Angela Lansbury se nedožila svých 97 let.

Dame Angela Brigid Lansbury DBE (16. října 1925 – 11. října 2022) byla irsko-britská a americká herečka a zpěvačka, která ztvárnila mnoho filmových, divadelních a televizních rolí. Její kariéra, která byla jednou z nejdelších v zábavním průmyslu, trvala více než 80 let, z toho velkou část ve Spojených státech; její práce se těšila velké pozornosti i na mezinárodní scéně. Po smrti Olivie de Havillandové v červenci 2020 se Lansburyová stala nejstarší žijící nominovanou na Oscara a jednou z posledních hvězd zlatého věku hollywoodské kinematografie.

Lansburyová se narodila do rodiny vyšší střední třídy v centru Londýna jako dcera irské herečky Moyny Macgillové a anglického politika Edgara Lansburyho. Aby unikla bleskové válce, přestěhovala se v roce 1940 do Spojených států a tam studovala herectví v New Yorku. V roce 1942 odjela do Hollywoodu, kde podepsala smlouvu s MGM a získala své první filmové role ve filmech Gaslight (1944) a Obraz Doriana Graye (1945), za něž byla dvakrát nominována na Oscara a získala Zlatý glóbus. Objevila se v dalších 11 filmech MGM, většinou v menších rolích, a po skončení smlouvy v roce 1952 začala svou filmovou práci doplňovat divadelními představeními. Ačkoli byla v tomto období považována převážně za béčkovou hvězdu, její účinkování ve filmu Mandžuský kandidát (1962) se setkalo s širokým ohlasem a je uváděno jako jeden z jejích nejlepších výkonů, který ji dovedl ke třetí nominaci na Oscara. Lansbury se nakonec proslavila v hudebním divadle, kde ztvárnila hlavní roli v broadwayském muzikálu Mame (1966), za kterou získala svou první cenu Tony a stala se ikonou homosexuálů.

Před problémy v osobním životě se Lansbury v roce 1970 přestěhovala z Kalifornie do irského hrabství Cork a v tomto desetiletí pokračovala v řadě divadelních a filmových vystoupení. Patřily mezi ně hlavní role v divadelních muzikálech Gypsy, Sweeney Todd a Král a já, stejně jako v Disneyho hitu Bedknobs and Broomsticks (1971). V roce 1984 se přesunula do televize a celosvětově se proslavila jako fiktivní spisovatelka a vyšetřovatelka Jessica Fletcherová v americkém seriálu Murder, She Wrote (Napsala vraždu), který se vysílal 12 sezón až do roku 1996 a stal se jedním z nejdéle vysílaných a nejoblíbenějších detektivních seriálů v televizní historii. Prostřednictvím společnosti Corymore Productions, kterou vlastnila společně se svým manželem Peterem Shawem, převzala Lansburyová vlastnictví seriálu a v posledních čtyřech sezónách byla jeho výkonnou producentkou. Věnovala se také hlasové tvorbě a podílela se na animovaných filmech, jako je Disneyho Kráska a zvíře (1991) a Anastázie (1997) Dona Blutha. Hostovala v řadě mezinárodních produkcí a nadále se příležitostně objevovala ve filmech, jako jsou Nanny McPhee (2005) a Mary Poppins se vrací (2018).

Lansburyová získala čestného Oscara, cenu BAFTA za celoživotní dílo, cenu Tony za celoživotní dílo a dalších pět cen Tony, šest Zlatých glóbů a cenu Olivier. Byla také nominována na řadu dalších oborových ocenění, mimo jiné třikrát na Oscara za nejlepší herečku ve vedlejší roli, osmnáctkrát na různé ceny Primetime Emmy a na cenu Grammy. V roce 2014 byla Lansburyová královnou Alžbětou II. jmenována Dame Commander of the Order of the British Empire. Byly o ní napsány tři životopisy.

Raný život a dětství

Lansbury se narodila 16. října 1925 ve čtvrti St Pancras v centru Londýna do rodiny z vyšší střední třídy. Její místo narození je někdy chybně uváděno jako Poplar ve východním Londýně. Lansburyová uvádí, že má k Poplaru vztah po předcích, ale narodila se v Regent’s Parku v centrálním Londýně. Její matkou byla herečka Moyna Macgillová (rozená Charlotte Lillian McIldowieová), která se pravidelně objevovala na jevišti ve West Endu a která hrála také v několika filmech. Jejím otcem byl bohatý anglický obchodník se dřevem a politik Edgar Lansbury, člen Komunistické strany Velké Británie a bývalý starosta metropolitní čtvrti Poplar. Jejím dědečkem z otcovy strany byl vůdce Labouristické strany a protiválečný aktivista George Lansbury, kterého cítila „ohromená“ a považovala ho za „obra mého mládí“. Angela měla starší nevlastní sestru Isolde, která byla dcerou Moyny z předchozího manželství se spisovatelem a režisérem Reginaldem Denhamem. V lednu 1930, když byly Angele čtyři roky, porodila její matka dvojčata Bruce a Edgara, což vedlo Lansburyovy k přestěhování z bytu v Poplaru do domu v Mill Hill v severním Londýně; o víkendech se stěhovali na venkovskou farmu v Berrick Salome nedaleko Wallingfordu v Oxfordshiru.

„Jsem neskonale vděčná za svou irskou stránku. Odtud mám smysl pro komiku a rozmar. Co se týče té anglické poloviny – to je moje zdrženlivá stránka… Ale když mě postavíte na jeviště, ta irská se projeví. Ta kombinace je pro herectví dobrá.“

– Angela Lansburyová

Když bylo Lansburyové devět let, zemřel jí otec na rakovinu žaludku a ona se stáhla do ústraní, aby se s tím vyrovnala. Tváří v tvář finančním potížím se její matka zasnoubila se skotským plukovníkem Leckiem Forbesem a přestěhovala se do jeho domu v Hampsteadu; Lansburyová se v letech 1934 až 1939 vzdělávala na South Hampstead High School. Přesto se považovala za samouka, učila se z knih, divadla a filmu. Sama o sobě prohlašovala, že je „naprostý filmový maniak“, pravidelně navštěvovala kina a představovala si sama sebe jako určité postavy. S oblibou hrála na klavír, krátce studovala hudbu na Ritmanově taneční škole a v roce 1940 začala studovat herectví na Webber Douglas School of Singing and Dramatic Art v Kensingtonu v západním Londýně a poprvé se na jevišti objevila jako dvorní dáma ve školní inscenaci hry Maxwella Andersona Mary of Scotland.

Téhož roku zemřel Angelin dědeček a s příchodem bleskové války se Macgill rozhodl vzít Angelu, Bruce a Edgara do Spojených států; Isolda zůstala v Británii se svým novým manželem, hercem Peterem Ustinovem. Macgill získal práci jako dozor nad 60 britskými dětmi, které byly evakuovány do Severní Ameriky na palubě lodi Duchess of Atholl, a v polovině srpna s nimi dorazil do kanadského Montrealu v Quebecu. Odtud pokračovala vlakem do New Yorku, kde ji finančně sponzoroval podnikatel z Wall Street Charles T. Smith a přestěhoval ji ke své rodině do jejich domu v Mahopacu ve státě New York. Lansburyová získala stipendium od American Theatre Wing, které jí umožnilo studovat na Feagin School of Drama and Radio, kde účinkovala v představeních Williama Congreva Cesta světa a Vějíř lady Windermerové Oscara Wildea. Studium ukončila v březnu 1942, v té době se rodina přestěhovala do bytu na Morton Street v Greenwich Village.

