Kritiky.cz > Filmy > Filmová klasika > Všichni dobří rodáci

Všichni dobří rodáci

Photo © Filmové studio Barrandov / Jaromír Komárek
Photo © Filmové studio Barrandov / Jaromír Komárek
1 hvězda2 hvězdy3 hvězdy4 hvězdy5 hvězd (1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)
Loading...

Když jsem začal cho­dit na gym­pl, obje­vil jsem v domě svých pra­ro­di­čů doslo­va poklad: Staré roč­ní­ky časo­pi­su Kino, zrov­na z dru­hé polo­vi­ny šede­sá­tých let, kdy se sta­la čes­ko­slo­ven­ská kine­ma­to­gra­fie svě­to­vě uzná­va­nou (kde­že jsou ty doby…) a kdy se obje­vi­la úpl­ně nová gene­ra­ce skvě­lých fil­ma­řů a najed­nou i sta­ří ruti­né­ři zača­li točit pozo­ru­hod­né věci. Nejenže v těch časo­pi­sech byly moc pěk­né obráz­ky vnad­ných here­ček, což mne teh­dy prá­vě začí­na­lo dost zají­mat, ale doče­tl jsem se i spous­tu infor­ma­cí o fil­mech, kte­ré jsem pod­le názvu vůbec neznal, v tele­vi­zi je nedá­va­li a neby­ly na pro­gra­mu ani těch nej­lep­ších kin včet­ně fil­mo­vých klu­bů. Postupně jsem se mimo­děk vypra­co­val sko­ro na exper­ta na tre­zo­ro­vé fil­my. Znal jsem jejich názvy, děj, herec­ké obsa­ze­ní, měl jsem načte­né dobo­vé recen­ze, tak­že jsem tušil, v čem jsou asi dob­ré a v čem ne, a postup­ně jsem zjiš­ťo­val, že je prav­dě­po­dob­ně vzhle­dem k jejich obsa­hu nikdy neu­vi­dím, a začal taky postup­ně chá­pat, proč.

Jedním z nich byl i film reži­sé­ra Vojtěcha Jasného Všichni dob­ří rodá­ci, kte­rý měl v růz­ných dobo­vých hod­no­ce­ních snad úpl­ně nej­lep­ší výsled­ky, kri­ti­ci na něj pěli ódy a ve sta­li­nis­tic­kém myš­le­ní zastyd­lí funk­ci­o­ná­ři z něj muse­li doslo­va „lézt po zdi“. Pátral jsem po fil­mu vše­mi teh­dy dostup­ný­mi způ­so­by, moc jsem tou­žil ho vidět na vlast­ní oči, a při­tom všich­ni jen krči­li rame­ny, uhý­ba­li oči­ma a říka­li mi, že to pros­tě musím chá­pat, ale že tenhle film oprav­du nikdy v živo­tě neu­vi­dím. Nakonec se vše změ­ni­lo, hlí­da­či tre­zo­rů při­šli o své klí­če a já měl dost pří­le­ži­tos­tí vidět kýže­ný film něko­li­krát v tele­vi­zi, ale úpl­ně popr­vé jsem ho shlé­dl v pro­stře­dí, pro kte­ré byl dimen­zo­va­ný - tedy v kině; na to se dnes čas­to zapo­mí­ná, že star­ší fil­my jsou ješ­tě děla­né prak­tic­ky výhrad­ně pro kina, tak­že tele­viz­ní obra­zov­ka, obra­zov­ka počí­ta­če nebo dokon­ce - nedej bože - dis­plej mobil­ní­ho tele­fo­nu jim not­ně ubí­rá na účin­ku, zvlášť jde-li o dílo s tak význam­nou výtvar­nou poe­ti­kou. A zno­vu jsem si uvě­do­mil, že - jako u všech oprav­du dob­rých fil­mů - i když ho vidím poně­ko­li­ká­té, nenu­dí mne, ale nachá­zím v něm stá­le nové a nové potě­šu­jí­cí drob­nos­ti, obje­vu­ji vzta­hy, kte­rých jsem si dří­ve nevši­ml, můžu pře­mýš­let o nových výkla­dech někte­rých scén a díky časo­vé­mu odstu­pu mne napa­da­jí i někte­ré vaz­by na to, co se děje v sou­čas­nos­ti. Ale v tom je smy­sl výbor­ných umě­lec­kých děl, že mají vždy co říct nejen k době, kdy vznik­la nebo o kte­ré pojed­ná­va­jí, ale i o vždy nové a nové sou­čas­nos­ti.

Proto jsem si vybral pro dal­ší člá­nek z rubri­ky Kulturní špe­hýr­kou prá­vě ten­to legen­dár­ní film. Jako oby­čej­ně nebu­du psát ani tak o obsa­hu ani o fak­tech (ten­to blog není čte­nář­ský deník), kte­ré je mož­né najít kdy­ko­li na webu, ale při­po­jím něco z vlast­ní kuchy­ně - tedy pár vlast­ních postře­hů a myš­le­nek, kte­ré mi v hla­vě hara­ši­ly, když jsem se na film díval.

