Zlatý podraz – Recenze – 70%

Český film Zlatý pod­raz reži­sé­ra Radima Špačka (Pouta, Místa) je nato­čen pod­le nebe­let­ris­tic­ké kni­hy Nebáli se své odva­hy, jenž ency­klo­pe­dic­ky líčí více než sto­le­tou his­to­rii čes­ko­slo­ven­ské­ho bas­ket­ba­lu, a kte­rou její auto­ři Jakub Bažant a Jiří Závozda ve spo­lu­prá­ci s fil­mař­kou Kristinou Nedvědovou záro­veň adap­to­va­li do podo­by fil­mo­vé­ho scé­ná­ře. Na roz­díl od kni­hy se film zao­bí­rá pod­stat­ně men­ším časo­vým úse­kem, sou­stře­dě­ným zejmé­na na pová­leč­né obdo­bí mezi roky 1946 a 1951, v němž sle­du­je osu­dy čes­ko­slo­ven­ské­ho bas­ket­ba­lo­vé­ho týmu, jemuž se teh­dy poda­ři­lo pro­sa­dit na mezi­ná­rod­ních tur­na­jích.

Tvůrci se při­tom sna­ži­li prav­di­vé vyprá­vě­ní o spor­tov­ních úspě­ších naše­ho náro­da obe­pnout dra­ma­tic­kým oblou­kem, inspi­ro­va­ným sku­teč­ný­mi udá­lost­mi a teh­dej­ším pohnu­tým his­to­ric­kým kon­tex­tem, a spletli jej dohro­ma­dy z více­ra dějo­vých a vzta­ho­vých linií. Tou hlav­ní je pocho­pi­tel­ně ces­ta bas­ket­ba­lo­vé­ho týmu k uzná­ní i přes mno­há pří­ko­ří, dopro­vá­ze­ná roman­tic­kou záplet­kou, její­miž pro­ta­go­nis­ty jsou hra­jí­cí tre­nér Franta (Filip Březina) a tanečnice/servírka Michelle (Patrycja Volny), s níž se Franta sezná­mí v Ženevě, kde jeho tým repre­zen­tu­je ČSR na mis­trov­ství Evropy v roce 1946. Vedlejšími lini­e­mi jsou pak kama­rád­ství Franty s dru­hým nej­vý­raz­něj­ším hrá­čem Honzou (Zdeněk Piškula) a nepo­cho­pe­ní pro spor­tov­ní zápal, jemuž se Frantovi dostá­vá od jeho poli­tic­ky vyso­ce posta­ve­né­ho otce (Jan Hartl).

Snímek by tak chtěl být záro­veň pří­bě­hem vel­ké osu­do­vé lás­ky, jíž růz­né důvo­dy brá­ni­ly v napl­ně­ní, pří­bě­hem o přá­tel­ské pospo­li­tos­ti mezi hrá­či, svor­ně vzpo­mí­na­jí­cí­mi na býva­lé­ho tre­né­ra, muče­né­ho za vál­ky, pří­bě­hem o náro­du zmí­ta­ném nejis­tou dobou tem­na, jenž nalé­zal útě­chu a nadě­ji ale­spoň ve vítěz­stvích domá­cích spor­tov­ců, a pří­bě­hem o odva­ze a spra­ve­dl­nos­ti v kon­tras­tu s bezpá­teř­ním sla­boš­stvím těch, kte­ří se namís­to vzdo­ru roz­hod­li sil­něj­ší­mu nepří­te­li lízat paty, to vše na poza­dí poli­tic­ky a spo­le­čen­sky vyhro­ce­ných časů pová­leč­né­ho Československa. A tohle všech­no Zlatý pod­raz sku­teč­ně je, ako­rát se při té pře­mí­ře moti­vů a postav vše­mu věnu­je tro­chu polo­vi­ča­tě, násled­kem čehož nic z toho nene­chá doo­prav­dy dra­ma­tic­ky a emo­ci­o­nál­ně zapů­so­bit.

Ústřední roman­ci tak poně­kud ředí sku­teč­nost, že oba milen­ci se vída­jí jen spo­ra­dic­ky, při­čemž jejich vlast­ní ambi­ce i poli­tic­ký vývoj je neu­stá­le táh­nou od sebe. Basketbalová utká­ní jsou zas mís­ty pří­liš krát­ká a nedo­ká­ží napl­no vyu­žít svůj dra­ma­tic­ký poten­ci­ál – málo­kdy se závěr zápa­su napí­na­vě špo­nu­je v posled­ních vte­ři­nách zábě­ry na výsled­ko­vou tabu­li, sou­peř není sko­ro nikdy před­sta­ven jako sil­ný pro­tiv­ník (dva krát­ké zábě­ry na vypa­se­né­ho Sověta bohu­žel nesta­čí) a ani se vět­ši­nou neví, jest­li se tře­ba zrov­na nehra­je už rov­nou finá­le. Povzbudivý efekt fil­mu bere za své v závě­ru, jenž se depre­siv­ně pro­pa­dá do bez­na­děj­né atmo­sfé­ry zkla­má­ní a nespra­ve­dl­nos­ti. Leckteré udá­los­ti jsou zby­teč­ně uspě­cha­né, a když se děj sko­ko­vě posou­vá v čase, tak není vždy jas­né o kolik.

Většinu podob­ných nedo­stat­ků však boha­tě vyna­hra­zu­jí tech­nic­ké aspek­ty a zejmé­na pak audi­o­vi­zu­ál­ní slož­ka fil­mu a vel­ko­le­pá výpra­va, číta­jí­cí davo­vé scé­ny na auten­tic­ky vypa­da­jí­cích bas­ket­ba­lo­vých halách s tri­buna­mi se stov­ka­mi kom­par­zis­tů a sto­pro­cent­ně přes­nou dobo­vou sty­li­za­ci včet­ně všech inte­ri­é­rů, kos­tý­mů, rekvi­zit a úče­sů. K atrak­tiv­ně líbi­vé­mu dojmu při­spí­vá i pří­jem­ně retro obraz kame­ra­ma­na Vladimíra Smutného a výrazná hud­ba Jakuba Kudláče. Schopných her­ců je ve fil­mu celá řada (nezmí­ně­ni byli ješ­tě Alena Mihulová coby Frantova mamin­ka nebo Ondřej Malý v roli mana­že­ra bas­ket­ba­lo­vé­ho týmu), avšak byť všich­ni hra­jí kon­zis­tent­ně vel­mi sluš­ně, tak se o nikom nedá říct, že by před­vá­děl něja­ký vylo­že­ně nad­stan­dard­ní nebo výji­meč­ný výkon. Největším pří­no­sem reži­sé­ra Radima Špačka je pak pře­de­vším styl jeho vyprá­vě­ní, ne vždy zce­la pře­hled­ný, ale povět­ši­nou sro­zu­mi­tel­ný i bez otrav­né doslov­nos­ti a pre­zen­tu­jí­cí netri­vi­ál­ní pří­běh v kon­stant­ním tem­pu.

Na čes­ké pomě­ry boha­tá výprav­nost a vyso­ká fil­mař­ská pro­fe­si­o­na­li­ta tak opět vyva­žu­jí nedo­stat­ky v ději, kte­ré ale ten­to­krát nejsou nato­lik zásad­ní, aby to Zlatý pod­raz nějak výraz­ně­ji poško­di­lo. Jednotlivé pří­bě­ho­vé linie a moti­vy jsou ve vět­ši­ně pří­pa­dů rea­li­zo­vá­ny nad­prů­měr­ně, leč k tomu, aby byly doo­prav­dy dra­ma­tic­ky a emo­ci­o­nál­ně půso­bi­vé, ne-li pří­mo str­hu­jí­cí, jim přes­to chy­bí mno­ho.

P.S. Při závě­reč­ných titul­cích hra­je odváž­ný elek­tro­nic­ký techno-remix čes­ké stát­ní hym­ny, což je doce­la nevšed­ní záži­tek.