(1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...Když jsem začal chodit na gympl, objevil jsem v domě svých prarodičů doslova poklad: Staré ročníky časopisu Kino, zrovna z druhé poloviny šedesátých let, kdy se stala československá kinematografie světově uznávanou (kdeže jsou ty doby…) a kdy se objevila úplně nová generace skvělých filmařů a najednou i staří rutinéři začali točit pozoruhodné věci. Nejenže v těch časopisech byly moc pěkné obrázky vnadných hereček, což mne tehdy právě začínalo dost zajímat, ale dočetl jsem se i spoustu informací o filmech, které jsem podle názvu vůbec neznal, v televizi je nedávali a nebyly na programu ani těch nejlepších kin včetně filmových klubů. Postupně jsem se mimoděk vypracoval skoro na experta na trezorové filmy. Znal jsem jejich názvy, děj, herecké obsazení, měl jsem načtené dobové recenze, takže jsem tušil, v čem jsou asi dobré a v čem ne, a postupně jsem zjišťoval, že je pravděpodobně vzhledem k jejich obsahu nikdy neuvidím, a začal taky postupně chápat, proč.
Jedním z nich byl i film režiséra Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci, který měl v různých dobových hodnoceních snad úplně nejlepší výsledky, kritici na něj pěli ódy a ve stalinistickém myšlení zastydlí funkcionáři z něj museli doslova „lézt po zdi“. Pátral jsem po filmu všemi tehdy dostupnými způsoby, moc jsem toužil ho vidět na vlastní oči, a přitom všichni jen krčili rameny, uhýbali očima a říkali mi, že to prostě musím chápat, ale že tenhle film opravdu nikdy v životě neuvidím. Nakonec se vše změnilo, hlídači trezorů přišli o své klíče a já měl dost příležitostí vidět kýžený film několikrát v televizi, ale úplně poprvé jsem ho shlédl v prostředí, pro které byl dimenzovaný - tedy v kině; na to se dnes často zapomíná, že starší filmy jsou ještě dělané prakticky výhradně pro kina, takže televizní obrazovka, obrazovka počítače nebo dokonce - nedej bože - displej mobilního telefonu jim notně ubírá na účinku, zvlášť jde-li o dílo s tak významnou výtvarnou poetikou. A znovu jsem si uvědomil, že - jako u všech opravdu dobrých filmů - i když ho vidím poněkolikáté, nenudí mne, ale nacházím v něm stále nové a nové potěšující drobnosti, objevuji vztahy, kterých jsem si dříve nevšiml, můžu přemýšlet o nových výkladech některých scén a díky časovému odstupu mne napadají i některé vazby na to, co se děje v současnosti. Ale v tom je smysl výborných uměleckých děl, že mají vždy co říct nejen k době, kdy vznikla nebo o které pojednávají, ale i o vždy nové a nové současnosti.
Proto jsem si vybral pro další článek z rubriky Kulturní špehýrkou právě tento legendární film. Jako obyčejně nebudu psát ani tak o obsahu ani o faktech (tento blog není čtenářský deník), které je možné najít kdykoli na webu, ale připojím něco z vlastní kuchyně - tedy pár vlastních postřehů a myšlenek, které mi v hlavě harašily, když jsem se na film díval.
Jsem přesvědčený, že Všichni dobří rodáci jsou i s mnohaletým odstupem především výborným a profesionálně udělaným filmem. Nemusí mi chutnat úplně všechna sousta této filmové krmě (k určitým výhradám se ještě v textu vrátím), ale to neznamená, že při této opulentní hostině pro divákovy smysly nejsou mé filmové chuťové buňky vrchovatě uspokojeny. Tento film je jedním z mála, u kterých se dokážu doslova propadnout v čase; mám pocit, že jsem se stal přímým pozorovatelem života v poválečné moravské vesnici (režisér Jasný je rodákem z Kelče, kde také mají filmové postavy své skutečné předobrazy), že v této vesnici dokonce sám žiju a vidím kolem sebe nikoli herce, ale své sousedy, se kterými podle nějakého podivného božího záměru sdílíme společný prostor k žití, navzdory odlišnostem mezi námi, odlišnostem, které - nerozdmychávány zásahy zvenčí - mohou snad existovat v přirozené rovnováze. Ale doba rozrytá čerstvými válečnými zkušenostmi nebyla nakloněna bezproblémovému soužití podle pradávných pravidel, roli Boha najednou umenšuje jiná ideologie, která v období ve filmu nazvaném skoro líbezně „Předjaří 1948“ nabyla vrchu a rozhodla se svůj vítězný čas si náležitě užít.
