Duše jako kaviár

Duše jako kavi­ár je nový čes­ký film, kte­rý při­chá­zí do našich kin. Čilé hem­že­ní v sálech ale i přes kva­lit­ní herec­ké obsa­ze­ní zřej­mě nevy­vo­lá.

Duše jako kavi­ár vyprá­ví o něko­li­ka lid­ských osu­dech spo­je­ných s jis­tou roz­ve­de­nou rodi­nou. Otec zemře při sexu a zane­chá po sobě nejen dvě truchlí­cí dce­ry Janu a Annu a ne zrov­na nešťast­nou exman­žel­ku, ale taky nevlast­ní­ho syna Vladimíra, kte­ré­ho zatím nikdo z rodi­ny nevi­děl, a pře­de­vším desít­ky smut­ných mile­nek. Ti všich­ni při­jdou spo­leč­ně na pohřeb. Po pohřbu sle­du­je­me život­ní peri­pe­tie celé rodi­ny.

Základem pří­bě­hu je vztah Jany (Tatiana Wilhelmová) a Jana (Ondřej Vetchý), dvou man­že­lů, kte­ří sla­ví pět let sou­ži­tí a už jim to tak nekla­pe. Jan totiž Janu pod­vá­dí s její dobrou a vel­mi pohled­nou kama­rád­kou Karin. Tragikomickou figur­kou je Karinin man­žel Franta (Saša Rašilov); neod­ha­lí její nevě­ru s Janem, ale mys­lí si, že Karin spí se svo­jí kama­rád­kou.

V dal­ších rovi­nách boju­je Anna (Karolína Kaiserová) s pří­te­lem své mat­ky (Vilma Cibulková) a také pro­ží­vá svo­ji prv­ní lás­ku – se spo­lu­žá­kem Davidem. Vladimír (Jan Budař), malíř, kte­ré­mu se zatím neda­ří zpe­ně­žit svo­je díla, je pros­tě „loo­ser“: náhod­ně se pích­ne o injekč­ní jehlu a pro­ži­je sex na jed­nu noc s pro­sti­tut­kou, a potom se bojí o svo­je zdra­ví.

Jistou podob­nost má Duše jako kavi­ár s Post coi­tum, ale je to pou­ze v tom, že v obou sním­cích spí spous­ta lidí s jiný­mi, ane­bo po tom aspoň tou­ží. Jinak vůbec nejde o to samé. Kamera a výtvar­né poje­tí dodá­va­la Post coi­tu jis­té kouz­lo, zde je obo­jí zce­la oby­čej­né a nevý­raz­né. Co je však pod­le mě ješ­tě mno­hem důle­ži­těj­ší, je to, že Post coi­tum je pre­zen­to­vá­no s urči­tou a zřej­mou nad­sáz­kou, kdež­to v Duši jako kavi­ár se Milan Cieslar sna­ží „pro­blémy“ řešit. Tragikomické situ­a­ce v Post coi­tum vyvo­lá­va­jí smích, podob­ná sna­ha zde spí­še žalu­deč­ní kře­če.

V tom­to roz­sa­hu fil­mu vní­má divák to, jak jde jed­na situ­a­ce za dru­hou, ale nedo­ká­že postřeh­nout, co se v hla­vě postav děje (tedy pokud je ve fil­mu tako­vá infor­ma­ce vůbec ukry­ta). A tak neví­me, proč dochá­zí v rodi­nách k tomu, k čemu v nich dochá­zí, neví­me, proč se Anna zakou­ka­la do Davida, a netu­ší­me, co sto­jí za urči­tým cho­vá­ním nebo změ­nou posto­je. A u toho­to typu fil­mů bych něco podob­né­ho oče­ká­val. Rozhovory jsou navíc mís­ty dost nevě­ro­hod­né a situ­a­ce vykon­stru­o­va­né, někte­ré herec­ké výko­ny bych potom ozna­čil za mat­né.

A jaké má film posel­ství? Ať se dívám, jak se dívám, nevi­dím mezi osu­dy jed­not­li­vých her­ců téměř žád­nou spo­ji­tost kro­mě toho, že jsou (téměř všich­ni) jed­na rodi­na. Anebo že by šlo o posel­ství, že se všich­ni pod­vá­dě­jí a všich­ni mají zájem o sex? No, tomu tedy říkám posel­ství… Aspoň, že Duše jako kavi­ár nabí­zí něko­lik vtip­ných scén, napří­klad úvod­ní pohřeb za účas­ti všech mile­nek, někte­ré hád­ky mat­ky s dce­rou ane­bo situ­a­ce, kdy David vylé­zá po noč­ní návštěvě z Annina okna a leze po hro­mosvo­du dolů.

Na čes­ké fil­my cho­dím rád a jsem jim ocho­ten lec­cos pro­mi­nout. Mrzí mě pro­to, že ten­to­krát musím bohu­žel říct, že film pro mě kon­čí tam, kde jeho děj začí­ná: v zácho­do­vé míse hned ved­le kavi­á­ru.

O filmu:

Scénář a režie: Milan Cieslar
V hlav­ních rolích: Tatiana Vilhelmová, Ondřej Vetchý, Alice Veselá, Karolína Kaiserová, Vilma Cibulková, Jan Budař, Saša Rašilov, Ondřej Pergl
Česko 2004, 99 minut