Zlodějka knih - ZAČÁTKY

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

ZLODĚJKA KNIH je fil­mo­vou adap­ta­cí oblí­be­né­ho stej­no­jmen­né­ho best­selle­ru. Vypráví pří­běh odváž­né dospí­va­jí­cí dív­ky Liesel, kte­rá je poslá­na během dru­hé svě­to­vé vál­ky do pěs­toun­ské rodi­ny v Německu, kde svou pří­tom­nos­tí ovliv­ní živo­ty všech lidí ve svém oko­lí.

Síla slov a před­sta­vi­vos­ti se pro Liesel sta­ne pro­střed­kem k úni­ku (i rados­ti) před bouř­li­vý­mi udá­lost­mi, kte­ré ji a všech­ny, kte­ré má ráda, obklo­pu­jí. Liesel je srd­cem a duší ZLODĚJKY KNIH.

Je tomu tak, srd­ce a duše - stej­ně jako vítěz­ství a vytr­va­lost – ženou kupře­du děj fil­mu, kte­rý je boha­tý na téma­ta a posta­vy, jež mohou rezo­no­vat v kaž­dé gene­ra­ci. Je to dojem­ný a pal­či­vý por­trét odol­nos­ti lid­ské­ho ducha. Tento život osla­vu­jí­cí pří­běh kon­tras­tu­je s nevin­nos­tí (kte­rou ztě­les­ňu­je Liesel) a s všu­dypří­tomnou tyra­nií, jež pozna­me­na­la její dobu a její rod­nou zem.

ZAČÁTKY                 

Příběh a posta­vy ZLODĚJKY KNIH se zro­di­ly v před­sta­vách spi­so­va­te­le Markuse Zusaka. Román Zlodějka knih byl pub­li­ko­ván v jeho rod­né Austrálii v roce 2005 a v ostat­ních zemích svě­ta v roce 2006. Po celém svě­tě se pro­da­lo na osm mili­o­nů kopií. Kniha se udr­že­la na žeb­říč­ku best­selle­rů New York Times téměř 7 let a byla pře­lo­že­na do více jak 30 jazy­ků. Kromě toho, že zís­ka­la více než tucet lite­rár­ních cen, obje­vi­la se na mno­ha žeb­říč­cích nej­po­pu­lár­něj­ších knih roku a udr­že­la si své prven­ství i na Amazon.com.

Zusakova kni­ha a její fil­mo­vá adap­ta­ce v režii Briana Percivala (Panství Downton) vyprá­ví pří­běh Liesel (Sophie Nélisse), kte­rá je poslá­na do pěs­toun­ské rodi­ny dob­ro­sr­deč­né­ho Hansee Hubermanna (Geoffrey Rush) a jeho popud­li­vé ženy Rosy (Emily Watsonová), aby s nimi zača­la žít nový život. Liesel se stá­le vzpa­ma­to­vá­vá z tra­gic­ké smr­ti své­ho mlad­ší­ho bra­t­ra a v blíz­kos­ti svých nových „rodi­čů“, kte­ré prá­vě pozna­la, je pla­chá. Snaží se zapad­nout – doma i ve ško­le, kde si z ní spo­lu­žá­ci uta­hu­jí, pro­to­že neu­mí číst. Vymyslí pro ni pře­zdív­ku „dumm­ko­pf“.

Liesel je odhod­la­ná situ­a­ci změ­nit s jed­no­stran­nou posed­los­tí rodí­cí­ho se učen­ce. A zís­ká k tomu pomoc své­ho empa­tic­ké­ho „otce“. Hans s Liesel pra­cu­je dnem i nocí, když se dív­ka sna­ží podrob­ně pro­stu­do­vat svo­ji prv­ní bich­li, Hrobníkovu pří­ruč­ku, kte­rou si taj­ně „odnes­la“ z pohřbu své­ho bra­t­ra – impul­siv­ní zlo­děj­ský čin, kte­rý bude mít pro mla­dou hrdin­ku dale­ko­sáh­lé násled­ky.

Lieslina lás­ka ke čte­ní a její ros­tou­cí zájem o novou rodi­nu je více posí­len, když se ska­ma­rá­dí s novým hos­tem v domě Hubermannových - židov­ským uprch­lí­kem Maxem (Ben Schnetzer), kte­rý sdí­lí její vášeň pro kni­hy. I když se sám skrý­vá před nacis­ty v tem­ném a zatuchlém skle­pe­ní, povzbu­zu­je Liesel, aby roz­ši­řo­va­la své vědo­mos­ti. Stejně tak se mění i její vzkvé­ta­jí­cí přá­tel­ství s mla­dým sou­se­dem Rudym (Nico Liersch), kte­rý Liesel sice škád­lí kvů­li tomu, že ukradla Hrobníkovu pří­ruč­ku, ale při­tom se sám oci­tá na vlnách lás­ky, když se do Liesel zami­lu­je.

