Hurikán zpustoší pobřežní městečko a tamní obyvatelé bojují o holý život. Hladina totiž rychle stoupá a ve vodě se to jenom hemží hladovými žraloky...
Režisér a scenárista Tommy Wirkola patří mezi nejvýraznější norské filmaře, především i díky výběru specifických projektů. Jeníček a Mařenka: Lovci čarodějnic, kde ve volném pokračování klasického pohádkového příběhu udělal z ústřední dvojice elitní zabijáky čarodějnic. Cesta za smířením, která částečně funguje jako severská variace na Válku Roseových. Šílená noc, ve které se ze Santy Clause stala jednočlenná armáda ve variaci na Smrtonosnou past. Nebo animák Spermageddon, ve kterém šlo o epický příběh z pohledu spermií. Na Netflix nyní přichází jeho novinka s názvem Žraločí smršť. Film s Phoebe Dynevor či Djimonem Hounsouem měl původně dorazit do kin, od studia Sony se ovšem film nakonec přestěhoval k Netflixu. V tomto filmu na městečko Annieville udeří hurikán a přívalová vlna následně zničí mořskou hráz města. Dojde také ke zničení cisterny, která převáží zvířecí krev. A ta tak přiláká žraloky, kteří začnou ohrožovat život ústředních hrdinů.
Wirkola si i tentokrát napsal scénář, jeho novinka poté naštěstí netrvá ani hodinu a půl. Přitom všem ovšem existuje snadný důvod k častému kontrolování, zda jde skutečně o film toho Tommyho Wirkoly, který o sobě nechal slyšet už snímkem Mrtvý sníh, ve kterém hráli velkou roli nacističtí zombíci. Často je snadné mít Wirkolovy filmy rád, protože jsou hravé a sebeuvědomělé. A přesto se možná nevyplatí od Žraločí smrště čekat další podobnou zábavu. Při sledování se dá snadno spekulovat nad tím, zda je hloupé chování některých postav a nelogičnost úmyslem a přiznaným pomrkáváním na nedostatky tohoto žánru… nebo jsou to prostě jen neduhy Wirkolova scénáře, který tím potvrzuje, že ani on se nemůže v rámci svých jednohubek vždy trefit do černého. Nejvíce patrné je to při uvědomování si, že Žraločí smršť není ani dostatečně vážná, ani dostatečně uvolněná. Je tak roztažená někde mezi seriózním thrillerem a přiznaným béčkem, ani v jednom ohledu tak není vyvážená.
Wirkola tu má dvě sympatické hlavní hrdinky v podání Phoebe Dynevor a Whitney Peak, digitální žraloci jsou poté k životu převedeni v docela fajn podobě. Wirkola za pochodu pořád prezentuje, že mu nedělá problém občas vymyslet nějaký ten kreativní nápad, už jen zasazení do zatopeného města a zkombinování se žraloky přeci jen působí tak nějak svěže (i když není vyloučené, že už jsme něco podobného někde mohli vidět). Wirkola tentokrát ke svému konceptu překvapivě přistupuje alespoň v první polovině realističtěji. Je to zajímavé, protože kdyby se v Hollywoodu někdo teoreticky pokoušel o seriózně dobrou předělávku Sharknada, která by neměla být vyloženým céčkem, na seznamu kandidátů by se pravděpodobně hned objevil právě Wirkola. Každopádně to neznamená, že by se Wirkola za každou cenu snažil vystřihnout hypotetický scénář podobné situace, protože na to je pořád za pochodu až příliš přitažený za vlasy.
Wirkola si tu v podstatě natočil slasher, ve kterém je hlavní hrozbou místo šílence s nožem/mačetou/motorovkou pár býčích žraloků. Už jen proto, že tu je spousta postav napsána tak nesnesitelně, že vlastně začne být velmi lákavá představa, že se právě tyto postavy nutně nebudou muset dožít závěrečných titulků. Pořád je to hloupoučké, Wirkola je ovšem alespoň poznat zábleskem svěžesti v podobě práce s prostředím i občasnými bizarními nápady. A pak je tu těhotná Lisa v podání zmiňované Dynevor, která samozřejmě začne rodit v tu nejméně ideální dobu. A po porodu prohlásí větu, kterou musel Wirkola snad napsat v jakémsi podnapilém stavu. Díky ní a postavě Dakoty v podání Peak má nicméně film hned dvě sympatické ústřední hrdinky, kterým se ten šťastný konec přeje docela snadno. A to i přes fakt, že se může zdát v průběhu sebevíc méně pravděpodobný, a především se rychle ukáže, že Wirkola i tady se svými trumfy šetří. Pořád ovšem platí, že je to celé velmi krátké, a i proto tahle žraločí podívaná sympaticky neustále kvapí dopředu a vlastně ani nemá příležitost se někde zdržovat.
Může vlastně fungovat pokus o mix realistického žraločího thrilleru a sebeuvědomělé hloupé podívané? Ale ano, tak nějak ano. Nedá se říct, že zrovna způsobem, který by šel označit za vyvážený, výsledkem nicméně minimálně není nevkusný filmový odpad, jak už to obvykle u filmů, které na poslední chvíli dorazí na stream místo do kin, bývá. Každý, kdo od filmů jako Žraločí smršť automaticky očekává další Čelisti, si samozřejmě tak nějak kope vlastní hrob v rámci očekávání. Svižnost a zábavnost ovšem tomuto filmu pořád nikdo dvakrát neodpáře. A to i přes fakt, že Wirkola býval a snad zase příště bude (v prosinci dorazí jeho Šílená noc 2) kreativnější. Minimálně žraloci jsou poté přivedeni k životu poměrně důstojnou cestou, slabší efekty poté nejspíše mnozí snadno překousnou, protože jich v součtu zase tak moc není. A na streamu je nejspíš diváci klasicky odpustí více než v kině.
Wirkola opět kombinuje násilí a černý humor, jen tentokrát ne tak rafinovaně jako u filmů, kterými se u mnohých zapsal na seznam snadno vyhledávaných tvůrců. Dá se na něm ocenit, že se jako tvůrce pořád pokouší jaksi nevykrádat a vždycky zkoušet něco tak trochu jiného, snadno se mu tak odpustí fakt, že ne vždy nutně dodá guilty pleasure či vyloženou trefu aspirující na novodobou kultovku, i tady má ovšem daleko k tomu, aby ho někdo začal označovat za nýmanda bez kreativního fištrónu. Se žraloky to bývá těžké a filmy jako Čelisti nebo Příběh žraloka (krom Čelistí jediný film se žraloky v hlavní roli nominovaný na Oscara!) nevznikají každý den. A i když v případě Wirkolovy kariéry nakonec půjde o slabšího zástupce, zábavná béčka očividně pořád málokdo umí tak dobře jako on.
Žraločí smršť představuje ve filmografii Tommyho Wirkoly spíše slabší, přesto však stále poměrně zábavný příspěvek. Snímek těží z atraktivního prostředí zatopeného města a několika nápaditých momentů, stejně jako ze sympatických ústředních hrdinek v podání Phoebe Dynevor a Whitney Peak. Největším problémem však zůstává nevyvážený tón, kdy film osciluje mezi snahou o seriózní thriller a odlehčené béčko, aniž by v některé z těchto poloh skutečně vynikal. Přestože ani zdaleka nejde o titul, který by se mohl rovnat Čelistem, nabízí dostatek svižné a nenáročné zábavy, aby obstál alespoň jako jednorázový výplach na Netflixu. Wirkola tak i tentokrát potvrzuje, že má cit pro hravé žánrové náměty, i když jejich zpracování nemusí nutně pokaždé brát za každou cenu dech...
Verdikt: 60%