Kariéra

Film

Kariérní začátky a průlom (1940-1950)

Macgillová získala práci v kanadském zájezdovém představení Tonight at 8.30 a v Kanadě se k ní připojila její dcera, která získala první divadelní práci jako herečka v nočním klubu Samovar Club v Montrealu. Práci získala tak, že v šestnácti letech tvrdila, že je jí devatenáct, a její vystoupení spočívalo v tom, že zpívala písně Noëla Cowarda, a vydělávala 60 dolarů týdně. V srpnu 1942 se vrátila do New Yorku, ale její matka se přestěhovala do Hollywoodu v Los Angeles, aby obnovila svou filmovou kariéru; Lansburyová a její bratři ji následovali. Lansburyová i její matka se přestěhovaly do bungalovu v Laurel Canyonu a získaly vánoční práci v obchodním domě Bullocks Wilshire v Los Angeles; Moyna byla propuštěna pro neschopnost a rodina musela vyžít z Lansburyové platu 28 dolarů týdně. Lansburyová se spřátelila se skupinou homosexuálů, seznámila se s městskou undergroundovou gay scénou a spolu s matkou navštěvovala přednášky duchovního gurua Jiddu Krishnamurtiho; na jedné z nich se seznámila s Aldousem Huxleym.

Na večírku pořádaném její matkou se Lansburyová seznámila s Johnem van Drutenem, který byl nedávno spoluautorem scénáře k filmu Gaslight (1944), mysterióznímu thrilleru podle hry Patricka Hamiltona Gaslight z roku 1938. Film se odehrával ve viktoriánském Londýně, režíroval ho George Cukor a v hlavní roli Pauly Alquistové, ženy psychicky týrané svým manželem, se představila Ingrid Bergmanová. Van Druten navrhl Lansburyové, že by se skvěle hodila pro roli Nancy Oliverové, zákeřné služebné; roli přijala, i když ji na natáčení musel doprovázet sociální pracovník, protože jí bylo teprve 17 let. Získala agenta Earla Kramera, podepsala sedmiletou smlouvu s Metro-Goldwyn-Mayer, vydělávala 500 dolarů týdně a jako své profesní jméno používala své skutečné jméno. Už její obsazení vzbudilo pozornost, časopis Variety v srpnu 1943 uvedl, že se Lansburyová stala z neznámé filmové hvězdy během pouhých čtyř dnů. Po uvedení do kin se film Gaslight setkal se smíšenými kritikami, ačkoli Lansburyové role byla všeobecně chválena; film si vysloužil sedm nominací na Oscara, včetně jedné pro Lansburyovou za nejlepší herečku ve vedlejší roli.

Její další filmovou rolí byla Edwina Brownová, starší sestra Velvet Brownové ve filmu National Velvet (1944); film se stal velkým komerčním hitem a Lansburyová navázala celoživotní přátelství se spoluhráčkou Elizabeth Taylorovou. Lansburyová si dále zahrála ve filmu Obraz Doriana Graye (1945), filmové adaptaci stejnojmenného románu Oscara Wildea z roku 1890, který se opět odehrával ve viktoriánském Londýně. V režii Alberta Lewina Lansburyová ztvárnila Sibyl Vaneovou, zpěvačku z dělnického music-hallu, která se zamiluje do hlavního hrdiny Doriana Graye (Hurd Hatfield). Přestože film nebyl finančně úspěšný, Lansburyová za svůj výkon opět sklidila uznání a získala Zlatý glóbus za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli a na Oscarech byla opět nominována na nejlepší herečku ve vedlejší roli, kde prohrála s Anne Revereovou, svou kolegyní z filmu National Velvet.

Dne 27. září 1945 se Lansbury provdala za Richarda Cromwella, umělce a dekoratéra, jehož herecká kariéra se zastavila. Jejich manželství bylo problematické; Cromwell byl gay a Lansburyovou si vzal v neúspěšné naději, že se tak stane heterosexuálem. Manželství skončilo za necelý rok, když 11. září 1946 podala žádost o rozvod, ale až do jeho smrti zůstali přáteli. V prosinci 1946 se na večírku pořádaném bývalým hereckým kolegou Hurdem Hatfieldem v Ojai Valley seznámila s anglickým emigrantem Peterem Pullenem Shawem. Shaw byl začínající herec, který také podepsal smlouvu s MGM a nedávno opustil vztah s Joan Crawfordovou. S Lansburyovou tvořili pár a žili spolu, než jim navrhla sňatek.

Pár měl v úmyslu se vzít zpět v Británii, ale anglikánská církev odmítla oddat dva rozvedené. Místo toho se v srpnu 1949 vzali při obřadu skotské církve v kostele svatého Kolumba v londýnské čtvrti Knightsbridge a následovaly líbánky ve Francii. Po návratu do USA, kde se usadili v domě Lansburyové v losangeleské čtvrti Rustic Canyon nedaleko Santa Moniky a pláže, se v roce 1951 oba stali naturalizovanými občany USA a britské občanství si ponechali díky dvojímu občanství.

Ustálá charakterní herečka (1950-1960)

Po úspěchu filmů Gaslight a Obraz Doriana Graye obsadila společnost MGM Lansburyovou do dalších 11 filmů, než jí v roce 1952 skončila smlouva s touto společností. MGM ji udržovala mezi svými béčkovými hvězdami a využívala ji méně než herečky podobného věku; životopisci Edelman a Kupferberg se domnívali, že většina těchto filmů byla „průměrná“ a její kariéře příliš nepomohla. S tímto názorem souhlasil i Cukor, který se domníval, že Lansburyová byla společností MGM „důsledně špatně obsazována“. Opakovaně ji nutili ztvárňovat starší ženy, často padoušky, a v důsledku toho byla s prací pro MGM stále nespokojenější, což komentovala slovy: „Pořád jsem chtěla hrát role Jean Arthurové a pan Mayer mě pořád obsazoval do řady prodejných děvek.“ Samotná společnost trpěla po roce 1948 poklesem tržeb v kinech, v důsledku čehož snižovala rozpočty na filmy a snižovala počet zaměstnanců.

Lansbury si poprvé zahrála americkou postavu „Em“, drsnou zpěvačku ze saloonu honky-tonk, která dá facku postavě Judy Garlandové v oscarovém muzikálu z Divokého západu The Harvey Girls (1946). Objevila se ve filmech The Hoodlum Saint (rovněž 1946), Till the Clouds Roll By (1947), If Winter Comes (1947), Tenth Avenue Angel (1948), The Three Musketeers (1948), State of the Union (1948) a The Red Danube (1949). MGM ji zapůjčila nejprve společnosti United Artists pro film Soukromé záležitosti Bel Ami (1947) a poté Paramountu pro film Samson a Dalila (1949). Objevila se jako zlotřilá služebná ve filmu Kind Lady (1951) a francouzská dobrodružka ve filmu Vzpoura (1952). Přešla k rozhlasu, v roce 1948 se objevila ve zvukové adaptaci románu Somerseta Maughama Of Human Bondage pro NBC University Theatre a následující rok hrála v jejich adaptaci románu Jane Austenové Pýcha a předsudek. V roce 1950 se objevila v epizodě seriálu Robert Montgomery Presents adaptovaném podle knihy A. J. Cronina The Citadel.

Lansburyová, nespokojená s rolemi, které jí dávala společnost MGM, pověřila svého manažera Harryho Friedmana ze společnosti MCA Inc., aby s ní v roce 1952, ve stejném roce, kdy se jí narodil syn Anthony, ukončil smlouvu. Brzy po narození se připojila k zájezdovým produkcím dvou bývalých broadwayských her na východním pobřeží: Howarda Lindsaye a Russela Crouse a hry Louise Verneuila Státní záležitosti. Životopisec Margaret Bonanno později uvedl, že v tomto okamžiku se Lansburyové kariéra „dostala na úplné dno“.

V dubnu 1953 se jí narodila dcera Deirdre Angela Shawová. Shawová měla z předchozího manželství syna Davida a poté, co v roce 1953 získala chlapce do své péče, přivezla ho do Kalifornie, aby žil s rodinou; se třemi dětmi na výchovu se Shawovi přestěhovali do většího domu na San Vicente Boulevard v kalifornské Santa Monice. Lansburyová se však na hollywoodské společenské scéně necítila úplně dobře a později tvrdila, že v důsledku svých britských kořenů „jsem se v Hollywoodu vždycky cítila jako cizinka v cizí zemi“. V roce 1959 se rodina přestěhovala do Malibu a usadila se v domě na Pacific Coast Highway, který navrhl Aaron Green; tam s Peterem unikli hollywoodské scéně a mohli posílat své děti do místní státní školy.

Po návratu k filmu jako herečka na volné noze se Lansburyová v mnoha filmech, v nichž se v tomto období objevila, ocitla v typizovaných rolích žen starších (někdy mnohem starších), než byla ona sama. Jak později prohlásila: „Hollywood mě udělal starou dřív, než jsem měla,“ a poznamenala, že ve svých dvaceti letech dostávala dopisy od fanoušků, kteří se domnívali, že jí je čtyřicet. Menší role získala ve filmech Život v sázce (1954), Ulice bez zákona (1955) a Purpurová maska (1955), přičemž poslední jmenovaný film později označila za „nejhorší, jaký jsem kdy natočila“. Zahrála si princeznu Gwendolyn v komedii Dvorní šašek (1956), poté přijala roli manželky, která zabije svého manžela, ve filmu Prosím, zavražděte mě (1956). Objevila se jako Minnie Littlejohnová ve filmu Dlouhé horké léto (1958) a jako Mabel Claremontová ve filmu Váhavá debutantka (1958), který natáčela v Paříži. Životopisec Martin Gottfried uvedl, že právě tato dvě poslední filmová vystoupení obnovila Lansburyové status „áčkové herečky“. V tomto období se nadále objevovala v televizi, hrála v epizodách Revlon Mirror Theatre, Ford Theatre a The George Gobel Show a stala se pravidelnou účastnicí pořadu Pantomime Quiz.

Nezávislé filmy a další uznání (1960-1980)

Vzácná sympatická role Mavis ve filmu The Dark at the Top of the Stairs (1960) vzbudila u kritiky velký ohlas, stejně jako její výkony v zlověstných postavách ve filmech All Fall Down (1962), kde ztvárnila manipulativní, destruktivní matku, a v thrilleru z období studené války The Manchurian Candidate (1962), kde ztvárnila intrikánskou ideoložku paní Iselinovou. V posledně jmenovaném filmu ji do role obsadil John Frankenheimer na základě jejího výkonu ve filmu All Fall Down. Lansburyová byla jen o tři roky starší než herec Laurence Harvey, který ve filmu hrál jejího syna. S účastí ve filmu souhlasila poté, co si přečetla původní román a popsala ho jako „jednu z nejzajímavějších politických knih, které jsem kdy četla“. Životopisci Edelman a Kupferberg považovali tuto roli za „její trvalý filmový triumf“, zatímco Gottfried prohlásil, že je to „nejsilnější, nejpamátnější a nejlepší film, jaký kdy natočila … podává v něm svůj nejlepší filmový výkon“. Lansburyová za tento film získala svou třetí nominaci na Oscara za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli a trápilo ji, že prohrála, když podlehla Patty Dukeové za film The Miracle Worker (1962).

Lansbury následovala role Sybil Loganové ve filmu V pohodě dne (1963), které se zřekla jako příšerné, a dále se objevila jako bohatá Isabel Boydová ve filmu Svět Henryho Orienta (1964), vdova Phyllis ve filmu Drahé srdce (1964) a jako matka filmové herečky Jean Harlowové (Carroll Baker) ve filmu Harlow (1965).

Lansbury odmítla několik filmových rolí, včetně hlavní role ve filmu The Killing of Sister George (1968) a role sestry Ratchedové ve filmu One Flew Over the Cuckoo’s Nest (1975). Místo toho přijala roli hraběnky von Ornstein, stárnoucí německé aristokratky, která se zamiluje do mladšího muže, ve filmu Něco pro každého (1970), pro který se natáčelo v bavorském Hohenschwangau. Ve stejném roce se objevila v roli anglické čarodějnice středního věku Eglantine Priceové v Disneyho filmu Bedknobs and Broomsticks (1971); byla to její první hlavní role v muzikálu na filmovém plátně a vedla k propagaci filmu v televizních pořadech, jako je David Frost Show. Později poznamenala, že tento film jako velký komerční hit „mi zajistil obrovské publikum“.

Lansbury strávila většinu 70. let spíše na jevišti než na plátně, ale byla oceněna za vedlejší roli ve filmu Smrt na Nilu z roku 1978, kterou Johnny Depp uvedl jako jednu z inspirací pro ztvárnění Ichaboda Cranea ve filmu Tima Burtona Ospalá díra. Lansburyová se objevila jako slečna Froyová ve filmu Dáma mizí (1979), remaku staršího filmu Alfreda Hitchcocka uvedeného v roce 1938. V následujícím roce se ve filmu Zrcadlo praskne objevila v dalším filmu podle románu Agathy Christie, tentokrát jako slečna Marplová, vyšetřovatelka v Kentu 50. let. Lansburyová doufala, že se jí podaří oprostit se od ztvárnění této role Margaret Rutherfordovou a místo toho se vrátí k Christieho popisu postavy; vytvořila tak předobraz své pozdější role Jessicy Fletcherové. Byla podepsána smlouva na dvě pokračování v roli slečny Marplové, která však nebyla nikdy natočena. Dalším filmem Lansburyové byl animovaný Poslední jednorožec (1982), pro který propůjčila hlas čarodějnici mamince Fortuně.

Kráska a zvíře a další role (1990-2000)

Po celou dobu vysílání seriálu Murder, She Wrote se Lansburyová nadále objevovala v dalších televizních filmech, minisériích a v kinech. V roce 1986 spolu s Kirkem Douglasem moderovala televizní pořad Newyorské filharmonie ke stému výročí Sochy svobody. Objevila se jako matka hlavního hrdiny ve filmu Hněv andělů: (The Story Continues, 1986) a ztvárnila Nan Mooreovou – matku oběti skutečné havárie letadla Korean Air Lines letu 007 – ve filmu Shootdown (1988); protože byla sama matkou, tato událost se jí „nesmírně dotkla“. Ve filmu Hledači mušlí (1989) se představila jako Angličanka zotavující se z infarktu a ve filmu Láska, kterou hledala (1990) si zahrála americkou učitelku, která se při návštěvě Irska zamiluje do katolického kněze; podle Lansburyové je to „úžasný ženský příběh“. Další roli koketní paní Harrisové ztvárnila ve filmové adaptaci románu Paní ‚Arrisová jede do Paříže (1992), kterou režíroval její syn a výkonným producentem byl její nevlastní syn. Její nejvýznamnější filmovou rolí od dob Mandžuského kandidáta byl hlas mateřské konvičky paní Pottsové v Disneyho animovaném filmu Kráska a zvíře (1991), což považovala za dárek svým třem vnoučatům. Lansbury k filmu nazpívala titulní píseň, která získala Oscara za nejlepší původní píseň, Zlatý glóbus za nejlepší původní píseň a cenu Grammy za nejlepší píseň napsanou pro film, televizi nebo jiné vizuální médium. V roce 2021 Lansburyová překvapivě vystoupila s odkazem na svou roli paní Pottsové v audioprůvodci „Inspirující Walt Disney:

Návrat k filmu (2005-2019)

Lansbury si zahrála ve filmu Chůva McPhee (2005) roli tety Adelaide a později v rozhovoru sdělila, že práce na Chůvě McPhee mě „vytáhla z propasti“ po ztrátě manžela. Poté se objevila ve filmu Tučňáci pana Poppera (2011) po boku Jima Carreyho. V roce 2012 bylo oznámeno, že si Lansbury zahraje ve filmu Wese Andersona The Grand Budapest Hotel; z projektu však musela vycouvat (nahradila ji Tilda Swinton) kvůli předchozímu termínu natáčení australské produkce filmu Driving Miss Daisy, v němž hrála po boku Jamese Earla Jonese. V listopadu 2013 obdržela na Governors Awards čestnou cenu Akademie za celoživotní dílo, kterou jí předal Robert Osborne z Turner Classic Movies. Poctu mu vzdali také Emma Thompsonová a Geoffrey Rush. Hlasově ztvárnila roli čarodějnice ve filmu Justin a stateční rytíři.

