Troja – Aby bylo mezi námi od počátku jasno: Trója NENÍ historický film.

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Á, vidím, že mi nevěříte. Dobrá, řeknu to tedy ještě jednou: Trója NENÍ historický film. A do třetice:Trója NENÍ historický film. Už je to lepší?

Historický film by se měl snažit o věrnou interpretaci příslušných událostí, ale to je evidentně to poslední, o co režiséru Wolfgangovi Petersenovi šlo. Legendární Homérovou Illiadou se inspiroval velmi volně s důrazem na slově velmi. Zpočátku se přitom Trója tváří celkem seriózně. Prostřednictvím úvodních titulků a názorných mapek nás zasvěceně informuje o politické situaci a rozložení sil kolem Středozemního moře před třemi tisíci let. O to méně čekané – a o to nebezpečnější – jsou však nebetyčné hlouposti, ke kterým začne v polovičce scénáře docházet jako na běžícím páse.

Povrchní pokusy budit zdání, že jde o seriózní historický film, podporuje i nepřítomnost bohů. Ti přitom hrají v Homérově eposu velmi důležitou úlohu. Zapomenout můžete i na legendární jablko sváru, Odyssea předstírajícího šílenství, obětovanou Ifigenii a podobné věci, které zřejmě považovali američtí filmaři za podružné.

Desetiletá válka se zde scvrkla na pouhé dva týdny. Dva z hrdinů, kteří měli trójskou válku přežít, zde předčasně zahynou (nápověda: jednoho z nich po návratu domů měla zabít jeho vlastní manželka); jeden naopak přežije o něco déle. Z dalších kiksů je nepřehlédnutelné například slunce, které ve filmu vychází na západě (dá se to poznat podle orientace pobřeží filmové Malé Asie).

Výše zmíněné odchylky od předlohy jsou ovšem to jediné, čím má film šanci překvapit lidi, kteří příběh trojské války znají (chci doufat, že jich je v české populaci většina). Překvapení to však rozhodně není milé, spíš takový danajský dar. Na frak dostává i většina ostatních hrdinů a nejvíc ze všech sám Achilles. A to přesto (nebo právě proto), že se příběh točí takřka výlučně kolem něho. Scenárista udělal z povíce kladného antického hrdiny příšerně plytkou, brutální a hlavně nudnou a nezajímavou postavu, se kterou se snad nemohou ztotožnit ani fanatické obdivovatelky jeho představitele, kterým samozřejmě není nikdo jiný než dlouho dopředu avizovaný Brad Pitt. Přiznám se, že jsem Pitta nikdy neměl rád, a tento film mě v mé averzi ještě utvrdil. Ten chlap tady nehraje jako herec s honorářem desítek milionů dolarů, ale jako náhradník v ochotnickém divadle. Když Achilles nakonec konečně padnul (přesněji: teatrálně se zřítil k zemi), všichni v sále i na plátně se málem roztleskali úlevou.

Achilles je tedy bohužel zároveň Achillovou patou celého filmu. Vím, je to trapné přirovnání, ale každý film má takové metafory, jaké si zaslouží.

Příšerného Achilla a o něco málo lepšího Parida (v podání Orlanda „Legolase“ Blooma) naštěstí trochu kompenzuje Hektor. I jeho místo v eposu scenárista trochu překroutil, ale Hektor je zde alespoň postavou, s jakou se divák může sžít. Jeho představitel Eric „Hulk“ Bana aspoň hraje narozdíl ode dvou výše zmiňovaných pořádně a něco z vnitřní rozervanosti antického hrdiny v něm navzdory necitlivosti filmařů přece jen zůstalo. Totéž v menší míře platí také o Odysseovi, kterého hraje po Bloomovi další celebrita z Pána prstenů – Sean „Boromir“ Bean. Pokud jde o lepší část hereckého ansáblu, nesmíme se zapomenout zmínit o Hektorově manželce, kterou zosobnila půvabná Saffron Burrowsová (viz Angel veWing Commanderovi). Od dob WC se naučila pořádně hrát (ačkoli i ve WC ve srovnání s ostatními herci zářila jako supernova) a kromě toho je skutečně velmi krásná (považuji ji za jednu z nejhezčích hereček současnosti). Totéž se kupodivu nedá říct o Heleně trojské, pro jejíž roli byla z nepochopitelných důvodů vybrána poněkud nevýrazná německá blondýna Diane Krugerová. Z dalších aktérů zmiňme ještě Braina Coxe jako nejmocnějšího řeckého krále Agamemnóna a Brendana Gleesona jako Helenina manžela Meneláa.

Film v podstatě sestává ze dvou různých druhů scén, které se víceméně pravidelně střídají: na jedné straně ze scén, kdy se mohutně válčí, na straně druhé z pasáží, kdy se neválčí a kde hrdinové nad válčením pouze rozumují. Druhý typ je opepřen několika nezbytnými patetickými rodinnými vztahy a milostnými avantýrami a zhusta při nich zní jakési podivné ženské kvílení, jež je zřejmě náhražkou hudby. Pořádný hudební doprovod by byl zřejmě příliš drahý.

Bitevní scény – a hlavně občasné souboje muže proti muži – jsou naštěstí podané opravdu pěkně, ale to je vzhledem k vysoké konkurenci akčních a válečných filmů dnes už standard. V konečném důsledku pro mě byla Trója pořádným zklamáním. Wolfgang Petersen má přitom na svém kontě takové trháky jako Air Force Onenebo Ponorka. Inu, je vidět, že některým tématům prostě Hollywood nesvědčí a že filmová limonáda se dá s trochou drzosti udělat opravdu z čehokoli.

Tróje však rozhodně nelze upřít dvě věci: 1) není uspěchaná (však taky má okolo 160 minut); 2) nenudil jsem se při ní. Vlastně byla celkem zábavná. Ale za jakou cenu?

Nechtěl bych, abyste mou kritiku pochopili špatně a aby vyzněla až moc přísně. Je dobře, že se točí filmy s historickými náměty. Jenom doufám, že si filmaři pod Petersenovým velením nevezmou příště na paškál „druhý díl“ Homérova eposu. Kdoví, kam by v jejich podání chudák Odysseus doplul. Zřejmě do Ameriky.

Recenze napsána:  15. 5. 2004

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře