Angela Lansbury se nedožila svých 97 let.

Dame Angela Brigid Lansbury DBE (16. říj­na 1925 - 11. říj­na 2022) byla irsko-britská a ame­ric­ká hereč­ka a zpě­vač­ka, kte­rá ztvár­ni­la mno­ho fil­mo­vých, diva­del­ních a tele­viz­ních rolí. Její kari­é­ra, kte­rá byla jed­nou z nejdel­ších v zábav­ním prů­mys­lu, trva­la více než 80 let, z toho vel­kou část ve Spojených stá­tech; její prá­ce se těši­la vel­ké pozor­nos­ti i na mezi­ná­rod­ní scé­ně. Po smr­ti Olivie de Havillandové v čer­ven­ci 2020 se Lansburyová sta­la nej­star­ší žijí­cí nomi­no­va­nou na Oscara a jed­nou z posled­ních hvězd zla­té­ho věku holly­wo­od­ské kine­ma­to­gra­fie.

Lansburyová se naro­di­la do rodi­ny vyš­ší střed­ní tří­dy v cen­t­ru Londýna jako dce­ra irské hereč­ky Moyny Macgillové a ang­lic­ké­ho poli­ti­ka Edgara Lansburyho. Aby unik­la bles­ko­vé vál­ce, pře­stě­ho­va­la se v roce 1940 do Spojených stá­tů a tam stu­do­va­la herec­tví v New Yorku. V roce 1942 odje­la do Hollywoodu, kde pode­psa­la smlou­vu s MGM a zís­ka­la své prv­ní fil­mo­vé role ve fil­mech Gaslight (1944) a Obraz Doriana Graye (1945), za něž byla dva­krát nomi­no­vá­na na Oscara a zís­ka­la Zlatý gló­bus. Objevila se v dal­ších 11 fil­mech MGM, vět­ši­nou v men­ších rolích, a po skon­če­ní smlou­vy v roce 1952 zača­la svou fil­mo­vou prá­ci dopl­ňo­vat diva­del­ní­mi před­sta­ve­ní­mi. Ačkoli byla v tom­to obdo­bí pova­žo­vá­na pře­váž­ně za béč­ko­vou hvězdu, její účin­ko­vá­ní ve fil­mu Mandžuský kan­di­dát (1962) se setka­lo s širo­kým ohla­sem a je uvá­dě­no jako jeden z jejích nej­lep­ších výko­nů, kte­rý ji dove­dl ke tře­tí nomi­na­ci na Oscara. Lansbury se nako­nec pro­sla­vi­la v hudeb­ním diva­dle, kde ztvár­ni­la hlav­ní roli v broadwa­yském muzi­ká­lu Mame (1966), za kte­rou zís­ka­la svou prv­ní cenu Tony a sta­la se iko­nou homose­xu­á­lů.

Před pro­blémy v osob­ním živo­tě se Lansbury v roce 1970 pře­stě­ho­va­la z Kalifornie do irské­ho hrab­ství Cork a v tom­to dese­ti­le­tí pokra­čo­va­la v řadě diva­del­ních a fil­mo­vých vystou­pe­ní. Patřily mezi ně hlav­ní role v diva­del­ních muzi­ká­lech Gypsy, Sweeney Todd a Král a já, stej­ně jako v Disneyho hitu Bedknobs and Broomsticks (1971). V roce 1984 se pře­su­nu­la do tele­vi­ze a celo­svě­to­vě se pro­sla­vi­la jako fik­tiv­ní spi­so­va­tel­ka a vyšet­řo­va­tel­ka Jessica Fletcherová v ame­ric­kém seri­á­lu Murder, She Wrote (Napsala vraž­du), kte­rý se vysí­lal 12 sezón až do roku 1996 a stal se jed­ním z nejdéle vysí­la­ných a nej­ob­lí­be­něj­ších detek­tiv­ních seri­á­lů v tele­viz­ní his­to­rii. Prostřednictvím spo­leč­nos­ti Corymore Productions, kte­rou vlast­ni­la spo­leč­ně se svým man­že­lem Peterem Shawem, pře­vza­la Lansburyová vlast­nic­tví seri­á­lu a v posled­ních čtyřech sezó­nách byla jeho výkon­nou pro­du­cent­kou. Věnovala se také hla­so­vé tvor­bě a podí­le­la se na ani­mo­va­ných fil­mech, jako je Disneyho Kráska a zví­ře (1991) a Anastázie (1997) Dona Blutha. Hostovala v řadě mezi­ná­rod­ních pro­duk­cí a nadá­le se pří­le­ži­tost­ně obje­vo­va­la ve fil­mech, jako jsou Nanny McPhee (2005) a Mary Poppins se vra­cí (2018).

Lansburyová zís­ka­la čest­né­ho Oscara, cenu BAFTA za celo­ži­vot­ní dílo, cenu Tony za celo­ži­vot­ní dílo a dal­ších pět cen Tony, šest Zlatých gló­bů a cenu Olivier. Byla také nomi­no­vá­na na řadu dal­ších obo­ro­vých oce­ně­ní, mimo jiné tři­krát na Oscara za nej­lep­ší hereč­ku ve ved­lej­ší roli, osm­náct­krát na růz­né ceny Primetime Emmy a na cenu Grammy. V roce 2014 byla Lansburyová krá­lov­nou Alžbětou II. jme­no­vá­na Dame Commander of the Order of the British Empire. Byly o ní napsá­ny tři živo­to­pi­sy.

Raný život a dětství

Lansbury se naro­di­la 16. říj­na 1925 ve čtvr­ti St Pancras v cen­t­ru Londýna do rodi­ny z vyš­ší střed­ní tří­dy. Její mís­to naro­ze­ní je někdy chyb­ně uvá­dě­no jako Poplar ve východ­ním Londýně. Lansburyová uvá­dí, že má k Poplaru vztah po před­cích, ale naro­di­la se v Regent’s Parku v cen­t­rál­ním Londýně. Její mat­kou byla hereč­ka Moyna Macgillová (roze­ná Charlotte Lillian McIldowieová), kte­rá se pra­vi­del­ně obje­vo­va­la na jeviš­ti ve West Endu a kte­rá hrá­la také v něko­li­ka fil­mech. Jejím otcem byl boha­tý ang­lic­ký obchod­ník se dře­vem a poli­tik Edgar Lansbury, člen Komunistické stra­ny Velké Británie a býva­lý sta­ros­ta met­ro­po­lit­ní čtvr­ti Poplar. Jejím dědeč­kem z otco­vy stra­ny byl vůd­ce Labouristické stra­ny a pro­ti­vá­leč­ný akti­vis­ta George Lansbury, kte­ré­ho cíti­la „ohro­me­ná“ a pova­žo­va­la ho za „obra mého mlá­dí“. Angela měla star­ší nevlast­ní sest­ru Isolde, kte­rá byla dce­rou Moyny z před­cho­zí­ho man­žel­ství se spi­so­va­te­lem a reži­sé­rem Reginaldem Denhamem. V led­nu 1930, když byly Angele čty­ři roky, poro­di­la její mat­ka dvoj­ča­ta Bruce a Edgara, což ved­lo Lansburyovy k pře­stě­ho­vá­ní z bytu v Poplaru do domu v Mill Hill v sever­ním Londýně; o víken­dech se stě­ho­va­li na ven­kov­skou far­mu v Berrick Salome neda­le­ko Wallingfordu v Oxfordshiru.

„Jsem nesko­na­le vděč­ná za svou irskou strán­ku. Odtud mám smy­sl pro komi­ku a roz­mar. Co se týče té ang­lic­ké polo­vi­ny - to je moje zdr­žen­li­vá strán­ka... Ale když mě posta­ví­te na jeviš­tě, ta irská se pro­je­ví. Ta kom­bi­na­ce je pro herec­tví dob­rá.“

- Angela Lansburyová

Když bylo Lansburyové devět let, zemřel jí otec na rako­vi­nu žalud­ku a ona se stáh­la do ústra­ní, aby se s tím vyrov­na­la. Tváří v tvář finanč­ním potí­žím se její mat­ka zasnou­bi­la se skot­ským plu­kov­ní­kem Leckiem Forbesem a pře­stě­ho­va­la se do jeho domu v Hampsteadu; Lansburyová se v letech 1934 až 1939 vzdě­lá­va­la na South Hampstead High School. Přesto se pova­žo­va­la za samou­ka, uči­la se z knih, diva­dla a fil­mu. Sama o sobě pro­hla­šo­va­la, že je „napros­tý fil­mo­vý mani­ak“, pra­vi­del­ně navště­vo­va­la kina a před­sta­vo­va­la si sama sebe jako urči­té posta­vy. S obli­bou hrá­la na kla­vír, krát­ce stu­do­va­la hud­bu na Ritmanově taneč­ní ško­le a v roce 1940 zača­la stu­do­vat herec­tví na Webber Douglas School of Singing and Dramatic Art v Kensingtonu v západ­ním Londýně a popr­vé se na jeviš­ti obje­vi­la jako dvor­ní dáma ve škol­ní insce­na­ci hry Maxwella Andersona Mary of Scotland.

Téhož roku zemřel Angelin děde­ček a s pří­cho­dem bles­ko­vé vál­ky se Macgill roz­ho­dl vzít Angelu, Bruce a Edgara do Spojených stá­tů; Isolda zůsta­la v Británii se svým novým man­že­lem, her­cem Peterem Ustinovem. Macgill zís­kal prá­ci jako dozor nad 60 brit­ský­mi dět­mi, kte­ré byly eva­ku­o­vá­ny do Severní Ameriky na palubě lodi Duchess of Atholl, a v polo­vi­ně srp­na s nimi dora­zil do kanad­ské­ho Montrealu v Quebecu. Odtud pokra­čo­va­la vla­kem do New Yorku, kde ji finanč­ně spon­zo­ro­val pod­ni­ka­tel z Wall Street Charles T. Smith a pře­stě­ho­val ji ke své rodi­ně do jejich domu v Mahopacu ve stá­tě New York. Lansburyová zís­ka­la sti­pen­di­um od American Theatre Wing, kte­ré jí umož­ni­lo stu­do­vat na Feagin School of Drama and Radio, kde účin­ko­va­la v před­sta­ve­ních Williama Congreva Cesta svě­ta a Vějíř lady Windermerové Oscara Wildea. Studium ukon­či­la v břez­nu 1942, v té době se rodi­na pře­stě­ho­va­la do bytu na Morton Street v Greenwich Village.