Lansbury se také objevila ve vedlejší roli ve filmu Mary Poppins se vrací (2018), pokračování původního filmu z roku 1964, odehrávajícím se o 20 let později v Londýně v době krize, v němž titulní postavu ztvárnila Emily Blunt. Natáčení začalo v Shepperton Studios v únoru 2017 a film byl uveden do kin v prosinci 2018 s pozitivními recenzemi.

Lansbury se  naposledy objevila ve filmu Knoflíky (2018):

V lednu 2019 byla Lansbury pozvána na slavnostní oběd Amerického filmového institutu, aby zde pronesla výroční požehnání, kde hovořila o svých zkušenostech z MGM, hereckém řemesle a významu filmové komunity. Její vystoupení bylo překvapením pro skupinu filmových a televizních hvězd, které ji odměnily potleskem ve stoje. Lansburyová na závěr svého vystoupení poskytla případným uchazečům o Oscara a Zlatý glóbus radu ohledně sezóny udělování cen: „Až odsud dnes budete odcházet a budete vyzváni, abyste snášeli zdánlivě nekonečnou přehlídku programů, které vás označí za ‚vítěze‘ nebo ‚poraženého‘ – já jsem to zažila, já jsem to zažila, vzpomeňte si na tuto místnost, když jsme všichni pohromadě jako jeden.“

Divadlo

Kariérní začátky a průlom (1957-1961)

V dubnu 1957 debutovala na Broadwayi v divadle Henryho Millera ve hře Hotel Paradiso, francouzské burlesce odehrávající se v Paříži, kterou režíroval Peter Glenville. Hra se hrála pouze 15 týdnů, přestože si za roli „Marcela Kocoura“ vysloužila dobré recenze. Později prohlásila, že kdyby v této hře nehrála, „celá její kariéra by vyšuměla do ztracena“. Následovalo účinkování v broadwayském představení A Taste of Honey z 60. let v Lyceum Theatre, které režírovali Tony Richardson a George Devine. Lansburyová hrála Helen, hulvátskou, slovně urážlivou a jinak nepřítomnou matku Josephine (hrála ji Joan Plowrightová, jen o čtyři roky mladší Lansburyová), a poznamenala, že jí tato role přinesla „velké uspokojení“. Během účinkování v seriálu navázala Lansburyová přátelství s Plowrightovou i s jejím milencem a budoucím manželem Laurencem Olivierem. Právě z Lansburyho pronajatého bytu na Východní 97. ulici utekli Plowrightová a Olivier, aby se vzali. Po dobře hodnoceném vystoupení ve filmu Léto sedmnácté panenky (1959) – pro který natáčela v australském Sydney – a menší roli ve filmu Dech skandálu (1960) se objevila v roce 1961 ve filmu Modrá Havaj jako panovačná matka, jejíhož syna hrál Elvis Presley, přestože byl o pouhých devět let mladší než ona. Přiznala, že film byl nekvalitní, a poznamenala, že s účastí v něm souhlasila, protože „jsem byla zoufalá“.

Jejím prvním vystoupením v divadelním muzikálu byl krátký film Anyone Can Whistle, který napsali Arthur Laurents a Stephen Sondheim. Experimentální dílo mělo premiéru v dubnu 1964 v divadle Majestic na Broadwayi, ale kritika ho odmítla a po devíti představeních bylo zavřeno. Lansburyová hrála roli pokřivené starostky Cory Hooverové Hooperové, a přestože se jí Sondheimova hudba líbila, měla s Laurentsem osobní neshody a byla ráda, když představení skončilo. V roce 1965 se objevila v epizodě druhé sezóny seriálu The Man From U.N.C.L.E. v roli okázalé a bohaté herečky. Objevila se ve filmu The Greatest Story Ever Told (1965), filmovém životopisu Ježíše, ale z konečného sestřihu byla téměř celá vystřižena. Následovala role Mama Jean Bello ve filmu Harlow (1965), Lady Blystone ve filmu The Amorous Adventures of Moll Flanders (1965) a Gloria ve filmu Mister Buddwing (1966). Navzdory dobře přijatým výkonům v řadě filmů se jí „celuloidová superhvězda“ vyhýbala a s těmito menšími rolemi byla stále nespokojenější, protože měla pocit, že jí žádná z nich neumožňuje rozvinout její herecký potenciál.

Při návratu k hudebnímu filmu si zahrála Ruth v Pirátech z Penzance (1983), filmu natočeném podle stejnojmenné komické opery Gilberta a Sullivana, a během natáčení v Londýně zpívala na nahrávce Žebrácké opery jako mezzosopranistka. Následovala role babičky v gotickém fantasy filmu The Company of Wolves (1984). Lansburyová začala pracovat také pro televizi, objevila se v televizním filmu s Bette Davisovou s názvem Little Gloria… Konečně šťastni (1982). Následovalo její účinkování ve filmu Dar lásky: Vánoční příběh (1983), o němž později prohlásila, že je to „ta nejnevyzpytatelnější věc, jakou si dokážete představit“. V televizním filmu A Talent for Murder (1984) hrála spisovatelku záhad na invalidním vozíku; ačkoli to popisovala jako „práci narychlo“, souhlasila s tím, aby mohla pracovat se spoluhráčem Laurencem Olivierem. V roce 1984 se objevily další dva miniseriály s Lansburyovou: Lace a The First Olympics:

Broadwayská hvězda (1966-1980)

V roce 1966 se Lansburyová ujala titulní role Mame Dennisové v muzikálu Mame, muzikálové adaptaci románu Jerryho Hermana Auntie Mame. První režisérovou volbou pro tuto roli byla Rosalind Russellová, která hrála Mame v nemuzikálové filmové adaptaci Auntie Mame, ale ta odmítla. Lansburyová o roli aktivně usilovala v naději, že bude znamenat změnu v její kariéře. Když byla vybrána, bylo to překvapení pro divadelní kritiky, kteří se domnívali, že ji získá známější herečka; Lansburyové bylo jednačtyřicet let a byla to její první hlavní role. Mame Dennisová byla okouzlující postava, která během hry vystřídala více než dvacet kostýmů, a Lansburyová v ní hrála deset písní a tanečních kreací, na které intenzivně trénovala. Mame se nejprve hrála ve Filadelfii a poté v Bostonu, v květnu 1966 měla premiéru v divadle Winter Garden na Broadwayi. Auntie Mame byla již tehdy populární mezi gay komunitou a Mame získala Lansburyové kultovní homosexuální příznivce, což později přičítala tomu, že Mame Dennisová byla „představou každého gaye o půvabu …“. Všechno na Mame se shodovalo s představou každého mladého muže o kráse a slávě a bylo to krásné.“

„Byla jsem manželka a matka a byla jsem naprosto spokojená. Ale můj manžel ve mně rozpoznal signály, které říkaly: ‚Už jsem se dost věnovala zahradničení, už jsem uvařila dost dobrých večeří, už jsem seděla doma a loudila, do jaké další interiérové výzdoby bych ještě mohla strčit prsty‘. U herců a hereček je to zvláštní, ale najednou se spustí alarm. Můj manžel je velmi citlivý člověk na mé nálady a poznal, že se musím do něčeho pustit. Mame přišla zčistajasna právě v této době. No není to zázrak?“