A my můžeme sledovat, jak vesničtí přátelé a sousedi, povětšinou připoutáni odkazem generací svých předků ke kousku půdy v tradiční rovnováze se základním přírodním cyklem zrození, žití a smrti, prožívají po skončení války krátké euforické období vzájemné blízkosti, které bude vystřídáno dobou odcizení, rozdělení na nesmiřitelné skupiny. Jedna z vizuálně i symbolicky nejsilnějších a nejpodstatnějších scén filmu je dlouhý záběr, ve kterém se vesničané - po společném veselém večeru v místní hospodě - probouzejí na stráni pod vzrostlým stromem, aby je měkké paprsky vycházejícího slunce přiměly napohled k obyčejnému odchodu do jejich domovů - ve skutečnosti se však rozcházejí do nové budoucnosti, každý za svým životem, a vzdalují se nejen od nádherně nasvíceného stromu, toho zástupného centra vesmírného rozpínání, ale i navzájem jeden druhému. Přitom ty sluneční paprsky, které je k takovému rozchodu přiměly, nejsou samy o sobě dobré či špatné; to jen člověk uvažuje v těchto kategoriích a jen on jim dává svými různorodými cíli, láskami či nenávistmi opravdový obsah; slunce, stejně jako další přírodní elementy - vítr, voda a ve zdejších vesnických poměrech hlavně půda, jsou odvěkou daností, u které nemá smysl posuzovat, zda se nám líbí nebo nelíbí. Východ slunce je symbolickým počátkem, krátký čas vlídného spolužití končí, lidé se probouzejí, poměry se mění a každý z obyvatel se orientuje v nových poměrech podle svých osobních cílů, ideálů a svého charakteru.
I v napohled idylickém souznění ale už dřímají zásadní rozpory, které po změně společenských pořádků propuknou naplno a dopadnou vlastně úplně na všechny, ať už stojí na jakékoli straně: Hned v prvních obrazech filmu vidíme učitele Otčenáše (Vlastimil Brodský), jak hraje spolu s vesnickým sborem v kostele na varhany pokrokové písně, takže se kostelní lodí nesou slova „Rudá vojska od východu…“ a „Za Beneše, za Stalina…“. Nové smýšlení vystrkuje růžky v pro mnohé sympatické a přirozené opozici vůči tradičnímu náboženskému modelu. Po příchodu faráře však ještě volně přejde na tradiční „Chválu vzdejme“. Doba, která zanedlouho vytvoří obraz církve jako nepřítele a bude stíhat její zástupce jako velezrádce, ještě nenastala, lépe řečeno nepropukla v plné síle. Paradoxní je, že kola nových pořádků roztáčejí právě ti, kteří z původních pořádků vzešli a rozumějí jim; to až v dalším sledu (a vždy stejně zákonitě) se chápou moci ti, kteří v nevěří v žádné ideály kromě vlastního prospěchu. Právě těm idealisté Otčenášova typu dláždí svými činy cestu.
To nenápadně důležité se skrývá v rozhovoru Otčenáše s manželkou, která mu vytýká, že jde ve skutečnosti proti lidem: „Sám nevíš, do čeho lidi ženeš, nutíš je, do čeho sami nechtějí.“ „Však oni to pochopí, že jsme to mysleli dobře. A když ne oni, tak jednou jejich děti!“ Zrovna v tomhle „ideálu obecného dobra“ vidím memento i pro současnost a pro budoucnost, protože mesiášů dobra, kteří přesně vědí, jak věci mají být, a jaké hodnoty tedy musejí všichni povinně sdílet, se najde ve všech dobách i kulturách dost. „Proč zavírat pro kázání?“ hlásá Otčenáš praktickou „sousedskou“ toleranci, ale přitom nevidí nebo nechce vidět, že síly, jejichž jménem vystupuje, jdou přesně proti tomuto principu a budou potírat jakoukoli stopu odlišného názoru: To místní fotograf a nastávající bezohledný aparátčík (výborný Ilja Prachař) to vidí mnohem jasněji a přesně v souladu s černobílým viděním světa nových ideologů: „A půjdeme tvrdě! A kdo se nám postaví, toho setnem!“ I proto se postupně dostane Otčenáš do jakéhosi prostoru mezi „opravdovými revolucionáři“ a obyčejnými lidi, jeho místo jako by nebylo ani na jedné ani na druhé straně. „Dostali jsme se oba mezi velká kola,“ říká svému příteli (byť revoluční mluvou - vlastně už teď třídnímu nepříteli), sedláku Františkovi (Radoslav Brzobohatý). Doba nepřeje přirozeným ideálům, je třeba prosazovat „oficiální linii“.