Kariéra

Film

Kariérní začátky a průlom (1940-1950)

Macgillová zís­ka­la prá­ci v kanad­ském zájez­do­vém před­sta­ve­ní Tonight at 8.30 a v Kanadě se k ní při­po­ji­la její dce­ra, kte­rá zís­ka­la prv­ní diva­del­ní prá­ci jako hereč­ka v noč­ním klu­bu Samovar Club v Montrealu. Práci zís­ka­la tak, že v šest­nác­ti letech tvr­di­la, že je jí deva­te­náct, a její vystou­pe­ní spo­čí­va­lo v tom, že zpí­va­la pís­ně Noëla Cowarda, a vydě­lá­va­la 60 dola­rů týd­ně. V srpnu 1942 se vrá­ti­la do New Yorku, ale její mat­ka se pře­stě­ho­va­la do Hollywoodu v Los Angeles, aby obno­vi­la svou fil­mo­vou kari­é­ru; Lansburyová a její brat­ři ji násle­do­va­li. Lansburyová i její mat­ka se pře­stě­ho­va­ly do bun­ga­lo­vu v Laurel Canyonu a zís­ka­ly vánoč­ní prá­ci v obchod­ním domě Bullocks Wilshire v Los Angeles; Moyna byla pro­puš­tě­na pro neschop­nost a rodi­na muse­la vyžít z Lansburyové pla­tu 28 dola­rů týd­ně. Lansburyová se spřá­te­li­la se sku­pi­nou homose­xu­á­lů, sezná­mi­la se s měst­skou under­groun­do­vou gay scé­nou a spo­lu s mat­kou navště­vo­va­la před­náš­ky duchov­ní­ho gurua Jiddu Krishnamurtiho; na jed­né z nich se sezná­mi­la s Aldousem Huxleym.

Na večír­ku pořá­da­ném její mat­kou se Lansburyová sezná­mi­la s Johnem van Drutenem, kte­rý byl nedáv­no spo­lu­au­to­rem scé­ná­ře k fil­mu Gaslight (1944), mys­te­ri­óz­ní­mu thrille­ru pod­le hry Patricka Hamiltona Gaslight z roku 1938. Film se ode­hrá­val ve vik­to­ri­án­ském Londýně, reží­ro­val ho George Cukor a v hlav­ní roli Pauly Alquistové, ženy psy­chic­ky týra­né svým man­že­lem, se před­sta­vi­la Ingrid Bergmanová. Van Druten navr­hl Lansburyové, že by se skvě­le hodi­la pro roli Nancy Oliverové, zákeř­né slu­žeb­né; roli při­ja­la, i když ji na natá­če­ní musel dopro­vá­zet soci­ál­ní pra­cov­ník, pro­to­že jí bylo tepr­ve 17 let. Získala agen­ta Earla Kramera, pode­psa­la sed­mi­le­tou smlou­vu s Metro-Goldwyn-Mayer, vydě­lá­va­la 500 dola­rů týd­ně a jako své pro­fes­ní jmé­no pou­ží­va­la své sku­teč­né jmé­no. Už její obsa­ze­ní vzbu­di­lo pozor­nost, časo­pis Variety v srpnu 1943 uve­dl, že se Lansburyová sta­la z nezná­mé fil­mo­vé hvězdy během pou­hých čtyř dnů. Po uve­de­ní do kin se film Gaslight setkal se smí­še­ný­mi kri­ti­ka­mi, ačko­li Lansburyové role byla vše­o­bec­ně chvá­le­na; film si vyslou­žil sedm nomi­na­cí na Oscara, včet­ně jed­né pro Lansburyovou za nej­lep­ší hereč­ku ve ved­lej­ší roli.

Její dal­ší fil­mo­vou rolí byla Edwina Brownová, star­ší sest­ra Velvet Brownové ve fil­mu National Velvet (1944); film se stal vel­kým komerč­ním hitem a Lansburyová navá­za­la celo­ži­vot­ní přá­tel­ství se spo­lu­hráč­kou Elizabeth Taylorovou. Lansburyová si dále zahrá­la ve fil­mu Obraz Doriana Graye (1945), fil­mo­vé adap­ta­ci stej­no­jmen­né­ho romá­nu Oscara Wildea z roku 1890, kte­rý se opět ode­hrá­val ve vik­to­ri­án­ském Londýně. V režii Alberta Lewina Lansburyová ztvár­ni­la Sibyl Vaneovou, zpě­vač­ku z děl­nic­ké­ho music-hallu, kte­rá se zami­lu­je do hlav­ní­ho hrdi­ny Doriana Graye (Hurd Hatfield). Přestože film nebyl finanč­ně úspěš­ný, Lansburyová za svůj výkon opět skli­di­la uzná­ní a zís­ka­la Zlatý gló­bus za nej­lep­ší žen­ský herec­ký výkon ve ved­lej­ší roli a na Oscarech byla opět nomi­no­vá­na na nej­lep­ší hereč­ku ve ved­lej­ší roli, kde pro­hrá­la s Anne Revereovou, svou kole­gy­ní z fil­mu National Velvet.

Dne 27. září 1945 se Lansbury pro­vda­la za Richarda Cromwella, uměl­ce a deko­ra­té­ra, jehož herec­ká kari­é­ra se zasta­vi­la. Jejich man­žel­ství bylo pro­ble­ma­tic­ké; Cromwell byl gay a Lansburyovou si vzal v neú­spěš­né nadě­ji, že se tak sta­ne hete­ro­se­xu­á­lem. Manželství skon­či­lo za nece­lý rok, když 11. září 1946 poda­la žádost o roz­vod, ale až do jeho smr­ti zůsta­li přá­te­li. V pro­sin­ci 1946 se na večír­ku pořá­da­ném býva­lým herec­kým kole­gou Hurdem Hatfieldem v Ojai Valley sezná­mi­la s ang­lic­kým emi­gran­tem Peterem Pullenem Shawem. Shaw byl začí­na­jí­cí herec, kte­rý také pode­psal smlou­vu s MGM a nedáv­no opus­til vztah s Joan Crawfordovou. S Lansburyovou tvo­ři­li pár a žili spo­lu, než jim navrh­la sňa­tek.

Pár měl v úmys­lu se vzít zpět v Británii, ale ang­li­kán­ská cír­kev odmít­la oddat dva roz­ve­de­né. Místo toho se v srpnu 1949 vza­li při obřa­du skot­ské církve v kos­te­le sva­té­ho Kolumba v lon­dýn­ské čtvr­ti Knightsbridge a násle­do­va­ly líbán­ky ve Francii. Po návra­tu do USA, kde se usa­di­li v domě Lansburyové v losan­ge­les­ké čtvr­ti Rustic Canyon neda­le­ko Santa Moniky a plá­že, se v roce 1951 oba sta­li natu­ra­li­zo­va­ný­mi obča­ny USA a brit­ské občan­ství si pone­cha­li díky dvo­jí­mu občan­ství.

Ustálá charakterní herečka (1950-1960)

Po úspě­chu fil­mů Gaslight a Obraz Doriana Graye obsa­di­la spo­leč­nost MGM Lansburyovou do dal­ších 11 fil­mů, než jí v roce 1952 skon­či­la smlou­va s tou­to spo­leč­nos­tí. MGM ji udr­žo­va­la mezi svý­mi béč­ko­vý­mi hvězda­mi a vyu­ží­va­la ji méně než hereč­ky podob­né­ho věku; živo­to­pis­ci Edelman a Kupferberg se domní­va­li, že vět­ši­na těch­to fil­mů byla „prů­měr­ná“ a její kari­é­ře pří­liš nepo­moh­la. S tím­to názo­rem sou­hla­sil i Cukor, kte­rý se domní­val, že Lansburyová byla spo­leč­nos­tí MGM „důsled­ně špat­ně obsa­zo­vá­na“. Opakovaně ji nuti­li ztvár­ňo­vat star­ší ženy, čas­to padouš­ky, a v důsled­ku toho byla s pra­cí pro MGM stá­le nespo­ko­je­něj­ší, což komen­to­va­la slo­vy: „Pořád jsem chtě­la hrát role Jean Arthurové a pan Mayer mě pořád obsa­zo­val do řady pro­dej­ných děvek.“ Samotná spo­leč­nost trpě­la po roce 1948 pokle­sem tržeb v kinech, v důsled­ku čehož sni­žo­va­la roz­počty na fil­my a sni­žo­va­la počet zaměst­nan­ců.

Lansbury si popr­vé zahrá­la ame­ric­kou posta­vu „Em“, drs­nou zpě­vač­ku ze salo­o­nu honky-tonk, kte­rá dá fac­ku posta­vě Judy Garlandové v osca­ro­vém muzi­ká­lu z Divokého zápa­du The Harvey Girls (1946). Objevila se ve fil­mech The Hoodlum Saint (rov­něž 1946), Till the Clouds Roll By (1947), If Winter Comes (1947), Tenth Avenue Angel (1948), The Three Musketeers (1948), State of the Union (1948) a The Red Danube (1949). MGM ji zapůj­či­la nej­pr­ve spo­leč­nos­ti United Artists pro film Soukromé zále­ži­tos­ti Bel Ami (1947) a poté Paramountu pro film Samson a Dalila (1949). Objevila se jako zlot­ři­lá slu­žeb­ná ve fil­mu Kind Lady (1951) a fran­couz­ská dob­ro­druž­ka ve fil­mu Vzpoura (1952). Přešla k roz­hla­su, v roce 1948 se obje­vi­la ve zvu­ko­vé adap­ta­ci romá­nu Somerseta Maughama Of Human Bondage pro NBC University Theatre a násle­du­jí­cí rok hrá­la v jejich adap­ta­ci romá­nu Jane Austenové Pýcha a před­su­dek. V roce 1950 se obje­vi­la v epi­zo­dě seri­á­lu Robert Montgomery Presents adap­to­va­ném pod­le kni­hy A. J. Cronina The Citadel.

Lansburyová, nespo­ko­je­ná s role­mi, kte­ré jí dáva­la spo­leč­nost MGM, pově­ři­la své­ho mana­že­ra Harryho Friedmana ze spo­leč­nos­ti MCA Inc., aby s ní v roce 1952, ve stej­ném roce, kdy se jí naro­dil syn Anthony, ukon­čil smlou­vu. Brzy po naro­ze­ní se při­po­ji­la k zájez­do­vým pro­duk­cím dvou býva­lých broadwa­yských her na východ­ním pobře­ží: Howarda Lindsaye a Russela Crouse a hry Louise Verneuila Státní zále­ži­tos­ti. Životopisec Margaret Bonanno poz­dě­ji uve­dl, že v tom­to oka­mži­ku se Lansburyové kari­é­ra „dosta­la na úpl­né dno“.