– Angela Lansburyová

Ohlasy na Lansburyové výkon byly veskrze pozitivní. Stanley Kauffmann v deníku The New York Times napsal: „Slečna Lansburyová je zpívající a tančící herečka, nikoliv zpěvačka nebo tanečnice, která zároveň hraje …. V této maratónské roli má vtip, vyrovnanost, vřelost a velmi zaujatou chladnokrevnost.“ Za tuto roli získala Lansburyová svou první cenu Tony za nejlepší hlavní ženský herecký výkon v muzikálu. Lansburyové pozdější životopiskyně Margaret Bonanno prohlásila, že Mame udělala z Lansburyové „superstar“, přičemž sama herečka svůj úspěch komentovala slovy: „Všichni vás milují, všichni milují úspěch a užívají si ho stejně jako vy. A trvá to tak dlouho, dokud jste na tom jevišti a dokud vycházíte ze dveří jeviště.“

Hvězda dosažená díky Mame umožnila Lansburyové další vystoupení v televizi, například ve speciálním pořadu Perryho Coma na Den díkůvzdání v listopadu 1966. Její sláva jí také umožnila angažovat se v různých charitativních aktivitách na vysoké úrovni, například v roce 1967 vystoupila jako čestný host na každoročním benefičním obědě organizace March of Dimes. V roce 1968 byla pozvána k účinkování v hudebním vystoupení na slavnostním předávání Oscarů a v témže roce společně s bývalým švagrem Peterem Ustinovem moderovala předávání cen Tony. Toho roku ji klub Hasty Pudding Harvardovy univerzity zvolil „ženou roku“. Když se začala natáčet filmová adaptace Mame, Lansburyová doufala, že jí bude nabídnuta tato role, ale místo toho ji dostala Lucille Ballová, která byla kasovně úspěšná. Lansburyová to považovala za „jedno z mých největších zklamání“. Její osobní život se zkomplikoval, když se dozvěděla, že se obě její děti zapojily do kontrakultury 60. let a rekreačně užívaly drogy; Anthony se v důsledku toho stal závislým na kokainu a heroinu.

Lansbury po úspěchu Mame vystoupila v roli hraběnky Aurelie, 75leté pařížské excentričky ve filmu Drahý svět, muzikálové adaptaci románu Jeana Giraudouxe Bláznivá ze Chaillot. Představení mělo premiéru v broadwayském divadle Marka Hellingera v únoru 1969, ale Lansburyová ho považovala za „dost depresivní“ zážitek. Recenze jejího výkonu byly pozitivní a na jeho základě získala svou druhou cenu Tony. Recenze představení však byly obecně kritické a představení skončilo po 132 představeních. Následovalo účinkování v titulní roli muzikálu Prettybelle, který byl natočen podle knihy Jeana Arnolda The Rape of Prettybelle. Odehrával se na hlubokém jihu a zabýval se otázkami rasismu, přičemž Lansburyová v něm hrála bohatou alkoholičku, která vyhledává sexuální kontakty s černochy. Tato kontroverzní hra měla premiéru v Bostonu, ale měla špatné recenze a byla zrušena dříve, než se dostala na Broadway. Lansburyová později hru označila za „naprosté fiasko“ a přiznala, že podle jejího názoru byl její „výkon příšerný“.

Rok 1970 byl pro rodinu Lansburyových traumatický: Peter podstoupil výměnu kyčelního kloubu, Anthony se předávkoval heroinem a upadl do kómatu a v září byl rodinný dům v Malibu zničen požárem. Poté koupili Knockmourne Glebe, statek postavený ve dvacátých letech 19. století, který se nacházel poblíž vesnice Conna ve venkovském hrabství Cork, a poté, co Anthony přestal užívat kokain a heroin, ho tam odvezli, aby se zotavil ze své drogové závislosti. Aby pomohla svým dětem, přestěhovala se rodina do Irska. Lansburyová celý rok nepracovala, aby mohla být Anthonymu a Deidre nablízku, když se léčili ze své závislosti. Zapsal se na Webber-Douglas School, matčinu alma mater, a stal se profesionálním hercem, poté přešel k televizní režii. Lansburyová a její manžel se do Kalifornie nevrátili, místo toho dělili svůj čas mezi hrabství Cork a New York.

„[V Irsku náš zahradník] vůbec netušil, kdo jsem. Nikdo to tam nevěděl. Byla jsem prostě paní Shawová, což mi vyhovovalo až na půdu. Měla jsem tehdy absolutní anonymitu, což bylo úžasné.“

– Angela Lansburyová

V roce 1972 se Lansburyová vrátila do londýnského West Endu, aby v divadle Aldwych hrála v inscenaci hry Edwarda Albeeho All Over od Royal Shakespeare Company. Ztvárnila milenku umírajícího milionáře z Nové Anglie, a přestože recenze hry byly smíšené, herecký výkon Lansburyové byl všeobecně chválen. Následovala její neochotná účast v obnoveném představení Mame, které v té době putovalo po Spojených státech, a poté se vrátila na West End, aby si zahrála postavu Rose v muzikálu Gypsy. Nejprve tuto roli odmítla, protože nechtěla být ve stínu Ethel Mermanové, která tuto postavu ztvárnila v původní broadwayské inscenaci, ale nakonec ji přijala; když představení v květnu 1973 začalo, sklidila ovace vestoje a nadšené recenze. Usadila se v bytě v Belgravii a brzy se stala vyhledávanou osobou v londýnské společnosti, kde se na její počest pořádaly slavnostní večeře. Po vyvrcholení londýnského turné se Gypsy v roce 1974 vydala na turné po USA a v Chicagu byla Lansburyová za svůj výkon oceněna Cenou Sarah Siddonsové. Představení se nakonec dostalo i na Broadway, kde se hrálo do ledna 1975 a sklidilo úspěch u kritiků, což Lansburyové vyneslo třetí cenu Tony. Po několikaměsíční přestávce pak Gypsy v létě 1975 opět objížděla celou zemi.

V touze odejít od muzikálů se Lansburyová rozhodla, že by chtěla hrát v inscenaci jedné z her Williama Shakespeara. Získala roli Gertrudy v inscenaci Hamleta, kterou uvedla National Theatre Company v divadle Old Vic. Inscenace, kterou režíroval Peter Hall, se hrála od prosince 1975 do května 1976 a sklidila smíšené ohlasy; Lansburyová se později vyjádřila, že roli „nesnášela“, protože ji považovala za příliš zdrženlivou. Její náladu zhoršila zpráva, že v listopadu 1975 zemřela v Kalifornii její matka; Lansburyová nechala zpopelnit matčino tělo a popel rozptýlit poblíž svého domu v hrabství Cork. Jejím dalším divadelním vystoupením byly dvě jednoaktovky Edwarda Albeeho Counting the Ways a Listening, které byly uvedeny vedle sebe v Hartford Stage Company v Connecticutu. Recenze inscenace byly smíšené, ale Lansburyová byla opět vyzdvihována. Následovalo další turné k obnovené inscenaci Gypsy.

V dubnu 1978 se Lansburyová objevila ve 24 představeních obnoveného muzikálu Král a já, který se hrál v broadwayském Uris Theatre; Lansburyová hrála roli paní Anny a nahradila Constance Towersovou, která měla krátkou přestávku. Její první filmovou rolí po sedmi letech byla postava spisovatelky a oběti vraždy Salome Otterbourneové ve filmu Smrt na Nilu (1978), adaptaci stejnojmenného románu Agathy Christie z roku 1937, která se natáčela v Londýně i v Egyptě. Ve filmu si Lansburyová zahrála po boku Petera Ustinova a Bette Davisové, která se stala její blízkou přítelkyní. Za tuto roli získala Lansburyová cenu National Board of Review za nejlepší herečku ve vedlejší roli roku 1978.