Velmi silnou stránkou filmu je propojení „velké historie“ s malými konkrétními lidskými osudy. Historický únorový předěl z roku 1948 sem ostatně doznívá jen formou vyprázdněných hesel z místního rozhlasu: „Politika se stane věcí cti... Bude zase dobře... Naše koruna je jednou z nejstálejších měn v Evropě.“ Na druhé straně vidíme Jořku Pyřka (Vladimír Menšík), mimořádně zručného ale příliš volnomyšlenkářského „kradáka“, zvyklého občas pobývat za své skutky v kriminálu, který ale nedokáže přijmout představu „nového nápravného zařízení se školením“, což vede až k jeho tragické smrti. Vidíme nepříliš hrdinného krejčího Frantu Lampu (Václav Babka), který ještě naivně věří v to, že si pořídí krejčovský salón, než mu noví usurpátoři moci vysvětlí, že se tím stává vykořisťovatelem, a tedy i nepřítelem, kterého je třeba zlikvidovat. Vidíme pošťáka Bertina (Pavel Pavlovský), který je okouzlený láskou k Veselé vdově (Drahomíra Hofmanová) a snaží se podle své přirozenosti pomáhat lidem, ale shodou okolností a kvůli tragické záměně je odpůrci nového zřízení „zastřelen jako srnec“ místo nenáviděného Otčenáše. Vidíme kulaka Zášínka (Waldemar Matuška), který žije jen pro současnost, protože v nových poměrech žádnou budoucnost nemá a minulost se mu spojuje se sebevýčitkou kvůli smrti jeho židovské manželky (Marie Málková). A jako dominantní postavu tradičního sedláka žijícího obyčejný nerevoltující život plný práce, vidíme již zmíněného Františka, rovného chlapa, který má být symbolem hrdého odporu proti fatálním změnám v hospodaření, proti ideologizaci života, proti soustavnému tlaku a násilí. Možná proto je František zbaven na rozdíl od svých sousedů jakékoli stopy přirozených lidských slabostí, on je přece ten odpovědný křemen, o který jiskří kosa nechtěného socialistického pokroku (není divu, že po této roli a po roli komunistického funkcionáře v Kachyňově legendárním druhém supertrezorovém filmu Ucho, musel Brzobohatý v 70. letech hodně odčiňovat, například v roli kapitalistického arcilotra Bláhy ve Třiceti případech majora Zemana :-)).
A do toho všeho Osud, nepochopitelná spleť nitek a provázků, za které (možná) někdo zpovzdálí tahá a ovlivňuje podle svého uvážení život i smrt: Co třeba tragická záměna Otčenáše za Bertina ze strany samozvaných odbojářů - atentátníků? „Kdo vyměnil jejich osudy, zamíchal jejich karty a vrhnul jejich kostky? Kdo?“ Kdo odvázal býka, který zabil Zášínka? (a mohl vůbec tento sedlák zemřít jinak? Jeho hospodářství bez potomka a bez příbuzných připadlo družstvu bez odporu, jaký nastal v případě ostatních sedláků, odporu, který je nutno z pohledu politické moci zlomit silou!). Je lepší a přirozenější, aby tou silou tahající za nitky byl vševědoucí Bůh nebo aby to byla nevyzpytatelná nevědoucí Náhoda, natož aby do této role povýšili sami sebe lidé, třebas zastoupeni odosoběnou abstraktní Stranou?