V dub­nu 1953 se jí naro­di­la dce­ra Deirdre Angela Shawová. Shawová měla z před­cho­zí­ho man­žel­ství syna Davida a poté, co v roce 1953 zís­ka­la chlap­ce do své péče, při­vez­la ho do Kalifornie, aby žil s rodi­nou; se tře­mi dět­mi na výcho­vu se Shawovi pře­stě­ho­va­li do vět­ší­ho domu na San Vicente Boulevard v kali­forn­ské Santa Monice. Lansburyová se však na holly­wo­od­ské spo­le­čen­ské scé­ně necí­ti­la úpl­ně dob­ře a poz­dě­ji tvr­di­la, že v důsled­ku svých brit­ských koře­nů „jsem se v Hollywoodu vždyc­ky cíti­la jako cizin­ka v cizí zemi“. V roce 1959 se rodi­na pře­stě­ho­va­la do Malibu a usa­di­la se v domě na Pacific Coast Highway, kte­rý navr­hl Aaron Green; tam s Peterem unik­li holly­wo­od­ské scé­ně a moh­li posí­lat své děti do míst­ní stát­ní ško­ly.

Po návra­tu k fil­mu jako hereč­ka na vol­né noze se Lansburyová v mno­ha fil­mech, v nichž se v tom­to obdo­bí obje­vi­la, ocit­la v typi­zo­va­ných rolích žen star­ších (někdy mno­hem star­ších), než byla ona sama. Jak poz­dě­ji pro­hlá­si­la: „Hollywood mě udě­lal sta­rou dřív, než jsem měla,“ a pozna­me­na­la, že ve svých dva­ce­ti letech dostá­va­la dopi­sy od fanouš­ků, kte­ří se domní­va­li, že jí je čty­ři­cet. Menší role zís­ka­la ve fil­mech Život v sáz­ce (1954), Ulice bez záko­na (1955) a Purpurová mas­ka (1955), při­čemž posled­ní jme­no­va­ný film poz­dě­ji ozna­či­la za „nej­hor­ší, jaký jsem kdy nato­či­la“. Zahrála si prin­cez­nu Gwendolyn v kome­dii Dvorní šašek (1956), poté při­ja­la roli man­žel­ky, kte­rá zabi­je své­ho man­že­la, ve fil­mu Prosím, zavraž­dě­te mě (1956). Objevila se jako Minnie Littlejohnová ve fil­mu Dlouhé hor­ké léto (1958) a jako Mabel Claremontová ve fil­mu Váhavá debu­tant­ka (1958), kte­rý natá­če­la v Paříži. Životopisec Martin Gottfried uve­dl, že prá­vě tato dvě posled­ní fil­mo­vá vystou­pe­ní obno­vi­la Lansburyové sta­tus „áčko­vé hereč­ky“. V tom­to obdo­bí se nadá­le obje­vo­va­la v tele­vi­zi, hrá­la v epi­zo­dách Revlon Mirror Theatre, Ford Theatre a The George Gobel Show a sta­la se pra­vi­del­nou účast­ni­cí pořa­du Pantomime Quiz.

Nezávislé filmy a další uznání (1960-1980)

Vzácná sym­pa­tic­ká role Mavis ve fil­mu The Dark at the Top of the Stairs (1960) vzbu­di­la u kri­ti­ky vel­ký ohlas, stej­ně jako její výko­ny v zlo­věst­ných posta­vách ve fil­mech All Fall Down (1962), kde ztvár­ni­la mani­pu­la­tiv­ní, destruk­tiv­ní mat­ku, a v thrille­ru z obdo­bí stu­de­né vál­ky The Manchurian Candidate (1962), kde ztvár­ni­la intri­kán­skou ide­o­lož­ku paní Iselinovou. V posled­ně jme­no­va­ném fil­mu ji do role obsa­dil John Frankenheimer na zákla­dě její­ho výko­nu ve fil­mu All Fall Down. Lansburyová byla jen o tři roky star­ší než herec Laurence Harvey, kte­rý ve fil­mu hrál její­ho syna. S účas­tí ve fil­mu sou­hla­si­la poté, co si pře­čet­la původ­ní román a popsa­la ho jako „jed­nu z nej­za­jí­ma­věj­ších poli­tic­kých knih, kte­ré jsem kdy čet­la“. Životopisci Edelman a Kupferberg pova­žo­va­li tuto roli za „její trva­lý fil­mo­vý tri­umf“, zatím­co Gottfried pro­hlá­sil, že je to „nej­sil­něj­ší, nej­pa­mát­něj­ší a nej­lep­ší film, jaký kdy nato­či­la ... podá­vá v něm svůj nej­lep­ší fil­mo­vý výkon“. Lansburyová za ten­to film zís­ka­la svou tře­tí nomi­na­ci na Oscara za nej­lep­ší žen­ský herec­ký výkon ve ved­lej­ší roli a trá­pi­lo ji, že pro­hrá­la, když pod­leh­la Patty Dukeové za film The Miracle Worker (1962).

Lansbury násle­do­va­la role Sybil Loganové ve fil­mu V poho­dě dne (1963), kte­ré se zřek­la jako pří­šer­né, a dále se obje­vi­la jako boha­tá Isabel Boydová ve fil­mu Svět Henryho Orienta (1964), vdo­va Phyllis ve fil­mu Drahé srd­ce (1964) a jako mat­ka fil­mo­vé hereč­ky Jean Harlowové (Carroll Baker) ve fil­mu Harlow (1965).

Lansbury odmít­la něko­lik fil­mo­vých rolí, včet­ně hlav­ní role ve fil­mu The Killing of Sister George (1968) a role sest­ry Ratchedové ve fil­mu One Flew Over the Cuckoo’s Nest (1975). Místo toho při­ja­la roli hra­běn­ky von Ornstein, stár­nou­cí němec­ké aris­to­krat­ky, kte­rá se zami­lu­je do mlad­ší­ho muže, ve fil­mu Něco pro kaž­dé­ho (1970), pro kte­rý se natá­če­lo v bavor­ském Hohenschwangau. Ve stej­ném roce se obje­vi­la v roli ang­lic­ké čaro­děj­ni­ce střed­ní­ho věku Eglantine Priceové v Disneyho fil­mu Bedknobs and Broomsticks (1971); byla to její prv­ní hlav­ní role v muzi­ká­lu na fil­mo­vém plát­ně a ved­la k pro­pa­ga­ci fil­mu v tele­viz­ních pořa­dech, jako je David Frost Show. Později pozna­me­na­la, že ten­to film jako vel­ký komerč­ní hit „mi zajis­til obrov­ské pub­li­kum“.

Lansbury strá­vi­la vět­ši­nu 70. let spí­še na jeviš­ti než na plát­ně, ale byla oce­ně­na za ved­lej­ší roli ve fil­mu Smrt na Nilu z roku 1978, kte­rou Johnny Depp uve­dl jako jed­nu z inspi­ra­cí pro ztvár­ně­ní Ichaboda Cranea ve fil­mu Tima Burtona Ospalá díra. Lansburyová se obje­vi­la jako sleč­na Froyová ve fil­mu Dáma mizí (1979), rema­ku star­ší­ho fil­mu Alfreda Hitchcocka uve­de­né­ho v roce 1938. V násle­du­jí­cím roce se ve fil­mu Zrcadlo prask­ne obje­vi­la v dal­ším fil­mu pod­le romá­nu Agathy Christie, ten­to­krát jako sleč­na Marplová, vyšet­řo­va­tel­ka v Kentu 50. let. Lansburyová dou­fa­la, že se jí poda­ří opros­tit se od ztvár­ně­ní této role Margaret Rutherfordovou a mís­to toho se vrá­tí k Christieho popi­su posta­vy; vytvo­ři­la tak předob­raz své poz­děj­ší role Jessicy Fletcherové. Byla pode­psá­na smlou­va na dvě pokra­čo­vá­ní v roli sleč­ny Marplové, kte­rá však neby­la nikdy nato­če­na. Dalším fil­mem Lansburyové byl ani­mo­va­ný Poslední jed­no­ro­žec (1982), pro kte­rý pro­půj­či­la hlas čaro­děj­ni­ci mamin­ce Fortuně.

Kráska a zvíře a další role (1990-2000)

Po celou dobu vysí­lá­ní seri­á­lu Murder, She Wrote se Lansburyová nadá­le obje­vo­va­la v dal­ších tele­viz­ních fil­mech, mini­sé­ri­ích a v kinech. V roce 1986 spo­lu s Kirkem Douglasem mode­ro­va­la tele­viz­ní pořad Newyorské filhar­mo­nie ke sté­mu výro­čí Sochy svo­bo­dy. Objevila se jako mat­ka hlav­ní­ho hrdi­ny ve fil­mu Hněv andě­lů: (The Story Continues, 1986) a ztvár­ni­la Nan Mooreovou - mat­ku obě­ti sku­teč­né havá­rie leta­dla Korean Air Lines letu 007 - ve fil­mu Shootdown (1988); pro­to­že byla sama mat­kou, tato udá­lost se jí „nesmír­ně dotkla“. Ve fil­mu Hledači mušlí (1989) se před­sta­vi­la jako Angličanka zota­vu­jí­cí se z infark­tu a ve fil­mu Láska, kte­rou hle­da­la (1990) si zahrá­la ame­ric­kou uči­tel­ku, kte­rá se při návštěvě Irska zami­lu­je do kato­lic­ké­ho kně­ze; pod­le Lansburyové je to „úžas­ný žen­ský pří­běh“. Další roli koket­ní paní Harrisové ztvár­ni­la ve fil­mo­vé adap­ta­ci romá­nu Paní „Arrisová jede do Paříže (1992), kte­rou reží­ro­val její syn a výkon­ným pro­du­cen­tem byl její nevlast­ní syn. Její nej­vý­znam­něj­ší fil­mo­vou rolí od dob Mandžuského kan­di­dá­ta byl hlas mateř­ské kon­vič­ky paní Pottsové v Disneyho ani­mo­va­ném fil­mu Kráska a zví­ře (1991), což pova­žo­va­la za dárek svým třem vnou­ča­tům. Lansbury k fil­mu nazpí­va­la titul­ní píseň, kte­rá zís­ka­la Oscara za nej­lep­ší původ­ní píseň, Zlatý gló­bus za nej­lep­ší původ­ní píseň a cenu Grammy za nej­lep­ší píseň napsa­nou pro film, tele­vi­zi nebo jiné vizu­ál­ní médi­um. V roce 2021 Lansburyová pře­kva­pi­vě vystou­pi­la s odka­zem na svou roli paní Pottsové v audi­o­prů­vod­ci „Inspirující Walt Disney:

Návrat k filmu (2005-2019)

Lansbury si zahrá­la ve fil­mu Chůva McPhee (2005) roli tety Adelaide a poz­dě­ji v roz­ho­vo­ru sdě­li­la, že prá­ce na Chůvě McPhee mě „vytáh­la z pro­pas­ti“ po ztrá­tě man­že­la. Poté se obje­vi­la ve fil­mu Tučňáci pana Poppera (2011) po boku Jima Carreyho. V roce 2012 bylo ozná­me­no, že si Lansbury zahra­je ve fil­mu Wese Andersona The Grand Budapest Hotel; z pro­jek­tu však muse­la vycou­vat (nahra­di­la ji Tilda Swinton) kvů­li před­cho­zí­mu ter­mí­nu natá­če­ní aus­tral­ské pro­duk­ce fil­mu Driving Miss Daisy, v němž hrá­la po boku Jamese Earla Jonese. V lis­to­pa­du 2013 obdr­že­la na Governors Awards čest­nou cenu Akademie za celo­ži­vot­ní dílo, kte­rou jí pře­dal Robert Osborne z Turner Classic Movies. Poctu mu vzda­li také Emma Thompsonová a Geoffrey Rush. Hlasově ztvár­ni­la roli čaro­děj­ni­ce ve fil­mu Justin a sta­teč­ní rytí­ři.