V březnu 1979 se Lansburyová poprvé objevila jako Nellie Lovettová ve filmu Sweeney Todd: The Demon Barber of Fleet Street, muzikálu Stephena Sondheima v režii Harolda Prince. Muzikál měl premiéru v Urisově divadle na Broadwayi a po boku Lena Carioua v něm hrála Sweeneyho Todda, vraždícího holiče v Londýně 19. století. Poté, co jí byla role nabídnuta, se této příležitosti chopila díky Sondheimově účasti na projektu; poznamenala, že se jí líbí „mimořádný vtip a inteligence jeho textů“. V roli setrvala čtrnáct měsíců, než ji nahradila Dorothy Loudonová; muzikál se setkal se smíšenými kritikami, přestože Lansburyové vynesl čtvrtou cenu Tony a cenu Ruby časopisu After Dark pro broadwayského interpreta roku. Do role se vrátila v říjnu 1980 na desetiměsíční turné po šesti amerických městech, kde titulní postavu ztvárnil George Hearn; představení bylo také zfilmováno a odvysíláno na kanálu Entertainment Channel. V roce 1982 ztvárnila roli ženy v domácnosti z vyšší střední třídy, která se zasazuje o práva dělníků, ve frašce A Little Family Business z Baltimoru, v níž hrál i její syn Anthony. Představení mělo premiéru v losangeleském divadle Ahmanson a poté se dostalo do broadwayského divadla Martina Becka. Hra byla kritikou odmítnuta a vyvolala obvinění z rasismu ze strany japonsko-americké komunity. V témže roce byla Lansburyová uvedena do Americké divadelní síně slávy a následující rok se objevila v obnoveném představení Mame v broadwayském Gershwin Theatre. Přestože byla Lansburyová chválena, představení bylo komerčním propadákem, přičemž Lansburyová poznamenala: „Uvědomila jsem si, že to není představení dnešní doby. Je to dobový kus.“

Návrat na Broadway (2001-2009)

Po skončení seriálu Murder, She Wrote se Lansburyová vrátila k divadlu. Ačkoli byla v roce 2001 obsazena do hlavní role v muzikálu Kandera a Ebba The Visit, před premiérou z ní odstoupila kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu svého manžela. Peter zemřel v lednu 2003 na městnavé srdeční selhání v domě manželů v Brentwoodu v Kalifornii. Lansburyová se domnívala, že po této události už nepřijme žádnou větší hereckou roli a že místo toho možná natočí několik epizodních rolí, ale nic víc. Chtěla trávit více času v New Yorku, a tak si v roce 2006 koupila na Manhattanu kondominium za dva miliony dolarů.

Lansbury se po třiadvacetileté pauze vrátila na Broadway ve hře Terrence McNallyho Deuce, která byla v květnu 2007 uvedena v Music Box Theatre na omezenou dobu osmnácti týdnů. Lansbury za svou roli získala nominaci na cenu Tony v kategorii nejlepší herečka v hlavní roli.

V březnu 2009 se vrátila na Broadway v obnoveném představení Blithe Spirit v Shubert Theatre, kde ztvárnila roli Madame Arcati. Za toto vystoupení získala cenu Tony za nejlepší ženský herecký výkon ve hře; byla to její pátá cena Tony, čímž se vyrovnala dosavadní rekordmance v počtu cen Tony, Julii Harrisové, i když všechny Harrisové ceny Tony byly za nejlepší hlavní ženský herecký výkon. Od prosince 2009 do června 2010 pak Lansburyová hrála roli madam Armfeldtové po boku Catherine Zeta-Jonesové v prvním broadwayském obnovení Malé noční hudby, které se konalo v divadle Waltera Kerra. Tato role jí vynesla sedmou nominaci na cenu Tony a v květnu 2010 jí byl udělen čestný doktorát na Manhattan School of Music.

Návrat na West End (2012-2019)

Od dubna do července 2012 hrála Lansburyová v roli obhájkyně práv žen Sue-Ellen Gamadgeové v broadwayském obnoveném představení Gorea Vidala The Best Man v divadle Geralda Schoenfelda. Od února do června 2013 hrála Lansburyová po boku Jamese Earla Jonese v australském turné hry Driving Miss Daisy. Od března do června 2014 si Lansburyová zopakovala roli Madame Arcatiové ve hře Blithe Spirit v Gielgud Theatre v londýnském West Endu, což bylo její první londýnské jevištní vystoupení po téměř 40 letech. Během svého pobytu v Londýně vystoupila na filmovém festivalu Angely Lansburyové v Poplaru, který pořádala společnost Poplar Film a na němž se promítaly některé z jejích nejznámějších filmů. Od prosince 2014 do března 2015 se připojila k turné hry Blithe Spirit po Severní Americe.

V dubnu 2015, ve věku 89 let, získala svou první Olivier Award jako nejlepší herečka ve vedlejší roli za roli Arcati a v listopadu 2015 jí byla udělena Oscar Hammerstein Award za celoživotní přínos hudebnímu divadlu.

2. června 2016 bylo oficiálně oznámeno, že se Lansburyová vrátí na Broadway v sezóně 2017-2018 v obnovené hře Enid Bagnoldové The Chalk Garden z roku 1955. Hru nastudoval Scott Rudin v divadle, které bude teprve oznámeno. V rozhovoru zveřejněném 20. září 2016 však Lansburyová uvedla, že v The Chalk Garden hrát nebude: „

18. listopadu 2019 se Lansburyová naposledy (zatím) vrátila na Broadway, kde ztvárnila lady Bracknellovou v benefiční inscenaci hry Oscara Wildea The Importance of Being Earnest pro divadlo Roundabout Theatre Company’s American Airlines Theatre. V říjnu 2020 se časopis Variety domníval, že její kariéra „odporuje veškeré logice“, a pokračoval: „Ačkoli byly mocné ženy někdy očerňovány, myslelo se, že k přežití v showbyznysu je třeba být bezcitný, Lansburyová si vytvořila 77letou kariéru a nikdo o ní neřekl špatné slovo.“ Na britském turné ji můžete slyšet jako Vypravěčku v muzikálu Kráska a zvíře z roku 2022.

Televize

To je vražda, napsala (1984-1996)

„Na jevišti mě vidělo jen málo lidí. [Televize] je pro mě šancí hrát pro široké americké publikum a myslím, že to je šance, kterou si člověk nenechá ujít … Mám zájem oslovit každého. Nechci oslovit jen lidi, kteří mohou zaplatit pětačtyřicet nebo padesát dolarů za místo v divadle.“

– Angela Lansburyová

V roce 1983 dostala Lansburyová dvě hlavní televizní role, jednu v sitcomu Normana Leara po boku Charlese Durninga a druhou v detektivním seriálu spolutvůrců Williama Linka a Richarda Levinsona, známého z filmu Columbo. Nemohla hrát v obou, a tak se rozhodla pro detektivní seriál, přestože jí její agenti radili, aby přijala sitcom. Seriál Murder, She Wrote se soustředil na postavu Jessicy Fletcherové, učitelky na penzi z fiktivního městečka Cabot Cove ve státě Maine, která se po smrti svého manžela stala úspěšnou spisovatelkou detektivních románů a řešila i vraždy, s nimiž se setkala na svých cestách. Lansburyová tuto postavu popsala jako „americkou slečnu Marplovou“. Seriál vytvořili Peter S. Fischer, Richard Levinson a William Link, kteří již dříve sklidili úspěch se seriálem Columbo, a role Jessicy Fletcherové byla nejprve nabídnuta Jean Stapletonové, která ji však odmítla, stejně jako Doris Dayová. Pilotní díl „The Murder of Sherlock Holmes“ měl premiéru 30. září 1984, zbytek první sezóny se vysílal v neděli od 20:00 do 21:00. Ačkoli kritické ohlasy byly smíšené, seriál se těšil velké oblibě, pilotní díl měl podle Nielsena rating 18,9 a první sezóna byla ve svém vysílacím čase hodnocena jako nejlepší. Navzdory svému tématu se seriál vyhýbal zobrazování násilí a krve a sledoval spíše formát „whodunit“ než většinu současných amerických kriminálních seriálů; sama Lansburyová poznamenala, že „nejlepší ze všeho je, že tam není žádné násilí. Nesnáším násilí.“