Vojtěch Jasný je jako člověk dokořán otevřený symbolům, věří ve smysl věcí i tajných znamení (do hereckého obsazení filmu ostatně, jak se traduje v mnoha variantách, výrazně zasahovaly horoskopy), inklinuje k mystice (už začátkem 60. let píše Jiří Voskovec Janu Werichovi, který s Jasným spolupracoval na slavném filmu Až přijde kocour: „Jen aby nám ten nadějný človíček neztroskotal na skalách mystiky!“), takže symboly najdete všude a je jen na vás, jak moc jim popustíte uzdu. Přidávám několik příkladů za sebe, ale je docela možná, že vy sami uvidíte jiné symboly s jinými výklady; kdo je ale připravený „hru na symboly“ hrát, přijde si ve filmu rozhodně na své:
- Vítr vanoucí polem a cuchající stébla nově rašící trávy jako symbol nezadržitelného proudu dějin.
- Válečná mina nalezená Františkem na poli, kterou společně s přáteli odpálí v lomu. Exploze jako symbol nového startu, nové tiché lokální války, která se nevede tanky a dělostřelectvem, ale přesto nemá méně obětí.
- Vrásčité tváře vědoucích vesnických babiček - prolínají se celým filmem, chápavě, ale s tichou naléhavostí sledují zákruty děje a morální přemety jednotlivých aktérů. Symbol přirozené moudrosti. Ale znamenají vrásky vždy jen moudrost? A v čem je síla pouhého přihlížejícího mlčení? Když v červnu 1952 přímo na poli zatýkají Františka jako názorového oponenta stále tvrději prosazované myšlenky kolektivizace s vlivným hlasem v místním společenství, „…nikdo neřekne: František je bez viny, pusťte ho!“ Zavírají ho, tedy něčím být vinen musí? Ne, přece všichni vědí, že je nevinný. Ale konání lidí už ovládá strach.
- Nucené vystěhování největšího sedláka ve vsi. Na nových zdech přestává být místo na obrazy svatých. Předseda nového družstva, který okamžitě zabírá opouštěný grunt, se až dětsky raduje z rajtování na právě zabaveném koni, symbol opojení každou, i maličkou mocí vůči někomu druhému, možná i symbol závistivého zadostiučinění: Nejde přece (aspoň v mysli zlodějů) o krádež, ale o „akt spravedlnosti“, jakkoli spravedlnosti revoluční. Mimochodem, další přesah do současnosti: Není na podobném základě postavená podstatná část námitek proti dlouhodobě probíhajícímu procesu restitucí?
- Sekáči louky. Symbol nastupující doby, nikdo nemá šanci zůstat stát, vše bude pokoseno. A kosit nakonec nebudou ti, kdo nová pravidla zavedli, ale právě ti, kteří se jim dlouho vzpírali.
- Shromáždění před „výborem“ na podporu zatčeného faráře. Symbol nové vrchnosti opevněné v pevnosti novodobého hradu před lidmi, které vnímají jako své poddané a ty, které je třeba donutit, aby se podvolili. A podvolí-li se poprvé, podvolí se už vždycky. Svět už bude vždy rozdělen na MY a ONI!
- Tancovačka, na kterou za Zášínkem přijde jeho mrtvá manželka jako zosobnění jeho sebevýčitky, krásná křehká žena, se kterou tančí. Ji miluje, i když stále „lumpačí“ a láme ženská srdce, ona jediná je ale uvnitř toho jeho. Přišla si pro něj, dává mu najevo, že nastal čas přejít do jejího světa.
- Jořka Pyřk zasažený otravou krve, kterou si sám přivodil, umírá sám za těžkými dřevěnými vraty usedlosti, kolem kterých přecházejí lidé. Symbol malých omezených vesmírů, kam jen na pohled nedokážou dosáhnout síly vnějšího světa.
- Černá postava Františka vracejícího se z vězení na bílých plochách polí a luk. Trochu otřepaný, ale zde i v souvislosti se zabavováním hospodářských zvířat docela příhodný symbol běžícího bílého koně. Pes vítající vysíleného Františka, jako kdyby v novodobé době temna a mrazu byla opravdového citu schopná jen zvířata.
- Rej karnevalových masek - symboly jednotlivých lidských typů. Zatímco Františkovo koňské spřežení do světa masek přirozeně patří, černé papalášské auto „z okresu“ už je z jiného světa. Auto s tajemníkem je anachronismus, ale co je teď už vlastně moderní doba a pokrok a co minulost a pověry? První srdeční slabost vždy silného místního politika. Ať jsme největším papalášem ve státě, vždycky se nakonec zemi vrátíme a odejdeme nazí, stejně jako nejposlednější vyvrhel.
