V tichu - 55 %

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Režisér a scé­náris­ta Zdeněk Jiráský si pro své nové fil­mo­vé dílo zvo­lil netra­dič­ní způ­sob vyprá­vě­ní, kte­ré balan­cu­je na hra­ně hra­né­ho a doku­men­tár­ní­ho fil­mu. Zachycuje pří­běhy něko­li­ka uměl­ců židov­ské­ho půvo­du ve 30. až 40. letech minu­lé­ho sto­le­tí. Jejich život­ní osu­dy se nepro­po­ju­jí, ale sou­běž­ně se napl­ňu­je jejich tra­gic­ká život­ní ces­ta až do kon­cen­t­rač­ních tábo­rů. Hlavními posta­va­mi jsou balet­ka Alica Flachová, pia­nis­ta a diri­gent Karol Elbert, skla­da­tel a diri­gent Arthur Chitz, kla­ví­rist­ka Edith Kraus a mla­dí čle­no­vé vokál­ní sku­pi­ny, jejíž jmé­no není pod­stat­né. Všichni hrdi­no­vé pro­chá­ze­jí svou ces­tu od pří­jem­ných chvil plných klid­ných popis­ných vět přes obdo­bí tem­né­ho poní­že­ní a ztrá­ty osob­ní důstoj­nos­ti.

Jednotlivé posta­vy mají své sny, ambi­ce a život­ní lás­ky. Jsou před vál­kou uzná­va­ný­mi osob­nost­mi a mají své obdi­vo­va­te­le. Jenže být zná­mý a úspěš­ný umě­lec ješ­tě nemu­sí být život­ní výhra. V nacis­tic­kém  Německu pla­tí stej­ně tvr­dá pra­vi­dla pro všech­ny Židy bez ohle­du na jejich před­cho­zí čin­nost a oce­ně­ní. A stej­ně nekom­pro­mis­ní pra­vi­dla byla zave­de­na i na Slovensku. Všichni musí do kon­cen­t­rač­ních tábo­rů a rea­li­ta je kru­tá. Nezbývá, než mít štěs­tí a sil­nou vůli pře­žít.

Film vyu­ží­vá voiceo­ver, kdy mlu­ve­né slo­vo hovo­ří posta­vy mimo obraz a vyja­dřu­jí vět­ši­nou své tou­hy nebo pohled na danou situ­a­ci. V něko­li­ka scé­nách výraz­ně domi­nu­je hud­ba, kte­rá pod­tr­hu­je aktu­ál­ní atmo­sfé­ru. Hudební slož­ka se dostá­vá do popře­dí fil­mu zejmé­na v jeho prv­ní polo­vi­ně, kdy se hlav­ní hrdi­no­vé mohou ješ­tě své hudeb­ní čin­nos­ti věno­vat. Jednotlivé scé­ny mají švih, odliš­nou atmo­sfé­ru a dochá­zí k cit­li­vé­mu pro­po­je­ní his­to­ric­kých zábě­rů s hra­ný­mi scé­na­mi. V době zavá­dě­ní pra­vi­del pro židov­ské oby­va­te­le, zatče­ní a pře­ží­vá­ní v kon­cen­t­rač­ních tábo­rech, se mění barev­nost i vyzně­ní jed­not­li­vých scén. Průvodní hlas se stří­dá se zvu­ky, kte­ré dotvá­ře­jí děsi­vou atmo­sfé­ru. Mění se pocho­pi­tel­ně výraz­ně i pro­stře­dí, kte­ré má evo­ko­vat drs­né život­ní a pra­cov­ní pod­mín­ky v tábo­rech. Možná je to výbě­rem scén nebo stři­hem, ale před­vá­leč­né obdo­bí snes­lo urči­tou sty­li­za­ci, kte­rá však v dra­ma­tic­kých scé­nách už nefun­gu­je. Jednotlivá časo­vá obdo­bí oddě­lu­jí zábě­ry tis­kař­ské­ho stro­je, kte­rý tisk­ne Lexikon význam­ných židov­ských uměl­ců. Působí jak iro­nic­ký “stroj času“.

Nelze upřít reži­sé­ro­vi sna­hu o ori­gi­nál­ní pří­stup při zpro­střed­ko­vá­ní dra­ma­tic­kých osu­dů hlav­ních hrdi­nů. Proto vní­mám film spíš jako hra­ný doku­ment, kte­rý se sna­ží uká­zat na osu­du něko­li­ka židov­ských uměl­ců zrůd­nost celé­ho nacis­tic­ké­ho sys­té­mu. Ale jako doku­men­tár­ní film při­ná­ší málo fak­tic­kých informa­cí a hra­né scé­ny půso­bí pří­liš sty­li­zo­va­ně. Sledování více hrdi­nů vyža­du­je také více dějo­vých linií. Nedojde však k jejich pro­po­je­ní, neboť kaž­dá posta­va má svůj svět a jiné výra­zo­vé pro­střed­ky. Nejvýraznější se ve fil­mu půso­bí pří­běh kla­ví­rist­ky Edith Kraus, kte­rou hra­je Judith Bárdos. Ta se postup­ně dostá­vá do divác­ké­ho pově­do­mí a její hra na kla­vír dodá­vá scé­nám vnitř­ní klid a noble­su. Škoda, že reži­sér nevě­no­val ener­gii na vytvo­ře­ní fil­mu jen o osu­du této význam­né kla­ví­rist­ky. Více postav sice nabíd­lo mož­nost sle­do­vat růz­né umě­lec­ké svě­ty, ale jako celek film ztra­til napě­tí a osu­dy jed­not­li­vých postav ztrá­ce­jí na půso­bi­vos­ti.

Svým námě­tem a jeho netra­dič­ním zpra­co­vá­ním může být film zají­ma­vým dílem pro arto­vá kina, tele­vi­zi nebo pro škol­ní fil­mo­té­ky.