Lansburyová si Jessicu Fletcherovou chránila, měla tvůrčí podíl na kostýmech, líčení a účesech její postavy a odmítala tlak vedení televize na její zapojení do vztahu, protože se domnívala, že postava by měla zůstat silnou svobodnou ženou. Když se domnívala, že scénárista donutil Jessicu dělat nebo říkat věci, které neodpovídaly její osobnosti, Lansbury zajistila, aby byl scénář změněn. Jessicu považovala za vzor pro starší divačky a chválila její „obrovskou, univerzální přitažlivost – to byl úspěch, který jsem v životě nečekala“. Životopisci Lansburyové Rob Edelman a Audrey E. Kupferbergová označili seriál za „televizní mezník“ v USA, protože jeho hlavní hrdinkou byla starší žena, čímž připravili půdu pro pozdější seriály, jako byly Zlaté dívky. Sama Lansburyová poznamenala, že „myslím, že je to poprvé, kdy byl seriál skutečně zaměřen na diváky středního věku“, a přestože byl nejoblíbenější mezi seniory, postupně si získal i mladší publikum. V roce 1991 byla třetina diváků mladší 50 let. Po většinu svého vysílání získával nepřetržitě vysokou sledovanost a překonával své konkurenty ve svém vysílacím čase, jako například Úžasné historky Stevena Spielberga. V únoru 1987 vznikl spin-off Zákon & Harry McGraw, který však měl krátkou životnost.

S pokračujícím vysíláním seriálu Lansburyová převzala větší roli v zákulisí. V roce 1989 začala její společnost Corymore Productions koprodukovat seriál se společností Universal. Přesto ji seriál a zejména dlouhá pracovní doba začaly unavovat a prohlásila, že sezóna 1990-91 bude její poslední. Svůj názor změnila poté, co byla jmenována výkonnou producentkou pro sezónu 1992-93, což podle ní „pro mě bylo mnohem zajímavější“. V osmé sezóně se dějiště seriálu přesunulo do New Yorku, kde Jessica přijala práci učitelky kriminologie na Manhattanské univerzitě. Tento krok byl pokusem o přilákání mladších diváků a byl podporován Lansburyovou. Pořad se stal v USA „institucí nedělního večera“, jeho sledovanost se počátkem 90. let zlepšila a dostal se do první pětky. Vedení CBS však v naději na získání většího počtu diváků přesunulo pořad na čtvrtky ve 20:00, naproti sitcomu Přátelé stanice NBC. Lansbury se na tento krok zlobil, protože se domníval, že ignoruje hlavní publikum pořadu. Poslední epizoda seriálu byla odvysílána v květnu 1996 a na jejím konci Lansburyová namluvila vzkaz „Goodbye from Jessica“. Tom Shales napsal v deníku The Washington Post: „Název poslední epizody seriálu „Demografická smrt“ je sám o sobě něco jako protest. Vražda, napsala je částečně obětí šílené mánie komerčních televizí po mládeži.“ V té době se seriál vyrovnal původnímu Hawaii Five-O jako nejdéle vysílaný detektivní seriál v historii televize a tato role se ukázala být nejúspěšnější a nejvýraznější v Lansburyové kariéře. Lansburyová původně plánovala televizní film Murder, She Wrote, který by byl muzikálem s hudbou složenou Jerrym Hermanem. Tento projekt se sice neuskutečnil, ale vznikl film Paní Santa Clausová, v němž Lansburyová hrála manželku Santa Clause a který se stal diváckým hitem.

Lansburyová se díky seriálu Vraždy, napsala zviditelnila a začala vystupovat v reklamách a reklamních spotech pro společnosti Bufferin, MasterCard a Beatrix Potter Company. V roce 1988 vydala video s názvem Angela Lansbury’s Positive Moves: V roce 1990 vydala stejnojmennou knihu, kterou napsala společně s Mimi Avins a kterou věnovala své matce. Za svou práci byla jmenována nositelkou titulu CBE, který jí byl slavnostně udělen princem z Walesu na britském konzulátu v Los Angeles. Zatímco většinu roku žila Lansburyová v Kalifornii, Vánoce a léto trávila na Corymore House, své farmě s výhledem na Atlantický oceán v Ballywilliam, poblíž Churchtown South, Cloyne, hrabství Cork, kterou si v roce 1991 nechala speciálně postavit jako rodinné sídlo.

Zákon & Order a další hostující role (2005-2017)

V 6. sérii seriálu Zákon & Order se objevila v roli matky:

V prosinci 2017 se Lansburyová představila ve své (zatím poslední) televizní roli tety Marchové v minisérii BBC Malé ženy. Lansburyová za svůj výkon sklidila uznání, filmová kritička Jaqueline Cutlerová z Variety napsala: „To je teta Marchová, kterou Angela Lansburyová hraje s velkolepou panovačností a vládne svým bohatstvím nade všemi. „*. Daniel Feinberg v The Hollywood Reporter Lansburyovou chválil a prohlásil: „Angela Lansburyová se tyčí nad solidním hereckým obsazením… neusíná na vavřínech a krade si každou scénu.“

Osobní život

„Ange je noblesní a elegantní, vřelá a velkorysá, ale je také tvrdá a očekává, že všichni kolem ní dají ze sebe všechno. Pokud jde o ni, neexistuje výzva, kterou by nemohla alespoň částečně splnit „šálkem“ velmi silného yorkshirského zlata. Práce na jevišti ji udržuje v plné síle. Zdravý režim ji udržuje krásnou. To, co ji udržuje nestárnoucí, je její nesmírná zvědavost, životní elán a obrovský dar udržet si radost.“

– Přítel a spoluhráč Len Cariou, 2012

Na obrazovce Lansburyová celý život mluvila s anglickým přízvukem. Měla irské občanství. Životopisec Martin Gottfried ji charakterizoval jako „pečlivou. Opatrná. Sebekritická. Záměrná. To je to, čemu Britové říkají rezervovaná,“ a dodal, že byla „tak starostlivá, citlivá a sympatická, jak by si kdokoli mohl přát u přítele“. Také poznamenal, že měla „hluboký smysl pro soukromí“, a dodal, že neměla ráda pokusy o lichotky.

Lansburyová byla dvakrát vdaná, poprvé za herce Richarda Cromwella, když jí bylo 19 a Cromwellovi 35 let. Cromwell a Lansburyová utekli a 27. září 1945 se vzali při malém civilním obřadu. Manželství skončilo rozvodem v roce 1946, ale zůstali přáteli až do jeho smrti v roce 1960. V roce 1949 se provdala za herce a producenta Petera Shawa a zůstali spolu 54 let až do jeho smrti v roce 2003. Ze Shawova prvního manželství získala nevlastního syna Davida. Měli spolu dvě vlastní děti, Anthonyho Petera (nar. 1952) a Deirdre Ann (nar. 1953). Lansburyho vnuk Henri je profesionální fotbalista. Ačkoli Lansburyová opakovaně prohlašovala, že chce dát přednost dětem před kariérou, přiznala, že je často musela na dlouhou dobu nechat v Kalifornii, když pracovala jinde. Své děti vychovávala k episkopální víře, ačkoli nebyly členy žádné kongregace. Prohlásila: „Věřím, že Bůh je v každém z nás, že jsme dokonalé, vzácné bytosti a že v to musíme vložit svou víru a důvěru.“

V druhé polovině 60. let se Anthony a Deirdre zapojili do sílícího kontrakulturního hnutí a začali užívat rekreační drogy. Deirdre navázala známost s Mansonovou rodinou, zatímco Anthony se stal závislým na kokainu a heroinu a v roce 1971 s tím přestal. Po vyléčení se Anthony stal televizním režisérem a režíroval 68 epizod seriálu Murder, She Wrote; také se oženil a měl tři děti. Deirdre se provdala za šéfkuchaře a společně si otevřeli restauraci v západním Los Angeles.