- Neskrývaný symbol Piety, Zášínkova hospodyně, která si na sedláka dlouhá léta myslela, bílá postava ženy svírající tělo mrtvého jako Marie Krista. „Jako by cítil, že se pramálo hodí do časů, které přijdou.“ Hodí se do těch nových časů sám Kristus?
Všichni dobří rodáci jsou jedním z mála filmů, kde mi kupodivu vůbec nevadí osoba vypravěče (Martin Růžek), i když na ni jinak bývám spíš alergický. Hlas je tu spíš vědoucím, laskavým průvodcem obrazy, nenahrazuje jejich smysl, navíc klade znepokojivé otázky. Ve většině filmů vypravěč, myslím, spíš maskuje neschopnost filmařů vyprávět příběh prostřednictvím obrazů, ale to rozhodně není případ „Rodáků“.
Mračna, která se od roku 1948 nad vesnicí postupně stahují, propuknou v dusnou bouři padesátých let. Film je jedním z prvních a jistě i nejzávažnějších uměleckých svědectví o násilných metodách československé kolektivizace zemědělství, včetně kriminalizace odpůrců a komunistických politických procesech (byť se tu opět žádný přímý proces nevede). Odbojný František je zcela nepokrytě zatčen a na déle než dva roky mizí v mašinérii procesů s rozvratníky a velezrádci. Zdánlivě se nic neděje, jen zmizí člověk, tak jako se to ve stejném čase stalo desítkám tisíc jiných rodin. František se vrací domů na pokraji smrti a najde se dost těch, kteří jsou ochotni mu pomoci do hrobu. Ostatně smrt je ve filmu přítomna v úžasných výtvarně nádherných a lehce psychedelických scénách: Zastřelený Bertin, Jořka Pyřk s jedem kolujícím v umírajícím těle zapadaném sněhem peří, ostrým rohem býka propíchnutý Zášínek. Přátelé odcházejí postupně jeden za druhým do míst, kam nakonec všichni dříve či později najdeme svou cestu, ale těžce nemocný František si ještě vyvzdoruje trochu času. Času na smíření? Času na pomoc svým přátelům i nepřátelům? Nebo jde jen o čas na nastavení druhé tváře, jak se sluší na tradičního křesťana? „Stejně nakonec zůstaneš sám,“ věští mu jeho manželka (Věra Galatíková). Film nám neodvratný konec Františkovy snahy dát věcem řád a odstavit zloděje a neschopné hospodáře už neukáže, jen se o něm mluví. Myslím, že každý z diváků si ho dokáže představit a dohrát ve své mysli podle mnoha příkladů. Stejně jako i mnoho dalších souvislostí. Ne, Rodáci rozhodně nejsou polopatickým filmem, vyžaduje od diváků spolupráci, zaujetí, vášeň. Tak to mám u filmu rád.
Na filmu se mi moc líbí hudba Svatopluka Havelky. Vůbec hudební motivy jsou nádherné, i když jde občas i o lidové nápěvy. Například Matuškovo podání písně „Na osice listí vadne“ je podle mého názoru - přes jeho jednoduchost a nedlouhé trvání - jedním z nejniternějších písňových motivů v dějinách českého filmu, který se v daných souvislostech (Zášínkův poslední večer v hospodě před tragickou smrtí) dokáže doslova zažrat do kostí diváků (a posluchačů) a vyslat do jejich zad mrazivé vlny. „Ten čas, co přijde, není pro mě.“
Když jsem mluvil o neskutečné obrazové kvalitě filmu, je třeba se zmínit i o barevné symbolice. Všichni dobří rodáci jsou totiž barevným filmem, což v období československé nové vlny nebylo vůbec běžné. Tehdy si ještě filmoví tvůrci (alespoň takoví jako Vojtěch Jasný) s barevností díla lámali hlavu a snažili se ji funkčně využít (kdo si vzpomíná na Jasného film Až přijde kocour, kde je barva naprosto zásadní pro vyznění a pointu filmu, ví jistě, o čem mluvím). A tak se můžeme o Vánocích 1954 nejen strachovat o život z vězení uprchlého Františka, ale i obdivovat úžasné černobílé motivy zasněženého lesa, na jaře 1955 sledovat předzvěst lepších časů v podobě bílého koně na čerstvě zelené louce, nebo v létě 1957 během druhé vlny agitačního nátlaku na vstup do družstva najednou divák skoro vydechne nádherou při pohledu na obraz pole při žních. A zajímavě rámované (i rytmizované na popěvek „My tři králové jedem k vám…“) jsou i záběry na dvojí Tři krále: Jedny bílé, malé chlapce, kteří možná vyvádějí různá klukovská alotria, ale jejich duše je čistá, druzí jsou naopak černí, zvolna pochodující do rytmu písničky; staří přicházejí přemlouvat Františka, aby družstvo vedl. A tak právě ti, co nedávno Františka nechali strčit do kriminálu, mu teď tleskají a uvolňují místo. „Politika je sviňa!“ stěžuje si odstraněný předseda zapíjející žal, vyobcováni jsou i největší usvědčení zloději (i v dobrém stádu se najde zbloudilá ovce, že?) Ale největší zloděj, stojí-li na správné straně, není postihován ani zdaleka tak tvrdě, jako ti, kteří nikdy nic špatného neprovedli, ale stáli na straně špatné. Politika je prostě sviňa! Ale podle Františka je lidské odpouštět staré křivdy. I když člověk po krátkém období iluzí opět zůstane na vše sám.