Lansbury se také obje­vi­la ve ved­lej­ší roli ve fil­mu Mary Poppins se vra­cí (2018), pokra­čo­vá­ní původ­ní­ho fil­mu z roku 1964, ode­hrá­va­jí­cím se o 20 let poz­dě­ji v Londýně v době kri­ze, v němž titul­ní posta­vu ztvár­ni­la Emily Blunt. Natáčení zača­lo v Shepperton Studios v úno­ru 2017 a film byl uve­den do kin v pro­sin­ci 2018 s pozi­tiv­ní­mi recen­ze­mi.

Lansbury se  napo­sle­dy obje­vi­la ve fil­mu Knoflíky (2018):

V led­nu 2019 byla Lansbury pozvá­na na slav­nost­ní oběd Amerického fil­mo­vé­ho insti­tu­tu, aby zde pro­nes­la výroč­ní požeh­ná­ní, kde hovo­ři­la o svých zku­še­nos­tech z MGM, herec­kém řemes­le a význa­mu fil­mo­vé komu­ni­ty. Její vystou­pe­ní bylo pře­kva­pe­ním pro sku­pi­nu fil­mo­vých a tele­viz­ních hvězd, kte­ré ji odmě­ni­ly potles­kem ve sto­je. Lansburyová na závěr své­ho vystou­pe­ní poskyt­la pří­pad­ným ucha­ze­čům o Oscara a Zlatý gló­bus radu ohled­ně sezó­ny udě­lo­vá­ní cen: „Až odsud dnes bude­te odchá­zet a bude­te vyzvá­ni, abys­te sná­še­li zdán­li­vě neko­neč­nou pře­hlíd­ku pro­gra­mů, kte­ré vás ozna­čí za „vítě­ze“ nebo „pora­že­né­ho“ - já jsem to zaži­la, já jsem to zaži­la, vzpo­meň­te si na tuto míst­nost, když jsme všich­ni pohro­ma­dě jako jeden.“

Divadlo

Kariérní začátky a průlom (1957-1961)

V dub­nu 1957 debu­to­va­la na Broadwayi v diva­dle Henryho Millera ve hře Hotel Paradiso, fran­couz­ské bur­les­ce ode­hrá­va­jí­cí se v Paříži, kte­rou reží­ro­val Peter Glenville. Hra se hrá­la pou­ze 15 týd­nů, přes­to­že si za roli „Marcela Kocoura“ vyslou­ži­la dob­ré recen­ze. Později pro­hlá­si­la, že kdy­by v této hře nehrá­la, „celá její kari­é­ra by vyšumě­la do ztra­ce­na“. Následovalo účin­ko­vá­ní v broadwa­yském před­sta­ve­ní A Taste of Honey z 60. let v Lyceum Theatre, kte­ré reží­ro­va­li Tony Richardson a George Devine. Lansburyová hrá­la Helen, hul­vát­skou, slov­ně uráž­li­vou a jinak nepří­tomnou mat­ku Josephine (hrá­la ji Joan Plowrightová, jen o čty­ři roky mlad­ší Lansburyová), a pozna­me­na­la, že jí tato role při­nes­la „vel­ké uspo­ko­je­ní“. Během účin­ko­vá­ní v seri­á­lu navá­za­la Lansburyová přá­tel­ství s Plowrightovou i s jejím milen­cem a budou­cím man­že­lem Laurencem Olivierem. Právě z Lansburyho pro­na­ja­té­ho bytu na Východní 97. uli­ci utek­li Plowrightová a Olivier, aby se vza­li. Po dob­ře hod­no­ce­ném vystou­pe­ní ve fil­mu Léto sedm­nác­té panen­ky (1959) - pro kte­rý natá­če­la v aus­tral­ském Sydney - a men­ší roli ve fil­mu Dech skan­dá­lu (1960) se obje­vi­la v roce 1961 ve fil­mu Modrá Havaj jako pano­vač­ná mat­ka, její­hož syna hrál Elvis Presley, přes­to­že byl o pou­hých devět let mlad­ší než ona. Přiznala, že film byl nekva­lit­ní, a pozna­me­na­la, že s účas­tí v něm sou­hla­si­la, pro­to­že „jsem byla zou­fa­lá“.

Jejím prv­ním vystou­pe­ním v diva­del­ním muzi­ká­lu byl krát­ký film Anyone Can Whistle, kte­rý napsa­li Arthur Laurents a Stephen Sondheim. Experimentální dílo mělo pre­mi­é­ru v dub­nu 1964 v diva­dle Majestic na Broadwayi, ale kri­ti­ka ho odmít­la a po deví­ti před­sta­ve­ních bylo zavře­no. Lansburyová hrá­la roli pokři­ve­né sta­rost­ky Cory Hooverové Hooperové, a přes­to­že se jí Sondheimova hud­ba líbi­la, měla s Laurentsem osob­ní nesho­dy a byla ráda, když před­sta­ve­ní skon­či­lo. V roce 1965 se obje­vi­la v epi­zo­dě dru­hé sezó­ny seri­á­lu The Man From U.N.C.L.E. v roli oká­za­lé a boha­té hereč­ky. Objevila se ve fil­mu The Greatest Story Ever Told (1965), fil­mo­vém živo­to­pi­su Ježíše, ale z koneč­né­ho sestři­hu byla téměř celá vystři­že­na. Následovala role Mama Jean Bello ve fil­mu Harlow (1965), Lady Blystone ve fil­mu The Amorous Adventures of Moll Flanders (1965) a Gloria ve fil­mu Mister Buddwing (1966). Navzdory dob­ře při­ja­tým výko­nům v řadě fil­mů se jí „celu­loi­do­vá super­hvězda“ vyhý­ba­la a s těmi­to men­ší­mi role­mi byla stá­le nespo­ko­je­něj­ší, pro­to­že měla pocit, že jí žád­ná z nich neu­mož­ňu­je roz­vi­nout její herec­ký poten­ci­ál.

Při návra­tu k hudeb­ní­mu fil­mu si zahrá­la Ruth v Pirátech z Penzance (1983), fil­mu nato­če­ném pod­le stej­no­jmen­né komic­ké ope­ry Gilberta a Sullivana, a během natá­če­ní v Londýně zpí­va­la na nahráv­ce Žebrácké ope­ry jako mez­zo­so­pra­nist­ka. Následovala role babič­ky v gotic­kém fan­ta­sy fil­mu The Company of Wolves (1984). Lansburyová zača­la pra­co­vat také pro tele­vi­zi, obje­vi­la se v tele­viz­ním fil­mu s Bette Davisovou s názvem Little Gloria... Konečně šťast­ni (1982). Následovalo její účin­ko­vá­ní ve fil­mu Dar lás­ky: Vánoční pří­běh (1983), o němž poz­dě­ji pro­hlá­si­la, že je to „ta nej­ne­vy­zpy­ta­tel­něj­ší věc, jakou si doká­že­te před­sta­vit“. V tele­viz­ním fil­mu A Talent for Murder (1984) hrá­la spi­so­va­tel­ku záhad na inva­lid­ním vozí­ku; ačko­li to popi­so­va­la jako „prá­ci narych­lo“, sou­hla­si­la s tím, aby moh­la pra­co­vat se spo­lu­hrá­čem Laurencem Olivierem. V roce 1984 se obje­vi­ly dal­ší dva mini­se­ri­á­ly s Lansburyovou: Lace a The First Olympics:

Broadwayská hvězda (1966-1980)

V roce 1966 se Lansburyová uja­la titul­ní role Mame Dennisové v muzi­ká­lu Mame, muzi­ká­lo­vé adap­ta­ci romá­nu Jerryho Hermana Auntie Mame. První reži­sé­ro­vou vol­bou pro tuto roli byla Rosalind Russellová, kte­rá hrá­la Mame v nemu­zi­ká­lo­vé fil­mo­vé adap­ta­ci Auntie Mame, ale ta odmít­la. Lansburyová o roli aktiv­ně usi­lo­va­la v nadě­ji, že bude zna­me­nat změ­nu v její kari­é­ře. Když byla vybrá­na, bylo to pře­kva­pe­ní pro diva­del­ní kri­ti­ky, kte­ří se domní­va­li, že ji zís­ká zná­měj­ší hereč­ka; Lansburyové bylo jed­načty­ři­cet let a byla to její prv­ní hlav­ní role. Mame Dennisová byla okouz­lu­jí­cí posta­va, kte­rá během hry vystří­da­la více než dva­cet kos­tý­mů, a Lansburyová v ní hrá­la deset pís­ní a taneč­ních kre­a­cí, na kte­ré inten­ziv­ně tré­no­va­la. Mame se nej­pr­ve hrá­la ve Filadelfii a poté v Bostonu, v květ­nu 1966 měla pre­mi­é­ru v diva­dle Winter Garden na Broadwayi. Auntie Mame byla již teh­dy popu­lár­ní mezi gay komu­ni­tou a Mame zís­ka­la Lansburyové kul­tov­ní homose­xu­ál­ní pří­z­niv­ce, což poz­dě­ji při­čí­ta­la tomu, že Mame Dennisová byla „před­sta­vou kaž­dé­ho gaye o půva­bu ...“. Všechno na Mame se sho­do­va­lo s před­sta­vou kaž­dé­ho mla­dé­ho muže o krá­se a slá­vě a bylo to krás­né.“

„Byla jsem man­žel­ka a mat­ka a byla jsem napros­to spo­ko­je­ná. Ale můj man­žel ve mně roz­po­znal sig­ná­ly, kte­ré říka­ly: „Už jsem se dost věno­va­la zahrad­ni­če­ní, už jsem uva­ři­la dost dob­rých veče­ří, už jsem sedě­la doma a lou­di­la, do jaké dal­ší inte­ri­é­ro­vé výzdo­by bych ješ­tě moh­la str­čit prs­ty“. U her­ců a here­ček je to zvlášt­ní, ale najed­nou se spus­tí alarm. Můj man­žel je vel­mi cit­li­vý člo­věk na mé nála­dy a poznal, že se musím do něče­ho pus­tit. Mame při­šla zčis­ta­jas­na prá­vě v této době. No není to zázrak?“