Jsem pře­svěd­če­ný, že Všichni dob­ří rodá­ci jsou i s mno­ha­le­tým odstu­pem pře­de­vším výbor­ným a pro­fe­si­o­nál­ně udě­la­ným fil­mem. Nemusí mi chut­nat úpl­ně všech­na sous­ta této fil­mo­vé krmě (k urči­tým výhra­dám se ješ­tě v tex­tu vrá­tím), ale to nezna­me­ná, že při této opu­lent­ní hos­ti­ně pro divá­ko­vy smys­ly nejsou mé fil­mo­vé chu­ťo­vé buň­ky vrcho­va­tě uspo­ko­je­ny. Tento film je jed­ním z mála, u kte­rých se doká­žu doslo­va pro­pad­nout v čase; mám pocit, že jsem se stal přímým pozo­ro­va­te­lem živo­ta v pová­leč­né morav­ské ves­ni­ci (reži­sér Jasný je rodá­kem z Kelče, kde také mají fil­mo­vé posta­vy své sku­teč­né předob­ra­zy), že v této ves­ni­ci dokon­ce sám žiju a vidím kolem sebe niko­li her­ce, ale své sou­se­dy, se kte­rý­mi pod­le něja­ké­ho podiv­né­ho boží­ho zámě­ru sdí­lí­me spo­leč­ný pro­stor k žití, navzdo­ry odliš­nos­tem mezi námi, odliš­nos­tem, kte­ré - neroz­d­mychá­vá­ny zása­hy zven­čí - mohou snad exis­to­vat v při­ro­ze­né rov­no­vá­ze. Ale doba roz­ry­tá čer­s­tvý­mi váleč­ný­mi zku­še­nost­mi neby­la naklo­ně­na bez­pro­blé­mo­vé­mu sou­ži­tí pod­le pra­dáv­ných pra­vi­del, roli Boha najed­nou umen­šu­je jiná ide­o­lo­gie, kte­rá v obdo­bí ve fil­mu nazva­ném sko­ro líbezně „Předjaří 1948“ naby­la vrchu a roz­hod­la se svůj vítěz­ný čas si nále­ži­tě užít.

A my může­me sle­do­vat, jak ves­nič­tí přá­te­lé a sou­se­di, povět­ši­nou při­pou­tá­ni odka­zem gene­ra­cí svých před­ků ke kous­ku půdy v tra­dič­ní rov­no­vá­ze se základ­ním pří­rod­ním cyk­lem zro­ze­ní, žití a smr­ti, pro­ží­va­jí po skon­če­ní vál­ky krát­ké eufo­ric­ké obdo­bí vzá­jem­né blíz­kos­ti, kte­ré bude vystří­dá­no dobou odci­ze­ní, roz­dě­le­ní na nesmi­ři­tel­né sku­pi­ny. Jedna z vizu­ál­ně i sym­bo­lic­ky nej­sil­něj­ších a nej­pod­stat­něj­ších scén fil­mu je dlou­hý záběr, ve kte­rém se ves­ni­ča­né - po spo­leč­ném vese­lém veče­ru v míst­ní hos­po­dě - pro­bou­ze­jí na strá­ni pod vzrost­lým stro­mem, aby je měk­ké paprsky vychá­ze­jí­cí­ho slun­ce při­mě­ly napo­hled k oby­čej­né­mu odcho­du do jejich domo­vů - ve sku­teč­nos­ti se však roz­chá­ze­jí do nové budouc­nos­ti, kaž­dý za svým živo­tem, a vzda­lu­jí se nejen od nád­her­ně nasví­ce­né­ho stro­mu, toho zástup­né­ho cen­t­ra vesmír­né­ho rozpí­ná­ní, ale i navzá­jem jeden dru­hé­mu. Přitom ty slu­neč­ní paprsky, kte­ré je k tako­vé­mu roz­cho­du při­mě­ly, nejsou samy o sobě dob­ré či špat­né; to jen člo­věk uva­žu­je v těch­to kate­go­ri­ích a jen on jim dává svý­mi růz­no­ro­dý­mi cíli, lás­ka­mi či nená­vist­mi oprav­do­vý obsah; slun­ce, stej­ně jako dal­ší pří­rod­ní ele­men­ty - vítr, voda a ve zdej­ších ves­nic­kých pomě­rech hlav­ně půda, jsou odvě­kou danos­tí, u kte­ré nemá smy­sl posu­zo­vat, zda se nám líbí nebo nelí­bí. Východ slun­ce je sym­bo­lic­kým počát­kem, krát­ký čas vlíd­né­ho spo­luži­tí kon­čí, lidé se pro­bou­ze­jí, pomě­ry se mění a kaž­dý z oby­va­tel se ori­en­tu­je v nových pomě­rech pod­le svých osob­ních cílů, ide­á­lů a své­ho cha­rak­te­ru.

I v napo­hled idy­lic­kém souzně­ní ale už dří­ma­jí zásad­ní roz­po­ry, kte­ré po změ­ně spo­le­čen­ských pořád­ků pro­puk­nou napl­no a dopad­nou vlast­ně úpl­ně na všech­ny, ať už sto­jí na jaké­ko­li stra­ně: Hned v prv­ních obra­zech fil­mu vidí­me uči­te­le Otčenáše (Vlastimil Brodský), jak hra­je spo­lu s ves­nic­kým sbo­rem v kos­te­le na var­ha­ny pokro­ko­vé pís­ně, tak­že se kos­tel­ní lodí nesou slo­va „Rudá voj­ska od výcho­du…“ a „Za Beneše, za Stalina…“. Nové smýš­le­ní vystr­ku­je růž­ky v pro mno­hé sym­pa­tic­ké a při­ro­ze­né opo­zi­ci vůči tra­dič­ní­mu nábo­žen­ské­mu mode­lu. Po pří­cho­du fará­ře však ješ­tě vol­ně pře­jde na tra­dič­ní „Chválu vzdej­me“. Doba, kte­rá zane­dlou­ho vytvo­ří obraz církve jako nepří­te­le a bude stí­hat její zástup­ce jako vele­zrád­ce, ješ­tě nena­sta­la, lépe řeče­no nepro­puk­la v plné síle. Paradoxní je, že kola nových pořád­ků roz­tá­če­jí prá­vě ti, kte­ří z původ­ních pořád­ků vze­šli a rozu­mě­jí jim; to až v dal­ším sle­du (a vždy stej­ně záko­ni­tě) se chá­pou moci ti, kte­ří v nevě­ří v žád­né ide­á­ly kro­mě vlast­ní­ho pro­spě­chu. Právě těm ide­a­lis­té Otčenášova typu dláž­dí svý­mi činy ces­tu.