Tyto přá­tel­ské vzta­hy jí spo­leč­ně s její rych­le ros­tou­cí lás­kou ke kni­hám posky­tu­jí jak únik a tak i ces­tu k utvá­ře­ní vlast­ní­ho osu­du. Naučí se vážit si nejen síly slov, ale i moci nad slo­vy.

Spisovatel Markus Zusak říká, že ho k napsá­ní kni­hy inspi­ro­va­ly pří­běhy, kte­ré mu doma v Austrálii vyprá­vě­li jeho rodi­če, když byl ješ­tě malým chlap­cem. „Bylo to, jako by kou­sek Evropy vstou­pil do naší kuchy­ně, když můj otec a mat­ka zača­li vyprá­vět pří­běhy z dět­ství v Německu a Rakousku. Popisovali bom­bar­do­vá­ní Mnichova a pocho­dy nacis­tic­kých věz­ňů uli­ce­mi,“ říká autor. „Tenkrát jsem si to neu­vě­do­mo­val, ale tyto pří­běhy mě ved­ly k tomu, aby se ze mne stal spi­so­va­tel.“

„Byla to doba extrém­ní­ho nebez­pe­čí a zla a já jsem byl inspi­ro­ván skut­ky las­ka­vos­ti v těch­to vel­mi tem­ných časech,“ pokra­ču­je Zusak. „A o tom ZLODĚJKA KNIH je: o hle­dá­ní krá­sy i za těch nej­o­š­k­li­věj­ších pod­mí­nek. Jedním z ústřed­ních témat pří­bě­hu je, že Hitler ničí lidi svý­mi slo­vy a Liesel tato slo­va kra­de zpět a píše s nimi svůj vlast­ní pří­běh.“

Román a jeho mla­dá hrdin­ka zau­ja­ly pro­du­cen­ty Karen Rosenfeltovou a Kena Blancata nato­lik, že od její­ho vydá­ní usi­lov­ně pra­co­va­li na tom, aby pří­běh před­sta­vi­li také na fil­mo­vém plát­ně. „Nemohla jsem se od kníž­ky odtrh­nout,“ říká Rosenfeltová. „Čišela z ní radost ze živo­ta. Byla jsem ohro­me­ná, jak se Markusovi poda­ři­lo při­vést Liesel k živo­tu s její sta­teč­nos­tí, sílou, schop­nost­mi a hla­dem po čte­ní a pocho­pe­ním síly slov.“

Během vze­stu­pu nacis­tic­ké stra­ny byla svo­bo­da pro­je­vu výraz­ně ome­ze­na. Knihy byly pále­ny. „Německému lidu se říka­lo, co mají cítit, co si mys­let a co číst,“ říká Rosenfeltová. „Navzdory těm­to zdán­li­vě nepře­ko­na­tel­ným pře­káž­kám se Liesel postup­ně učí číst a to jí umož­ňu­je být tvůr­čí, mít své vlast­ní myš­len­ky a nepa­pouš­ko­vat názo­ry dru­hých.“

Velký posun ve vývo­ji fil­mu nastal, když se Zusakovy 580ti strán­ko­vé bichle cho­pil scé­náris­ta Michael Petroni (Letopisy Narnie: Plavba Jitřního pout­ní­ka). Jak sám říká, když byl oslo­ven, aby k fil­mu napsal scé­nář, byl již „vel­kým fanouš­kem toho­to romá­nu“.

„Markus Zusak má ohrom­ný talent,“ pokra­ču­je Petroni. „Napsal kni­hu, na kte­rou se bude vzpo­mí­nat jako na kla­si­ku. Takže během její­ho zpra­co­vá­ní pro film jsem musel nej­pr­ve pře­ko­nat svůj ostych. Největší výzvou pro mě byl výběr toho, co bylo tře­ba odstra­nit. Jedná se o vir­tu­ál­ní stud­ni­ci nád­her­ných, dojem­ných scén, kte­ré mě k mate­ri­á­lu při­ta­ho­va­ly hned od začát­ku.“

Bylo tam něko­lik dal­ších pro­blé­mů, ke kte­rým se autor scé­ná­ře musel posta­vit čelem. Petroni dodá­vá: „Kniha není napsá­na v chro­no­lo­gic­kém sle­du. Vypravěč čas­to a zají­ma­vě upou­tá­vá čte­ná­ře kous­ky infor­ma­cí, ke kte­rým se poz­dě­ji v pří­bě­hu vra­cí. Mým prv­ním úko­lem bylo roz­plést pří­bě­ho­vou chro­no­lo­gii a upra­vit uspo­řá­dá­ní scén tak, aby měly co nej­vět­ší dra­ma­tic­ký efekt. To zna­me­na­lo, že jsem někdy musel chro­no­lo­gii kni­hy změ­nit; pochy­bu­ji, že si toho divá­ci všim­nou, ale dosáh­nout toho­to dru­hu změn je vždy obtíž­né. Velmi mě potě­ši­lo, že mi Markus při adap­ta­ci Zlodějky knih věřil.“