- Angela Lansburyová

Ohlasy na Lansburyové výkon byly veskr­ze pozi­tiv­ní. Stanley Kauffmann v dení­ku The New York Times napsal: „Slečna Lansburyová je zpí­va­jí­cí a tan­čí­cí hereč­ka, niko­liv zpě­vač­ka nebo taneč­ni­ce, kte­rá záro­veň hra­je .... V této mara­tón­ské roli má vtip, vyrov­na­nost, vře­lost a vel­mi zau­ja­tou chlad­no­krev­nost.“ Za tuto roli zís­ka­la Lansburyová svou prv­ní cenu Tony za nej­lep­ší hlav­ní žen­ský herec­ký výkon v muzi­ká­lu. Lansburyové poz­děj­ší živo­to­pis­ky­ně Margaret Bonanno pro­hlá­si­la, že Mame udě­la­la z Lansburyové „super­star“, při­čemž sama hereč­ka svůj úspěch komen­to­va­la slo­vy: „Všichni vás milu­jí, všich­ni milu­jí úspěch a uží­va­jí si ho stej­ně jako vy. A trvá to tak dlou­ho, dokud jste na tom jeviš­ti a dokud vychá­zí­te ze dve­ří jeviš­tě.“

Hvězda dosa­že­ná díky Mame umož­ni­la Lansburyové dal­ší vystou­pe­ní v tele­vi­zi, napří­klad ve spe­ci­ál­ním pořa­du Perryho Coma na Den díkůvzdá­ní v lis­to­pa­du 1966. Její slá­va jí také umož­ni­la anga­žo­vat se v růz­ných cha­ri­ta­tiv­ních akti­vi­tách na vyso­ké úrov­ni, napří­klad v roce 1967 vystou­pi­la jako čest­ný host na kaž­do­roč­ním bene­fič­ním obě­dě orga­ni­za­ce March of Dimes. V roce 1968 byla pozvá­na k účin­ko­vá­ní v hudeb­ním vystou­pe­ní na slav­nost­ním pře­dá­vá­ní Oscarů a v témže roce spo­leč­ně s býva­lým švagrem Peterem Ustinovem mode­ro­va­la pře­dá­vá­ní cen Tony. Toho roku ji klub Hasty Pudding Harvardovy uni­ver­zi­ty zvo­lil „ženou roku“. Když se zača­la natá­čet fil­mo­vá adap­ta­ce Mame, Lansburyová dou­fa­la, že jí bude nabíd­nu­ta tato role, ale mís­to toho ji dosta­la Lucille Ballová, kte­rá byla kasov­ně úspěš­ná. Lansburyová to pova­žo­va­la za „jed­no z mých nej­vět­ších zkla­má­ní“. Její osob­ní život se zkom­pli­ko­val, když se dozvě­dě­la, že se obě její děti zapo­ji­ly do kon­tra­kul­tu­ry 60. let a rekre­ač­ně uží­va­ly dro­gy; Anthony se v důsled­ku toho stal závis­lým na koka­i­nu a hero­i­nu.

Lansbury po úspě­chu Mame vystou­pi­la v roli hra­běn­ky Aurelie, 75leté paříž­ské excen­t­rič­ky ve fil­mu Drahý svět, muzi­ká­lo­vé adap­ta­ci romá­nu Jeana Giraudouxe Bláznivá ze Chaillot. Představení mělo pre­mi­é­ru v broadwa­yském diva­dle Marka Hellingera v úno­ru 1969, ale Lansburyová ho pova­žo­va­la za „dost depre­siv­ní“ záži­tek. Recenze její­ho výko­nu byly pozi­tiv­ní a na jeho zákla­dě zís­ka­la svou dru­hou cenu Tony. Recenze před­sta­ve­ní však byly obec­ně kri­tic­ké a před­sta­ve­ní skon­či­lo po 132 před­sta­ve­ních. Následovalo účin­ko­vá­ní v titul­ní roli muzi­ká­lu Prettybelle, kte­rý byl nato­čen pod­le kni­hy Jeana Arnolda The Rape of Prettybelle. Odehrával se na hlu­bo­kém jihu a zabý­val se otáz­ka­mi rasis­mu, při­čemž Lansburyová v něm hrá­la boha­tou alko­ho­lič­ku, kte­rá vyhle­dá­vá sexu­ál­ní kon­tak­ty s čer­no­chy. Tato kon­tro­verz­ní hra měla pre­mi­é­ru v Bostonu, ale měla špat­né recen­ze a byla zru­še­na dří­ve, než se dosta­la na Broadway. Lansburyová poz­dě­ji hru ozna­či­la za „napros­té fiasko“ a při­zna­la, že pod­le její­ho názo­ru byl její „výkon pří­šer­ný“.

Rok 1970 byl pro rodi­nu Lansburyových trau­ma­tic­ký: Peter pod­stou­pil výmě­nu kyčel­ní­ho klou­bu, Anthony se pře­dáv­ko­val hero­i­nem a upa­dl do kóma­tu a v září byl rodin­ný dům v Malibu zni­čen požá­rem. Poté kou­pi­li Knockmourne Glebe, sta­tek posta­ve­ný ve dva­cá­tých letech 19. sto­le­tí, kte­rý se nachá­zel poblíž ves­ni­ce Conna ve ven­kov­ském hrab­ství Cork, a poté, co Anthony pře­stal uží­vat koka­in a hero­in, ho tam odvez­li, aby se zota­vil ze své dro­go­vé závis­los­ti. Aby pomoh­la svým dětem, pře­stě­ho­va­la se rodi­na do Irska. Lansburyová celý rok nepra­co­va­la, aby moh­la být Anthonymu a Deidre nablíz­ku, když se léči­li ze své závis­los­ti. Zapsal se na Webber-Douglas School, mat­či­nu alma mater, a stal se pro­fe­si­o­nál­ním her­cem, poté pře­šel k tele­viz­ní režii. Lansburyová a její man­žel se do Kalifornie nevrá­ti­li, mís­to toho děli­li svůj čas mezi hrab­ství Cork a New York.

„[V Irsku náš zahrad­ník] vůbec netu­šil, kdo jsem. Nikdo to tam nevě­děl. Byla jsem pros­tě paní Shawová, což mi vyho­vo­va­lo až na půdu. Měla jsem teh­dy abso­lut­ní ano­ny­mi­tu, což bylo úžas­né.“

- Angela Lansburyová

V roce 1972 se Lansburyová vrá­ti­la do lon­dýn­ské­ho West Endu, aby v diva­dle Aldwych hrá­la v insce­na­ci hry Edwarda Albeeho All Over od Royal Shakespeare Company. Ztvárnila milen­ku umí­ra­jí­cí­ho mili­o­ná­ře z Nové Anglie, a přes­to­že recen­ze hry byly smí­še­né, herec­ký výkon Lansburyové byl vše­o­bec­ně chvá­len. Následovala její neo­chot­ná účast v obno­ve­ném před­sta­ve­ní Mame, kte­ré v té době puto­va­lo po Spojených stá­tech, a poté se vrá­ti­la na West End, aby si zahrá­la posta­vu Rose v muzi­ká­lu Gypsy. Nejprve tuto roli odmít­la, pro­to­že nechtě­la být ve stí­nu Ethel Mermanové, kte­rá tuto posta­vu ztvár­ni­la v původ­ní broadwa­yské insce­na­ci, ale nako­nec ji při­ja­la; když před­sta­ve­ní v květ­nu 1973 zača­lo, skli­di­la ova­ce vesto­je a nad­še­né recen­ze. Usadila se v bytě v Belgravii a brzy se sta­la vyhle­dá­va­nou oso­bou v lon­dýn­ské spo­leč­nos­ti, kde se na její počest pořá­da­ly slav­nost­ní veče­ře. Po vyvr­cho­le­ní lon­dýn­ské­ho tur­né se Gypsy v roce 1974 vyda­la na tur­né po USA a v Chicagu byla Lansburyová za svůj výkon oce­ně­na Cenou Sarah Siddonsové. Představení se nako­nec dosta­lo i na Broadway, kde se hrá­lo do led­na 1975 a skli­di­lo úspěch u kri­ti­ků, což Lansburyové vynes­lo tře­tí cenu Tony. Po něko­li­ka­mě­síč­ní pře­stáv­ce pak Gypsy v létě 1975 opět objíž­dě­la celou zemi.

V tou­ze ode­jít od muzi­ká­lů se Lansburyová roz­hod­la, že by chtě­la hrát v insce­na­ci jed­né z her Williama Shakespeara. Získala roli Gertrudy v insce­na­ci Hamleta, kte­rou uved­la National Theatre Company v diva­dle Old Vic. Inscenace, kte­rou reží­ro­val Peter Hall, se hrá­la od pro­sin­ce 1975 do květ­na 1976 a skli­di­la smí­še­né ohla­sy; Lansburyová se poz­dě­ji vyjá­d­ři­la, že roli „nesná­še­la“, pro­to­že ji pova­žo­va­la za pří­liš zdr­žen­li­vou. Její nála­du zhor­ši­la zprá­va, že v lis­to­pa­du 1975 zemře­la v Kalifornii její mat­ka; Lansburyová necha­la zpo­pel­nit mat­či­no tělo a popel roz­ptý­lit poblíž své­ho domu v hrab­ství Cork. Jejím dal­ším diva­del­ním vystou­pe­ním byly dvě jed­no­ak­tov­ky Edwarda Albeeho Counting the Ways a Listening, kte­ré byly uve­de­ny ved­le sebe v Hartford Stage Company v Connecticutu. Recenze insce­na­ce byly smí­še­né, ale Lansburyová byla opět vyzdvi­ho­vá­na. Následovalo dal­ší tur­né k obno­ve­né insce­na­ci Gypsy.

V dub­nu 1978 se Lansburyová obje­vi­la ve 24 před­sta­ve­ních obno­ve­né­ho muzi­ká­lu Král a já, kte­rý se hrál v broadwa­yském Uris Theatre; Lansburyová hrá­la roli paní Anny a nahra­di­la Constance Towersovou, kte­rá měla krát­kou pře­stáv­ku. Její prv­ní fil­mo­vou rolí po sed­mi letech byla posta­va spi­so­va­tel­ky a obě­ti vraž­dy Salome Otterbourneové ve fil­mu Smrt na Nilu (1978), adap­ta­ci stej­no­jmen­né­ho romá­nu Agathy Christie z roku 1937, kte­rá se natá­če­la v Londýně i v Egyptě. Ve fil­mu si Lansburyová zahrá­la po boku Petera Ustinova a Bette Davisové, kte­rá se sta­la její blíz­kou pří­tel­ky­ní. Za tuto roli zís­ka­la Lansburyová cenu National Board of Review za nej­lep­ší hereč­ku ve ved­lej­ší roli roku 1978.

