Žáby bez jazyka – Recenze – 40%

C5BDC3A1bybezjazykarecenzefilmu

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Česko-slovenský film Žáby bez jazy­ka nato­či­la reži­sér­ka a sce­nárist­ka Mira Fornay (Lištičky, Můj pes Killer), kte­rá jej poja­la jako dra­ma­tic­ké pojed­ná­ní o růz­ných for­mách domá­cí­ho nási­lí, inspi­ro­va­né pohád­kou O kohou­to­vi a sle­pič­ce. V této pohád­ce sle­pič­ka ve sna­ze pomo­ci kohou­to­vi běhá z mís­ta na mís­to a všu­de jí nabí­ze­jí výpo­moc jen za urči­tou pro­ti­služ­bu, čímž pro sle­pič­ku vzni­ká řetě­zec úko­lů, jež je tře­ba postup­ně spl­nit. Ve fil­mu Žáby bez jazy­ka je pro­to hlav­ním hrdi­nou Jaroslav (Jaroslav Plesl), jemuž jeho žena brá­ní vidět se s jeho dět­mi, kte­ré si hra­jí na zamče­ném pozem­ku. Klíče mu dá pou­ze teh­dy, když na ni Jaroslavova mat­ka pře­pí­še byt. A ta na ni byt pře­pí­še pou­ze teh­dy, když jí Jaroslavův otec (a její ex-manžel) uva­ří rodin­ný oběd. A ten jí oběd uva­ří pou­ze teh­dy, když Jaroslavův otčím zabi­je vola… 

Zdroj fotek: cinemart.cz

O před­cho­zí fil­mo­vé tvor­bě Miry Fornay lze říct, že do alter­na­tiv­ní­ho prou­du zabru­šo­va­la jen mís­ty a okra­jo­vě, zatím­co její nový sní­mek je v něm již zce­la pono­řen. Jde o čis­tě expe­ri­men­tál­ní film, jehož arto­vá for­ma se odví­jí od reži­sé­r­či­na spor­né­ho pře­svěd­če­ní, že „nási­lí nemá logi­ku“, tudíž výsled­kem je vel­mi bizar­ní a surre­a­lis­tic­ký, mís­ty až dadais­tic­ký a non­sen­so­vý autor­ský počin plný absurd­ních momen­tů, repe­tic a své­ráz­ných prv­ků. Dějová struk­tu­ra fil­mu je navíc ovliv­ně­na počí­ta­čo­vý­mi hra­mi, a to v tom smys­lu, že když tře­ba hlav­ní hrdi­na v urči­tou chví­li zemře (což se sta­ne něko­li­krát, při­čemž popr­vé je to nato­če­no dost zma­te­ně a neob­rat­ně), tak se vrá­tí zpět v čase do něja­ké již dří­ve navští­ve­né loka­ce a násled­né udá­los­ti pro­ži­je zno­vu a jinak. A to všech­no Mira Fornay sem tam pro­klá­dá pro­vo­ka­tiv­ní­mi a poně­kud samo­ú­čel­ný­mi ele­men­ty (např. mastur­ba­cí nezle­ti­lé dív­ky s žábou nebo plnou fron­tál­ní naho­tou něko­li­ka žen včet­ně sedm­de­sát­ni­ce Reginy Rázlové v roli Jaroslavovy mat­ky).

Sdělení je při­tom více­mé­ně jas­né – pro­střed­nic­tvím komor­ní­ho pří­bě­hu jed­né rodi­ny sní­mek tema­ti­zu­je shni­lé part­ner­ské vzta­hy a dys­funkč­ní rodin­né vaz­by, popi­su­je psy­chic­ké, fyzic­ké i ver­bál­ní nási­lí jako zača­ro­va­ný kruh, jehož akté­ři okou­ka­li agre­siv­ní cho­vá­ní od jiných rodin­ných pří­sluš­ní­ků – též agre­so­rů, a umně budu­je atmo­sfé­ru sto­jí­cí na ner­vo­zi­tě a úzkos­ti pomo­cí dus­ných rodin­ných setká­ní nebo všed­ních čin­nos­tí člo­vě­ka na malo­měs­tě, kde si není mož­né udr­žet sou­kro­mí a ano­ny­mi­tu. Dějově jsou však Žáby bez jazy­ka jen vel­mi těž­ko ucho­pi­tel­né a v zása­dě nedi­vác­ké, což je dané pře­de­vším nedo­stat­kem kauza­li­ty mezi jed­not­li­vý­mi scé­na­mi a nepří­liš smys­lu­pl­ným cho­vá­ním postav, nehle­dě na řadu záměr­ně zdlou­ha­vých zábě­rů a útrp­ně poma­lé tem­po vyprá­vě­ní. Narativní pohádkově-videoherní hříč­ky sice mohou půso­bit pod­le popi­su zábav­ně a nevšed­ně, ve fil­mu samot­ném jsou ale spíš ubí­je­jí­cí a otrav­né. 

To všech­no je při­tom patr­ně sou­čás­tí kon­zis­tent­ní meto­di­ky, kte­rou se Mira Fornay řídi­la od začát­ku do kon­ce a zřej­mě se jí i poved­lo nato­čit přes­ně to, co chtě­la – k dis­ku­zím vybí­ze­jí­cí a poci­to­vě nepří­jem­ný sní­mek, jenž půjde hod­ně pro­ti vět­ši­no­vé­mu prou­du, a kte­rý se bude báječ­ně hodit na fil­mo­vé fes­ti­va­ly, ale roz­hod­ně ne do stan­dard­ní dis­tri­buce. Poněkud to ale pře­hna­la s neu­stá­lým tes­to­vá­ním divác­kých hra­nic a s navr­šo­vá­ním kuri­óz­ních vypra­věč­ských pro­střed­ků, kvů­li nimž je sem tam obtíž­né film vůbec dokou­kat. Pokud někdo vyra­zí na Žáby bez jazy­ka zce­la nepři­pra­ven, ris­ku­je tím totál­ní zma­te­ní, abso­lut­ní nepo­cho­pe­ní a nechuť se sním­kem a jeho struk­tu­rou jak­ko­li zabý­vat a hle­dat v ní ale­spoň něja­ké záchyt­né body. Okázalá bizar­nost někte­rých oka­mži­ků pak už jen při­ži­vu­je pověst sním­ku coby nesoud­né podiv­nos­ti, kte­rá může všech­ny své díl­čí aspek­ty, nikam neve­dou­cí dějo­vé zákru­ty i občas­né nedo­stat­ky ve stři­ho­vé návaz­nos­ti jed­no­du­še omlu­vit skr­ze důraz na cíle­vě­do­mou absen­ci logi­ky. 

Žáby bez jazy­ka jsou zatím nejam­bi­ci­óz­něj­ším a nej­za­jí­ma­věj­ším fil­mem Miry Fornay, jsou však záro­veň nato­lik div­né, uje­té a svým netra­dič­ním cha­o­tic­kým zpra­co­vá­ním v důsled­ku frustru­jí­cí a una­vu­jí­cí, že si ke spous­tě divá­ků budou jen stě­ží hle­dat ces­tu. Představují nepřed­ví­da­tel­ný risk, kte­rý je mož­né čás­teč­ně pomlu­vit jako bez­vý­chod­ný sle­pe­nec a čás­teč­ně i pochvá­lit jako neotře­le rea­li­zo­va­ný a svým způ­so­bem pozo­ru­hod­ný oso­bi­tý počin.