpoura ve světě papírových peněz

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

„Jen lež potře­bu­je ber­lič­ky opo­ry stát­ní moci. Pravda sto­jí vzpří­me­ně sama o sobě.“

Benjamin Franklin

Na začát­ku recen­ze toho­to nád­her­né­ho a při­tom drob­né­ho svaz­ku se nemo­hu nezmí­nit o jed­nom kuri­oz­ním roz­ho­vo­ru s Miroslavem Singerem, guver­né­rem ČNB, kte­rý absol­vo­val v DVTV.

Prohlásil kro­mě jiných „zají­ma­vos­ti“ také něco, co mě oprav­du zau­ja­lo, nota bene z úst eko­no­ma.

„Papírové pení­ze nahra­di­ly to, co se dří­ve za pení­ze pova­žo­va­lo.“

Lehce mi spadla čelist, ale poslou­chal jsem dál. Tohle sice neby­la jedi­ná výživ­ná for­mu­la­ce z úst pana guver­né­ra, zato ale sta­či­la, abych si o něm jako o „odbor­ní­ko­vi“ udě­lal dosta­teč­ný obrá­zek.

Tak si tak říkám, kde bere obec­ně mno­ho eko­no­mů tu drzost pro­hla­šo­vat mezi řád­ky veš­ke­ré eko­no­mic­ké a finanč­ní dění před 20. a 21. sto­le­tím v pod­sta­tě za omyl. Jak? Právě tím, že pro­hla­šu­jí fiat pení­ze za jedi­né reál­né pla­ti­dlo a vadí jim de fac­to coko­li, co by jejich klid­né vní­má­ní svě­ta narušilo…problém je, že se tu vysky­tu­je tako­vá žlu­tá věcič­ka, kte­rá je tu už tisí­ce let a pozo­ru­je papí­ro­vou měnu s výra­zem tu vět­ší­ho, tu men­ší­ho poba­ve­ní…

Mluvím samo­zřej­mě o zla­tě, kte­ré bylo buď pří­mo měnou, nebo její nedíl­nou sou­čás­tí po tisí­ce let exis­ten­ce lid­ské civi­li­za­ce.

„Člověk má stá­le vol­bu mezi důvě­rou v při­ro­ze­nou sta­bi­li­tu zla­ta a důvě­rou v inte­li­gen­ci čle­nů vlá­dy. Při veš­ke­ré úctě k těm­to pánům, dokud je kapi­ta­lis­tic­ký sys­tém ješ­tě s námi, dopo­ru­ču­ji vám nalé­ha­vě: Rozhodněte se pro zla­to!“

George Bernard Shaw

Vzhledem k tomu, že kni­ha sama obsa­hu­je tisí­ce podrob­nos­tí a důvo­dů pro zla­to samot­né i klí­čo­vé udá­los­ti z jeho his­to­rie, ome­zím se zde na jaký­si výtah toho, proč kata­stro­fic­ké finanč­ní bub­li­ny posled­ních desí­tek let dovo­li­la až fiat měna.

Tím netvr­dím, že kolapsy před­tím nee­xis­to­va­ly, ale nedo­sa­ho­va­ly roz­hod­ně tako­vé míry a tako­vé rych­los­ti, jako dnes.

Důvody vychá­zí ze samot­né pod­sta­ty žlu­té­ho kovu. Klíčovou vlast­nos­tí zla­ta je jed­no­du­še to, že na roz­díl od papí­ro­vé měny ho nelze jen tak jed­no­du­še natisk­nout. Aby ho člo­věk zís­kal, zpra­co­val a mohl pou­ží­vat, něco ho to sto­jí. U zla­ta nee­xis­tu­je prin­cip něco za nic, kte­rý vlá­dy všech zemí svě­ta tak bytost­ně milu­jí a nechtě­jí se ho za žád­nou cenu vzdát. Proto prá­vě zla­to fun­go­va­lo a fun­gu­je dodnes jako kon­zer­vant hod­no­ty tam, kde všech­no ostat­ní selhá­vá.

Dlouho navíc fun­go­val tzv. zla­tý stan­dard, tedy napo­je­ní papí­ro­vých peněz na fyzic­ké zla­to. Ano, pení­ze byly náso­be­ny i v tom­to pří­pa­dě, ale tato akti­vi­ta nemoh­la pro­bí­hat ze záko­na done­ko­neč­na, měla hor­ní limit. Teprve během dru­hé polo­vi­ny dva­cá­té­ho sto­le­tí došlo k jeho zru­še­ní a tím pádem defi­ni­tiv­ní­mu roz­po­je­ní fiat peněz a zla­ta.

Pak už nic nebrá­ni­lo neo­me­ze­né­mu uvol­ňo­vá­ní dal­ších emi­sí ban­ko­vek do obě­hu, kte­ré napros­to neodrá­že­ly reál­ný stav výko­nu eko­no­mi­ky, ale dovo­lo­va­ly a stá­le dovo­lu­jí ono poli­ti­ky tak oblí­be­né gene­ro­vá­ní peněz z niče­ho.

Se vše­mi těmi­to prv­ky z his­to­rie peněz a zla­ta sezna­mu­je pub­li­ka­ce víc než dosta­teč­ně a hlav­ně zasa­zu­je zla­to do his­to­ric­ké­ho i spo­le­čen­ské­ho kon­tex­tu, kte­rý jas­ně uka­zu­je jeho důle­ži­tost jak v minu­los­ti, tak roli v sou­čas­nos­ti.

Jen pro srov­ná­ní: jedi­nou záru­kou fiat peněz je stát­ní garan­ce a sku­teč­nost, že je chtě­jí všich­ni kolem nás. Proč? Protože jsou garan­to­vá­ny vlá­dou a chtě­jí je všich­ni kolem nás.

Za zla­to se nemu­sí zaru­čo­vat nikdo – sto­jí samo o sobě. Jeho zís­ká­ní něco sto­jí, jeho cena se sice v čase pohy­bu­je, ale nikdy, nikdy nebu­de nulo­vá.

Je to stej­ná aro­gan­ce vlá­dy jako aro­gan­ce člo­vě­ka vzhle­dem k jeho evo­luč­ní­mu vývo­ji. Když vez­me­me v úva­hu stá­ří země a dobu, po kte­rou se tu vyví­jel život (a stá­le vyví­jí), a při­rov­na­li ji k 24 hodi­nám, kte­ré má den, pak se člo­věk obje­vil někdy ve 23:59:57, tedy tři vte­ři­ny před půl­no­cí. A se stej­nou aro­gan­cí, s jakou se koli­krát pro­hla­šu­je­me za nej­vyš­ší čle­ny živo­čiš­né říše, pro­hla­šu­je­me za jedi­né sku­teč­né to, co jsme zaved­li tepr­ve před něko­li­ka desít­ka­mi let a zatím nám to způ­so­bu­je spí­še pro­blémy…

Blog auto­ra: http://umenivyberu.cz