V břez­nu 1979 se Lansburyová popr­vé obje­vi­la jako Nellie Lovettová ve fil­mu Sweeney Todd: The Demon Barber of Fleet Street, muzi­ká­lu Stephena Sondheima v režii Harolda Prince. Muzikál měl pre­mi­é­ru v Urisově diva­dle na Broadwayi a po boku Lena Carioua v něm hrá­la Sweeneyho Todda, vraž­dí­cí­ho holi­če v Londýně 19. sto­le­tí. Poté, co jí byla role nabíd­nu­ta, se této pří­le­ži­tos­ti cho­pi­la díky Sondheimově účas­ti na pro­jek­tu; pozna­me­na­la, že se jí líbí „mimo­řád­ný vtip a inte­li­gen­ce jeho tex­tů“. V roli setr­va­la čtr­náct měsí­ců, než ji nahra­di­la Dorothy Loudonová; muzi­kál se setkal se smí­še­ný­mi kri­ti­ka­mi, přes­to­že Lansburyové vyne­sl čtvr­tou cenu Tony a cenu Ruby časo­pi­su After Dark pro broadwa­yské­ho inter­pre­ta roku. Do role se vrá­ti­la v říj­nu 1980 na dese­ti­mě­síč­ní tur­né po šes­ti ame­ric­kých měs­tech, kde titul­ní posta­vu ztvár­nil George Hearn; před­sta­ve­ní bylo také zfil­mo­vá­no a odvy­sí­lá­no na kaná­lu Entertainment Channel. V roce 1982 ztvár­ni­la roli ženy v domác­nos­ti z vyš­ší střed­ní tří­dy, kte­rá se zasa­zu­je o prá­va děl­ní­ků, ve fraš­ce A Little Family Business z Baltimoru, v níž hrál i její syn Anthony. Představení mělo pre­mi­é­ru v losan­ge­les­kém diva­dle Ahmanson a poté se dosta­lo do broadwa­yské­ho diva­dla Martina Becka. Hra byla kri­ti­kou odmít­nu­ta a vyvo­la­la obvi­ně­ní z rasis­mu ze stra­ny japonsko-americké komu­ni­ty. V témže roce byla Lansburyová uve­de­na do Americké diva­del­ní síně slá­vy a násle­du­jí­cí rok se obje­vi­la v obno­ve­ném před­sta­ve­ní Mame v broadwa­yském Gershwin Theatre. Přestože byla Lansburyová chvá­le­na, před­sta­ve­ní bylo komerč­ním pro­pa­dá­kem, při­čemž Lansburyová pozna­me­na­la: „Uvědomila jsem si, že to není před­sta­ve­ní dneš­ní doby. Je to dobo­vý kus.“

Návrat na Broadway (2001-2009)

Po skon­če­ní seri­á­lu Murder, She Wrote se Lansburyová vrá­ti­la k diva­dlu. Ačkoli byla v roce 2001 obsa­ze­na do hlav­ní role v muzi­ká­lu Kandera a Ebba The Visit, před pre­mi­é­rou z ní odstou­pi­la kvů­li zhor­šu­jí­cí­mu se zdra­vot­ní­mu sta­vu své­ho man­že­la. Peter zemřel v led­nu 2003 na měst­na­vé srdeč­ní selhá­ní v domě man­že­lů v Brentwoodu v Kalifornii. Lansburyová se domní­va­la, že po této udá­los­ti už nepři­jme žád­nou vět­ší herec­kou roli a že mís­to toho mož­ná nato­čí něko­lik epi­zod­ních rolí, ale nic víc. Chtěla trá­vit více času v New Yorku, a tak si v roce 2006 kou­pi­la na Manhattanu kon­do­mi­ni­um za dva mili­o­ny dola­rů.

Lansbury se po tři­a­dva­ce­ti­le­té pau­ze vrá­ti­la na Broadway ve hře Terrence McNallyho Deuce, kte­rá byla v květ­nu 2007 uve­de­na v Music Box Theatre na ome­ze­nou dobu osm­nác­ti týd­nů. Lansbury za svou roli zís­ka­la nomi­na­ci na cenu Tony v kate­go­rii nej­lep­ší hereč­ka v hlav­ní roli.

V břez­nu 2009 se vrá­ti­la na Broadway v obno­ve­ném před­sta­ve­ní Blithe Spirit v Shubert Theatre, kde ztvár­ni­la roli Madame Arcati. Za toto vystou­pe­ní zís­ka­la cenu Tony za nej­lep­ší žen­ský herec­ký výkon ve hře; byla to její pátá cena Tony, čímž se vyrov­na­la dosa­vad­ní rekord­man­ce v počtu cen Tony, Julii Harrisové, i když všech­ny Harrisové ceny Tony byly za nej­lep­ší hlav­ní žen­ský herec­ký výkon. Od pro­sin­ce 2009 do červ­na 2010 pak Lansburyová hrá­la roli madam Armfeldtové po boku Catherine Zeta-Jonesové v prv­ním broadwa­yském obno­ve­ní Malé noč­ní hud­by, kte­ré se kona­lo v diva­dle Waltera Kerra. Tato role jí vynes­la sed­mou nomi­na­ci na cenu Tony a v květ­nu 2010 jí byl udě­len čest­ný dok­to­rát na Manhattan School of Music.

Návrat na West End (2012-2019)

Od dub­na do čer­ven­ce 2012 hrá­la Lansburyová v roli obháj­ky­ně práv žen Sue-Ellen Gamadgeové v broadwa­yském obno­ve­ném před­sta­ve­ní Gorea Vidala The Best Man v diva­dle Geralda Schoenfelda. Od úno­ra do červ­na 2013 hrá­la Lansburyová po boku Jamese Earla Jonese v aus­tral­ském tur­né hry Driving Miss Daisy. Od břez­na do červ­na 2014 si Lansburyová zopa­ko­va­la roli Madame Arcatiové ve hře Blithe Spirit v Gielgud Theatre v lon­dýn­ském West Endu, což bylo její prv­ní lon­dýn­ské jevišt­ní vystou­pe­ní po téměř 40 letech. Během své­ho poby­tu v Londýně vystou­pi­la na fil­mo­vém fes­ti­va­lu Angely Lansburyové v Poplaru, kte­rý pořá­da­la spo­leč­nost Poplar Film a na němž se pro­mí­ta­ly někte­ré z jejích nej­zná­měj­ších fil­mů. Od pro­sin­ce 2014 do břez­na 2015 se při­po­ji­la k tur­né hry Blithe Spirit po Severní Americe.

V dub­nu 2015, ve věku 89 let, zís­ka­la svou prv­ní Olivier Award jako nej­lep­ší hereč­ka ve ved­lej­ší roli za roli Arcati a v lis­to­pa­du 2015 jí byla udě­le­na Oscar Hammerstein Award za celo­ži­vot­ní pří­nos hudeb­ní­mu diva­dlu.

2. červ­na 2016 bylo ofi­ci­ál­ně ozná­me­no, že se Lansburyová vrá­tí na Broadway v sezó­ně 2017-2018 v obno­ve­né hře Enid Bagnoldové The Chalk Garden z roku 1955. Hru nastu­do­val Scott Rudin v diva­dle, kte­ré bude tepr­ve ozná­me­no. V roz­ho­vo­ru zve­řej­ně­ném 20. září 2016 však Lansburyová uved­la, že v The Chalk Garden hrát nebu­de: “

18. lis­to­pa­du 2019 se Lansburyová napo­sle­dy (zatím) vrá­ti­la na Broadway, kde ztvár­ni­la lady Bracknellovou v bene­fič­ní insce­na­ci hry Oscara Wildea The Importance of Being Earnest pro diva­dlo Roundabout Theatre Company’s American Airlines Theatre. V říj­nu 2020 se časo­pis Variety domní­val, že její kari­é­ra „odpo­ru­je veš­ke­ré logi­ce“, a pokra­čo­val: „Ačkoli byly moc­né ženy někdy očer­ňo­vá­ny, mys­le­lo se, že k pře­ži­tí v showbyz­ny­su je tře­ba být bez­cit­ný, Lansburyová si vytvo­ři­la 77letou kari­é­ru a nikdo o ní neřekl špat­né slo­vo.“ Na brit­ském tur­né ji může­te sly­šet jako Vypravěčku v muzi­ká­lu Kráska a zví­ře z roku 2022.

Televize

To je vražda, napsala (1984-1996)

„Na jeviš­ti mě vidě­lo jen málo lidí. [Televize] je pro mě šan­cí hrát pro širo­ké ame­ric­ké pub­li­kum a mys­lím, že to je šan­ce, kte­rou si člo­věk nene­chá ujít ... Mám zájem oslo­vit kaž­dé­ho. Nechci oslo­vit jen lidi, kte­ří mohou zapla­tit pět­a­čty­ři­cet nebo pade­sát dola­rů za mís­to v diva­dle.“

- Angela Lansburyová

V roce 1983 dosta­la Lansburyová dvě hlav­ní tele­viz­ní role, jed­nu v sit­co­mu Normana Leara po boku Charlese Durninga a dru­hou v detek­tiv­ním seri­á­lu spo­lu­tvůr­ců Williama Linka a Richarda Levinsona, zná­mé­ho z fil­mu Columbo. Nemohla hrát v obou, a tak se roz­hod­la pro detek­tiv­ní seri­ál, přes­to­že jí její agen­ti radi­li, aby při­ja­la sit­com. Seriál Murder, She Wrote se sou­stře­dil na posta­vu Jessicy Fletcherové, uči­tel­ky na pen­zi z fik­tiv­ní­ho měs­teč­ka Cabot Cove ve stá­tě Maine, kte­rá se po smr­ti své­ho man­že­la sta­la úspěš­nou spi­so­va­tel­kou detek­tiv­ních romá­nů a řeši­la i vraž­dy, s nimiž se setka­la na svých cestách. Lansburyová tuto posta­vu popsa­la jako „ame­ric­kou sleč­nu Marplovou“. Seriál vytvo­ři­li Peter S. Fischer, Richard Levinson a William Link, kte­ří již dří­ve skli­di­li úspěch se seri­á­lem Columbo, a role Jessicy Fletcherové byla nej­pr­ve nabíd­nu­ta Jean Stapletonové, kte­rá ji však odmít­la, stej­ně jako Doris Dayová. Pilotní díl „The Murder of Sherlock Holmes“ měl pre­mi­é­ru 30. září 1984, zby­tek prv­ní sezó­ny se vysí­lal v nedě­li od 20:00 do 21:00. Ačkoli kri­tic­ké ohla­sy byly smí­še­né, seri­ál se těšil vel­ké obli­bě, pilot­ní díl měl pod­le Nielsena rating 18,9 a prv­ní sezó­na byla ve svém vysí­la­cím čase hod­no­ce­na jako nej­lep­ší. Navzdory své­mu téma­tu se seri­ál vyhý­bal zob­ra­zo­vá­ní nási­lí a krve a sle­do­val spí­še for­mát „who­dunit“ než vět­ši­nu sou­čas­ných ame­ric­kých kri­mi­nál­ních seri­á­lů; sama Lansburyová pozna­me­na­la, že „nej­lep­ší ze vše­ho je, že tam není žád­né nási­lí. Nesnáším nási­lí.“