Petroni dodá­vá, že ho na pří­bě­hu nej­ví­ce oslo­vi­la jeho vyna­lé­za­vost a fakt, že je ZLODĚJKA KNIH svě­dec­tvím o lid­ské vytr­va­los­ti. „Promlouvá na téma síly lid­ské­ho ducha a tomu kaž­dý člo­věk poro­zu­mí a může se tím nechat inspi­ro­vat. A samo­zřej­mě je to také o síle slov. Jak by tomu mohl spi­so­va­tel odo­lat, že?“

Mezitím, co Petroni pokra­čo­val v úpra­vách scé­ná­ře, pro­du­cen­ti hle­da­li reži­sé­ra. „Práce Briana Percivala pro brit­skou tele­vi­zi je mimo­řád­ná. Vzhledem k jeho nad­še­ní pro ten­to pro­jekt jsme byli nedo­čka­ví se s ním setkat osob­ně,“ říká Elizabeth Gablerová, pre­zi­dent­ka Fox 2000 Pictures. „Brian při­ne­sl na naše setká­ní vlast­ní pre­zen­ta­ci sestá­va­jí­cí ze sním­ků, kte­ré vysti­ho­va­ly jeho vizi fil­mu. Byli jsme rados­tí bez sebe, že jsme našli toho pra­vé­ho reži­sé­ra.“

Zusak měl pří­le­ži­tost se setkat s Percivalem již na začát­ku celé­ho pro­jek­tu a oka­mži­tě si pad­li do oka. „V závě­ru naše­ho setká­ní, když jsme se lou­či­li, mě Brian při­tá­hl blíž k sobě a řekl: „Nezklamu tě,“ vzpo­mí­ná autor. „Líbila se mi jed­no­ta té chví­le a Brianova upřím­nost.“

Díky celo­svě­to­vé­mu úspě­chu Panství Downton se Percival stal vyhle­dá­va­ným reži­sé­rem. „V jed­nu chví­li mi při­chá­ze­lo pět scé­ná­řů den­ně a bylo nemož­né, abych je všech­ny pře­če­tl,“ říká, „tak­že jsem četl prv­ních 30 stran z kaž­dé­ho z nich a hned jsem věděl, jest­li to byl pro­jekt pro mě.“ Percival při­zná­vá, že měl z kni­hy Zlodějka knih pře­čte­ných jen pár strá­nek a bylo mu jas­né, že pod­le ní musí nato­čit film. „Byl jsem tím romá­nem doja­tý. Je to tak pozi­tiv­ní, povzná­še­jí­cí pří­běh a líbi­lo se mi, že ústřed­ní posta­vou je mla­dá sleč­na, se kte­rou se popr­vé setká­vá­me, když nemá nic a je zdán­li­vě bez budouc­nos­ti, ale ona nejen pře­ži­je, ale dokon­ce se jí bude i dařit.“

Percival měl k pří­bě­hu i osob­ní vztah. „Pocházím z poměr­ně skrom­ných pomě­rů. Začali jsme s málem a naší tou­hou vždy bylo věci vyzkou­šet a něče­ho dosáh­nout, což v mém pří­pa­dě bylo toče­ní fil­mů. Později, když jsem šel stu­do­vat na umě­lec­kou ško­lu, vzpo­mí­nám si, jak mě lidé uči­li, abych se díval na svět jiným způ­so­bem a to zejmé­na pro­střed­nic­tvím knih a násled­ně žil život jinak. V tom­to ohle­du mi Liesel byla veli­ce blíz­ká.“

Percival také při­jal myš­len­ku, že síla slov může obo­jí - ničit i léčit, v závis­los­ti na tom, jak s nimi zachá­zí­me. Je to téma, kte­ré pří­běh pro­vá­zí. „Liesel začí­ná chá­pat slo­va a jejich moc a uvě­do­mu­je si, že může­te pou­ží­vat slo­va pro dob­ro i zlo,“ vysvět­lu­je. „To jí umož­ňu­je změ­nit svůj život a roz­ho­do­vat se pod­le mož­nos­tí, kte­ré se jí před­tím, než vza­la kni­hu do ruky, nena­bí­ze­ly. To je klíč k její kuráž­né pova­ze.“