K mému velkému potěšení začaly před pár roky filmy z asijské produkce opět zaplňovat sedadla i západních kin. Přispěly k tomu dechberoucí hity jako Tygr a drak, Hrdina nebo Klan létajích dýk. Jistě, ne každý divák dokázal překousnout to, že se hlavní postavy vznášely vzduchem a zvládaly takové kousky, které by nedokázal Superman. Ale přesto i ti, kterým tento styl nesedl museli přiznat, že po vizuální stránce (a především pak mluvím o choreografii soubojů) jsou hity z asijské produkce bezkonkurenční.The Banquet pokračuje v nastoleném trendu a dává si záležet na tom, aby střety vypadaly co nejlépe. Nejsou tak barevně výrazné jako ve zmíněném Hrdinovi a nejsou ani tak monumentální (maximální počet bojovníků se počítá na desítky, ne na stovky). Navíc je jich až překvapivě málo. I před úctyhodnou délku Ye yan (přes dvě hodiny) se většinu času neválčí, alespoň ne s pomocí zbraní. Tentokráte jsou tu hlavní především dialogy a sáhodlouhé záběry na tváře ústředních postav.
Osobně jsem byl z počátku zmatený. Neustále jsem čekal, kdy se všichni vrhnou do boje a vyřeší své problémy ostřím meče. Především kvůli tomu, že úvodní bitva je zvládnuta na výbornou. Je neuvěřitelně poetická, evokuje spíše tanec, avšak je také poměrně brutální. Postupem času ale bude akce ubývat a k vládě se dostanou slova. Byl jsem nejdříve poměrně zklamán, protože jsem očekával hlavně gigantické bitvy. Ale čím více se blížilo tragické finále, tím více mě vztahy mezi několika hlavními postavami zajímaly více a více.
K tomu bez pochyb pomohlo i herectví představitelů ústředních rolí. Křehká Ziyi Zhang, Daniel Wu, You Ge nebo Xun Zhou nepřehrávají, naopak si vystačí s minimalistickými výrazovými prostředky. Sázejí hlavně na to, že jejich emocionální rozpoložení bude čitelné z jejich očí. A funguje to i v případě nás, kteří nepocházíme z asijského kontinentu.
Je více než očividné, že inspirací pro The Banquet se staly tragédie (film také bývá popisován jako ztracená adaptace Hamleta). Příběh je zasazen do desátého století, když je Čína pohlcena chaosem. Nový císař dosedl na trůn díky tomu, že za podivných okolností zemřel jeho bratr. Nový panovík dělá nárok nejen na trůn, ale také na jeho mladou manželku Wan (Ziyi Zhang). Ta je ale zamilována do syna mrtvého vládce, svého nevlastního syna Wu Luana (Daniel Wu). Ve hře je tak pomsta, touha po moci i láska.
Asiaté jsou kromě bojových scén také mistry emocí. Někdy je snaha zapůsobit na city pro západního diváka možná až přehnaná, ale stále ještě snesitelná. Zásluhu na tom mám také hudba, která je jednou z největších předností Ye yan. Především pak finální kousek je, i přestože, mu asi málokdo z nás porozumí (ještě, že existují titulky), fascinujícím zážitkem.
Přesto se pravděpodobně v závěru nevyhnete určitému zklamání. Jak bylo zmíněno, film velmi brzy nastolí pomalé tempo a ubere na akčnosti. I tak ale čekáte, že se na konci odehraje finální bitva, která vás srazí do kolen. Nedočkáte se. Dojde jen na menší střet, který je zastíněn koncem, ve kterém většina postav umírá, tak jak je v tragédiích zvykem.
Trošku se obávám toho, že naše publikum Ye Yan nepřijme. Hrdinu nebo Klan létajících dýk plno lidí zhlédlo proto, že tyto filmy nabídly atraktivní akci. Ostatní aspekty byly pro některé diváky podružné. V The Banquet je bojových scén opravdu minimum, jde spíše o komorní drama v úchvatném vizuálním podání, které pro někoho plyne až v příliš pomalém tempu.