Lansburyová si Jessicu Fletcherovou chrá­ni­la, měla tvůr­čí podíl na kos­tý­mech, líče­ní a úče­sech její posta­vy a odmí­ta­la tlak vede­ní tele­vi­ze na její zapo­je­ní do vzta­hu, pro­to­že se domní­va­la, že posta­va by měla zůstat sil­nou svo­bod­nou ženou. Když se domní­va­la, že scé­náris­ta donu­til Jessicu dělat nebo říkat věci, kte­ré neod­po­ví­da­ly její osob­nos­ti, Lansbury zajis­ti­la, aby byl scé­nář změ­něn. Jessicu pova­žo­va­la za vzor pro star­ší divač­ky a chvá­li­la její „obrov­skou, uni­ver­zál­ní při­taž­li­vost - to byl úspěch, kte­rý jsem v živo­tě neče­ka­la“. Životopisci Lansburyové Rob Edelman a Audrey E. Kupferbergová ozna­či­li seri­ál za „tele­viz­ní mez­ník“ v USA, pro­to­že jeho hlav­ní hrdin­kou byla star­ší žena, čímž při­pra­vi­li půdu pro poz­děj­ší seri­á­ly, jako byly Zlaté dív­ky. Sama Lansburyová pozna­me­na­la, že „mys­lím, že je to popr­vé, kdy byl seri­ál sku­teč­ně zamě­řen na divá­ky střed­ní­ho věku“, a přes­to­že byl nej­ob­lí­be­něj­ší mezi seni­o­ry, postup­ně si zís­kal i mlad­ší pub­li­kum. V roce 1991 byla tře­ti­na divá­ků mlad­ší 50 let. Po vět­ši­nu své­ho vysí­lá­ní zís­ká­val nepře­tr­ži­tě vyso­kou sle­do­va­nost a pře­ko­ná­val své kon­ku­ren­ty ve svém vysí­la­cím čase, jako napří­klad Úžasné his­tor­ky Stevena Spielberga. V úno­ru 1987 vzni­kl spin-off Zákon & Harry McGraw, kte­rý však měl krát­kou život­nost.

S pokra­ču­jí­cím vysí­lá­ním seri­á­lu Lansburyová pře­vza­la vět­ší roli v záku­li­sí. V roce 1989 zača­la její spo­leč­nost Corymore Productions kopro­du­ko­vat seri­ál se spo­leč­nos­tí Universal. Přesto ji seri­ál a zejmé­na dlou­há pra­cov­ní doba zača­ly una­vo­vat a pro­hlá­si­la, že sezó­na 1990-91 bude její posled­ní. Svůj názor změ­ni­la poté, co byla jme­no­vá­na výkon­nou pro­du­cent­kou pro sezó­nu 1992-93, což pod­le ní „pro mě bylo mno­hem zají­ma­věj­ší“. V osmé sezó­ně se dějiš­tě seri­á­lu pře­su­nu­lo do New Yorku, kde Jessica při­ja­la prá­ci uči­tel­ky kri­mi­no­lo­gie na Manhattanské uni­ver­zi­tě. Tento krok byl poku­sem o při­lá­ká­ní mlad­ších divá­ků a byl pod­po­ro­ván Lansburyovou. Pořad se stal v USA „insti­tu­cí neděl­ní­ho veče­ra“, jeho sle­do­va­nost se počát­kem 90. let zlep­ši­la a dostal se do prv­ní pět­ky. Vedení CBS však v nadě­ji na zís­ká­ní vět­ší­ho počtu divá­ků pře­su­nu­lo pořad na čtvrt­ky ve 20:00, napro­ti sit­co­mu Přátelé sta­ni­ce NBC. Lansbury se na ten­to krok zlo­bil, pro­to­že se domní­val, že igno­ru­je hlav­ní pub­li­kum pořa­du. Poslední epi­zo­da seri­á­lu byla odvy­sí­lá­na v květ­nu 1996 a na jejím kon­ci Lansburyová namlu­vi­la vzkaz „Goodbye from Jessica“. Tom Shales napsal v dení­ku The Washington Post: „Název posled­ní epi­zo­dy seri­á­lu „Demografická smrt“ je sám o sobě něco jako pro­test. Vražda, napsa­la je čás­teč­ně obě­tí šíle­né mánie komerč­ních tele­vi­zí po mlá­de­ži.“ V té době se seri­ál vyrov­nal původ­ní­mu Hawaii Five-O jako nejdéle vysí­la­ný detek­tiv­ní seri­ál v his­to­rii tele­vi­ze a tato role se uká­za­la být nej­ú­spěš­něj­ší a nej­vý­raz­něj­ší v Lansburyové kari­é­ře. Lansburyová původ­ně plá­no­va­la tele­viz­ní film Murder, She Wrote, kte­rý by byl muzi­ká­lem s hud­bou slo­že­nou Jerrym Hermanem. Tento pro­jekt se sice neu­sku­teč­nil, ale vzni­kl film Paní Santa Clausová, v němž Lansburyová hrá­la man­žel­ku Santa Clause a kte­rý se stal divác­kým hitem.

Lansburyová se díky seri­á­lu Vraždy, napsa­la zvi­di­tel­ni­la a zača­la vystu­po­vat v rekla­mách a reklam­ních spo­tech pro spo­leč­nos­ti Bufferin, MasterCard a Beatrix Potter Company. V roce 1988 vyda­la video s názvem Angela Lansbury’s Positive Moves: V roce 1990 vyda­la stej­no­jmen­nou kni­hu, kte­rou napsa­la spo­leč­ně s Mimi Avins a kte­rou věno­va­la své mat­ce. Za svou prá­ci byla jme­no­vá­na nosi­tel­kou titu­lu CBE, kte­rý jí byl slav­nost­ně udě­len prin­cem z Walesu na brit­ském kon­zu­lá­tu v Los Angeles. Zatímco vět­ši­nu roku žila Lansburyová v Kalifornii, Vánoce a léto trá­vi­la na Corymore House, své far­mě s výhle­dem na Atlantický oce­án v Ballywilliam, poblíž Churchtown South, Cloyne, hrab­ství Cork, kte­rou si v roce 1991 necha­la spe­ci­ál­ně posta­vit jako rodin­né síd­lo.

Zákon & Order a další hostující role (2005-2017)

V 6. sérii seri­á­lu Zákon & Order se obje­vi­la v roli mat­ky:

V pro­sin­ci 2017 se Lansburyová před­sta­vi­la ve své (zatím posled­ní) tele­viz­ní roli tety Marchové v mini­sé­rii BBC Malé ženy. Lansburyová za svůj výkon skli­di­la uzná­ní, fil­mo­vá kri­tič­ka Jaqueline Cutlerová z Variety napsa­la: „To je teta Marchová, kte­rou Angela Lansburyová hra­je s vel­ko­le­pou pano­vač­nos­tí a vlád­ne svým bohat­stvím nade vše­mi. „*. Daniel Feinberg v The Hollywood Reporter Lansburyovou chvá­lil a pro­hlá­sil: „Angela Lansburyová se tyčí nad solid­ním herec­kým obsa­ze­ním... neu­sí­ná na vav­ří­nech a kra­de si kaž­dou scé­nu.“

Osobní život

„Ange je nobles­ní a ele­gant­ní, vře­lá a vel­ko­ry­sá, ale je také tvr­dá a oče­ká­vá, že všich­ni kolem ní dají ze sebe všech­no. Pokud jde o ni, nee­xis­tu­je výzva, kte­rou by nemoh­la ale­spoň čás­teč­ně spl­nit „šál­kem“ vel­mi sil­né­ho yorkshir­ské­ho zla­ta. Práce na jeviš­ti ji udr­žu­je v plné síle. Zdravý režim ji udr­žu­je krás­nou. To, co ji udr­žu­je nestár­nou­cí, je její nesmír­ná zvě­da­vost, život­ní elán a obrov­ský dar udr­žet si radost.“

- Přítel a spo­lu­hráč Len Cariou, 2012

Na obra­zov­ce Lansburyová celý život mlu­vi­la s ang­lic­kým pří­zvu­kem. Měla irské občan­ství. Životopisec Martin Gottfried ji cha­rak­te­ri­zo­val jako „peč­li­vou. Opatrná. Sebekritická. Záměrná. To je to, čemu Britové říka­jí rezer­vo­va­ná,“ a dodal, že byla „tak sta­rost­li­vá, cit­li­vá a sym­pa­tic­ká, jak by si kdo­ko­li mohl přát u pří­te­le“. Také pozna­me­nal, že měla „hlu­bo­ký smy­sl pro sou­kro­mí“, a dodal, že nemě­la ráda poku­sy o lichot­ky.

Lansburyová byla dva­krát vda­ná, popr­vé za her­ce Richarda Cromwella, když jí bylo 19 a Cromwellovi 35 let. Cromwell a Lansburyová utek­li a 27. září 1945 se vza­li při malém civil­ním obřa­du. Manželství skon­či­lo roz­vo­dem v roce 1946, ale zůsta­li přá­te­li až do jeho smr­ti v roce 1960. V roce 1949 se pro­vda­la za her­ce a pro­du­cen­ta Petera Shawa a zůsta­li spo­lu 54 let až do jeho smr­ti v roce 2003. Ze Shawova prv­ní­ho man­žel­ství zís­ka­la nevlast­ní­ho syna Davida. Měli spo­lu dvě vlast­ní děti, Anthonyho Petera (nar. 1952) a Deirdre Ann (nar. 1953). Lansburyho vnuk Henri je pro­fe­si­o­nál­ní fot­ba­lis­ta. Ačkoli Lansburyová opa­ko­va­ně pro­hla­šo­va­la, že chce dát před­nost dětem před kari­é­rou, při­zna­la, že je čas­to muse­la na dlou­hou dobu nechat v Kalifornii, když pra­co­va­la jin­de. Své děti vycho­vá­va­la k episko­pál­ní víře, ačko­li neby­ly čle­ny žád­né kon­gre­ga­ce. Prohlásila: „Věřím, že Bůh je v kaž­dém z nás, že jsme doko­na­lé, vzác­né bytos­ti a že v to musí­me vlo­žit svou víru a důvě­ru.“

V dru­hé polo­vi­ně 60. let se Anthony a Deirdre zapo­ji­li do sílí­cí­ho kon­tra­kul­tur­ní­ho hnu­tí a zača­li uží­vat rekre­ač­ní dro­gy. Deirdre navá­za­la zná­most s Mansonovou rodi­nou, zatím­co Anthony se stal závis­lým na koka­i­nu a hero­i­nu a v roce 1971 s tím pře­stal. Po vylé­če­ní se Anthony stal tele­viz­ním reži­sé­rem a reží­ro­val 68 epi­zod seri­á­lu Murder, She Wrote; také se ože­nil a měl tři děti. Deirdre se pro­vda­la za šéf­ku­cha­ře a spo­leč­ně si ote­vře­li restau­ra­ci v západ­ním Los Angeles.