Lansbury byl bratrancem rodiny Postgateových, včetně animátora, spisovatele a sociálního aktivisty Olivera Postgatea. Je také sestřenicí akademičky a spisovatelky Coral Lansburyové, jejímž synem je bývalý australský premiér Malcolm Turnbull.

Jako mladá herečka byla Lansburyová zapřísáhlá domácí puťka, která se vyjádřila, že miluje úklid. Před hollywoodským nočním životem dávala přednost klidným večerům stráveným uvnitř s přáteli. Mezi její koníčky v té době patřila četba, jízda na koni, tenis, vaření a hra na klavír; měla také velký zájem o zahradničení. Jako svého oblíbeného autora uváděla F. Scotta Fitzgeralda a mezi své oblíbené televizní pořady řadila Roseanne a Seinfelda. Lansburyová byla vášnivou pisatelkou dopisů, které psala ručně a všechny si kopírovala. Na žádost Howarda Gotlieba jsou Lansburyové písemnosti uloženy v Archivním výzkumném centru Howarda Gotlieba na Bostonské univerzitě.

Lansburyová byla příznivkyní Demokratické strany Spojených států (sama sebe označovala za „demokratku od základu“) a britské Labour Party. Během své kariéry Lansburyová podporovala řadu charitativních organizací, zejména ty, které bojovaly proti domácímu násilí, jako například organizace Abused Wives in Crisis, a ty, které se snažily o rehabilitaci uživatelů drog. V osmdesátých letech začala podporovat řadu charitativních organizací zabývajících se bojem proti HIV/AIDS.

V raném věku byla Lansburyová řetězovou kuřačkou. V polovině šedesátých let se této závislosti vzdala. V letech 1976 a 1987 podstoupila kosmetickou operaci krku, aby zabránila jeho rozšiřování s věkem. V 90. letech 20. století začala trpět artritidou. V květnu 1994 podstoupila Lansburyová operaci kyčelního kloubu a v roce 2005 operaci kolenního kloubu.

Lansburyová zemřela 11. října 2022.

Herecké výkony

Lansburyová měla bohatou kariéru ve filmu, divadle a televizi. Patří k posledním filmovým hvězdám zlatého věku Hollywoodu, neboť ve 40. letech 20. století měla smlouvu se společností Metro-Goldwyn-Mayer. Hrála po boku herců jako Ingrid Bergmanová, Katharine Hepburnová, Judy Garlandová, Elizabeth Taylorová, Frank Sinatra, Paul Newman, Orson Welles, Bette Davisová a Maggie Smithová v takových klasických filmech, jako je Gaslight (1944), Národní samet (1944), Obraz Doriana Graye (1945), Harveyovky (1946), Stav unie (1948), Dvorní šašek (1956), Dlouhé, horké léto (1958), Mandžuský kandidát (1962) a Smrt na Nilu (1978). Známá je také díky svým rolím v klasických dětských filmech jako Bedknobs and Broomsticks (1971), The Last Unicorn (1982), Beauty and the Beast (1991), Anastasia (1997), Fantasia 2000 (2000), Nanny McPhee (2005), The Grinch (2018) a Mary Poppins Returns (2018). Lansburyová je známá také díky své ikonické roli v broadwayských muzikálech Stephena Sondheima Anyone Can Whistle (1964), Sweeney Todd: The Demon Barber of Fleet Street (1978), Gypsy (1973) a A Little Night Music (2009-2010). Zahrála si také ve hrách Jerryho Hermana Mame (1966) a Rodgerse a Hammersteina Král a já (1978). Známá je také díky účinkování v divadelních hrách, jako je hra Terrence McNallyho Deuce (2007), komedie Noëla Cowarda Blithe Spirit (2014), politické drama Gorea Vidala Nejlepší muž (2012). Mezinárodní proslulost jí přinesla role záhadoložky Jessicy Fletcherové v kriminálním seriálu stanice CBS Murder, She Wrote (1984-1996).

Pocty a dědictví

„V kariéře, která se táhne od ingénue po vdovu, od elegantní hrdinky po zkaženou padoušku, prokázala [Lansburyová] trvanlivost a flexibilitu, stejně jako vysoce obdivovanou pracovní etiku.“

– The Oxford Companion to Theatre and Performance, 2010

V šedesátých letech 20. století označil list The New York Times Lansburyovou za „první dámu hudebního divadla“. Lansburyová se označovala za herečku, která umí také zpívat, přičemž Sondheim o ní prohlásil, že má silný hlas, i když s omezeným rozsahem. Autorizovaný životopisec Lansburyové Martin Gottfried ji popsal jako „americkou ikonu“ s „prakticky svatou“ image na veřejnosti.

V roce 2007 ji autor rozhovoru pro The New York Times označil za „jednu z mála hereček, kterou má smysl nazývat milovanou“, a poznamenal, že v roce 1994 jí článek v časopise People udělil perfektní skóre v „indexu milosti“. List New Statesman poznamenal, že „má takovou přitažlivou sílu, o jaké se mnoha mladším a všudypřítomným hercům může jen zdát“, zatímco článek v deníku The Independent naznačil, že by mohla být považována za nejúspěšnější britskou herečku. Je ikonou homosexuálů a prohlásila, že je na tuto skutečnost „velmi hrdá“, přičemž svou popularitu mezi LGBT komunitou přisuzuje svému výkonu ve filmu Mame, zatímco seriál Murder, She Wrote tuto popularitu ještě rozšířil.

V Británii byla za své úspěchy několikrát oceněna. V roce 2002 udělila Britská akademie filmového a televizního umění (BAFTA) Lansburyové cenu za celoživotní dílo. V roce 1994 byla Lansburyová v rámci narozeninového vyznamenání jmenována komandérem Řádu britského impéria (CBE) a v roce 2014 byla v rámci novoročního vyznamenání povýšena na dámu komandéra Řádu britského impéria (DBE) za zásluhy v oblasti dramatu, charitativní činnosti a filantropie. Při jmenování královnou Alžbětou II. na hradě Windsor Lansbury prohlásila: „Připojuji se k úžasné skupině žen, které velmi obdivuji, jako jsou Judi Denchová a Maggie Smithová. Je to krásná věc, když vám na to kývne vaše vlastní země, a já si toho opravdu vážím.“

Lansburyová nikdy nezískala cenu Emmy, přestože během 33 let získala 18 nominací (z toho 17 na Primetime Emmy Awards), na které byla nominována. Od roku 2009 držela rekord v počtu neúspěšných nominací na cenu Emmy pro umělce. Třikrát byla nominována na Oscara za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli, ale nikdy ho nezískala; když o tom v roce 2007 přemýšlela, uvedla, že byla nejprve „strašně zklamaná, ale následně velmi ráda, že [ho] nezískala“, protože se domnívá, že by jinak měla méně úspěšnou kariéru. Za svou televizní a filmovou práci však obdržela Zlatý glóbus a People’s Choice Awards.

V roce 2013 jí správní rada Akademie filmového umění a věd odhlasovala udělení čestného Oscara za celoživotní dílo v oboru. Emma Thompsonová a Geoffrey Rush jí vzdali hold na Governors Awards, kde se ceremoniál konal, a Robert Osborne z Turner Classic Movies jí předal Oscara, přičemž částečně řekl: „Angela dodávala filmům třídu, talent, krásu a inteligenci už od“ svého filmového debutu v roce 1944. Soška Oscara je opatřena nápisem „Angele Lansburyové, ikoně, která vytvořila některé z nejpamátnějších filmových postav inspirujících celé generace herců“.

---

Zdroj: Anglická Wikipedie

---