Ya yen - The Banquet

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

K mému vel­ké­mu potě­še­ní zača­ly před pár roky fil­my z asij­ské pro­duk­ce opět zapl­ňo­vat seda­dla i západ­ních kin. Přispěly k tomu dechbe­rou­cí hity jako Tygr a drak, Hrdina nebo Klan léta­jích dýk. Jistě, ne kaž­dý divák doká­zal pře­kous­nout to, že se hlav­ní posta­vy vzná­še­ly vzdu­chem a zvlá­da­ly tako­vé kous­ky, kte­ré by nedo­ká­zal Superman. Ale přes­to i ti, kte­rým ten­to styl nese­dl muse­li při­znat, že po vizu­ál­ní strán­ce (a pře­de­vším pak mlu­vím o cho­re­o­gra­fii sou­bo­jů) jsou hity z asij­ské pro­duk­ce bez­kon­ku­renč­ní.The Banquet pokra­ču­je v nasto­le­ném tren­du a dává si zále­žet na tom, aby stře­ty vypa­da­ly co nej­lé­pe. Nejsou tak barev­ně výraz­né jako ve zmí­ně­ném Hrdinovi a nejsou ani tak monu­men­tál­ní (maxi­mál­ní počet bojov­ní­ků se počí­tá na desít­ky, ne na stov­ky). Navíc je jich až pře­kva­pi­vě málo. I před úcty­hod­nou dél­ku Ye yan (přes dvě hodi­ny) se vět­ši­nu času nevál­čí, ale­spoň ne s pomo­cí zbra­ní. Tentokráte jsou tu hlav­ní pře­de­vším dia­lo­gy a sáhodlou­hé zábě­ry na tvá­ře ústřed­ních postav.

Osobně jsem byl z počát­ku zma­te­ný. Neustále jsem čekal, kdy se všich­ni vrh­nou do boje a vyře­ší své pro­blémy ostřím meče. Především kvů­li tomu, že úvod­ní bitva je zvlád­nu­ta na výbor­nou. Je neu­vě­ři­tel­ně poe­tic­ká, evo­ku­je spí­še tanec, avšak je také poměr­ně bru­tál­ní. Postupem času ale bude akce ubý­vat a k vlá­dě se dosta­nou slo­va. Byl jsem nejdří­ve poměr­ně zkla­mán, pro­to­že jsem oče­ká­val hlav­ně gigan­tic­ké bitvy. Ale čím více se blí­ži­lo tra­gic­ké finá­le, tím více mě vzta­hy mezi něko­li­ka hlav­ní­mi posta­va­mi zají­ma­ly více a více.

K tomu bez pochyb pomoh­lo i herec­tví před­sta­vi­te­lů ústřed­ních rolí. Křehká Ziyi Zhang, Daniel Wu, You Ge nebo Xun Zhou nepře­hrá­va­jí, nao­pak si vysta­čí s mini­ma­lis­tic­ký­mi výra­zo­vý­mi pro­střed­ky. Sázejí hlav­ně na to, že jejich emo­ci­o­nál­ní roz­po­lo­že­ní bude čitel­né z jejich očí. A fun­gu­je to i v pří­pa­dě nás, kte­ří nepo­chá­zí­me z asij­ské­ho kon­ti­nen­tu.

Je více než oči­vid­né, že inspi­ra­cí pro The Banquet se sta­ly tragé­die (film také bývá popi­so­ván jako ztra­ce­ná adap­ta­ce Hamleta). Příběh je zasa­zen do desá­té­ho sto­le­tí, když je Čína pohl­ce­na cha­o­sem. Nový císař dose­dl na trůn díky tomu, že za podiv­ných okol­nos­tí zemřel jeho bra­tr. Nový pano­vík dělá nárok nejen na trůn, ale také na jeho mla­dou man­žel­ku Wan (Ziyi Zhang). Ta je ale zami­lo­vá­na do syna mrt­vé­ho vlád­ce, své­ho nevlast­ní­ho syna Wu Luana (Daniel Wu). Ve hře je tak pomsta, tou­ha po moci i lás­ka.

Asiaté jsou kro­mě bojo­vých scén také mis­try emo­cí. Někdy je sna­ha zapů­so­bit na city pro západ­ní­ho divá­ka mož­ná až pře­hna­ná, ale stá­le ješ­tě sne­si­tel­ná. Zásluhu na tom mám také hud­ba, kte­rá je jed­nou z nej­vět­ších před­nos­tí Ye yan. Především pak finál­ní kou­sek je, i přes­to­že, mu asi málo­kdo z nás poro­zu­mí (ješ­tě, že exis­tu­jí titul­ky), fas­ci­nu­jí­cím zážit­kem.

Přesto se prav­dě­po­dob­ně v závě­ru nevy­hne­te urči­té­mu zkla­má­ní. Jak bylo zmí­ně­no, film vel­mi brzy nasto­lí poma­lé tem­po a ube­re na akč­nos­ti. I tak ale čeká­te, že se na kon­ci ode­hra­je finál­ní bitva, kte­rá vás sra­zí do kolen. Nedočkáte se. Dojde jen na men­ší střet, kte­rý je zastí­něn kon­cem, ve kte­rém vět­ši­na postav umí­rá, tak jak je v tragé­di­ích zvy­kem.

Trošku se obá­vám toho, že naše pub­li­kum Ye Yan nepři­jme. Hrdinu nebo Klan léta­jí­cích dýk plno lidí zhlédlo pro­to, že tyto fil­my nabíd­ly atrak­tiv­ní akci. Ostatní aspek­ty byly pro někte­ré divá­ky podruž­né. V The Banquet je bojo­vých scén oprav­du mini­mum, jde spí­še o komor­ní dra­ma v úchvat­ném vizu­ál­ním podá­ní, kte­ré pro něko­ho ply­ne až v pří­liš poma­lém tem­pu.