Lansbury byl bra­tran­cem rodi­ny Postgateových, včet­ně ani­má­to­ra, spi­so­va­te­le a soci­ál­ní­ho akti­vis­ty Olivera Postgatea. Je také sestře­ni­cí aka­de­mič­ky a spi­so­va­tel­ky Coral Lansburyové, jejímž synem je býva­lý aus­tral­ský pre­mi­ér Malcolm Turnbull.

Jako mla­dá hereč­ka byla Lansburyová zapří­sáhlá domá­cí puť­ka, kte­rá se vyjá­d­ři­la, že milu­je úklid. Před holly­wo­od­ským noč­ním živo­tem dáva­la před­nost klid­ným veče­rům strá­ve­ným uvnitř s přá­te­li. Mezi její koníč­ky v té době pat­ři­la čet­ba, jíz­da na koni, tenis, vaře­ní a hra na kla­vír; měla také vel­ký zájem o zahrad­ni­če­ní. Jako své­ho oblí­be­né­ho auto­ra uvá­dě­la F. Scotta Fitzgeralda a mezi své oblí­be­né tele­viz­ní pořa­dy řadi­la Roseanne a Seinfelda. Lansburyová byla váš­ni­vou pisa­tel­kou dopi­sů, kte­ré psa­la ruč­ně a všech­ny si kopí­ro­va­la. Na žádost Howarda Gotlieba jsou Lansburyové písem­nos­ti ulo­že­ny v Archivním výzkum­ném cen­t­ru Howarda Gotlieba na Bostonské uni­ver­zi­tě.

Lansburyová byla pří­z­niv­ky­ní Demokratické stra­ny Spojených stá­tů (sama sebe ozna­čo­va­la za „demo­krat­ku od zákla­du“) a brit­ské Labour Party. Během své kari­é­ry Lansburyová pod­po­ro­va­la řadu cha­ri­ta­tiv­ních orga­ni­za­cí, zejmé­na ty, kte­ré bojo­va­ly pro­ti domá­cí­mu nási­lí, jako napří­klad orga­ni­za­ce Abused Wives in Crisis, a ty, kte­ré se sna­ži­ly o reha­bi­li­ta­ci uži­va­te­lů drog. V osm­de­sá­tých letech zača­la pod­po­ro­vat řadu cha­ri­ta­tiv­ních orga­ni­za­cí zabý­va­jí­cích se bojem pro­ti HIV/AIDS.

V raném věku byla Lansburyová řetě­zo­vou kuřač­kou. V polo­vi­ně šede­sá­tých let se této závis­los­ti vzda­la. V letech 1976 a 1987 pod­stou­pi­la kos­me­tic­kou ope­ra­ci krku, aby zabrá­ni­la jeho roz­ši­řo­vá­ní s věkem. V 90. letech 20. sto­le­tí zača­la trpět artri­ti­dou. V květ­nu 1994 pod­stou­pi­la Lansburyová ope­ra­ci kyčel­ní­ho klou­bu a v roce 2005 ope­ra­ci kolen­ní­ho klou­bu.

Lansburyová zemře­la 11. říj­na 2022.

Herecké výkony

Lansburyová měla boha­tou kari­é­ru ve fil­mu, diva­dle a tele­vi­zi. Patří k posled­ním fil­mo­vým hvězdám zla­té­ho věku Hollywoodu, neboť ve 40. letech 20. sto­le­tí měla smlou­vu se spo­leč­nos­tí Metro-Goldwyn-Mayer. Hrála po boku her­ců jako Ingrid Bergmanová, Katharine Hepburnová, Judy Garlandová, Elizabeth Taylorová, Frank Sinatra, Paul Newman, Orson Welles, Bette Davisová a Maggie Smithová v tako­vých kla­sic­kých fil­mech, jako je Gaslight (1944), Národní samet (1944), Obraz Doriana Graye (1945), Harveyovky (1946), Stav unie (1948), Dvorní šašek (1956), Dlouhé, hor­ké léto (1958), Mandžuský kan­di­dát (1962) a Smrt na Nilu (1978). Známá je také díky svým rolím v kla­sic­kých dět­ských fil­mech jako Bedknobs and Broomsticks (1971), The Last Unicorn (1982), Beauty and the Beast (1991), Anastasia (1997), Fantasia 2000 (2000), Nanny McPhee (2005), The Grinch (2018) a Mary Poppins Returns (2018). Lansburyová je zná­má také díky své iko­nic­ké roli v broadwa­yských muzi­ká­lech Stephena Sondheima Anyone Can Whistle (1964), Sweeney Todd: The Demon Barber of Fleet Street (1978), Gypsy (1973) a A Little Night Music (2009-2010). Zahrála si také ve hrách Jerryho Hermana Mame (1966) a Rodgerse a Hammersteina Král a já (1978). Známá je také díky účin­ko­vá­ní v diva­del­ních hrách, jako je hra Terrence McNallyho Deuce (2007), kome­die Noëla Cowarda Blithe Spirit (2014), poli­tic­ké dra­ma Gorea Vidala Nejlepší muž (2012). Mezinárodní pro­slu­lost jí při­nes­la role záha­do­lož­ky Jessicy Fletcherové v kri­mi­nál­ním seri­á­lu sta­ni­ce CBS Murder, She Wrote (1984-1996).

Pocty a dědictví

„V kari­é­ře, kte­rá se táh­ne od ingé­nue po vdo­vu, od ele­gant­ní hrdin­ky po zka­že­nou padouš­ku, pro­ká­za­la [Lansburyová] trvan­li­vost a fle­xi­bi­li­tu, stej­ně jako vyso­ce obdi­vo­va­nou pra­cov­ní eti­ku.“

- The Oxford Companion to Theatre and Performance, 2010

V šede­sá­tých letech 20. sto­le­tí ozna­čil list The New York Times Lansburyovou za „prv­ní dámu hudeb­ní­ho diva­dla“. Lansburyová se ozna­čo­va­la za hereč­ku, kte­rá umí také zpí­vat, při­čemž Sondheim o ní pro­hlá­sil, že má sil­ný hlas, i když s ome­ze­ným roz­sa­hem. Autorizovaný živo­to­pi­sec Lansburyové Martin Gottfried ji popsal jako „ame­ric­kou iko­nu“ s „prak­tic­ky sva­tou“ image na veřej­nos­ti.

V roce 2007 ji autor roz­ho­vo­ru pro The New York Times ozna­čil za „jed­nu z mála here­ček, kte­rou má smy­sl nazý­vat milo­va­nou“, a pozna­me­nal, že v roce 1994 jí člá­nek v časo­pi­se People udě­lil per­fekt­ní skó­re v „inde­xu milos­ti“. List New Statesman pozna­me­nal, že „má tako­vou při­taž­li­vou sílu, o jaké se mno­ha mlad­ším a všu­dypří­tom­ným her­cům může jen zdát“, zatím­co člá­nek v dení­ku The Independent nazna­čil, že by moh­la být pova­žo­vá­na za nej­ú­spěš­něj­ší brit­skou hereč­ku. Je iko­nou homose­xu­á­lů a pro­hlá­si­la, že je na tuto sku­teč­nost „vel­mi hrdá“, při­čemž svou popu­la­ri­tu mezi LGBT komu­ni­tou při­su­zu­je své­mu výko­nu ve fil­mu Mame, zatím­co seri­ál Murder, She Wrote tuto popu­la­ri­tu ješ­tě roz­ší­řil.

V Británii byla za své úspě­chy něko­li­krát oce­ně­na. V roce 2002 udě­li­la Britská aka­de­mie fil­mo­vé­ho a tele­viz­ní­ho umě­ní (BAFTA) Lansburyové cenu za celo­ži­vot­ní dílo. V roce 1994 byla Lansburyová v rám­ci naro­ze­ni­no­vé­ho vyzna­me­ná­ní jme­no­vá­na koman­dé­rem Řádu brit­ské­ho impé­ria (CBE) a v roce 2014 byla v rám­ci novo­roč­ní­ho vyzna­me­ná­ní pový­še­na na dámu koman­dé­ra Řádu brit­ské­ho impé­ria (DBE) za záslu­hy v oblas­ti dra­ma­tu, cha­ri­ta­tiv­ní čin­nos­ti a filan­tro­pie. Při jme­no­vá­ní krá­lov­nou Alžbětou II. na hra­dě Windsor Lansbury pro­hlá­si­la: „Připojuji se k úžas­né sku­pi­ně žen, kte­ré vel­mi obdi­vu­ji, jako jsou Judi Denchová a Maggie Smithová. Je to krás­ná věc, když vám na to kýv­ne vaše vlast­ní země, a já si toho oprav­du vážím.“

Lansburyová nikdy nezís­ka­la cenu Emmy, přes­to­že během 33 let zís­ka­la 18 nomi­na­cí (z toho 17 na Primetime Emmy Awards), na kte­ré byla nomi­no­vá­na. Od roku 2009 drže­la rekord v počtu neú­spěš­ných nomi­na­cí na cenu Emmy pro uměl­ce. Třikrát byla nomi­no­vá­na na Oscara za nej­lep­ší žen­ský herec­ký výkon ve ved­lej­ší roli, ale nikdy ho nezís­ka­la; když o tom v roce 2007 pře­mýš­le­la, uved­la, že byla nej­pr­ve „straš­ně zkla­ma­ná, ale násled­ně vel­mi ráda, že [ho] nezís­ka­la“, pro­to­že se domní­vá, že by jinak měla méně úspěš­nou kari­é­ru. Za svou tele­viz­ní a fil­mo­vou prá­ci však obdr­že­la Zlatý gló­bus a People’s Choice Awards.

V roce 2013 jí správ­ní rada Akademie fil­mo­vé­ho umě­ní a věd odhla­so­va­la udě­le­ní čest­né­ho Oscara za celo­ži­vot­ní dílo v obo­ru. Emma Thompsonová a Geoffrey Rush jí vzda­li hold na Governors Awards, kde se cere­mo­ni­ál konal, a Robert Osborne z Turner Classic Movies jí pře­dal Oscara, při­čemž čás­teč­ně řekl: „Angela dodá­va­la fil­mům tří­du, talent, krá­su a inte­li­gen­ci už od“ své­ho fil­mo­vé­ho debu­tu v roce 1944. Soška Oscara je opat­ře­na nápi­sem „Angele Lansburyové, iko­ně, kte­rá vytvo­ři­la někte­ré z nej­pa­mát­něj­ších fil­mo­vých postav inspi­ru­jí­cích celé gene­ra­ce her­ců“.

---

Zdroj: Anglická Wikipedie

---