Docela zásadní je epilog celého filmu, který se odehrává z pohledu filmu vlastně v současnosti, tedy někdy v šedesátých letech. Do vesnice přijede (na kole) na krátkou návštěvu kdysi vyobcovaný Otčenáš. Stále žije svůj - teď již klidný - život, možná ještě velmi dlouhý, protože to tak u lidí, kteří se shodou okolností vyhnou skoro jisté smrti, často bývá. Zajde i do místní poloprázdné hospody, která má daleko do společného centra vesnice těsně po válce. Dlouholetá snaha o kolektivizaci vede, zdá se, ve svém paradoxním důsledku k atomizaci vesnice.
Zastihnout se mu podaří jediného z dávných známých: Bývalý fotograf a dlouholetý politický funkcionář je po několika mrtvicích a vzpírá se z posledních sil neodvratné budoucnosti: „Šestkrát mě trefila zzzzubatá…. Sbírám byliny, nic jiného mě nezajímá…. Lepší odchádzijou, enem my, potvory, tady ostáváme.“ Jako kdyby se po obrovském dějovém oblouku bývalí přátelé opět sešli v tom posledním, co jim ještě zůstalo společné. Ostatní jsou už mrtvi, včetně Františka. Otčenáš zastihuje jen jeho dceru - hudebnici, kterou právě on kdysi začínal učit na klavír a varhany. A opět symbol: Nová generace u klavíru, účes a móda 60. let, ve srovnání s Otčenášem, který přišel podobný poslu ze starých časů, vlastně nezměněn, jen možná o něco šedivější.
U tohoto epilogu si vždycky mocně uvědomuji, že mi jeho atmosféra připomíná opět krajinu po válce, jen bez té euforie pětačtyřicátého roku. Euforii je možné propadnout jen z tragédie, kterou se podařilo přestát a o které se smí mluvit, kterou je možné zpracovat. A o té „válce“ černých padesátých let se velmi, velmi dlouho mluvit nesmělo. I film Všichni dobří rodáci dostal zásahem normalizátorů a nových arbitrů povýšeného „politického vkusu“ ještě dvacet let času „uzrát“ v trezoru. Podle mého názoru i s nemalým časovým odstupem kvalitou obstál ve většině bodů. Jedinou výhodu onoho dlouhého „zrání“ ovšem vidím v tom, že dnes už není nutné považovat toto dílo za primárně politický film oslňující odvahou tvůrců mluvit o věcech kdysi zapovězených, čímž vystoupily i další klady filmu - děj, herecké výkony (nu, k Zášínkovi Waldemara Matušky bych měl místy drobné výhrady, ale v duchu smířlivého filmového Epilogu to smažme :-)), na svou dobu velmi moderní dynamická a přitom výrazově jedinečná kamera, osobité výtvarné pojetí.
Závěrečná atmosféra smíření (především v komentáři vypravěče) se mi zdá být příliš optimistická, i vzhledem k uvedení filmu do kin v roce 1969, ale nejspíš to byl úmysl tvůrců, aby příběh nevyzněl příliš bezvýchodně. „Tady je tvůj Rhodos, tady skákej, a co jsme si upekli, to si také snězme. Ale co jsme si vlastně sami upekli? Co jsme mohli a co jsme nemohli? Sbohem, všichni moji dobří rodáci. Sbohem, a kdybychom se už neviděli, vyplň se osude!“ Na můj vkus je to vzhledem k okolnostem smířlivé až příliš, ale samozřejmě proti majestátnímu osudu, ať už rozpohybovanému jakoukoli silou, je mi to stejně houby platné :-).