To nená­pad­ně důle­ži­té se skrý­vá v roz­ho­vo­ru Otčenáše s man­žel­kou, kte­rá mu vytý­ká, že jde ve sku­teč­nos­ti pro­ti lidem: „Sám nevíš, do čeho lidi ženeš, nutíš je, do čeho sami nechtě­jí.“ „Však oni to pocho­pí, že jsme to mys­le­li dob­ře. A když ne oni, tak jed­nou jejich děti!“ Zrovna v tomhle „ide­á­lu obec­né­ho dob­ra“ vidím memen­to i pro sou­čas­nost a pro budouc­nost, pro­to­že mesi­ášů dob­ra, kte­ří přes­ně vědí, jak věci mají být, a jaké hod­no­ty tedy muse­jí všich­ni povin­ně sdí­let, se najde ve všech dobách i kul­tu­rách dost. „Proč zaví­rat pro kázá­ní?“ hlá­sá Otčenáš prak­tic­kou „sou­sed­skou“ tole­ran­ci, ale při­tom nevi­dí nebo nechce vidět, že síly, jejichž jmé­nem vystu­pu­je, jdou přes­ně pro­ti tomu­to prin­ci­pu a budou potí­rat jakou­ko­li sto­pu odliš­né­ho názo­ru: To míst­ní foto­graf a nastá­va­jí­cí bez­o­hled­ný apa­rátčík (výbor­ný Ilja Prachař) to vidí mno­hem jas­ně­ji a přes­ně v sou­la­du s čer­no­bí­lým vidě­ním svě­ta nových ide­o­lo­gů: „A půjde­me tvr­dě! A kdo se nám posta­ví, toho setnem!“ I pro­to se postup­ně dosta­ne Otčenáš do jaké­ho­si pro­sto­ru mezi „oprav­do­vý­mi revo­lu­ci­o­ná­ři“ a oby­čej­ný­mi lidi, jeho mís­to jako by neby­lo ani na jed­né ani na dru­hé stra­ně. „Dostali jsme se oba mezi vel­ká kola,“ říká své­mu pří­te­li (byť revo­luč­ní mluvou - vlast­ně už teď tříd­ní­mu nepří­te­li), sed­lá­ku Františkovi (Radoslav Brzobohatý). Doba nepře­je při­ro­ze­ným ide­á­lům, je tře­ba pro­sa­zo­vat „ofi­ci­ál­ní linii“.

Velmi sil­nou strán­kou fil­mu je pro­po­je­ní „vel­ké his­to­rie“ s malý­mi kon­krét­ní­mi lid­ský­mi osu­dy. Historický úno­ro­vý pře­děl z roku 1948 sem ostat­ně dozní­vá jen for­mou vyprázd­ně­ných hesel z míst­ní­ho roz­hla­su: „Politika se sta­ne věcí cti... Bude zase dob­ře... Naše koru­na je jed­nou z nej­stá­lej­ších měn v Evropě.“ Na dru­hé stra­ně vidí­me Jořku Pyřka (Vladimír Menšík), mimo­řád­ně zruč­né­ho ale pří­liš vol­no­myš­len­kář­ské­ho „kra­dá­ka“, zvyk­lé­ho občas pobý­vat za své skut­ky v kri­mi­ná­lu, kte­rý ale nedo­ká­že při­jmout před­sta­vu „nové­ho náprav­né­ho zaří­ze­ní se ško­le­ním“, což vede až k jeho tra­gic­ké smr­ti. Vidíme nepří­liš hrdin­né­ho krej­čí­ho Frantu Lampu (Václav Babka), kte­rý ješ­tě naiv­ně věří v to, že si poří­dí krej­čov­ský salón, než mu noví usur­pá­to­ři moci vysvět­lí, že se tím stá­vá vyko­řis­ťo­va­te­lem, a tedy i nepří­te­lem, kte­ré­ho je tře­ba zlik­vi­do­vat. Vidíme poš­ťá­ka Bertina (Pavel Pavlovský), kte­rý je okouz­le­ný lás­kou k Veselé vdo­vě (Drahomíra Hofmanová) a sna­ží se pod­le své při­ro­ze­nos­ti pomá­hat lidem, ale sho­dou okol­nos­tí a kvů­li tra­gic­ké zámě­ně je odpůr­ci nové­ho zří­ze­ní „zastře­len jako srnec“ mís­to nená­vi­dě­né­ho Otčenáše. Vidíme kula­ka Zášínka (Waldemar Matuška), kte­rý žije jen pro sou­čas­nost, pro­to­že v nových pomě­rech žád­nou budouc­nost nemá a minu­lost se mu spo­ju­je se sebe­vý­čit­kou kvů­li smr­ti jeho židov­ské man­žel­ky (Marie Málková). A jako domi­nant­ní posta­vu tra­dič­ní­ho sed­lá­ka žijí­cí­ho oby­čej­ný nere­vol­tu­jí­cí život plný prá­ce, vidí­me již zmí­ně­né­ho Františka, rov­né­ho chla­pa, kte­rý má být sym­bo­lem hrdé­ho odpo­ru pro­ti fatál­ním změ­nám v hos­po­da­ře­ní, pro­ti ide­o­lo­gi­za­ci živo­ta, pro­ti sou­stav­né­mu tla­ku a nási­lí. Možná pro­to je František zba­ven na roz­díl od svých sou­se­dů jaké­ko­li sto­py při­ro­ze­ných lid­ských sla­bos­tí, on je pře­ce ten odpo­věd­ný kře­men, o kte­rý jis­kří kosa nechtě­né­ho soci­a­lis­tic­ké­ho pokro­ku (není divu, že po této roli a po roli komu­nis­tic­ké­ho funk­ci­o­ná­ře v Kachyňově legen­dár­ním dru­hém super­tre­zo­ro­vém fil­mu Ucho, musel Brzobohatý v 70. letech hod­ně odči­ňo­vat, napří­klad v roli kapi­ta­lis­tic­ké­ho arci­lot­ra Bláhy ve Třiceti pří­pa­dech majo­ra Zemana :-)).

