Česko-slovenský film Žáby bez jazyka natočila režisérka a scenáristka Mira Fornay (Lištičky, Můj pes Killer), která jej pojala jako dramatické pojednání o různých formách domácího násilí, inspirované pohádkou O kohoutovi a slepičce. V této pohádce slepička ve snaze pomoci kohoutovi běhá z místa na místo a všude jí nabízejí výpomoc jen za určitou protislužbu, čímž pro slepičku vzniká řetězec úkolů, jež je třeba postupně splnit. Ve filmu Žáby bez jazyka je proto hlavním hrdinou Jaroslav (Jaroslav Plesl), jemuž jeho žena brání vidět se s jeho dětmi, které si hrají na zamčeném pozemku. Klíče mu dá pouze tehdy, když na ni Jaroslavova matka přepíše byt. A ta na ni byt přepíše pouze tehdy, když jí Jaroslavův otec (a její ex-manžel) uvaří rodinný oběd. A ten jí oběd uvaří pouze tehdy, když Jaroslavův otčím zabije vola…
 |
| Zdroj fotek: cinemart.cz |
O předchozí filmové tvorbě Miry Fornay lze říct, že do alternativního proudu zabrušovala jen místy a okrajově, zatímco její nový snímek je v něm již zcela ponořen. Jde o čistě experimentální film, jehož artová forma se odvíjí od režisérčina sporného přesvědčení, že „násilí nemá logiku“, tudíž výsledkem je velmi bizarní a surrealistický, místy až dadaistický a nonsensový autorský počin plný absurdních momentů, repetic a svérázných prvků. Dějová struktura filmu je navíc ovlivněna počítačovými hrami, a to v tom smyslu, že když třeba hlavní hrdina v určitou chvíli zemře (což se stane několikrát, přičemž poprvé je to natočeno dost zmateně a neobratně), tak se vrátí zpět v čase do nějaké již dříve navštívené lokace a následné události prožije znovu a jinak. A to všechno Mira Fornay sem tam prokládá provokativními a poněkud samoúčelnými elementy (např. masturbací nezletilé dívky s žábou nebo plnou frontální nahotou několika žen včetně sedmdesátnice Reginy Rázlové v roli Jaroslavovy matky).
Sdělení je přitom víceméně jasné – prostřednictvím komorního příběhu jedné rodiny snímek tematizuje shnilé partnerské vztahy a dysfunkční rodinné vazby, popisuje psychické, fyzické i verbální násilí jako začarovaný kruh, jehož aktéři okoukali agresivní chování od jiných rodinných příslušníků – též agresorů, a umně buduje atmosféru stojící na nervozitě a úzkosti pomocí dusných rodinných setkání nebo všedních činností člověka na maloměstě, kde si není možné udržet soukromí a anonymitu. Dějově jsou však Žáby bez jazyka jen velmi těžko uchopitelné a v zásadě nedivácké, což je dané především nedostatkem kauzality mezi jednotlivými scénami a nepříliš smysluplným chováním postav, nehledě na řadu záměrně zdlouhavých záběrů a útrpně pomalé tempo vyprávění. Narativní pohádkově-videoherní hříčky sice mohou působit podle popisu zábavně a nevšedně, ve filmu samotném jsou ale spíš ubíjející a otravné.
To všechno je přitom patrně součástí konzistentní metodiky, kterou se Mira Fornay řídila od začátku do konce a zřejmě se jí i povedlo natočit přesně to, co chtěla – k diskuzím vybízející a pocitově nepříjemný snímek, jenž půjde hodně proti většinovému proudu, a který se bude báječně hodit na filmové festivaly, ale rozhodně ne do standardní distribuce. Poněkud to ale přehnala s neustálým testováním diváckých hranic a s navršováním kuriózních vypravěčských prostředků, kvůli nimž je sem tam obtížné film vůbec dokoukat. Pokud někdo vyrazí na Žáby bez jazyka zcela nepřipraven, riskuje tím totální zmatení, absolutní nepochopení a nechuť se snímkem a jeho strukturou jakkoli zabývat a hledat v ní alespoň nějaké záchytné body. Okázalá bizarnost některých okamžiků pak už jen přiživuje pověst snímku coby nesoudné podivnosti, která může všechny své dílčí aspekty, nikam nevedoucí dějové zákruty i občasné nedostatky ve střihové návaznosti jednoduše omluvit skrze důraz na cílevědomou absenci logiky.
Žáby bez jazyka jsou zatím nejambicióznějším a nejzajímavějším filmem Miry Fornay, jsou však zároveň natolik divné, ujeté a svým netradičním chaotickým zpracováním v důsledku frustrující a unavující, že si ke spoustě diváků budou jen stěží hledat cestu. Představují nepředvídatelný risk, který je možné částečně pomluvit jako bezvýchodný slepenec a částečně i pochválit jako neotřele realizovaný a svým způsobem pozoruhodný osobitý počin.