Přemýšlím, kdy dostal v posledních desetiletích český film na prestižním mezinárodním festivalu v Cannes cenu za režii a moc mi to přemýšlení nejde. Ale není třeba se tím moc unavovat: Žádný jiný český nebo československý film než právě Všichni dobří rodáci, pokud vím, takto oceněný nebyl, ani před ním, ani po něm. A myslím, že v tom nehrála roli zdaleka jen politika, ostatně, myslím, že v případě „Rodáků“ i těžko přenosná do cizího prostředí.
Prostě se mi zdá, že je to i po skoro půlstoletí od svého vzniku zatraceně dobrý film, a jsem moc rád, že jsem ho - dávným prognózám pesimistů navzdory - mohl vidět i pěkně vcelku a ne jen jako pár malých fotek ve starém časopisu Kino :-).
16. září 2022 Všichni dobří rodáci Všichni dobří rodáci je československý film režiséra Vojtěcha Jasného z roku 1968. Jasného styl, považovaný za "nejčesčího" ze současných filmařů, byl především lyrický. Dokončení scénáře […] Posted in Speciály- 22. června 2021 Návštěvníci slaví 40 let od první klapky v Pelhřimově Návštěvníci je československý sci-fi televizní seriál pro děti z let 1981 až 1983. Vznikl v koprodukci Československé televize a několika dalších evropských zemí. Seriál se vysílal i v […] Posted in Zajímavosti
- 10. července 2023 Chalupáři: Kultovní seriál z 70. let Pokud máte rádi českou komedii, jistě znáte seriál Chalupáři, který se stal fenoménem své doby. Seriál vypráví o dvou pražských rodinách, které si splnily sen o vlastní chalupě na venkově. […] Posted in Zajímavosti
- 23. června 2022 Noc na Karlštejně Dlouho už jsem se takhle nenatrápil. Na Noc na Karlštejně jsme se dívali v rámci povinné výuky v hodinách dějepisu, jakožto "příjemné" zakončení školního roku. Samozřejmě se to neobešlo […] Posted in Retro filmové recenze
- 8. června 2023 „Marečku, podejte mi pero!“ - filmový debut Tomáše Holého „Marečku, podejte mi pero!“ je jedna z nejslavnějších a nejvtipnějších českých filmových komedií. Natočil ji v roce 1976 režisér Oldřich Lipský podle scénáře Ladislava Smoljaka a Zdeňka […] Posted in Speciály
- 26. prosince 2021 Ostře sledované vlaky Ostře sledované vlaky je československý film režiséra Jiřího Menzela z roku 1966, jeden z nejznámějších produktů československé nové vlny. Ve Velké Británii byl uveden pod názvem Closely […] Posted in Speciály
- 25. listopadu 2024 Dáma na kolejích vs. Barbie aneb proměny feminismu očima AI Retro recenze pro dnešek nás zavede zpátky do hlubin socialismu – do roku 1966, kdy se režisér Ladislav Rychman rozhodl dva roky po vydání prvního českého muzikálu Starci na chmelu natočit […] Posted in Filmové recenze
- 6. listopadu 2024 Pyšná princezna: Pohádka, která si získala srdce generací Pyšná princezna je československá filmová pohádka režiséra Bořivoje Zemana z roku 1952, inspirovaná dílem Boženy Němcové. Jde o jeden z nejznámějších filmů české kinematografie, který si […] Posted in Speciály
- 18. září 2024 Petrolejové lampy Jaroslava Havlíčka a Juraje Herze Dnešní příspěvek nebude ani tak filmovou nebo literární recenzí, jako spíš kulturně-historickým tipem. Chtěl bych se dnes zaměřit na film, který nedávno znovu po restaurování uvedl Národní […] Posted in Filmové recenze
- 29. dubna 2024 Ucho: Československý film plný napětí a politických intrik Ucho je československý černobílý film, který vznikl v roce 1969 a byl dokončen v roce 1970. Režisérem tohoto snímku je Karel Kachyňa podle scénáře Jana Procházky. Hlavní role ztvárnili […] Posted in Speciály
Nejnovější komentáře