A do toho vše­ho Osud, nepo­cho­pi­tel­ná spleť nitek a pro­váz­ků, za kte­ré (mož­ná) někdo zpo­vzdá­lí tahá a ovliv­ňu­je pod­le své­ho uvá­že­ní život i smrt: Co tře­ba tra­gic­ká zámě­na Otčenáše za Bertina ze stra­ny samozva­ných odbo­já­řů - aten­tát­ní­ků? „Kdo vymě­nil jejich osu­dy, zamí­chal jejich kar­ty a vrh­nul jejich kost­ky? Kdo?“ Kdo odvá­zal býka, kte­rý zabil Zášínka? (a mohl vůbec ten­to sed­lák zemřít jinak? Jeho hos­po­dář­ství bez potom­ka a bez pří­buz­ných při­padlo druž­stvu bez odpo­ru, jaký nastal v pří­pa­dě ostat­ních sed­lá­ků, odpo­ru, kte­rý je nut­no z pohle­du poli­tic­ké moci zlo­mit silou!). Je lep­ší a při­ro­ze­něj­ší, aby tou silou taha­jí­cí za nit­ky byl vše­vě­dou­cí Bůh nebo aby to byla nevy­zpy­ta­tel­ná nevě­dou­cí Náhoda, natož aby do této role pový­ši­li sami sebe lidé, tře­bas zastou­pe­ni odo­sobě­nou abs­trakt­ní Stranou?

Vojtěch Jasný je jako člo­věk doko­řán ote­vře­ný sym­bo­lům, věří ve smy­sl věcí i taj­ných zna­me­ní (do herec­ké­ho obsa­ze­ní fil­mu ostat­ně, jak se tra­du­je v mno­ha vari­an­tách, výraz­ně zasa­ho­va­ly horo­sko­py), inkli­nu­je k mysti­ce (už začát­kem 60. let píše Jiří Voskovec Janu Werichovi, kte­rý s Jasným spo­lu­pra­co­val na slav­ném fil­mu Až při­jde kocour: „Jen aby nám ten naděj­ný člo­ví­ček neztros­ko­tal na ska­lách mysti­ky!“), tak­že sym­bo­ly najde­te všu­de a je jen na vás, jak moc jim popus­tí­te uzdu. Přidávám něko­lik pří­kla­dů za sebe, ale je doce­la mož­ná, že vy sami uvi­dí­te jiné sym­bo­ly s jiný­mi výkla­dy; kdo je ale při­pra­ve­ný „hru na sym­bo­ly“ hrát, při­jde si ve fil­mu roz­hod­ně na své:

  • Vítr vanou­cí polem a cucha­jí­cí stéb­la nově raší­cí trá­vy jako sym­bol neza­dr­ži­tel­né­ho prou­du dějin.
  • Válečná mina nale­ze­ná Františkem na poli, kte­rou spo­leč­ně s přá­te­li odpá­lí v lomu. Exploze jako sym­bol nové­ho star­tu, nové tiché lokál­ní vál­ky, kte­rá se neve­de tan­ky a dělo­stře­lec­tvem, ale přes­to nemá méně obě­tí.
  • Vrásčité tvá­ře vědou­cích ves­nic­kých babi­ček - pro­lí­na­jí se celým fil­mem, chá­pa­vě, ale s tichou nalé­ha­vos­tí sle­du­jí zákru­ty děje a morál­ní pře­me­ty jed­not­li­vých akté­rů. Symbol při­ro­ze­né moud­ros­ti. Ale zna­me­na­jí vrás­ky vždy jen moud­rost? A v čem je síla pou­hé­ho při­hlí­že­jí­cí­ho mlče­ní? Když v červ­nu 1952 pří­mo na poli zatý­ka­jí Františka jako názo­ro­vé­ho opo­nen­ta stá­le tvr­dě­ji pro­sa­zo­va­né myš­len­ky kolek­ti­vi­za­ce s vliv­ným hla­sem v míst­ním spo­le­čen­ství, „…nikdo neřek­ne: František je bez viny, pusť­te ho!“ Zavírají ho, tedy něčím být vinen musí? Ne, pře­ce všich­ni vědí, že je nevin­ný. Ale koná­ní lidí už ovlá­dá strach.
  • Nucené vystě­ho­vá­ní nej­vět­ší­ho sed­lá­ka ve vsi. Na nových zdech pře­stá­vá být mís­to na obra­zy sva­tých. Předseda nové­ho druž­stva, kte­rý oka­mži­tě zabí­rá opouš­tě­ný grunt, se až dět­sky radu­je z raj­to­vá­ní na prá­vě zaba­ve­ném koni, sym­bol opo­je­ní kaž­dou, i malič­kou mocí vůči něko­mu dru­hé­mu, mož­ná i sym­bol závis­ti­vé­ho zados­tiu­či­ně­ní: Nejde pře­ce (aspoň v mys­li zlo­dě­jů) o krá­dež, ale o „akt spra­ve­dl­nos­ti“, jak­ko­li spra­ve­dl­nos­ti revo­luč­ní. Mimochodem, dal­ší pře­sah do sou­čas­nos­ti: Není na podob­ném zákla­dě posta­ve­ná pod­stat­ná část námi­tek pro­ti dlou­ho­do­bě pro­bí­ha­jí­cí­mu pro­ce­su resti­tu­cí?
  • Sekáči lou­ky. Symbol nastu­pu­jí­cí doby, nikdo nemá šan­ci zůstat stát, vše bude poko­se­no. A kosit nako­nec nebu­dou ti, kdo nová pra­vi­dla zaved­li, ale prá­vě ti, kte­ří se jim dlou­ho vzpí­ra­li.
  • Shromáždění před „výbo­rem“ na pod­po­ru zatče­né­ho fará­ře. Symbol nové vrch­nos­ti opev­ně­né v pev­nos­ti novo­do­bé­ho hra­du před lid­mi, kte­ré vní­ma­jí jako své pod­da­né a ty, kte­ré je tře­ba donu­tit, aby se pod­vo­li­li. A podvolí-li se popr­vé, pod­vo­lí se už vždyc­ky. Svět už bude vždy roz­dě­len na MY a ONI!
  • Tancovačka, na kte­rou za Zášínkem při­jde jeho mrt­vá man­žel­ka jako zosob­ně­ní jeho sebe­vý­čit­ky, krás­ná křeh­ká žena, se kte­rou tan­čí. Ji milu­je, i když stá­le „lum­pa­čí“ a láme žen­ská srd­ce, ona jedi­ná je ale uvnitř toho jeho. Přišla si pro něj, dává mu naje­vo, že nastal čas pře­jít do její­ho svě­ta.
  • Jořka Pyřk zasa­že­ný otra­vou krve, kte­rou si sám při­vo­dil, umí­rá sám za těž­ký­mi dře­vě­ný­mi vra­ty used­los­ti, kolem kte­rých pře­chá­ze­jí lidé. Symbol malých ome­ze­ných vesmí­rů, kam jen na pohled nedo­ká­žou dosáh­nout síly vněj­ší­ho svě­ta.
  • Černá posta­va Františka vra­ce­jí­cí­ho se z věze­ní na bílých plo­chách polí a luk. Trochu otře­pa­ný, ale zde i v sou­vis­los­ti se zaba­vo­vá­ním hos­po­dář­ských zví­řat doce­la pří­hod­ný sym­bol běží­cí­ho bílé­ho koně. Pes víta­jí­cí vysí­le­né­ho Františka, jako kdy­by v novo­do­bé době tem­na a mra­zu byla oprav­do­vé­ho citu schop­ná jen zví­řa­ta.
  • Rej kar­ne­va­lo­vých masek - sym­bo­ly jed­not­li­vých lid­ských typů. Zatímco Františkovo koň­ské spře­že­ní do svě­ta masek při­ro­ze­ně pat­ří, čer­né papa­láš­ské auto „z okre­su“ už je z jiné­ho svě­ta. Auto s tajem­ní­kem je ana­chro­nis­mus, ale co je teď už vlast­ně moder­ní doba a pokrok a co minu­lost a pově­ry? První srdeč­ní sla­bost vždy sil­né­ho míst­ní­ho poli­ti­ka. Ať jsme nej­vět­ším papa­lá­šem ve stá­tě, vždyc­ky se nako­nec zemi vrá­tí­me a ode­jde­me nazí, stej­ně jako nej­po­sled­něj­ší vyvrhel.
  • Neskrývaný sym­bol Piety, Zášínkova hos­po­dy­ně, kte­rá si na sed­lá­ka dlou­há léta mys­le­la, bílá posta­va ženy sví­ra­jí­cí tělo mrt­vé­ho jako Marie Krista. „Jako by cítil, že se pra­má­lo hodí do časů, kte­ré při­jdou.“ Hodí se do těch nových časů sám Kristus?

Všichni dob­ří rodá­ci jsou jed­ním z mála fil­mů, kde mi kupo­di­vu vůbec neva­dí oso­ba vypra­vě­če (Martin Růžek), i když na ni jinak bývám spíš aler­gic­ký. Hlas je tu spíš vědou­cím, las­ka­vým prů­vod­cem obra­zy, nena­hra­zu­je jejich smy­sl, navíc kla­de zne­po­ko­ji­vé otáz­ky. Ve vět­ši­ně fil­mů vypra­věč, mys­lím, spíš mas­ku­je neschop­nost fil­ma­řů vyprá­vět pří­běh pro­střed­nic­tvím obra­zů, ale to roz­hod­ně není pří­pad „Rodáků“.

Mračna, kte­rá se od roku 1948 nad ves­ni­cí postup­ně sta­hu­jí, pro­puk­nou v dus­nou bou­ři pade­sá­tých let. Film je jed­ním z prv­ních a jis­tě i nej­zá­važ­něj­ších umě­lec­kých svě­dec­tví o násil­ných meto­dách čes­ko­slo­ven­ské kolek­ti­vi­za­ce země­děl­ství, včet­ně kri­mi­na­li­za­ce odpůr­ců a komu­nis­tic­kých poli­tic­kých pro­ce­sech (byť se tu opět žád­ný pří­mý pro­ces neve­de). Odbojný František je zce­la nepo­kry­tě zatčen a na déle než dva roky mizí v maši­né­rii pro­ce­sů s roz­vrat­ní­ky a vele­zrád­ci. Zdánlivě se nic nedě­je, jen zmi­zí člo­věk, tak jako se to ve stej­ném čase sta­lo desít­kám tisíc jiných rodin. František se vra­cí domů na pokra­ji smr­ti a najde se dost těch, kte­ří jsou ochot­ni mu pomo­ci do hro­bu. Ostatně smrt je ve fil­mu pří­tom­na v úžas­ných výtvar­ně nád­her­ných a lehce psy­che­de­lic­kých scé­nách: Zastřelený Bertin, Jořka Pyřk s jedem kolu­jí­cím v umí­ra­jí­cím těle zapa­da­ném sně­hem peří, ost­rým rohem býka pro­pích­nu­tý Zášínek. Přátelé odchá­ze­jí postup­ně jeden za dru­hým do míst, kam nako­nec všich­ni dří­ve či poz­dě­ji najde­me svou ces­tu, ale těž­ce nemoc­ný František si ješ­tě vyvzdo­ru­je tro­chu času. Času na smí­ře­ní? Času na pomoc svým přá­te­lům i nepřá­te­lům? Nebo jde jen o čas na nasta­ve­ní dru­hé tvá­ře, jak se slu­ší na tra­dič­ní­ho křes­ťa­na? „Stejně nako­nec zůsta­neš sám,“ věští mu jeho man­žel­ka (Věra Galatíková). Film nám neod­vrat­ný konec Františkovy sna­hy dát věcem řád a odsta­vit zlo­dě­je a neschop­né hos­po­dá­ře už neu­ká­že, jen se o něm mlu­ví. Myslím, že kaž­dý z divá­ků si ho doká­že před­sta­vit a dohrát ve své mys­li pod­le mno­ha pří­kla­dů. Stejně jako i mno­ho dal­ších sou­vis­los­tí. Ne, Rodáci roz­hod­ně nejsou polo­pa­tic­kým fil­mem, vyža­du­je od divá­ků spo­lu­prá­ci, zau­je­tí, vášeň. Tak to mám u fil­mu rád.

Na fil­mu se mi moc líbí hud­ba Svatopluka Havelky. Vůbec hudeb­ní moti­vy jsou nád­her­né, i když jde občas i o lido­vé nápěvy. Například Matuškovo podá­ní pís­ně „Na osi­ce lis­tí vad­ne“ je pod­le mého názo­ru - přes jeho jed­no­du­chost a nedlou­hé trvá­ní - jed­ním z nej­ni­ter­něj­ších pís­ňo­vých moti­vů v ději­nách čes­ké­ho fil­mu, kte­rý se v daných sou­vis­los­tech (Zášínkův posled­ní večer v hos­po­dě před tra­gic­kou smr­tí) doká­že doslo­va zažrat do kos­tí divá­ků (a poslu­cha­čů) a vyslat do jejich zad mra­zi­vé vlny. „Ten čas, co při­jde, není pro mě.“

Když jsem mlu­vil o nesku­teč­né obra­zo­vé kva­li­tě fil­mu, je tře­ba se zmí­nit i o barev­né sym­bo­li­ce. Všichni dob­ří rodá­ci jsou totiž barev­ným fil­mem, což v obdo­bí čes­ko­slo­ven­ské nové vlny neby­lo vůbec běž­né. Tehdy si ješ­tě fil­mo­ví tvůr­ci (ale­spoň tako­ví jako Vojtěch Jasný) s barev­nos­tí díla láma­li hla­vu a sna­ži­li se ji funkč­ně vyu­žít (kdo si vzpo­mí­ná na Jasného film Až při­jde kocour, kde je barva napros­to zásad­ní pro vyzně­ní a poin­tu fil­mu, ví jis­tě, o čem mlu­vím). A tak se může­me o Vánocích 1954 nejen stra­cho­vat o život z věze­ní uprchlé­ho Františka, ale i obdi­vo­vat úžas­né čer­no­bí­lé moti­vy zasně­že­né­ho lesa, na jaře 1955 sle­do­vat před­zvěst lep­ších časů v podo­bě bílé­ho koně na čer­s­tvě zele­né lou­ce, nebo v létě 1957 během dru­hé vlny agi­tač­ní­ho nátla­ku na vstup do druž­stva najed­nou divák sko­ro vydech­ne nád­he­rou při pohle­du na obraz pole při žních. A zají­ma­vě rámo­va­né (i ryt­mi­zo­va­né na popě­vek „My tři krá­lo­vé jedem k vám…“) jsou i zábě­ry na dvo­jí Tři krá­le: Jedny bílé, malé chlap­ce, kte­ří mož­ná vyvá­dě­jí různá klu­kov­ská alotria, ale jejich duše je čis­tá, dru­zí jsou nao­pak čer­ní, zvol­na pocho­du­jí­cí do ryt­mu pís­nič­ky; sta­ří při­chá­ze­jí pře­mlou­vat Františka, aby druž­stvo vedl. A tak prá­vě ti, co nedáv­no Františka necha­li str­čit do kri­mi­ná­lu, mu teď tles­ka­jí a uvol­ňu­jí mís­to. „Politika je sviňa!“ stě­žu­je si odstra­ně­ný před­se­da zapí­je­jí­cí žal, vyob­co­vá­ni jsou i nej­vět­ší usvěd­če­ní zlo­dě­ji (i v dob­rém stá­du se najde zblou­di­lá ovce, že?) Ale nej­vět­ší zlo­děj, stojí-li na správ­né stra­ně, není posti­ho­ván ani zda­le­ka tak tvr­dě, jako ti, kte­ří nikdy nic špat­né­ho nepro­ved­li, ale stá­li na stra­ně špat­né. Politika je pros­tě sviňa! Ale pod­le Františka je lid­ské odpouš­tět sta­ré křiv­dy. I když člo­věk po krát­kém obdo­bí ilu­zí opět zůsta­ne na vše sám.

Docela zásad­ní je epi­log celé­ho fil­mu, kte­rý se ode­hrá­vá z pohle­du fil­mu vlast­ně v sou­čas­nos­ti, tedy někdy v šede­sá­tých letech. Do ves­ni­ce při­je­de (na kole) na krát­kou návště­vu kdy­si vyob­co­va­ný Otčenáš. Stále žije svůj - teď již klid­ný - život, mož­ná ješ­tě vel­mi dlou­hý, pro­to­že to tak u lidí, kte­ří se sho­dou okol­nos­tí vyhnou sko­ro jis­té smr­ti, čas­to bývá. Zajde i do míst­ní polo­prázd­né hos­po­dy, kte­rá má dale­ko do spo­leč­né­ho cen­t­ra ves­ni­ce těs­ně po vál­ce. Dlouholetá sna­ha o kolek­ti­vi­za­ci vede, zdá se, ve svém para­dox­ním důsled­ku k ato­mi­za­ci ves­ni­ce.

Zastihnout se mu poda­ří jedi­né­ho z dáv­ných zná­mých: Bývalý foto­graf a dlou­ho­le­tý poli­tic­ký funk­ci­o­nář je po něko­li­ka mrt­vi­cích a vzpí­rá se z posled­ních sil neod­vrat­né budouc­nos­ti: „Šestkrát mě tre­fi­la zzz­zu­ba­tá…. Sbírám byli­ny, nic jiné­ho mě neza­jí­má…. Lepší odchá­d­zi­jou, enem my, potvo­ry, tady ostá­vá­me.“ Jako kdy­by se po obrov­ském dějo­vém oblou­ku býva­lí přá­te­lé opět sešli v tom posled­ním, co jim ješ­tě zůsta­lo spo­leč­né. Ostatní jsou už mrt­vi, včet­ně Františka. Otčenáš zasti­hu­je jen jeho dce­ru - hudeb­ni­ci, kte­rou prá­vě on kdy­si začí­nal učit na kla­vír a var­ha­ny. A opět sym­bol: Nová gene­ra­ce u kla­ví­ru, účes a móda 60. let, ve srov­ná­ní s Otčenášem, kte­rý při­šel podob­ný poslu ze sta­rých časů, vlast­ně nezmě­něn, jen mož­ná o něco šedi­věj­ší.

U toho­to epi­lo­gu si vždyc­ky moc­ně uvě­do­mu­ji, že mi jeho atmo­sfé­ra při­po­mí­ná opět kra­ji­nu po vál­ce, jen bez té eufo­rie pět­a­čty­ři­cá­té­ho roku. Euforii je mož­né pro­pad­nout jen z tragé­die, kte­rou se poda­ři­lo pře­stát a o kte­ré se smí mlu­vit, kte­rou je mož­né zpra­co­vat. A o té „vál­ce“ čer­ných pade­sá­tých let se vel­mi, vel­mi dlou­ho mlu­vit nesmě­lo. I film Všichni dob­ří rodá­ci dostal zása­hem nor­ma­li­zá­to­rů a nových arbit­rů pový­še­né­ho „poli­tic­ké­ho vku­su“ ješ­tě dva­cet let času „uzrát“ v tre­zo­ru. Podle mého názo­ru i s nema­lým časo­vým odstu­pem kva­li­tou obstál ve vět­ši­ně bodů. Jedinou výho­du ono­ho dlou­hé­ho „zrá­ní“ ovšem vidím v tom, že dnes už není nut­né pova­žo­vat toto dílo za pri­már­ně poli­tic­ký film osl­ňu­jí­cí odva­hou tvůr­ců mlu­vit o věcech kdy­si zapo­vě­ze­ných, čímž vystou­pi­ly i dal­ší kla­dy fil­mu - děj, herec­ké výko­ny (nu, k Zášínkovi Waldemara Matušky bych měl mís­ty drob­né výhra­dy, ale v duchu smíř­li­vé­ho fil­mo­vé­ho Epilogu to smaž­me :-)), na svou dobu vel­mi moder­ní dyna­mic­ká a při­tom výra­zo­vě jedi­neč­ná kame­ra, oso­bi­té výtvar­né poje­tí.

Závěrečná atmo­sfé­ra smí­ře­ní (pře­de­vším v komen­tá­ři vypra­vě­če) se mi zdá být pří­liš opti­mis­tic­ká, i vzhle­dem k uve­de­ní fil­mu do kin v roce 1969, ale nej­spíš to byl úmy­sl tvůr­ců, aby pří­běh nevy­zněl pří­liš bez­vý­chod­ně. „Tady je tvůj Rhodos, tady ská­kej, a co jsme si upek­li, to si také sněz­me. Ale co jsme si vlast­ně sami upek­li? Co jsme moh­li a co jsme nemoh­li? Sbohem, všich­ni moji dob­ří rodá­ci. Sbohem, a kdy­bychom se už nevi­dě­li, vyplň se osu­de!“ Na můj vkus je to vzhle­dem k okol­nos­tem smíř­li­vé až pří­liš, ale samo­zřej­mě pro­ti majestát­ní­mu osu­du, ať už roz­po­hy­bo­va­né­mu jakou­ko­li silou, je mi to stej­ně hou­by plat­né :-).

Přemýšlím, kdy dostal v posled­ních dese­ti­le­tích čes­ký film na pres­tiž­ním mezi­ná­rod­ním fes­ti­va­lu v Cannes cenu za režii a moc mi to pře­mýš­le­ní nejde. Ale není tře­ba se tím moc una­vo­vat: Žádný jiný čes­ký nebo čes­ko­slo­ven­ský film než prá­vě Všichni dob­ří rodá­ci, pokud vím, tak­to oce­ně­ný nebyl, ani před ním, ani po něm. A mys­lím, že v tom nehrá­la roli zda­le­ka jen poli­ti­ka, ostat­ně, mys­lím, že v pří­pa­dě „Rodáků“ i těž­ko pře­nos­ná do cizí­ho pro­stře­dí.

Prostě se mi zdá, že je to i po sko­ro půl­sto­le­tí od své­ho vzni­ku zatra­ce­ně dob­rý film, a jsem moc rád, že jsem ho - dáv­ným pro­gnózám pesi­mis­tů navzdo­ry - mohl vidět i pěk­ně vcel­ku a ne jen jako pár malých fotek ve starém časo­pi­su Kino :-).


Podívejte se na hodnocení Všichni dobří rodáci na Kinoboxu.


Jak bude rekla­ma vypa­dat?
-
Nechceš zde rekla­mu napo­řád jen za 50 Kč?
Zobrazit for­mu­lář pro nákup
Odebírat
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
  • Všichni dobří rodáci16. září 2022 Všichni dobří rodáci Všichni dobří rodáci je československý film režiséra Vojtěcha Jasného z roku 1968. Jasného styl, považovaný za "nejčesčího" ze současných filmařů, byl především lyrický. Dokončení scénáře […] Posted in Speciály
  • Návštěvníci slaví 40 let od první klapky v Pelhřimově22. června 2021 Návštěvníci slaví 40 let od první klapky v Pelhřimově Návštěvníci je československý sci-fi televizní seriál pro děti z let 1981 až 1983. Vznikl v koprodukci Československé televize a několika dalších evropských zemí. Seriál se vysílal i v […] Posted in Zajímavosti
  • Chalupáři: Kultovní seriál z 70. let10. července 2023 Chalupáři: Kultovní seriál z 70. let Pokud máte rádi českou komedii, jistě znáte seriál Chalupáři, který se stal fenoménem své doby. Seriál vypráví o dvou pražských rodinách, které si splnily sen o vlastní chalupě na venkově. […] Posted in Zajímavosti
  • Noc na Karlštejně23. června 2022 Noc na Karlštejně Dlouho už jsem se takhle nenatrápil. Na Noc na Karlštejně jsme se dívali v rámci povinné výuky v hodinách dějepisu, jakožto "příjemné" zakončení školního roku. Samozřejmě se to neobešlo […] Posted in Retro filmové recenze
  • „Marečku, podejte mi pero!“ - filmový debut Tomáše Holého8. června 2023 „Marečku, podejte mi pero!“ - filmový debut Tomáše Holého „Marečku, podejte mi pero!“ je jedna z nejslavnějších a nejvtipnějších českých filmových komedií. Natočil ji v roce 1976 režisér Oldřich Lipský podle scénáře Ladislava Smoljaka a Zdeňka […] Posted in Speciály
  • Ostře sledované vlaky26. prosince 2021 Ostře sledované vlaky Ostře sledované vlaky je československý film režiséra Jiřího Menzela z roku 1966, jeden z nejznámějších produktů československé nové vlny. Ve Velké Británii byl uveden pod názvem Closely […] Posted in Speciály
  • Ucho: Československý film plný napětí a politických intrik29. dubna 2024 Ucho: Československý film plný napětí a politických intrik Ucho je československý černobílý film, který vznikl v roce 1969 a byl dokončen v roce 1970. Režisérem tohoto snímku je Karel Kachyňa podle scénáře Jana Procházky. Hlavní role ztvárnili […] Posted in Speciály
  • Čtvrtstoletí Pelíšků8. dubna 2024 Čtvrtstoletí Pelíšků Mezi českými porevolučními filmy byla spousta kinohitů, ale jen málokterý z nich se stal novodobou klasikou, ze které by diváci dokázali citovat hlášky i […] Posted in Filmová klasika
  • Helena Růžičková: Velká žena s velkým talentem8. ledna 2024 Helena Růžičková: Velká žena s velkým talentem Právě dnes je tomu dvacet let, kdy nás navždy po prohraném boji s rakovinou opustila jedna z vůbec nejoblíbenějších českých hereček, tehdy sedmašedesátiletá Helena Růžičková. Pojďme si […] Posted in Profily osob
  • Kdo je kdo v Pelíšcích - Herci21. prosince 2023 Kdo je kdo v Pelíšcích - Herci MIROSLAV DONUTIL, otec Šebek Miroslav Donutil (*1951) se po absolutoriu na brněnské JAMU stal stálým členem Divadla na provázku, kde ztvárnil výrazné role především v inscenacích Balada […] Posted in Profily osob
Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

|

3
0
Budeme rádi za vaše názory, zanechte prosím komentář.x
Stránka načtena za 4,38158 s | počet dotazů: 261 | paměť: 72628 KB. | 19.05.2024 - 18:31:26